Bojuj a chraň
Bojuj a chraň
Autor: Rowena
V chodbě byla tma. Šmátrala rukou po vypínači a při tom škobrtla o něco velkého na zemi. Když rozsvítila, zjistila, že je to dívka asi v jejím věku, s dlouhými světlými vlasy a propíchanými žílami.
S odporem se odvrátila a zamotala se jí hlava. Neměla jsem tolik pít. Ne dnes, když je jsem tu sama s tlupou ožralých kamarádů. Krysa se každou chvíli někam ztratila se Šroubem.
Opatrně se dopotácela k umyvadlu a zahleděla se zblízka na svůj odraz v zrcadle. Připadalo jí, že má nezvykle velké oči a detaily se jí stále rozbíhaly a rozmazávaly. Roztočila kohoutek s vodou a nevšímala si odpadu, ucpaného cigaretovými špačky. Je to tady pěkně hnusný, pomyslela si, když přehlédla pohledem špinavé šmouhy na stěně a chrstla si do obličeje hrst vody. Chvíli si rukama otírala zpocený obličej. Hlavou jí vířily nesmyslné myšlenky.
Od vedle přes zeď k ní doléhal zvuk probíhajícího koncertu. Slyšela hrubý hlas zpěváka, jako by stál tady, vedle ní. Rozeznala jednotlivé melodie všech tří kytar, ode země cítila údery bicích v celém těle. Měla by se tam vrátit. Mezi kluky a Krysu. Ach jo, Dav ji zase bude chtít dostat na záchodcích jako minule. A já jsem tak opilá….
Vzhlédla k ke špinavému zrcadlu, aby si opravila rozmazanou maskaru , ale při pohledu do něj se jí rozšířily oči úlekem. Prudce se otočila za sebe, ale nikdo tam nebyl. Panebože, už musím být hodně opilá, když zas sebou vidím stíny, který tady vůbec nejsou.
Otočila se zpátky k zrcadlu. Dívala se na svůj odraz. Osmnáctiletá dívka s temně orámovanýma hnědo-zelenýma očima a rozcuchanými vlasy staženými do ohonu. Nic víc.
Ponořila pomalu dlaně do umyvadla napuštěného až po okraj. Něco se mi zdálo, už nebudu pít. Začala si prstem smazávat černou šmouhu pod levým okem. Nejradši bych zůstala tady. Sama. Nebo jenom s Krysou – jen tak poslouchat. Nic jiného.
Co to říkám? Zarazila se. Poodstoupila trochu, aby porovnala obě oči a strnula.
Bubny. Procházejí jí celým tělem. Hluk. Spousta hluku. Drsné prsty mučí struny ve vysokých polohách. Voda přetéká na zem. Zelené oči. Rudé vlasy. Bledá tvář. A za ní…Křídla. Křídla z havraního peří, lesklá, v lomeném oblouku se klenou nad jejími rameny. Na pozadí se míhají stíny, černé a rudé. Oheň. To hoří křídla. Hoří ona.
Odskočila od umyvadla. Voda z něj vytekla na zem a teď se rozlévala po zašlých kachličkách. Krev?!
Ne, je to přece jenom obyčejná voda! Ale ještě před chvílí… Vjela si rukama do vlasů. To není možné, tolik jsem toho přece nevypila. Někdo mi musel něco namíchat do pití. Musím okamžitě najít Krys a odjet odsud. Ano, odjet pryč.
Vpadla do chodby a hnala se pryč. Musím…najít Krysu. Zakopla o něco a upadla na zem. Ohlédla se. Panebože, ta holka. Úplně jsem na ni zapomněla. Chtěla se rychle zvednout, po zemi se válelo plno použitých stříkaček a ona trnula hrůzou, aby se o některou z nich neporanila. Zdrogovaná dívka s vytřeštěným zrakem ji však uchopila za kotník a strhla zpátky k sobě.
„Co je?!“ vykřikla a snažila se jí vyprostit. „Co po mě chceš?!“
„Anděl,“ usmála se dívka nepřítomně, ale oči při tom upírala na ni. „Padlý anděl.“ Usmála se horečně, dychtivě a pak obrátila oči v sloup. Klesla na zem a už se ani nepohnula.
Do háje, do háje! Co jí je?! Co jí ksakru je?! Vyprostila kotník z pevného sevření dívčiných vyzáblých prstů a neodolala při tom, aby jí nezkontrolovala tep. Byla mrtvá.
