sukulenty

Hledat miniaturní rostlinky rodu Monanthes (snímek č. 1) na tak velkém a členitém ostrově, jakým je Tenerife, se zdá být podobné pověstnému pátrání po jehle v kupce sena. Protože se však právě tyto rostliny těší už dlouhá léta naší velké oblibě, rozhodli jsme se dva týdny strávit v jejich zemi zaslíbené. Vytyčili jsme si úkol nalézt co možná nejvíce příbuzných našeho Prcka (Monanthes muralis, viz článek „Pravda o Prckovi“), jehož domovem je sousední ostrov La Palma. Samozřejmě jsme se neupínali pouze na rostliny rodu Monanthes, protože ostrov Tenerife je domovem množství dalších sukulentních a jiných rostlin. Přesto jsme co chvíli očima šmidrali po skaliscích okolo cest, zda náhodou nějaký ten droboučký a křehký bochánek přece jenom nezahlédneme. Protože letos jsme si u nás hub příliš neužili, alespoň jsme vykonávali podobné pohyby jako při jejich hledání, jen hlavy jsme při tom měli přece jenom o trochu výše. Chtěli jsme poznat v jakých podmínkách tyto droboučké rostlinky ve své domovině  žijí, a tedy  jak vlastně vypadají „doopravdy“.
Dočkali jsme se hned při naší první výpravě do pohoří Teno, ležícím v severozápadní části ostrova. Pohoří je veřejnosti známo především díky nádherné soutěsce Barranco de Masca , a jeho nejvyšší partie dosahují nadmořských výšek kolem tisíce metrů. Právě v nejvyšších sférách Tena jsme poprvé našli co jsme hledali. Pomohla nám náhoda, ale především hlad. A ten si, jak známo, svůj čas nevybírá!
V našem případě navíc přišel ve velice nehostinných podmínkách. Zastihl nás v nadmořské výšce těsně pod  tisíci metry na cestě z vesničky Teno Alto do průsmyku Tabaiba. Ještě když jsme seděli v místním baru na krátkém občerstvení po cestě z El Palmar, venku svítilo sluníčko. Jakmile jsme se vydali z Teno Alto vzhůru po prašné, terasovitě stoupající cestě rezavé barvy (na snímku č. 2 po ní procházejí Jitka s Vaškem), krajinu začala zahalovat mlha, vláčená větrem ze strany na stranu. Museli jsme v ní absolvovat poměrně dlouhou cestu mlžným vavřínovo-vřesovcovým lesem (snímek č. 3), jehož stromy jsou hustě porostlé lišejníky. Když jsme procházeli těsně pod hřbetem kopce zvaného Baracán (1002 m.n.m), mlha se stala takřka neprostupnou a silný vítr začal přinášet první kapky vody. Na kochání se okolními panoramaty nebylo ani pomyšlení, ale hlad je hlad, i když jeden náš kamarád tvrdí, že se v podstatě jedná pouze o rafinovaně převlečenou žízeň.
Skoro mi zaskočila bageta v krku, když Ivana prstem označila místo, z něhož vykukovaly povadlé, zaschlé kvítky, které tak důvěrně známe z našeho skleníku na konci každého léta. Droboučké Monanthes tam byly všude,ale protože už odkvetly před dávnou dobou a jejich těla byla notně vyschlá, těžko bychom si troufli přesnější druhové určení (možná Monanthes pallens). Pro nás dva začalo první sukulentářské šílení v Makaronésii, zatímco naši kamarádi a společníci na této cestě zůstávali ledově klidní. Jitka a Vašek Navrátilovi mají sice ke kytkám oba hodně blízko, ale droboučké kopečky ukryté ve skalních škvírách (snímek č. 4) je nijak zvlášť nerozjařily. Jitka provozuje v Jihlavě květinářství, a kytky jí zajímají všeobecně, i když přece jenom preferuje ty, které jsou alepoň trochu vidět a mohou případně zalahodit oku zákazníků květinářství. Vašek je zase takřka krystalicky čistý kaktusář (i když sukulenty má také pěkné, ale jeho priority jsou jinde), který je podobné nadšení ochoten projevit tak nanejvýš v dalekém Mexiku,  jak tomu bylo zrovna v loňském roce, kdy zaslíbenou zemi všech kaktusářů poprvé navštívil.
