Night after night- Out of the misery
Night after night- Out of the misery
Autor: laurinka.ylonenova
Kapitola 1.:
~ Stojím na vrcholu nějaké vysoké budovy a pod sebou mám nejmíň 50 metrů. Sleduji dění tam dole v rušné ulici; je časné ráno a všude je plno lidí spěchajících do práce.
„Způsobilo by asi velký rozruch, kdyby teď mezi ně tam dolů spadl člověk a zabil se, co? A zvlášť kdyby to byla slavná hvězda... “ Ozve se hlas za mými zády. Ten hlas moc dobře znám...
„A dost bezohledná hvězda... člověk, který myslí jen na sebe a svou kariéru... “ Klidně dál pokračuje ve své řeči a přijde blíž a sedne si vedle mě.
Mám hrůzu otočit se, protože si nechci připustit, kdo vedle mě sedí...
„Ty se mě bojíš?“ Chladně se zeptá.
Neodpovím a stále se koukám dolů.
„Snad tě netrápí tvoje černý svědomí?“ Její hlas mě ničí jako ten nejzákeřnější jed. Odhodlám se a ohlédnu se na ni. Moje tušení se potvrdilo.
„Evo?!?“ Zděšeně vykřiknu.
„Copak? Tváříš se, jako bys viděl ducha... “ Řezavě se zasměje.
„Vždyť jsi mrtvá! Jak je možný, že jsi...“
„Jak je možný, že jsem tady? Co když jsem si to s tebou přišla vyřídit? Vždyť ty jsi mě vlastně zabil! Jsem mrtvá... a ty budeš brzo taky!“ Zase se tak zákeřně zasměje.
Potom se ke mně nakloní jako by mě chtěla políbit, ale místo toho do mě surově strčí a srazí mě dolů...padám a jsem čím dál blíž tomu chodníku dole a Eva za mnou ještě křičí:
„Sbohem Ylönene, ty hnusná svině! Chcípni, zasloužíš si to! Nezasloužíš si nic jinýho než přijít do horoucích pekel! Nenávidím tě!“ ~
„Néééééé!!!“ Zakřičím a prudce se posadím na posteli. Zase jedna z těch hnusných nočních můr, které mě provázejí noc za nocí od Eviné smrti.
Podívám se na budík- 3:15. Vysvléknu s mokré tričko, propocené prostěradlo vyměním za čisté a znovu si lehnu. Po hodině převalování se mi podaří znovu usnout a dokonce se mi ani nezdá žádný další zlý sen...
*****
14. února 2006- Nejhorší den mého života. Udělal jsem spoustu chyb a za ně hořce zaplatil. Nebo spíš za ně zaplatila moje životní láska. A mně zůstala v srdci jen spousta bolesti. Proč? Proč jsem si uvědomil své chyby až tak pozdě? Kvůli mé sobeckosti zemřela žena, kterou jsem miloval. Připravil jsem naše děti o matku a sebe skoro o všechno. Ten den, kdy zemřela, zemřelo i něco uvnitř mě. Už nikdy ji neuvidím, už nikdy ji neobejmu, už nikdy ji nepolíbím, už nikdy nic nebude jako dřív. Už nikdy...
Tohle byl den, který si do smrti budu vyčítat. Proč jsem vlastně tak vybouchl?? Proč jsem tu hádku nezahrál do outu? Mohli jsme se v klidu navečeřet a společně si užít večer. Kdybych se zachoval jinak, kdybych neodešel, kdybych se nad sebou zamyslel!
„Pořád jen kdyby! Proč se tohle muselo stát?“ Zařval jsem a zoufale bouchnul pěstí do stolu.
„Měl jsem všechno- a o všechno jsem v mžiku přišel- a můžu si za to jen já sám! Jsem takovej kretén!!“ Zase mě začaly chytat stavy zoufalství a bezmoci.
„Vlastně jsem nepřišel o všechno- mám ještě naše 2 děti- plody naší lásky...“ Povzdechl jsem si.
Dnes je to právě rok... od té doby, co jsem několika lidem- mezi nimi i sobě- zničil život. Říká se, že čas všechny rány zahojí, ale na mě to jaksi neplatí. Jedna deprese střídá druhou a ta neuvěřitelná bolest a smutek v mé duši pořád neustávají...
L: „Tatíííí!!!“ Laurinek se probudil.
J: „Ahoj broučku, pojď za mnou! Jak ses vyspinkal?“
L: „Dobře, ale už mám hlad.“
J: „Tak pojď, vyčistíme zoubky a nachystám ti snídani. A potom půjdeme vzbudit Katri a zavedeme tě do školky, ano?“ Stal se ze mě otec na plný úvazek. Zrušili jsme všechna turné a veškerou práci jsem nechal být, dokonce jsem chtěl seknout i s The Rasmus, ale kluci mě přesvědčili, ať ještě pár měsíců počkám a pořádně se rozhodnu, abych toho potom nelitoval...
Rok uběhl, a moje rozhodnutí se nezměnilo. Ale jsem hrozně rád, že mám takové kámoše- pomohli mi vyhrabat se z toho úplně nejhoršího a díky nim dopadli toho řidiče, co Evu tenkrát srazil. Možná si to s tím odchodem ještě rozmyslím...
L: „Hotovo!“ Lauri přiběhl do kuchyně a vycenil na mě zoubky.
J: „Šikulka! Tak co si dáš?“
L: „Rohlík s džemem.“
Vytáhl jsem pečivo a sklenici s džemem a nachystal 3 rohlíky; taky jsem na tu sladkou dobrůtku dostal chuť.