Vykřikla a opřela se o zeď. Anděl. Padlý anděl? Panebože, co se děje? Musím najít Krysu…
Chystala se vyrazit do davu lidí v koncertní místnosti, ale něco ji zarazilo. Bylo to ticho. Kapela přestala hrát a i mezi lidmi panovalo podivné napětí.
U vchodu stál nějaký nácek s pistolí a očividně vyhrožoval každému, kdo se mu naskytl v dohledu.
„Tak kde je?! Dělejte, kurva, mluvte nebo vás tady všechny vodprásknu!“
„ O čem to ten hákoš mluví?“ ptali se všichni jeden druhého.
Tlačila se mezi lidmi a očima hledala Krysu. Konečně! Zahlédla její světlé vlasy blízko baru. Má skoro takové vlasy jako ta v té chodbě…Dost! Musíme rychle odsud vypadnout. Vůbec to tady dneska nevypadá dobře. Využijeme toho zmatku a rychle zmizíme.
„ Kryso!“ zamávala na kamarádku. Všimla si jí a usmála se. Ale nebyla jediná.
„To je vona!“ vykřikl nácek a celý se rozklepal. O čem to sakra mluví? Otočila se po něm a s úděsem si uvědomila, že všichni zírají na ni. Nácek mířil pistolí přímo k ní a fanaticky se mu při tom chvělo chřípí.
„Hej…hej co to má být?!“ ohlédla se kolem sebe, ale zahlédla jen Krysiny žluté vlasy, jak se kolem ní mihly a potom se jí omotaly kolem obličeje, když jí Krysa skočila kolem krku.
„Alex! Jsem tak ráda – „
Sálem se rozlehl výstřel. Kryse se rozšířili blankytně modré oči a na Alexiin obličej dopadly kapky šarlatové krve.
„Kryso…“ Klesla jí v náručí. „Krys, co to děláš?“
Upadla pod její vahou na kolena. V sále se strhl strašný zmatek, vypadalo to na hroznou bitku, ale ani jedna z nich nic z toho nevnímala.
„Co je ti? Jsi v pořádku?“ odhrnula jí Alex pramen vlasů ze sinalého obličeje.
Krysa se usmála, ale po tvářích se jí taky kutálely slzy. Pomalu zavrtěla hlavou. „Bude se mi stýskat“
Alex se kousla do rtu. „Ne…“ zašeptala nevěřícně.
„ A ještě něco…“ Alex se k ní musela nahnout, aby jí vůbec rozuměla. „ Máš nádherná křídla, Alex.“ Potom se naposledy usmála a zavřela oči.
„Krys? Krys!“ Zírala na její hladkou tvář a hladila ji po zlatých vlasech jako malé dítě. Nebrečela moc. Nevěřila tomu ještě.
Potom cítila, jak se propadá do tmy a poslední co uviděla, byly něčí temné oči, které na ní shlížely zpod černých vlasů.
Takže jsem umřela. Společně s Krys, tak jak jsme si to vždycky přály. To není zase tak špatný konec.
--------------------------------------------------------------
„Seriku, jsi si jistý, že je to ona?“
„Ano.“
„Hm, nevypadá zrovna…Představoval jsem si ji jinak.“
„Je to Sataré.“
„No dobře. Koneckonců, ty to musíš vědět nejlíp.“
-------------------------------------------------------------------
Natáhla ruku k nejbližší větvi a přitáhla se k ní. Vyšplhala o další kousek výš. O krok blíž k nebi.
Listy jí šimraly po tvářích, rukou a nohou, drsná kůra jí odírala kůži. Výš a výš.
Vysoko v koruně stromu se opřela o jeho kmen a rozplakala se. Ale plakala tiše. Slzy se jí kutálely po tvářích jako korálky, ale nevydala ani hlásku. Zavřela oči. Kolem bylo ticho, slyšet byl jen vítr, voda, ptáci. Nechtěla se vracet domů. Nebylo to tam dobré, tak jak si dřív představovala. Vlastně se jí tam vůbec nelíbilo. Bylo to tam hrozné…
„ Hej! Co tam děláš?! To je můj strom!“
Alex sebou trhla. Myslela si, že do aleje chodí jenom ona, nikdo jiný… Opatrně vykoukla mezi větvemi.
