Jdi na obsah Jdi na menu
 


JAK PĚSTUJEME SUKULENTY (Z naší pávovské praxe)

1. 3. 2008

ObrazekPředesílám, že následující řádky nejsou návodem k pěstování sukulentních rostlin, ale pouze stručný popis toho, jak je pěstujeme v Pávově my. Každý má s jejich pěstováním jiné zkušenosti, ale společným cílem je spokojenost rostlin a následná pěstitelova radost z nich. I když dva dělají totéž, výsledek nemusí být stejný, a naopak může být cíle dosaženo mnoha nejrůznějšími způsoby. Jediné co musí udělat všichni stejně je vyjít rostlinám vstříc v jejich požadavcích, a nesnažit se jim vnutit jiný životní rytmus, než ten, který jim dala do vínku matka příroda.
SVĚTLO mají rády všechny rostliny, a sukulenty ho přímo milují. Proto se jim ho snažíme dát co možná nejvíce. Skleník máme postavený sice na severní stěně domu, ale vzhledem k tomu, že je v prvním patře, světla je v něm dostatek. Východní slunce tam svítí od samého rána až skoro do poledne. Následuje krátká pauza v době největších veder, a odpolední slunce potom zalévá celou plochu skleníku svými paprsky až do večera. Skleník nestíníme, protože naše sukulenty jsou na plné slunce zvyklé, a navíc jsou okna za ta léta zvenku dost špinavá, takže rostliny mají přece jenom nějakou přirozenou ochranu.
Jakmile pomine nebezpečí přízemních mrazíků, stěhujeme část rostlin ven na čerstvý vzduch. Většinu z nich pěstujeme na plném slunci bez jakéhokoliv stínění nebo přístřešku. Především rostlinám z čeledi Crassulaceae (tlusticovitých) pobyt venku mimořádně svědčí, což je poznat nejenom na jejich zbarvení, ale také na získané odolnosti. Ještě uprostřed zimy poznáme, které rostliny byly venku a které ve skleníku. Letníme ale také rostliny rodů Brachychiton, Bombax, Chorisia, Nolina a další. Jako první stěhujeme již pravidelně Agave victoria-reginae, kterou zase jako poslední stěhujeme pod střechu. To už někdy i s popraškem sněhu. Obrazek
Ne všechny sukulenty samozřejmě snášejí plné slunce stejně dobře, takže některé z nich pěstujeme na mírně přistíněném parapetu u stěny domu. Tam bývají všechna aloe (kromě modrých druhů A.ferox, melanacantha nebo marlothii), dále pak trichodiademy, haworcie a různé africké brambory s plazivými stonky (Kedrostis a další) a samozřejmě také korálky (Senecio rowleyanus), Bowiea volubilis a další.
Dokud noční teploty trvaleji neklesají pod 5°C, necháváme větrací okna pořád otevřená, a to i v deštivých dnech či dlouhodobé oblačnosti. Na střídání vysokých denních teplot s nočními poklesy k bodu mrazu jsou přece rostliny zvyklé většinou i z přírody, a také v kultuře to sukulentům svědčí.
TEPLO je pro sukulenty také důležité, ale zdaleka ne tak moc jako světlo. Když jsou od jara do podzimu dlouhodobě nižší teploty, tak prostě méně zaléváme, aby substrát nezůstával v chladnu příliš dlouho promáčený. Vzhledem k takřka permanentnímu větrání vyschnou nádoby i  tak poměrně brzy.
ObrazekExtrémní teploty v době veder musí rostliny vydržet, protože stěhovat je není kam. I přes neustálé větrání stoupají často teploty nad 40°C, těsně u skla je raději ani neměříme. Přesto jsme nikdy nepozorovali nějakou hromadnou letní stagnaci, o které jsem hodně četl, když jsem ještě  pěstoval kaktusy. Některé druhy si kratší letní pauzu udělají samy a bez ohledu na počasí, zato s každoroční pravidelností. Mezi takové u nás patří třeba rostliny rodů Trichodiadema, Nananthus a několik dalších z čeledi Aizoaceae, stejně jako některé haworcie (ty si pauzu udělají klidně několikrát za rok).
V zimě topíme ve skleníku přibližně na 12°C, ale v některých částech klesá teplota k 5°Celsia. Od té doby co zavedli do Pávova plyn už nejsou rostliny nuceny přečkávat mrazy, jako tomu bylo v době, kdy jsme vytápěli skleník elektřinou. O dostatek vzduchu a jeho někdy až podezřele svižné proudění se starají nejrůznější netěsnosti, kterých se po více než patnácti letech od zasklení objevuje čím dál více.