J: „Tady to máš a hezky jez.“ Podal jsem Laurimu talíř.
L: „Tati, já to chci nakrájet!“
J: „A jak?“
L: „Tak, jak mi to vždycky krájela maminka.“
J: „Maminka...“ Povzdechl jsem si a vzal si talíř zpátky.
Když jsem si děti vyzvedával u babičky, bylo pro mě hrozně těžký Laurimu vysvětlit, že maminka už nepřijde, že už se s ní nikdy neuvidí...
J: „Stačí to takhle?“
L: „Jo.“ Oba jsme se pustili do jídla.
Po snídani jsme vzbudili a nakrmili Katri, a potom jsem zavedl Lauriho do školky a Katri vzal na malou procházku.
Když jsme se vrátili, uvařil jsem oběd a po jídle uložil malou do postýlky k polednímu spánku. Umyl jsem nádobí a sám jsem se natáhl taky. Zavřel jsem oči a ve vteřince nevěděl o světě...
Kapitola 2.:
Plánoval jsem, že si tak hodinku zdřímnu, ale probudil mě až zvonek ve 3 odpoledne. Tiše jsem nakouknul na Katri, která ještě klidně chrupkala a šel jsem otevřít.
A: "Nazdar kámo, vypadáš nějak rozchrápaně..." Vybafl na mě pobaveně Aki.
J: "Tss, si mě probudil..." Naoko naštvaně jsem na něj zavrčel.
Došli jsme do obýváku a sedli si na pohovku.
A: "Jsi v pořádku?" Starostlivě se na mě zahleděl.
J: "Ne, nejsem. Umřela mi žena, tak jak do hajzlu můžu bejt v pořádku?"
A: "Ale takhle jsem to nemyslel! Vypadáš hrozně strhaně, kolik toho naspíš? A zvládáš ty dva prcky?"
J: "Aki...co ti mám povídat? Spím jen několik hodin týdně, už se i bojím usnout, protože stačí, abych zavřel oči a hned se mi zdají noční můry..." Povzdechl jsem si.
"Ale děti zvládám v pohodě." Dodal jsem po chvíli s falešným úsměvem.
*Pořád se snažím si vsugerovat, že všechno v pohodě zvládám, ale vždyť moc dobře vím, že to není pravda!*
A: "Lhát neumíš, vždyť to víš! Uvědom si, že je toho na tebe moc! Jsi mladej chlap, my si užíváme života a ty sedíš doma a děláš chůvu. Já vím, že máš svoje děti moc rád a nechceš je zanedbávat, ale vzal sis na sebe moc velký břemeno! Je čas zase začít normálně žít. Proč se nepodíváš po nějaký pěkný mamině?"
J: "Ne!!! Zůstanu věrnej Evě!"
A: "Prober se, já vím, že jsem teď hnusnej, ale je to krutá realita- Eva už není a ty to nezměníš! Já ti neříkám, abys na ni zapomněl, ve svém srdci ji můžeš mít pořád, ale pro život si musíš najít novou holku- přece víš, že Eva to tak chtěla!"
J: "Ale já to tak nechci!"
A: "Ty si svůj názor nenecháš vymluvit...ale už je to rok a ty to nezvládáš! Ve dvou se to táhne líp! Přemýšlej o tom..." Povzbudivě na mě mrkl...
J: "No jo, zkusím to..."
Jen jsem to dořekl, začal se z ložnice ozývat dětský pláč. Probudili jsme Katri.
J: "Aki, počkej moment. Malá se probudila, musím ji nakrmit a pak vyzvednout Lauriho ze školky." Unaveně jsem vstal.
A: "Mám nápad. Nakrm Katri a udělej si zatím, co potřebuješ a já ti skočím pro Lauriho, oki?"
J: "Jé, to by bylo super, moc díky!" Aki si vzal bundu a moje klíče a v mžiku byl pryč. Vytáhl jsem Kati z postýlky a připravil jí jídlo. Zrovna jsem ji chtěl posadit do sedačky, když zazvonil zvonek. S dítětem v náručí jsem doběhl ke dveřím a otevřel jsem.
Za dveřmi stála nádherná dívka, mohlo jí být tak 23, byla malá a štíhlá a měla černé vlasy do pasu a nádherné zelené oči.
*Sakra Lauri, vzpamatuj se! Co Eva?!*
K: "Ahoj, jsem tvá nová sousedka, jmenuju se Kristi!"
J: "A-A-A-Ahoj..." Vykoktal jsem ze sebe.
"Já jsem Lauri..."
K: "Já mám takovej menší problém, myslíš, že by jsi mi mohl pomoct?"
J: "O co jde?"
K: "Šla jsem s košem, a když jsem se sem vrátila, zjistila jsem, že jsem si zabouchla klíče v bytě. Nemohla bych si od tebe brnknout k sestře, aby mi dovezla náhradní?"
J: "Jasně, beze všeho, pojď dál." Pustil jsem ji dovnitř a nasměroval k telefonu. Chvilku s někým mluvila a pak bezradně zavěsila.
K: "Asi budu muset zavolat zámečníka, ségra odjela do Švédska."
J: "A nemáš třeba otevřený okno nebo dveře na balkon?" Najednou mě napadl spásný nápad.
K: "Ano, mám, proč?"
J: "Tak já přelezu přes svůj balkon k tobě a otevřu ti, co ty na to?"
K: "Tak to teda ne! Vždyť jsme ve 4. patře, co kdyby jsi uklouzl? Nechci tě mít na svědomí, radši zavolám zámečníka!"