Na zemi stála dívka, asi ve stejném věku jako ona a dopáleně na ni koukala zpod rozcuchaných, máslově žlutých vlasů.
„Cože? Ale tohle přece nemůže být tvůj strom.“
„ To víš, že je! Vylezla jsem na něj jako první. Takže je můj! Okamžitě slez!“
Alex začala neochotně slézat dolů a při tom si nenápadně otírala slzy z obličeje. Na poslední větvi jí uklouzla noha a ona sletěla na zadek, přímo k nohám cizí dívky.
„Pche! To se hned pozná nemotorná měšťačka…“
„To není pravda! Nejsem nemotorná!“ postavila se Alex se zaťatými pěstmi. „A jak vůbec můžeš vědět, kdo jsem?“
„Vím to. Jezdíš k nám do vesnice ke svojí babičce. Tvoje maminka je hezká, ale hloupá, protože se vzala tvýho taťku a ten pořád jenom pije a taky tě fackuje jak nedozrálý žito.“
„To není pravda!“ vykřikla Alex a modlila se v duchu, aby se znovu nerozbrečela.
„Je. Vím to. Slyšela jsem mamku, když o tom mluvila s babičkou. U nás ve vesnici o tom vědí všichni.“
„Ale on není můj taťka:“
„Cože? A kdo teda asi?“
„Nevím,“ sklopila Alex oči k zemi. „Já nepatřím jim. Přivedli si mě z domova…“
„Ha! Ty jsi z děcáku!“ rozzářila se světlovlasá dívka. Alex se na ni zamračila, předem připravená na výsměch z její strany.
„ Tak to je skvělý! To určitě nebudeš rozmazlená, že? Když jsi vyrůstala v děcáku…Hm, myslím, že s tebou budu kamarádit.“
Alex rozšířila své zelenkavé oči v údivu. „ Vážně? Já…Já nemám vůbec žádný kamarády…“
„Jo, myslím, že s tebou bude sranda. Až budeš chtít, tak se stav u nás doma. Já musím letět, čau!“
Alex se dívala za svou novou kamarádkou, jak mizí mezi stromy. „Po…Počkej!“zavolala na ni. Nevěděla přece, kde bydlí, ani jak se jmenuje!
„Počkej!“ zavolala znovu, ale postava na konci cesty už zmizela za dohledu. Alex stála uprostřed zarostlé pěšiny zase sama. To už ji nikdy neuvidí? Nenajde svou jedinou kamarádku?
Rozplakala se znovu.
------------------------------------------------------------------------------------
„Počkej…“zamumlala Alex. „Počkej na mě, Krys…“ Zabořila tvář do polštáře a znovu tvrdě usnula.
------------------------------------------------------------------------------
„Ahoj. Takže jsi přišla.“
„Jo.“
„Pojď za náma na zahradu. Hele, tohle je moje mladší ségra Táňa a tohle je náš pes Artur.“
„Ahoj Táňo. Ahoj Arture. Hm…A-a ty?“
„Co?“
„No, nevím, jak se jmenuješ.“
„Aha, no jo vlastně. Kristýna, ale můžeš mi říkat „Týno“. A je mi osm let, chodím už do čtvrtý třídy.“
„Hm, já chodím do pátý. A jsem Alexandra, ale všichni mi říkají „Alex“.“
„Tobě už je devět? Jseš o rok starší než já? Ani na to nevypadáš…“
„Hm.“
„Hele, to je naše mamka a náš taťka. Oni jsou fakt v pohodě. Pojď, představím tě jim!“
„Ale, já nevím…“
„Ale no tak, pojď! Pojď!“
------------------------------------------------------------------------
„Dívej, prak prostě vezmeš do levé ruky…Tak a sem dáš ten kámen. Jo a teď to…pořádně…natáhneš – a střelíš!“
„Páni!“
„Ach jo, zase se to odrazilo jen od komína. Jednou bych chtěla přestřelit celej náš dům. Na, zkus to.“
„Ehm…takhle?“
„Ne, proboha! Naopak…Tak. Střílej…“
„Ah!“
„O ne! To bylo těsně vedle okna, jestli to střelíme do skla, máma nás zabije! Musíš mířit výš, takhle, dívej…Tak to máš správně. A teď to pořádně napni…tak, ještě…ještě víc…pořádně!…Ah! Páááni…Ty jsi ten barák fakt přestřelila Alex!!!“
----------------------------------------------------------------------------
Alex se usmívala. Na tváři ucítila paprsky rozednívajícího se slunce, ale ještě se jí nechtělo vstávat. Zachumlala se ještě víc do peřin a hlavou jí problesklo pár myšlenek. Hm, kde to zase jsem? Doma určitě ne, je to tady jiné…asi zase u někoho spíme…já a Krysa…u některého kámoše…nebo kámoše našeho kámoše…nebo tak nějak…
Znovu usnula.