V zimní zahradě pěstujeme teplomilnější druhy. Zde přitápíme přibližně na 16°C a  přezimujeme adénia, některé madagaskarské druhy pachypodií a choulostivější zástupce r. Euphorbia. Dále pak mladé rostlinky dalších druhů sukulentů, které je třeba opatrně zalévat a sledovat více než dospělé jedince. A také většinu tilandsií a běžných druhů hmyzožravých rostlin.Obrazek
V bytě přezimujeme například rostliny Ficus retusa, asijské voskovky, Brighamia insignis a Zamia furfuracea. Protože dva posledně jmenované druhy nepěstujeme příliš dlouho, nemáme dostatečně ověřenu jejich odolnost vůči chladu.
VODA  je pro rostliny blahodárná, ale může být i zničující, pokud ji dostanou při špatné konstelaci předchozích faktorů. Zatímco přijatelné teploty a množství světla se dá vyčíst z literatury, pro množství vody neexistuje spolehlivý recept. Jediným účinným vodítkem je zde pěstitelský cit, který se dá osvojit v praxi, i když mnohdy za cenu nějakých ztrát, s nimiž musí každý pěstitel počítat. Samozřejmě existují druhy rostlin, u nichž je zálivka specifická díky obrácenému růstovému rytmu než má většina ostatních. O nich se může pěstitel dozvědět z literatury.
Ostatní rostliny zaléváme vždy podle okolností, a navíc ne všechny stejně často. Od jara do podzimu sukulenty suchem nemoříme a zaléváme jednou týdně, některé i dvakrát. Pokud je venku chladněji a předpověď počasí signalizuje dlouhodobější charakter takového počasí, zalévat na čas přestaneme. Sukulenty to přežijí, protože mají dostatečnou rezervu vody ve svých listech, stoncích nebo kořenech. Příroda je naučila s vodou účelně hospodařit, což si s sebou přenesly i do našich skleníků nebo domácností.
Většinou zaléváme všechny rostliny najednou, ale tzv. savcům ještě v mezidobí přilepšujeme. Mezi největší savce v naší sbírce patří větší druhy pachypodií (P.lamerei, P.geayi, succulentum a P. lealii), adénia, Operculicaria decaryi, Phytolaca dioica, všechna větší aeonia, tlustice typu Crassula ovata nebo fíkusy s tlustými kmeny (F.palmeri nebo petiolaris). K těmto nadměrným odběratelům vody lze ještě připočíst všechny rostliny stojící v blízkosti skla, kde je největší vedro a substrát rychleji vysychá. A nesmíme zapomenout na všechny rostliny zasazené v keramických miskách. Stejná rostlina v plastikovém květináči totožné velikosti vysychá za dvojnásobně dlouho dobu, protože keramika se na slunci rozehřívá a zároveń odsaje část vody do svých stěn.
ObrazekS příchodem podzimu zálivku postupně omezujeme a bedlivěji sledujeme jak rychle stačí substrát u rostlin vysychat. Prodlužujeme intervaly mezi jednotlivými zálivkami nebo rostlinám dáváme menší dávky vody. Tím je připravujeme na částečný odpočinek, který v zimě většina z nich potřebuje, a to i ty druhy, které v zimě kvetou.
Právě zima je tou pravou zkouškou pěstitelského citu, který nelze naordinovat podle žádných pravidel. Staré rostliny zaléváme třeba jenom jednou za zimu.Pokud jim chceme prodloužit období klidu, můžeme je zimovat nasucho, ale musíme vědět, že to opravdu bez újmy vydrží. Hromadnou zálivku provádíme 1x za měsíc, je mírnější než ty letní a většinou ji načasujeme když předpověď hlásí slunečné dny, aby stačily rostliny vodu co nejdříve nasát ze substrátu. Vodu v zimě používáme vlažnou a více jí dopřáváme především rostlinám, u nichž pozorujeme násadu květů. Naopak každou druhou hromadnou zálivku vynecháváme obvykle u rostlin r. Euphorbia a většiny rostlin z Madagaskaru. Zcela nasucho držíme kromě již zmíněných obrů také litopsy a různé brambory typu Kedrostis, Ipomoea, Zygosicyos nebo Gerrardanthus. Ty a spoustu podobně rostoucích druhů (např. Bowiea volubilis) začínáme zalévat až ve chvíli, kdy se na vrcholcích kaudexů objeví první zelené výhonky. Pak si vodní absťák vykompenzují takovým odběrem vody, že bysme u nich mohli stát s konvičkou takřka nepřetržitě.
Dříve jsme zimovali nasucho mnohem více druhů, ale v posledních letech jim dáváme více vody. Od té doby nám prakticky odpadá svízelné období jarního buzení rostlin, při němž vždy bývaly největší ztráty.Obrazek