L: "Buď klidná, budu opatrnej!" Předal jsem jí Katri, vešel na balkon a přelezl zábradlí.
*Hmmm, je tu metr mezera a pode mnou asi 10 metrů...teď by stačilo špatně našlápnout a můžu navždycky odejít za Evou... a už nikdy mě nebude trápit svědomí a stesk*
Začaly mě napadat sebevražedný myšlenky. Natáhl jsem nohu do prázdna a chystal se pustit se zábradlí...
Kapitola 3.
Vtom jsem zaslechl z obýváku žvatlání Katri a smích Kristin.
*Nedokážu to! Nemůžu se zabít! Vždyť mám 2 nádherný děti...nemůžu je nechat napospas osudu!*
Pustil jsem se zábradlí a přehoupl se přes zábradlí sousedního balkonu. Pootevřel jsem okno do Kristininého bytu a protáhl se dovnitř. Našel jsem dveře na chodbu a zazvonil k sobě do bytu.
K: "Jééé, Lauri, ty jsi poklad! Moc ti děkuju!"
J: "Ale vždyť skoro není za co...takové milé sousedce pomůžu pokaždé moc rád!"
Usmál jsem se na Kristin a ona mi úsměv oplatila.
K: "Ta tvoje dcerka je v kuchyni. A ještě jednou díky!" Ladně se kolem mě prosmýkla a na chvíli se zastavila, jako by mě snad chtěla políbit. Já jí však uhnul, rychle se s ní rozloučil a zalezl zpět do svého bytu.
Katri se začala vztekat a dožadovat své svačiny, tak jsem se chopil misky a splnil její požadavky.
Po chvíli v zámku zachrastily klíče a přišel Aki s Laurim.
Když jsme už všichni seděli pohromadě v obýváku, vrátili jsme se s Akim k našemu předchozímu rozhovoru.
A: "Kde, že jsme to vlastně skončili???"
J: "U toho, že si mám najít ženskou, ale přejdem radši k jinému tématu...."
A: "No jasně, hlavně jsem za tebou přišel kvůli skupině, aleřekl bych, že tu pauzu ještě prodloužíme..."
J: "Aki, skupina pro mě hodně znamenala, ale takřka o všechno mě připravila.... Už jsem to řekl jednou-nevrátím se. NIKDY!"
A: "Lauri, nedělej ukvapený závěry! Budeš toho litovat..." Snažil se mě přesvědčit Aki....
J: "Je to definitivní, mě nepřesvědčíš!" Neoblomně jsem trval na svém.
A: "Jak myslíš...ale bez tebe už to nebude šlapat tak jako dřív, to ty jsi nás vždycky držel pohromadě a udával tempo a směr, kterým se budeme ubírat!"
J: "Najdete si za mě náhradu a pojedete dál!"
A: "THE RASMUS končí!!! Ty jsi nenahraditelnej a moc dobře to víš! Bez tebe už to nepůjde!" Aki se zvedl a šel ke dveřím, měl zlost. Překvapeně jsem za ním koukal- oblékl si bundu a beze slova bouchnul dveřmi.
*Před rokem jsem přišel o ženu a teď jsem asi přišel i o svýho nejlepšího kámoše. A zase za to můžu já!* Do očí se mi nahrnuly slzy.
J: "Potřebuju odsud vypadnout!!!"
Vzal jsem telefon a zavolal ke svým rodičům:
J: "Ahoj mami, měl bych na tebe prosbu, nepohlídala bys mi dnes děti?"
L: "Ale ano, klidně je přivez! Plánuješ si něco na večer?" Moc dobře jsem věděl, kam tím míří, ale copak můžu být s nějakou ženskou, když je to dnes přesně rok od té doby, co jsem přišel o Evu??
J: "Jen si potřebuju vydechnout, to je všechno...nějak to nezvládám..." Teď mi to přišlo vhod jako dost dobrá výmluva.
L: "V pohodě! Kdy vás mám očekávat?"
J: "Do hodiny jsme u tebe, moi!"
Sedl jsem si k dětem na koberec.
J: "Miláčkové moji, tatínek je hrozně unavenej a potřebuje si odpočinout, půjdete dneska spinkat k babičce, oki?"
L: "Hurááá!!! Půjdeme za babičkou!" Lauri to nadšeně přijal a Kati taky nejevila známky protestu, tak jsem jim sbalil batůžky, oblékl je, vzal jsem si bundu, zamčel byt a odešli jsme k autu.
Odvezl jsem děti k našim a po cestě zpátky jsem se stavil do květinářství a koupil velikou kytici bílých růží.
*Eva je měla tolik ráda...*
Nasedl jsem do auta a rozjel se směrem k Městskému hřbitovu.
Když jsem prošel hlavní bránou a pomalu se loudal mezi náhrobky, zase se mě zmocnila hrozná deprese...
Zastavil jsem se před náhrobkem z bílého mramoru a položil ki němu kytici. Přikrčil jsem se k němu a ukazováčkem pohladil fotku své milované. Moje oči se zastavily na citátu z jednoho filmu, napsaném kousek pod ní:
"Pokud lidé, které milujeme, opustí tento svět, jediná možnost, jak je mít stále živé, je nikdy nepřestat je milovat.
Protože domy shoří, lidé zemřou, ale opravdová láska vydrží věčně..."
*Smutné, ale pravdivé....* Pomyslel jsem si.
"Co bych ale dal za to, aby jsi tu teď byla se mnou doopravdy....živá a zdravá... a já tě mohl obejmout, políbit...." Po tvářích mi začaly stékat potůčky slz.