----------------------------------------------------------------------------
Bylo léto. Slunce svítilo na padlý strom, na konci aleje. Na jeho rozložitém kmeni seděly dvě dívky.
„ Co se mu stalo?“ pohladila Alex dlaní hladký kmen.
„Udeřil do něj blesk.“
„ To je škoda, že je mrtvej. Mám ráda stromy.“
„Já taky.“
„Ach jo, nechci jet zase domů. Chtěla bych zůstat tady, u babičky. S tebou!“
„Já taky nechci, abys odjela.“
„Víš, já u nás ve městě…nemám vlastně žádný opravdový kamarádky, jenom ve třídě. A tam se stejně skoro s nikým nebavím. Ty jseš asi pro mě…největší kámoška.“
„No, já jsem nad tím taky přemýšlela…Asi jseš pro mě taky moje nejlepší kamarádka, víš, Alex?“
„Ale máš přece tolik…“
„Mám. Ale s nikým se nebavím tak jako s tebou. S tebou jsem se ještě nikdy v životě nepohádala. A známe se už…hm, čtyři roky.“
„U nás ve městě není nikdo takovej, jako jsi ty Kristy…“
„Tady zase není nikdo jako ty.“
Nad lesy zapadalo slunce. Dvě dívky seděly na padlém kmeni stromu vedle sebe a i když se na sebe nedívaly, usmívaly se obě úplně stejným způsobem.
-------------------------------------------------------------------------
Jestlipak je už Krys vzhůru? No, asi ne, jestli jsme v noci přišly pozdě…tam odtud…z koncertu…nebo odkud vlastně?…
------------------------------------------------------------------------
„Kluci jsou blbci.“
„Joto teda jsou. Jak u nás ve městě, tak tady na vesnici.“
„Nikdy v životě se nebudu malovat a oblíkat kvůli nim, jako ty fifleny z druhýho stupně!“
„Přesně tak! To radši budu po celej svůj život běhat po lesích v těchhle roztrhanejch teplákách a keckách!“
„Jo.“
----------------------------------------------------------------------------
„Jo, kluci jsou blbci…“ Přetáhla si peřinu přes hlavu a spala dál.
-----------------------------------------------------------------------------
„A stejně je nejlepší kámošit s klukama.“
„ Jo, to je pravda Alex. Samý výhody. Naučej tě řídit motorku, svezou tě kam chceš, všude ti dělaj doprovod a navíc…“
„Ha! Krys, počkej za dva roky, až půjdeš na střední. To potom budeš bydlet na intru u nás ve městě a tam je tolik kluků!“
„Hm, to jo. Ale stejně se mi bude stejskat…“
„Krys…“
------------------------------------------------------------------------
Pokoj se zalil slunečním svitem.
„Neboj Krys…budeme spolu…aby ti nebylo smutno…pořád spolu…a budeme se vracet…“
„O čem to mluví?“
„Pst! Keyi! Mluv sakra potichu, ať ji nevzbudíš! Musí teď odpočívat.“
„Jasně, šéfe, ale co si to pořád mumlá?“
„Nevím. Něco se jí zdá. Možná o ní…“
------------------------------------------------------------------------
„Panebože, odjíždím už zítra!“
„Ale Kryso! Žádnej stres! Bude se ti tam líbit, uvidíš!“
„Myslíš? Já nevim…“
„Hele, představ si to…Město plný rockovejch klubů, hospod, koncertů…“
„A nácků. Hele Alex, když někam půjdem…víš…není to tam moc nebezpečný? Přece jenom, město…“
„Houby. To je v pohodě. Z chvíli si zvykneš. Tam se nic nemůže stát. Jo, nácků je tam plno, ale pokud vysloveně nebudeš vyhledávat konflikt…. A i kdyby – vždycky s náma půjde parta kluků. A to se nám nic nemůže stát, za to ti ručím!“
„Tak jo. Věřím ti, Alex…“
----------------------------------------------------------------------------
Věřím ti…věřím…
„Kryso!“
Prudce se posadila na posteli a zírala na svoje bledé, rozklepané ruce. Opravdu jsem vykřikla? Vykřikla jsem nahlas? Nevzbudila jsem ostatní? Počkat! Tady…Kde to ksakru jsem?