Vodu používáme nejraději dešťovou, ale po určitou část léta jí není dostatek. V létě proto zaléváme vodou ze studny odstátou v zahradních sudech. Mnozí budou nad tímto konstatováním kroutit hlavou a porovnávat ho s údaji v literatuře, ale k tomu se dostaneme v kapitole o substrátu. V zimě používáme vodu z kohoutku, kterou namícháme vždy vlažnou. Částečně zchladne v konvích po cestě do skleníku a zbytek přebytečné teploty ztratí při kontaktu se studeným substrátem. Více zaléváme rostliny stojící v blízkosti plynových kamen, protože vysychají neuvěřitelně rychle, a to bez ohledu na počasí.Vlažnou vodu používáme i zjara, kdy se rostliny probouzejí po zimním odpočinku. Má totiž blahodárný vliv na tvorbu hustých vlasových kořínků, které vyrůstají z často poškozených starších kořenů.
Nejlépe je s vodou postaráno o rostliny pěstované od jara do podzimu venku. Na Vysočině prší podstatně více než jinde, navíc zde jsou časté mlhy, protože kousek od domu je velký rybník. A tak zaléváme pouze když jsou období sucha, ale zato častěji než ve skleníku, protože vítr vysuší substrát neuvěřitelně rychle.
Zaléváme většinou večer nebo i brzy ráno. Pro rostliny je to zdravé a přes den stejně nemáme většinou čas. Navíc dlouhodobější pobyt ve  skleníku v době veder je pouze pro otrlé jedince. Zaléváme většinou konví ke stonkům, u některých rostlin i přímo na  listy, podmokem pouze výjimečně, většinou v časové tísni. Vyšetřený čas ale v tomto případě beztak trávíme následným sledováním rostlin, abychom měli jistotu, že u všech mizí voda dostatečně rychle. Samozřejmě existují rostliny, které zalévat na listy nelze, především se jedná o druhy s bílou krupičkou na listech (např. Crassula tecta, Ausensis ssp. titanopsis), protože na jejich povrchu se častěji sráží soli z vody a vznikají nepěkné rezavé skvrny.
V době největších veder kropíme nebo poléváme betonovou podlahu vodou. Rostlinám to svědčí, a nám nakonec taky, protože občas tam musíme vstoupit i přes den.
SUBSTRÁT  je oproti výše uvedeným faktorům v podstatě podružný. Je samozřejmé, že pro sukulenty musí být dostatečně propustný a zároveň rychle vysychající. Protože máme rostlin hodně, používáme už léta substrát pro všechny stejný, pouze některým choulostivějším druhům ho upravujeme.
Zeminu kupujeme v supermarketu (zahradnický substrát) a vybíráme většinou podle váhy pytlů ty težší, protože mají menší podíl rašeliny. Tuto zeminu mícháme s říčním pískem v poměru 3:1, více písku pak dáváme euforbiím, pachypodiím, adeniím a dalším rostlinám, které raději vidíme brzy po zálivce v suchém substrátu. Někdy přidáváme také perlit. Kompostové zeminy máme sice dostatek, ale většinu času bychom při jejím větším použití následně trávili vytrháváním množství plevelů, které vyrůstají po několika dnech všude okolo rostlin. Kompostovku přidáváme pouze velkým rostlinám, které nepřesazujeme každý rok.
Když je substrát dostatečně propustný, rostlinám je srdečně jedno jaké je jeho složení. Kdybychom se řídili podle údajů v literatuře, připravovali bychom několik desítek substrátů a ještě kolem pobíhali s lakmusovým papírkem.
Máme za ta léta vytipované určité rostliny, které jsou náchylné k hnilově krčků. Těm dáváme méně substrátu a prostor u báze rostliny dosypeme drobnými oblázky velikosti, která se používá na dno akvárií.
Na svých cestách jsme  viděli  sukulenty pěstovat už snad ve všem možném. Dobrého výsledku dosáhnou ale jen ti, kteří to umí s vodou. Na kvalitu substrátu se při úhynu rostlin vymlouvat nelze, když vedle stojí stejně velká rostlina totožného druhu a krásně roste.
PŘESAZOVÁNÍ  je výraznou pomocí rostlinám, kterou ve velkopěstírnách suplují kvanty hnojiva. Už spoustu let přesazujeme každoročně všechny rostliny, i když několik málo výjimek samozřejmě existuje také u nás. Tím se vracím ke kapitole o vodě. Protože každoročně přesazujeme, nemusíme se obávat přesolení substrátu ze studniční či vodovodní vody. Přesazování přináší rostlinám novou dávku živin, která jim na sezónu bohatě stačí, a je důležité také pro samotného pěstitele. Při přesazování se naskýtá jedinečná možnost při pohledu na kořeny posoudit zdraví rostliny, případně zkrátit kořeny na přijatelnou délku a zbavit je všech odumřelých částí.