Klečel jsem u Evina hrobu a utápěl se ve smutku. A nebe smutnilo se mnou-kromě slz se na mé tváři objevily i drobné dešťové kapičky.
"Moc mi chybíš...nezvládám to tu bez tebe. Proč jen nemůžu vrátit čas? Už bych neudělal takovou chybu..." Tiše jsem vzlykal.
Najednou jsem na svém rameni ucítil něčí ruku.....
Kapitola 4.
"Moc se trápíš, já vím..." Zaslechl jsem uklidňující ženský hlas.
"Uvědomil sis svou chybu a chtěl bys ji napravit, že ano?"
"Kdo jsi a proč to chceš vědět? Znám tvůj hlas..." Polekaně jsem se k ní otočil. Přede mnou stála Kristin.
"Kristin! Co tu děláš?"
"Přišla jsem ti pomoct."
"A jak?"
"Na něco jsem se tě ptala- chtěl bys napravit chyby, které jsi udělal v minulosti?"
"ANO! Samozřejmě, že chtěl! Ale co ty s tím můžeš udělat?"
"Nechtěl jsi náhodou vrátit čas?" Její mluvení v otázkách mě mátlo...
"Vždyť to je nemožné...." Sklopil jsem hlavu a mé oči se zalily slzami.
"Nic není nemožné!" Podíval jsem se jí do očí.
"Jsem tvůj anděl strážný a už dlouho tě sleduji. Vím o tobě všechno- vím o tvém trápení, o nočních můrách, které tě děsí každou noc, o tvých myšlenkách- o všem.
Byla jsem seslána sem na zem, abych ti pomohla a učinila tě šťastným!"
"Bez Evy už nikdy nebudu šťastný!" Ohlédl jsem se k náhrobku.
"A v tom to je. Už se mě na nic neptej a hned teď jdi domů a běž spát- vrátím tě v čase. Až se ráno probudíš, bude 14. února 2006. Dostaneš ještě jednu šanci, tak si jí považuj! Tak jsi to chtěl, ne?"
"A-a-a-ano, ale jak...?" Otočil jsem se zpátky na Kristin, ale široko daleko nebyla živá duše.
Vrátil jsem se k autu a odjel domů.
*Co to mělo bejt za přelud? Už z toho blbnu.... Potřebuju alespoň na chvíli zapomenout...* S těmito myšlenkami jsem vytáhl z baru lahev finské vodky...
Pak už si jen vzpomínám, že jsem se s prázdnou lahví v ruce odpotácel do ložnice a usnul...
*****
Když jsem se ráno probudil, necítil jsem žádné známky kocoviny, a když jsem se rozhlédl kolem sebe, zjistil jsem, že nejsem ve své ložnici. Vytáhl jsem z tašky notebook, zapnul ho a otevřel svou mailovou adresu- 15 nepřečtených mailů s odesílatelem- Eva Ylönen. Mé oči se zastavily na datu- 14. 2. 2006!
*Je to pravda! Vrátil jsem se do minulosti a teď jsem v hotelovém pokoji v.....kde vlastně jsem? Ale vždyť je to jedno, hlavně, že jsem v minulosti! Je 9 hodin ráno a ve 12 mi letí letadlo do Hellsinek! Dostal jsem neopakovatelnou šanci! Musím všechno napravit! Nesmím to zvorat!*
"Začneme tady....." Potichu jsem zašeptal a změnil si heslo na emailu. Já vím, že je to hnusný, ale musel jsem lhát....
Potom jsem vyskočil z postele a upaloval do koupelny.
"Lauri? Jsi tam?" Ozvalo se bouchání na dveře a Villeho hlas.
"Jasně!" Otevřel jsem mu.
*Teď bude něco chtít ve městě a mě k tomu přizve...*
"Hele brácho, potřebuju si něco zařídit ve městě, pojedeš se mnou?"
"Sorry Ville, ale nepojedu. Dneska přece jedu za svou kočkou..."
"Pojď, bude to chvilka, uvidíš, že to stihneme!"
"To jsi říkal i vloni...a jak to dopadlo....." Otráveně jsem protočil panenky.
"Co to plácáš vole? Jaký vloni???"
*Perkele!!!! Musím si dávat větší pozor na hubu!!!!*
"Co? Hele, běž sám, právě jsem se probudil a jsem tak trochu mimo..."
"Hmmm, to vidím. Tak si to s tou tvojí ďáblicí užij....." Lišácky se zasmál.
"Díky, moi!" Zabouchl jsem dveře.
*Tak, a jednu překážku mám za sebou. Nečekal jsem, že to bude tak snadný...* Lehce jsem se pousmál.
Sbalil jsem si věci do tašky a pomalu se chystal k odchodu. Když se blížilo půl jedenácté, vzal jsem si tašku a klíče a naposledy jsem se rozhlédl po pokoji, jestli jsem něco nezapomněl. Potom jsem se vydal na recepci.
Vyšel jsem před hotel a chtěl mávnout na taxíka, když jsem si uvědomil, že jsem přece jen na něco zapomněl....
5. kapitola
Rychle jsem proběhl přes halu k zadnímu východu a nabral směr k našemu stříbrnému tourbusu. Vyběhl jsem do horního patra patra autobusu a sáhl do svého spacího boxu pod polštář povlečený do červeného saténu.
"Valentýnský dárek pro Eve, málem bych na něj zapomněl..." Usmál jsem se pro sebe a strčil si do kapsy úhledně zabalený balíček.