Zmateně se rozhlížela po pokoji. Vysoká okna. Těžké závěsy. Krb. Dlažba. Postel s nebesy. Před postelí stály její těžké, černé boty. Měla na sobě stejné oblečení jako včera na koncertě.
Koncert? Koncert, kam jsme šly s Krysou…Kde je Krysa?
Krysa…Panebože tohle nebyl jenom sen!
Vyskočila z postele a bezmyšlenkovitě se začala obouvat. Krysa…Vstala a zamířila ke dveřím. Krysa…je….
Zastavila se. Mrtvá?
„Cože? To…ne.“
Klesla na kolena a složila hlavu v dlaních. „Ne, to přece…to není možný.“
Nebreč.Sakra nebreč! Ale proč si to vlastně říkám? Vždyť ani nemůžu brečet, nejde to.
Jako v mrákotách se zvedla ze země. Nevím kde jsem. Tenhle dům je mi úplně cizí, v životě jsem ho neviděla a pochybuju, že některej z mejch známejch je natolik bohatej, aby si mohl dovolit tohle. A je mi to vlasntě docela jedno.
Možná jsem v nebi. Ale kde je potom Krys?
Pche, jsem bláhová. Takoví, jako my, si přece nebe nezaslouží.
Proč jsem tak klidná?
Nedochází mi to, to je ono. Že už tady není. Musela bych to slyšet od někoho jinýho…Stejně jako tehdy, když odešel bráška. Sakra, dokážu na tím vším uvažovat tak racionálně!
Seděla na posteli a hleděla na zem.
Odbily hodiny.
To už jsou dvě? Sedím tady už hodinu a nikdo nepřišel. Copak v tomhle domě vůbec nikdo není? A záleží na tom vůbec…?
Mám hlad. Možná umřu hlady. Ne, to je vážně ošklivá smrt. Když zemřít, tak s plným žaludkem…Jo, to jednou řekla Krysa. Navíc – ještě než tady někde spáchám kultivovanou sebevraždu – bych mohla přijít na kloub té věci, co tady vlastně dělám. Jen tak, pro uspokojení mysli.
Chvíli se rozhlížela po pokoji, načež jí padl zrak na toaletní stolek u okna. Bylo na něm postavené malé zrcadlo.
Hm, vypadá dost draze. Ale starožitnost to není – té bych projevila trochu víc úcty.
Na zem se rozsypaly střepy. Alex zvala do ruky ten největší z nich a prohlížela si jej se zvláštním zaujetím.
Ostrý je dost. Bude to lehké. V případě nouze…kdyby mě třeba někdo v tomhle divném domě chtěl udělat ještě něco horšího než smrt…budu tě mít u sebe, střepe...
Chmurně se usmála a vykročila ke dveřím.
Ty se však v příští vteřině rozlétly a ona na chvíli spatřila vyděšený obličej nějakého vysokého, tmavovlasého muže.
„Sakra! Hned jak jsem uslyšel tu ránu, věděl jsem, že je nějakej průšvih. Někdo z nás měl hlídat za dveřma, ne?!“ Ohlédl se za sebe, kam přibíhali další a další lidé. Samí muži.
Alex sevřela pevněji střep v ruce a nevšímala si při tom kapek krve, které po něm stekly na zem.
„Panebože, dělejte něco, nebo si ještě ublíží!“ vykřikl někdo.
A co mám asi v úmyslu? Chtěla ještě říct, ale v následujícím okamžiku se ocitla na zemi, přičemž se pořádně praštila do hlavy a někdo jí držel obě ruce za zády. Její střep ležel na opačném konci místnosti.
„Ne tak hrubě, Arture.“ Promluvil vysoký muž, kterého zahlédla ve dveřích jako prvního.
Artur? Tak se jmenoval její pes…
„Pusť ji alespoň na kolena. Ale drž ji!“
Artur poslechl.