Naši oblíbenci zde rostli ve skalních škvírách, které je chránily před povětrnostními vlivy, ale částečně i před palčivými slunečními paprsky, které zde musí dosahovat značné intenzity, když zrovna nepanuje podobné počasí jako toho dne. Soudím tak podle výrazného zbarvení aeonií, s jakým jsme se asi již nikde na ostrově nesetkali (snímek č. 5). Rostlinky rodu Monanthes si nacházejí vždy místa, kudy vedou alespoň miniaturní vodní cestičky, které jim umožňují přežít sucho z načerpaných zásob. Ty ukládají do výrazně ztloustlých kmínků (snímek č. 6), které však vytvářejí pouze jedinci, kteří rostou vystaveni přímému slunci, nebo vyrůstající z úzkých prasklinek, v nichž není takřka žádný substrát. Uvědomili jsme si, že naše rostlinka Monanthes muralis po pětiletém pobytu v miniaturním a mělkém kamínku vytvořila také podobně  tlustý kmínek, mnohonásobně silnější než mají podstatně větší rostlinky stejného druhu pěstované v plastových květináčcích. Nalezené rostliny tvořily vesměs k zemi přisedlé růžice, jejichž průměr jen málokdy slabě přesahoval jeden centimetr. Hojně odnožovaly, takže pod nově narostlými jedinci takřka nebyly patrné původní růžice, z nichž zůstaly už jen suché květní stvoly.
Do průsmyku La Tabaiba jsme scházeli opojeni prvním významným nálezem, a po cestě dolů těsně nad průsmykem jsme se kochali ještě nádhernými trsy Monanthes laxiflora, jehož stříbřitě bílé  listy se silnou voskovitou vrstvou na povrchu mu umožňují  jako jedinému zástupci rodu spolehlivě vzdorovat plnému slunečnímu žáru. A také jsme se mohli konečně kochat pohledy  do horských údolí hluboko pod námi, protože mlha se najednou začala rozestupovat (na snímku č. 7 jsou vidět domečky vesnice Los Carrizales, která nám díky mlze zůstala do té doby utajena). Zvolna jsme sestupovali zpátky pod mraky. 
V průsmyku bylo jako vždy rušno, protože zdejší parkoviště leží na cestě z Buenavisty do slavné soutěsky Barranco de Masca a slouží i jako výtečné místo k fotografování okolní krajiny pro auty projíždějící sběrače dokumentů z dovolené. Lidé zde pobíhali v tílkách a se slunečními brýlemi na čelech, a nás ve větrovkách pozorovali s neskrývaným údivem, když jsme se najednou nedaleko nich vynořili z poletující a postupně se rozpadající mlhy. V La Tabaiba svítilo sluníčko,a hluboko pod námi bylo vidět El Palmar. Právě odtud jsme se dopoledne vydali strmými svahy na cestu, která předčila veškerá naše očekávání. Sukulenty nás provázely i cestou širokým a vcelku úrodným údolím, jako třeba nádherné Aeonium urbicum, rostoucí na střeše jednoho starého domku (snímek č. 8).
Na kraji vesnice stálo naše auto z půjčovny, kterým jsme se vydali klikatící se asfaltkou dolů k pobřeží. Cestou jsme dvakrát zastavili a ostřížími zraky  s Vaškem sledovali pod námi ležící město Buenavista del Norte. Podle neověřených informací tam měla být jedna z velkopěstíren kaktusů, jejíž produkce se objevuje i v našich super a hypermarketech.Vyloučili jsme všechny zaplachtované plochy, skrývající tisíce a tisíce banánovníků, takže nám na další hledání už zbývala asi jen třetina plochy. Protože se říká, že majitelé těchto zařízení návštěvy amatérských kaktusářů příliš nevítají, logicky jsme začali uvažovat na jakém místě bychom si takovou pěstírnu zřídili my, abychom měli pokoj od nejrůznějších otravů z bývalého východního bloku. Shodli jsme se, že rozhodně  na samém okraji města, kam vede jediná silnice a všude okolo jsou jen banánové plantáže, mezi nimiž by ji hledal jen úplný magor. O neotřesitelnosti naší logiky se dočtete v dalším pokračování.