Vrátil jsem se zpátky před hotel a nechal se odvézt na letiště.
*Teď už žádné chyby! Musím se ovládat a nic se nestane...*Pomyslel jsem si, když jsem se usadil v letadle...
Když jsme se odlepili od hannoverské startovací dráhy, poprosil jsem letušku o kávu, ale než ji stihla donést, podlehl jsem únavě a sladce usnul...
**********
*Za 5 minut 4 hodiny....líp jsem to stihnout nemohl....* Usmál jsem se při pohledu na hodinky a odemknul dveře našeho bytu.
*Všechno je to zvláštní...byl jsem tu před pár hodinami a chtěl umřít...bylo tu tak pusto..a najednou jsem zpátky a chce se mi křičet radostí, za chvíli uvidím smysl svýho života...*/
"Ahoj moje květinko!" Vpadl jsem do bytu a zabouchl za sebou dveře.
"Ahoj lásko!" Přiběhla ke mně Eva a začala mě vášnivě líbat. Jednou rukou mě laskala ve vlasech a druhou mi svlékala kabát. Přitiskl jsem ji ke zdi a vysvlékl jí tričko.
"Lintu, chci tě!" Vzrušeně zašeptala do ticha. Pomalu jsme se přesunuli do ložnice a vzájemně se zbavili kousků svého oblečení. Něžně jsem ji položil na postel a začal ji líbat. Nejdřív na krk, potom na ňadra, kolem pupíku a nakonec ještě o kousek níž.
"Lauri..." Zasténala a propletla prsty mými vlasy. Moje vzrušení bylo čímdál silnější a už se nedalo udržet. Eva mě vytáhla zpátky nahoru a já do ní jemně vniknul. Netrvalo dlouho a naše těla zachvátila změť nádherných pocitů...
**********
Přiblížil se večer a my dva usedli k slavnostní večeři. Samozřejmě jsem nezapomněl Evě pochválit výsledek jejího kulinářského snažení, a když odnesla talíře, odběhljsem do předsíně a vrátil se do místnosti s dvěma malými balíčky a rudou růží v ruce.
"Lauri..." Eva na mě překvapeně koukla.
"Copak?? Je 14. února- slavíme výročí naší svatby a taky svatého Valentýna- svátek všech zamilovaných."
Věnovala mi nádherný úsměv, který mě krásně zahřál u srdce.
"Miluji tě!" Dal jsem jí do ruky růži a vtiskl jí jemný polibek.
"Co to je?" Vzala do ruky malinkou krabičku a zvědavě si ji prohlížela.
"Nejlíp to zjistíž, když to otevřeš..." Mrknul jsem na ni.
"Lauri, to je nádhera!" Vytáhla prstýnek z bílého zlata posázený světle růžovými kamínky a já jí ho navlékl na prst.
"Ještě se koukni na ten druhej..." Pokynul jsem jí směrem k balíčku a Eve nedočkavě roztrhla papír.
"CD?"
"Ale ne jen tak ledajaký!" Usmál jsem se na ni. Strčila ho do hifi věže a pustila.
"Lauri...to....já nemám slov!" Skočila mi kolem krku.
"Sedl jsem si s kytarou a nahrál ti CD s tvými nejoblíbenějšími písničkami v akustických verzích. Takže líbí?"
"Jasně! Lauri, toje snad ten nejkrásnější dárek, jakej jsem kdy dostala..." Eve si opřela hlavu o moje rameno.
"Počkej, taky pro tebe něco mám!" Vyskočila z pohovky a odešla pryč. Po chvíli se vrátila s modrou krabičkou.
"No tak, otevři to!"
"Mám?" Šibalsky jsem zamrkal.
"Zajímá mě tvoje reakce..."
"No dobře, stejně už hořím nedočkavostí...."
6.kapitola
Otevřel jsem krabičku. Ukrýval se v ní řetízek na krk s přívěskem ve tvaru půlky srdce, na které bylo písmeno E.
"Wow, to je hezký lásko!"
"Koukej!" Eva držela v ruce úplně stejný řetízek, na kterém byla druhá půlka srdce s písmenem L.
"To jsi vymyslela sama??" Usmál jsem se na ni.
"Jasně, miláčku!"
"Chytrá holka..." Přitáhl jsem si ji k sobě a něžně políbil.
Večer se rychle přehoupl a na nás padla únava. Eva byla opřená o mé rameno a sladce spala. Vzal jsem ji do náručí a odnesl do postele. Potom jsem si lehl vedle ní a během chvilky se také odebral do říše snů....
**********
Ráno mě vzbudil řev mého telefonu.
"Co je?" Otráveně jsem přijal hovor.
"Středa vole..." Rozesmál se na druhý straně Ville.
"A co je na tom tak vtipnýho??"
"Bóóže, Ylönene, ty seš na mě zas příjemnej jak osina v pr*eli... Bejt tebou, tak moc nevrčím, Aki se ožral jako prase a je mu děsně blbě, přesněji řečeno- poblil vám půl tourbusu a furt kňučí, že asi umírá. Co myslíš, že z toho vyplývá???"
"Tušení bych měl..."
"Můžeš ještě jeden den zůstat v Hellsinkách, dnešní koncert se odkládá na pondělí!"
" Jooo!!! Supeeer!!" Zavýskl jsem radostně (nejen) do telefonu, čímž jsem vzbudil Evu.
"Co se děje broučku??" Rozespale na mě zamžourala.
"Mám den volna lásko, co s tím uděláme??"