ObrazekPřesazuje v každou roční dobu, nejvíce koncem zimy a zjara, vždy do mírně vlhkého substrátu. Přesazené rostliny ponecháváme krátkou dobu (2-3 dny) ve stínu (v zimě samozřejmě ne), teprve pak mírně zaléváme a přenášíme na jejich trvalé stanoviště. U žádných rostlin neděláme na dně drenáž, která postrádá svůj smysl při používání propustného substrátu a často bývá spíše na obtíž. Zprvu jsme drenáž nepoužívali pouze u odolnějších druhů, ale po přesazování rostlin od Luboše Hojného, pana Bittmana a jiných pěstitelů jsme od ní upustili úplně. Od té doby se především pozdně jarní úhyny snížily více než o polovinu.
Některé rostliny přesazujeme i dvakrát za rok. Jsou to především naše oblíbené trichodiademy, nananthusy, menší stromečky Monanthes muralis nebo Sedum multiceps. Na každé přesazení reagují spontánním růstem a celkovým vylepšením vzhledu rostlin. Podobně přesazujeme některé příslušníky r. Haworthia, ale z úplně jiného důvodu. Tyto v růstu značně náladové rostliny jej najednou zastaví a neberou vodu. To dělají několikrát za sezónu, a tak je raději dvakrát přesadíme a přitom odstraníme všechny odumřelé části kořenů, kterých bývá převážná většina. Ony by to sice přežily i bez tohoto zásahu, ale nové žluťoučké kořeny pak mají možnost naplno využít svůj účel.
HNOJENÍ  se u nás nepraktikuje, a když, tak pouze ve zcela ojedinělých případech. Jednou z mála výjimek jsou adénia (Adenium obesum) s poupaty. Ty přihnojujeme, protože jinak hrozí ztráta části budoucích květů. Od jara do podzimu jsou jimi rostliny doslova obaleny, a připadá nám zbytečné se jich jen tak zbavovat. Samotné rostliny prostě na takové množství květů nemají síly. Ostatní sukulenty nehnojíme, protože na rok jim vystačí čerstvý substrát z každoročního přesazování. V naší sbírce je i několik rostlin, které vzhledem k jejich velikosti nepřesazujeme každý rok, ale ty mají dostatek živin, protože jsou obvykle zasazeny do větších nádob.Pokud se někdo domnívá, že přihnojené rostliny následně budou více kvést, pak je na omylu. Pravý opak je pravdou, protože rostliny obvykle přebytečnou energii napřou úplně jiným směrem. Jejich růst je nepřirozeně rychlý, tvar v ničem nepřipomínající rostliny z přírody. Energii připravenou do květů investují do listů a stonků. Pokud zrovna nejsou dny plné slunce, následky mohou být na dlouhou dobu neopravitelné.
ŠKÚDCI jsou nepříjemným průvodním jevem pěstování sukulentních rostlin, s kterým se dříve či později setká každý. Samozřejmě je dnes množství chemických přípravků na všechny možné druhy škůdců, ale zároveň existuje obrana škůdců proti těmto přípravkům zvaná rezistence. Nemá smysl zde vypisovat přesné názvy jednotlivých chemikálií., protože různí pěstitelé mají se stejným přípravkem opačné zkušenosti.
Sami používáme chemii v nejmenší možné míře. Svého času jsme úspěšně bojovali proti některým škůdcům s pomocí predátorů, které jsme ve skleníku nasadili. Byl to sice boj zdlouhavý, ale účinný. Jenomže také predátoři při nedostatku nebo absenci své výhradní potravy hynou. Navíc u nás nastal velký pohyb rostlin, které jsme přiváželi z jiných míst, a s tím už si tito pracovití broučci neporadili. Chemii tedy používáme v krajní nouzi, a vždy aplikujeme úplně jiný prostředek, abychom předešli již zmíněné rezistenci (zvýšené odolnosti proti přípravku) škůdců.
Snažíme se zároveň se škůdci bojovat na několika frontách preventivně i represivně. Protože škůdci milují suchý vzduch, snažíme jim pohodu v tomto ohledu ztížit občasným poléváním těl rostlin vodou, prouděním nočního chladnějšího vzduchu i častým večerním rosením skleníku. O polévání podlahy v letních vedrech jsem se už zmiňoval.
Poklud zjistíme lokální výskyt škůdců, snažíme se je hned v zárodku ničit fyzicky. Je to boj zdlouhavý, ale účinný. U svilušky bohužel málo účinný, i když možný. Problémškůdců tradičních skleníkových škůdců odpadá při letnění, kde se škůdci nejenom nerozmnožují, ale stěhují se na jiné rostliny v zahradě nebo hynou. Nastupují sice jiní (např. slimáci), ale s těmi se dá bojovat mnohem účinněji, nebo rostliny málo odolné proti jejich okusu prostě neletnit.