Alex obrátila na muže jeden lhostejný pohled a dál se dívala do země. Tahle situace je vážně divná. Možná jsem v pasťáku? Nebo ve cvokhauzu? Jo, to by celkem dávalo smysl…
Najednou se rozhostilo ticho. Všichni ti divní muži se po sobě začali rozpačitě rozhlížet. Nakonec promluvil ten, který tady měl očividně hlavní slovo.
„Ehm, Alex…Vím, že to pro tebe asi není nejlepší uvítání v tomhle…“
„Znáte moje jméno.“ Konstatovala.
„Ano. Totiž – měli bychom ti nejspíš spoustu věcí vysvětlit. My…“
„Kde je Krysa?“
Zarazil se. „Kdo?“
Druhý muž k němu přistoupil a něco mu pošeptal.
„Ach! Myslíš tu dívku, co včera zastřelili. Hm, ano byla prý během chvíle mrtvá – poměrně dobře mířená rána na to, jak byl střelec opilý. Ale—„
Konečně přestal mluvit. Všichni, včetně Artura, na něj shlíželi vyčítavými pohledy.
„Mohl jsi být alespoň trochu citlivější. Podívej,“ ukázal Martin na klečící Alex „ta holka pláče.“
---------------------------------------------------------------------
„Krucinál, Seriku! Kde jsi byl?“
„Stalo se něco?“
„Uvítací ceremoniál již proběhl“ mrkl na něj Key s úšklebkem.
„Mluvili jste s ní?“ obrátil se Serik na Roberta, který – jak už odpovídalo jeho postavení – jediný situaci nezlehčoval.
„Prokrista, Seriku – bylo to prostě hrozný. Ona…málem jsme přišli pozdě…“
„Nejspíš se chtěla trochu pobavit šťouráním se skleněným střepem ve vlastním zápěstí. Chápeš. Jen tak z nudy.“ Pokrčil rameny Key.
„Nedívej se na mě tak, Seriku. Já si moc dobře uvědomuju, jaká to byla chyba. Ach bože!“
„Myslel jsem, že u ní měl někdo být na stráži.“
„Ach, ano. Nedorozumění. Chyba v rozpise. Nechápu, jak to, že jsme na to nepřišli dřív! Všichni si mysleli, že jsi na stráži ty – ne, Seriku, rozhodně ti to nedávám za vinu. Říkal jsi nám předem, že půjdeš pryč, jen jsme na to zapomněli.“
„Ne, sebe omluvit nemůžu. Měl jsem tam být. U ní. Je to moje povinnost. Jsem Cháré.“
„Sakra, Seriku, tohle nemohl nikdo—„
„Jenže to ještě nevíš všechno“ vložil se do toho znovu neodbytný Key. „Sotva šéf uviděl, že si naše malá chce ublížit, hádej co se stalo? Zavelel a všichni se mohli přerazit, aby jí v tom zabránili – takže, ehm, jsme nakonec tak nějak přerazili ji. Artur se do toho obul. Skončila na zemi a dost nepříjemně se při tom praštila do hlavy.“
„No jo, tohle…Horší přivítání jsme pro ni nemohli přichystat.“
„A ještě malá třešnička na dort, Seriku-„
„Keyi!“
„V klidu, šéfe. Horší už to být nemůže. Stejně by mu to někdo časem řekl. No Seriku – znáš šéfa. Je prostě tak trochu studenej čumák – což ty ostatně taky, proto si tak skvěle rozumíte—„
„Keyi!“
„No a tuhle šéf celé té situaci nasadil korunu, když se naše malá zeptala na tu…hm, no na tu její kamarádku, co to odnesla za ni ,víš? No, schválně, že neuhodneš, jak náš šéf zareagoval. Cože? Slyším dobře? Říkáš „bezcitně“? Hm, no čím to asi bude, že jsi uhodl?“
„To by stačilo Keyi, povím mu to—„
„Ale tak bezcitně, bych to nedokázal vymyslet ani já, to ti teda řeknu. Chladným tónem té malé říct, že její nejlepší kamarádka je pod drnem a ještě přidat pár podrobností o tom, kam to schytala a jak pevná byla střelcova ruka – hej Seriku! Kam jdeš?! To ještě není všechno!“
----------------------------------------------------------------------------
Vešel do pokoje. Ležela na posteli. Levá ruka jí sklouzla dolů přes okraj. Někdo zatáhl závěsy přes všechna okna, aby ji světlo nerušilo.