"Vážně? No tak to si ho pořádně užijeme!" Usmála se na mě Eve, stáhla mě k sobě a začala divoce líbat. Naše polibky nabraly na intenzitě a nezůstali jsme jen u nich...opět jsme zažili nádherné milování...
**********
Kolem oběda jsme se vyhrabali z postelí, najedli se a vyrazili k mým rodičům.
Vyzvedli jsme děti a strávili krásné odpoledne v parku. Ale všechno krásné jednou končí....v 11 večer mi letělo letadlo a do mého odchodu z bytu zbývalo 5 minut. Přišel jsem za Evou a něžně ji políbil.
"Bude se mi stýskat lásko..." Pevně jsem ji přitiskl k sobě, až jsem mohl cítit tlukot jejího srdce.
"Mně taky...ale ber to z té lepší strany- už v pondělí bude šňůra u konce a v úterý se vrátíš!"
"Já vím..." Pohladil jsem ji po vlasech. Tahle chvíle mi připadala něčím vyjímečná....zvláštní. Ale tehdy jsem ještě netušil proč...
Ještě jednou jsem Eve políbil, pak jsem vzal svoje věci, odešel z bytu a nastoupil do taxíku na letiště. Podíval jsem se na balkon a za oknem spatřil Evinu siluetu. Do očí se mi nahrnuly slzy a sevřela mne podivná úzkost.
"Miluji tě." Neslyšně jsem zašeptal a taxi se dalo do pohybu.
7. kapitola
Následujících 5 dní jsem prožil podle tvrzení "jde to, ale dře to...". Fanoušci na koncertech v Lipsku byli skvělí a vstřícní, ale sobotní koncert ve Vídni byl naprostá hrůza
**********
"Teda včera to stálo za vyliž p*del!" Vletěl Ville do našeho tourbusu.
"Ty podprsenky jsem mohl vzít Jonně...i když nevím, jestli je to zrovna její velikost...ale co s těma PETkama a plechovkama???" Všichni jsme propukli ve výbuch smíchu při pohledu na Villeho mávajícího nad hlavou podprdou velikosti snad 90G.
"Vole, tady ti ten padák moc lítat nebude, to musíš vylízt někam hodně vysoko..." Poznamenal se smíchem Aki.
"Co je, vole???" Ustaraně jsem se optal Villeho.- měl takový krajně podivný výraz ve tváři.
"Přemýšlím..."
"To si děláš p*del, ne??? To jako dovedeš??" Začal jsem se smát, Eero se bouchl do hlavy o poličku, Pauli vylil kafe a Aki zajel pod stůl, jen to hvizdlo....
Vtom se rozrazily dveře a vešel Migé! (
"Nazdar debilové!" Prohlásil směrem k nám a pak se zkoumavě zahleděl na Villeho. Několikrát mu zamával rukou před očima, ale Ville si ho nevšímal.
"Co je s ním??? Je ňákej divnej..." Migé vykouzlil grimasu totálního krypla.
"Přemýšlí..." Odvětil jsem mu.
"Vole, neblbni, ještě se ti něco stane!!!" Migé s Villem prudce zacloumal.
"Mám to!" Zařval Ville, až jsme všichni nadskočili úlekem.
"Co??" Vyjeveně jsem se otázal.
"Co uděláme s tímhle...dyk je to škoda vyhodit!" Zamával ve vzduchu s podprdou.
"Co?"
"Obarvíme to načerno, rozstřihneme napůl a máme oba origo čepici!!" Ville se zatvářil jako největší génius světa.
"Ty si debil!!! Už to nehul, škodí ti to..." Protočil jsem otráveně panenky, ale v duchu jsem se musel usmát.
"Ville, Migé, pojďte už dovnitř, musíme jet!" Ozval se zvenku Gas. Migé popadl Villeho, ve tváři stále s tak geniálním výrazem, a odtáhl ho do jejich tourbusu.
Cesta proběhla poklidně a koncert byl naprosto úžasný- ve srovnání s Vídní.
*Tak, ještě jeden a máme to za sebou...* Pomyslel jsem si, když jsem si lehl do svého boxu. Zlehka jsem prstem pohladil Evinu tvář na fotce přilepené na stěně, otočil jsem se na bok a sladce usnul.
8. kapitola
Když jsem se probudil, bylo asi 11 hodin a do Berlína zbývalo jen pár kilometrů.
Líně jsem se převalil na bok a mé myšlenky se ztočily k Evě.
*Už se tolik těším....až ji uvidím, až ji obejmu, až ji políbím...*
Z přemýšlení mě vytrhla tupá rána a sprostý výkřik.
"Kdo sem ku*va dal tu skejťáckou botu???" Ozval se naštvaně Pauli.
"Opravdu netuším...když je tvoje..." Klidně mu odpověděl Eero.
Vykoukl jsem ven ze svého boxu: Pauli rozloženej na podlaze jak dlouhej tak širokej(
"Co čumíš, nežrals?" Prsknul po mně vztekle Pauli.
"Vzhledem k tomu, že jsem se právě probudil, jsem to jaksi ještě nestihl..." S líbezným úsměvem jsem mu odpověděl.
"Vole, co se tady děje???" Vložil se do toho Aki.
"A co ty čumíš jak půl p*dele z ruksaku?" Sjel pohledem na Pauliho.
Pauli po něm hodil pohled brutálního vraha a se slovy "drž hubu,bo ti useknu ruku" odtáhl Akiho do kuchyňky.
Netrvalo dlouho a já s Eerem jsme se k "zamilované" snídající dvojce přidali.