Kořenových škůdců se nelze zbavit nikdy, ale jejich množení se dá efektně omezit kombinací zálivky s mírnějším roztokem příslušného přípravku a pravidelným čištěním kořenů při přesazování. Každý boj proti škůdcům je předem prohraný. Lze je sice částečně vyhubit, nebo vyhubit i zcela, ale zase pouze dočasně. Platí to i pro sbírku naprosto izolovanou od vnějších vlivů (přinesení nových rostlin), protože větrat se musí a zvenčí nalétají do skleníku škůdci zahradní, kteří se často v teplejším a sušším prostředí velice rychle aklimatizují. U větších sbírek není možné škůdce vyhubit, a kdo tvrdí opak, ten žije ve světě fantazie. Skleník sice promění v chemickou laboratoř, ale časem jeho škůdci již budou odolní takřka proti všemu, co na ně vypustí. Nezbude mu než čekat na nové produkty japonských či jiných laboratoří. Nová chemie je zatraceně drahá a druhů škůdců přibývá (skiary, nosatci atp).
PĚSTITELSKÝ CIT je nejdůležitější podmínkou úspěchu. Někdo ho má od přírody, my ostatní se k němu musíme dopracovat cestou menších či větších omylů. Je především o vhodných dávkách vody a jejich správném načasování, ale také o sledování předpovědi počasí a rychlé reakci na jeho případné změny. Je o větrání ve správnou chvíli,a tím i regulaci vzdušné vlhkosti bez pomoci rosení a částečného zlepšení životních podmínek pro rostliny. Důležité je pozorování rostlin, které svému pěstiteli napovídají co dělá špatně.
Pěstitelský cit napomůže získat také vhodný výběr kvalitní odborné literatury, která se u nás již dá sehnat. Knihy nevybírejte podle grafické úpravy nebo nádherného křídového papíru. Kritéria kvality jsou totiž úplně někde jinde, i když hezká kniha být samozřejmě také musí. U domácí kaktusářské literatury začněte od autorů. Věřte jménům, která jsou zárukou dobrého obsahu knihy, množství cenných informací a čtivého slohu s praktickou náplní. Pánové Gratias, Pavlíček, Pavelka, Kunte, Ježek jsou takovou zárukou. Pokud hodláte investovat trochu více finančních prostředků a zakoupit odbornou literaturu zahraniční, pak se obraťte na lidi, kteří tomu rozumějí, její obsah dovedou posoudit a navíc tyto knihy prodávají. Znovu tedy Petr Pavelka (Palkowistschia) a ještě Petr Koupelka. Když se na ně obrátíte, budete na správné adrese. A ještě jednu radu ohledně sukulentářské literatury. Jakmile spatříte v knize u většiny druhů sukulentů české názvy, zasuňte ji co nejrychleji zpět do regálu a nechte ji ostatním zájemcům. A pozor na české překlady knih zahraničních. Většinou jde o knihy podivného obsahu, mnohdy navíc ještě mizerně přeložené.
K pěstování sukulentů jsou třeba také nejrůznější pomůsky, bez nichž se pěstitel neobejde a v supermarketech je nesežene. Jsou to květináčky, substráty na výsevy, jmenovky, pinzety či peány, kvalitní teploměry maximum-minimum a další maličkosti, které vám i vašim rostlinám zpříjemní život. To vše v největší nabídce dostanete u Pavlíčků v Chrudimi, kteří vám objednaní zboží samozřejmě zašlou (www.cact.cz).
Ještě mnohem více informací než v literatuře načerpáte u dobrých pěstitelů, kterých je u nás spousta. Je možnost navštívit po domluvě jejich sbírky nebo se s nimi setkat na společných akcích, jakými jsou koncem května otvírání sezóny ve Dvoře Králové nad Labem nebo při zavírání sezóny v Chrudimi, ale i na nejrůznějších kaktusářských výstavách či sympoziích. Nebojte se jich na cokoliv zeptat, a oni vám rádi vaše dotazy zodpoví, protože mají rostliny rádi a rozumí problematice jejich pěstování. Od pracovníků v květinářstvích nebo supermarketech se zahradnickým zaměřením příliš informací neočekávajte, protože ti se stěží postarají o to, aby rostliny neuhynuly přímo před jejich očima a přežily alespoň do chvíle, kdy si je na jejich poslední cestu odnesete třeba právě vy.
Pokud vám výše uvedené informace k něčemu pomohly, účel článku je splněn. Ale především se snažte v pěstování sukulentů hledat i kousek vlastní cesty. A hlavně dejte průchod vlastní fantazii při jejich aranžování tak, aby rostliny byly spokojené s vaší péčí a vy měli dobrý pocit a radost při pohledu na ně. Ať vám hezky rostou!