Přistoupil k ní blíž. Ohnivě rusé vlasy měla stále ještě svázané v dlouhý ohon na temeni, ale většina pramenů se už uvolnila a sklouzla jí kolem obličeje. Byla bledá a levou ruku měla zaťatou v pěst. Přesto spala tvrdě. Podali jí sedativa. Pod očima měla rozmazané černé šmouhy. Plakala.
Včera na koncertě…Našel ji jen podle svého instinktu. O tom, že tam bude, se dozvěděli náhodou. Díky nepřátelské straně. Ti už dávno věděli, kde tu noc Sataré najít. A stačil jeden slabý článek k tomu, aby se to dozvěděl i Řád. Na místě bylo tolik hluku a světel…Spolehnout se mohl jen na své instinkty. A ty ho nezklamaly.
Přesto se ji m to opět vymklo z rukou. Měli špatné informace. Někdo se postaral o to, aby je takové dostali. Stačilo málo a Sataré by byla…mrtvá. Nebo ještě hůř.
Opatrně ji vzal za ruku a položil ji na postel, podél těla.
Čekal jsem tak dlouho…Sataré.
----------------------------------------------------------------------------------
Alex se probudila. Byla ještě trochu otupělá z těch prášků, co jí vnutili, ale celkově jí bylo lépe. Vyplakala se dost. Tenhle dům a ti lidé - ti muži…. Vrtalo jí to hlavou čím dál víc. Už nepomýšlela tolik na smrt. V hlavě se jí zrodila nová myšlenka.
Na pomstu.
Toho obrazu šíleného mladíka s hákovým křížem vytetovaným na spánku se nezbaví dok konce života.
Stejně tak pohled blankytných očí a posledních slov…
„Máš nádherná křídla, Alex.“
Potřásla hlavou. Ne…Musím zjistit, co přesně se tam včera stalo. Za každou cenu.
Vstala z postele a prohledala si kapsy. Doklady měla stéle ještě u sebe, stejně tak pár drobných, které jí zůstaly. Musím se odsud dostat…Co nejrychleji, ať už jsem kdekoliv. S novým odhodláním rozrazila dveře na chodbu.
Vzápětí se jí do cesty postavil menší muž se světlými, do všech stran trčícími, vlasy. Z levého koutku mu trčela dlouhá cigareta.
„Kampak, slečno?“
„To si tady nemůžu bez doprovodu ani zajít na záchod?“
„Ne, to tedy opravdu nemůžeš. Zvlášť po tom incidentu se zrcadlem…Bylo dost drahý, jestli tě to zajímá. Aha, podle tvýho výrazu soudím, že ani za mák. No dobře, dobře, už jdu. No co se na mě tak koukáš? Pojď za mnou, ukážu ti, kde to je.“
Když se zahlédla v zrcadle nad umyvadlem, zhrozila se. Vypadám, jako smrtka, proboha…Umyla si obličej a setřela maskaru kolem očí. Abych se nelekala vlastního odrazu.
Na chodbě na ni zase čekal. Představil se jí jako „Key“ a měl neuvěřitelně sarkastický smysl pro humor.
„Hele malá—„
„Nejsem—„
„Nezajímá mě, jak chceš, abych ti říkal. Znám vás ženský – všechny chcete, abych vám říkal „kotě“, ale pro mě budeš prostě „malá“, tak se s tím smiř. A dost řečí. Fuj, máš sakra hnusnej pohled, když se o to snažíš. Tady za těma dveřma, tě čeká šéf a ostatní. Chcou si s tebou promluvit. Tak padej.“
„Kašlu ti na to. Jdu domů.“
„Cože?! Eh, sakra. Vidíš co děláš? Ta cigareta propálila koberec! Serik mě zabije…Hele, ty ses musela úplně zbláznit, ne? Osmnáct let tě hledají—„
„Mě ale ksakru nezajímá, že mě někdo hledá. Já-jdu-domů.“
„Podívej malá, my nejsme jen tak nějakej zájmovej kroužek, jasný? Tady jde o sakra důležitý věci, štěně.“
„Já vám na ty důležitý věci kašlu!“ rozkřikla se Alex, na kterou tohle jednání už bylo trochu příliš.
Key se na ni podíval, jako by právě rozbalil své oblíbené jídlo a zjistil, že je celé zkažené.