Když jsme konečně dojeli do Berlína, vzal jsem Eera a vyrazili jsme do centra města koupit nějakou blbůstku svým drahým polovičkám. Kromě pár jiných kravinek jsem koupil Evě super sexy upnuté tričko a nesmírně jsem se pobavil, když jsme se vrátili a zjistili, že Jonne si pro sebe koupil úplně stejné
Odehráli jsme zkoušku a až do koncertu řádili s členy HIM a NGT.
Koncert byl jedinečný, opravdu jeden z mála, které jsem si na tomto turné opravdu užil. Když bylo po všem, dostáli jsme se starému zvyku a šli konec šňůry pořádně zapít.
Do postele jsme se doklopýtali (bo doplazili?) až kolem půl čtvrté ráno a ačkoliv jsme vstali až kolem 11 hodiny, to probuzení bych nepřál ani úhlavnímu nepříteli...(i když...
S vypětím si jsem se dopotácel do koupelny a pustil vodu, ale hned jsem ji zase vypnul.
"Proč do hajzlu ta voda teče tak nahlas??" Chytil jsem se za hlavu a šel najít nějaké prášky. Po spolykání přinejmenším poloviny krabičky jsem si dal studenou sprchu a šílená bolest hlavy konečně trochu polevila. Aki mě vystřídal v koupelně a já si mezitím sbalil tašku.
**********
Už o 2 hodiny později jsme seděli v letadle startujícím do Hellsinek. Nemohl jsem se dočkat chvíle, kdy uvidím Evu...bylo to jen 5 dní, ale mě to připadalo jako věčnost...tolik se mi stýskalo...
Najednou mě popadl zvláštní pocit úzkosti a udělalo se mi hrozně špatně. Podivné...ještě nikdy mi v letadle nebylo zle. Zvedl jsem se ze sedačky a utíkal na záchod...
9.kapitola
Takhle zle mi ještě nikdy nebylo. Po půl hodině jsem se celý bledý vypotácel z WC a ztěžka dopadl na seddlo.
"Lauri, jsi v pohodě?" Starostlivě se na mě kouknul Aki.
"Jo, jen jsem to zřejmě přehnal s tím chlastem..."
Požádal jsem letušku o nějaký prášek a čekal, že se mi uleví. Ale neulevilo...čím blíž jsme byli Hellsinkám, tím mi bylo hůř, avšak nedal jsem na sobě nic znát.
Před letištní halou jsme se rozloučili a rozjeli se do svých domovů.
Když mě taxi přivezlo před náš dům, vyděsil mě shon na ulici. Zaplatil jsem taxikáři a uháněl k našemu domu.
"Pane, tam nesmíte!" Zastavil mě robustní policista.
"Ale já tam bydlím!" Roztřeseně jsem mu odpověděl.
"Řekl bych, že užne..." Muž se podíval nahoru a až v tu chvíli jsem si všimnul ohořelých zdí, vysklených oken a o kus dál stojícího hasičského vozu. POŽÁR!
"Ne, Evo, proboha!" Zachvátilo mě hrozné zoufalství. Odhodil jsem tašku, odstrčil strážníka a utíkal do bytu.
"Stůjte!" Křičel za mnou, ale já ho neposlouchal.
Srdce mi bušilo jako splašené a schody jsem bralpo dvou.
*Ne! Už ne! Už bylo dost utrpení...*
Vběhl jsem do bytu a rozhlédl se kolem sebe. Do očí se mi nahrnuly slzy.
*Tohle nemohli přežít...ani jeden.* Padl jsem na kolena na ještě sálající podlahu a rozplakal se.
"Co tu děláte? Tady nemůžete být!" Ozval se za mnou hrubý mužský hlas.
"Nechte mě na pokoji!" Slabě jsem mu odpověděl a on odešel.
Zvedl jsem se a prošel těch pár holých ohořelých místností, které mi bývaly domovem. Nic tu nezůstalo...všechno shořelo na popel. Přejel jsem rukou po zdi v místnosti, kde bývala ložnice a po tvářích mi stékaly slzy...slzy plné neskutečné bolesti. Stál jsem tam snad hodinu...brečel jsem a vzpomínal na krásné chvíle plné lásky, které jsme tu s Evou prožili...všechno ostatní mi bylo jedno. Má duše byla prázdná a mé srdce jako by prasklo a rozletělo se na tisíce malých kousíčků. Můj život ztratil smysl...nezbylo mi nic- vůbec nic. Mou životní lásku, naše děti a místo, kde jsme spolu žili vzal oheň. Přišel jsem úplně o všechno. Proč je to tu znovu??? Proč mi osud zase zasadil takové rány?? A proč jsou tentokrát o tolik krutější?? Má to snad být trest za to, že jsem se chtěl vrátit??
Už se s tím nedokážu vyrovnat...nemám na to sílu. A nemám k tomu důvod. Jediné pocity, které teď jsou v mém nitru, je smutek s bolestí...a právě tyto pocity mě hrozně moc tíží a stahují na dno. Na dno? Vždyť tam už jsem...všechno se mi zhroutilo- moje tužby, plány a sny. Stačila chvíle a všechno je pryč. Úplně všechno... Kvůli čemu bych měl dál žít?? Vždyť už jsem tu zbytečný. A ani už dál žít nechci- nezvládnu to. Můj pohled padl na vysklené okno. Přišel jsem k němu a podíval se dolů.
*Není to tak dávno, co jsem na tohle myslel...4 patra a potom tvrdý chodník...bude to rychlé a bezbolestné, odprostím se od všech starostí a bolesti. Nebudu už cítit nic. Bude mi líp.* Přejel jsem prsty po rámu okna a trochu se pořezal.