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

slimáci

(J.Janda, 28. 7. 2010 20:20)

Slimáci jsou schopni za jedinou noc rostlinu nejenom poškodit, ale i celou sežrat beze zbytku. To už je ale riziko letnění. Za nějaký čas formou pokusů zjistíte, které rotliny jim chutnají natolik, že se nevyplatí je letnit. Chemii nepoužívám ani na kytky, takže ani na slimáky. Prostě občas něco musíme obětovat za krásné barvy rostlin, jakých ve skleníku nebo za oknem bytu nikdy neuvidíme. Největšími škůdci z plžů jsou ti nejmenší s barevnými budkami, kterým exotické pokrmy chutnají nejvíce.J.J.

slimáci

(Petr Bobek, 22. 7. 2010 20:03)

ja mam ten samej problem!! poradite nekdo pls??

slimáci

(anonim, 21. 7. 2010 23:44)

Ahoj, můžou slimáci poškodit rostlinu tak moc, že by ji zničili?? Mam na zahradě pro sukulenty primitivní přístřešek ze skla. A viděl jsem tam lézt slimáka po květináči s rostlinkou, která je stavbou podobná Aloe Vera. Zatím jsem neviděl, že by slimáci nějak tu rostlinu okusovali, prostě si jen tak přes ten květináč přelezou, ale nevím, co dělaj v noci. Prám se vás jako vzkušeného zahrádkáře: měl bych to nějak řešit?? Jak??