10. kapitola
"Lauri, co chceš dělat?" Ozval se za mnou vyděšený výkřik. Otočil jsem se.
"Evo!" Rozběhl jsem se k postavě s otevřenou náručí.
"Jaktože...?" Chtěl jsem jí položit otázku, ale nenechala mě domluvit.
"Když ses měl dnes vrátit, chtěla jsem tě překvapit a nechala jsem děti u tvých rodičů..."
"Miluji Tě!" Pevně jsem ji k sobě přitiskl a políbil. Opět mi po tvářích tekly slzy, ale teď měly jinou příčinu - byly to slzy štěstí.
"Já tebe taky..." Oběma se nám ulevilo, že máme jeden druhého.
"Co se tu vůbec stalo?" Přerušil jsem chvíli ticha.
"Prý někdo nechal hořet krb a chytil od toho obývák a postupně se to rychle rozšířilo do celýho domu. Spousta lidí nestihla utéct a uhořeli..." Eva se mi smutně koukla do očí.
"Nic nám nezbylo lásko...všechno vzal oheň.... Ale nejvíc jsem se bála o tebe. Co kdybys přijel dřív? Neunesla bych tvou ztrátu." Zničeně mi padla do náručí.
"A stejně jsem o tebe málem přišla..." Podívala se směrem k oknu.
"Myslel jsem si, že jste uhořeli...a už jsem nechtěl žít." Povzdechl jsem si a pohladil ji po vlasech.
"Kde teď budeme? Z našeho bytu zbyly jen ohořelé zdi..." Eva si položila hlavu na mé rameno.
"Nevím, zatím u našich a potom si pořídíme nový obydlí. Sice jsme přišli o střechu nad hlavou, ale máme jeden druhého a to je nejdůležitější...máme v sobě oporu, společně zvládneme všechno. Začneme znovu...od úplného začátku."
Chytil jsem Eve kolem ramen a sešli jsme dolů. Moje taška byla právě tam, kam jsem ji před pár hodinami pohodil.
Právě se rozednívalo a většině lidí v Hellsinkách začínal normální pracovní den. Nám však ne...pouštěli jsme se do něčeho nového...do nové etapy života. Už žádné mrhání časem hádkami, nadávkami a obviňováním. Tahle noc nám ukázala, jakou pro sebe máme cenu.
Zvedl jsem ze země tašku. Ohlédl jsem se za sebe a spatřil Kristin. Podívala se na mě a potichu zašeptala:
"Paljon onnea..."
Usmál jsem se na ni a rty naznačil:
"Kiitos enkeli."
Najednou zmizela stejně rychle jako se objevila.
Otočil jsem se zpátky k Evě, vzal ji za ruku a vyšli jsme směrem k domu mých rodičů...
Heaven sent you to bring the answer
Heaven sent you to cure this cancer
But for a moment unbeatable chance
For a moment the world in my hands
Poslalo mi tě samo nebe, vyléčila jsi ten smutek v mé duši a ukázala jsi mi, že chyby jdou napravit. Byl to krátký moment, šance, kterou jsem nemohl promeškat-mohl jsem všechno změnit.
Like an angel you came
Everytime when I prayed
Guardian of my dreams
Watching me when I sleep
Like an angel you came
Everytime when I screamed
Přišla jsi jako anděl, vlastně jsi byla anděl. Pokaždé, když jsem se modlil, ať už se můj život zlepší, pokaždé, když jsem křičel hrůzou ze spánku, když mě sužovaly noční můry- všechno jsi sledovala, aby jsi mi mohla pomoci.
Time after time I lose again
Night after night I wake up shaking
'Cause my world is breaking
Fool enough to fail again
Night after night I wake up crying
'Cause I feel like dying
Znovu a znovu všechno ztrácím, noc co noc se budím vyděšený a uplakaný, protože můj život je v troskách. Cítím se jako bych umíral a už z toho všeho blouzním. Nemám sílu jít dál. - Takhle mi bývalo kdysi, ale pak jsi přišla ty- Kristin, můj strážný anděl a otočila jsi můj život o 180 stupňů. Děkuji ti. Do smrti Ti budu vděčný- konečně jsem šťastný.
Všechno lze změnit- i osud. Stačí jen chtít...
Komentáře
Přehled komentářů
Ahoj,příběhy o Laurim a Evě jsou moc krásný vážně doufám že jednou budeš spisovatelka romantických příběhů.A chtěla bych se zeptat bude pokračování jestli jo tak se moc těšim seš cool!!!!!!!
Bude pokračování????
(Irča, 2. 6. 2011 20:29)Ahoj,příběhy o Laurim a Evě jsou moc krásný vážně doufám že jednou budeš spisovatelka romantických příběhů.A chtěla bych se zeptat bude pokračování jestli jo tak se moc těšim seš cool!!!!!!!
krasneee
(Baja, 19. 3. 2008 12:26)jeej to bolo moc pekne ale aj smutne , no je to proste supeeeeeer :O)))
uz sem se bala
(babarik, 16. 5. 2007 15:20)Jezis ja uz myslela,ze ty lovestory nemaj pokracovani..a vono jo..jezis jak sem happy,ze to tak dopadlo..nadhera ;) muck
super
(bella, 16. 1. 2007 21:07)Moc pěkný aji jsem u všech dílů s Laurim a Evě brečela moooooooooooooooc pěkný
Bude pokračování????
(Irča, 2. 6. 2011 20:30)