„Serik se musel splést. Ty jseš asi taková Sataré, jako já.“
„Jaká Sataré nebo co? Co to…“
Key ji však neposlouchal. Rozhodl se nechat tenhle případ na vyšších kruzích. Otevřel dveře a vyšel vstříc skupině mužů uprostřed rozlehlého sálu.
„Seriku, no vážně. Sakra jsi šlápl vedle! Jestli tohle má bejt ta dobrá víla, tak já jsem princezna Šeherezáda!“
Muž, ke kterému mluvil postoupil do předu a střídavě se díval na Keye a na Alex, která se k němu blížila rozhodným krokem. Měla velmi nasupený výraz. Všichni si mezi sebou vyměnili napjaté pohledy.
Alex se zastavila před vysokým mužem s kamennou tváří, kterého Key oslovil, jako Serika. Ale promluvila ke všem přítomným.
„Já, do háje, nevím, co se tady děje. Ale začíná mě to štvát.“procedila mezi zuby, upřeně při tom hledíc do Serikových očí, těžko určitelného odstínu. Ve světle zapadajícího slunce vypadaly, jako černé.
Ty oči…už jsem je někde viděla…Koncert! Ano, panebože! Viděla jsem je tam těsně potom, co…Ale co tam ksakru dělal?
Rozhostilo se ticho. Zírali jeden na druhého. Nikdo nepromluvil.
Konečně se ozval muž s ostrými rysy a hnědými vlasy, který očividně u ostatních budil největší respekt. S výjimkou Serika.
„Alex, jsi Sataré.“
„Cože?!“
„Ehm, Sataré. Říká ti to něco? Nikdo ti nic neřekl?“
„Ne, vážně, do žádný sekty nepatřím, jestli myslíte tohle. Na nějakou Sataré vám kašlu. Jak už jsem říkala tomuhle skřetovi—„
„Hej! Ty jedna malá—„
„Uklidni se Keyi.“
„—jdu domů.“
„Podívej Alex. To teď asi nepůjde. Tedy alespoň ne dnes. Zítra tě pustíme, ale musíme si nejdřív ujasnit pár věcí a to bez tebe prostě nejde.“
„Já se s váma o ničem bavit nebudu!“
„Ale…Alex.“
Všichni se po sobě začali rozpačitě rozhlížet. „Vidíte? Já jsem vám to říkal, že se Serik musel splést. Byl to omyl. To se přece stává i v lepších rodinách…“ Pochyby se postupně zmocnili každého z přítomných. Až na Serika. Stál pořád na místě a díval se na ni. Znervózňovalo ji to.
„Heleďte, ačkoliv to nerada přiznávám, tenhle skrček má pravdu. Jsem úplně normální, obyčejná holka. Žádná Sataré, ačkoliv vlastně přesně nechápu, co tím máte na mysli. Tak mě prostě nechte odejít.“
Všichni utkvěli pohledem na Serikovi.
„Je to Sataré.“promluvil hlubokým, melodickým hlasem, který jí něco silně připomněl. Ohlédla se po něm a trhla sebou.
Ty stíny za ním…Stejně jako včera….
Uvědomila si, že na něj zírá s vytřeštěnýma očima a rychle uhnula pohledem. Co to má být? Proč to všude vidím? Namíchali mi něco do pití. Nebo ty prášky…Ale proč i včera, na koncertě?
Všichni ji pozorovaly zkoumavým pohledem.
„Alex,“promluvil opět Serik a přiblížil se k ní „ty něco vidíš, že?“
Zatajila dech. Co to říkal? To nemůže být pravda! Je to zlý sen, jenom zlý sen…Musím odtud pryč, rychle, než mě zase něčím nadopujou. Nějaká sekta…Ale co když to má něco společného s Krysou? Ne, teď odsud musím především okamžitě zmizet!
Nerozmýšlela se dlouho. Na konci sálu byly dokořán otevřené dvoukřídlé dveře na rozsáhlý balkon. Byli nejspíš v nejvyšším patře…viděla vrcholky některých stromů.
Teď nebo nikdy…
Vyrazila z místa překvapivou rychlostí. Většina z nich nestačila ani zareagovat, dokonce i Serika to překvapilo. Nedostihl ji.
„Kristepane, ne! Ta holka se zabije!“ vykřikl Robert.
Než dorazili k balkonu, odrazila se už od zábradlí a skočila.
Na kratičký okamžik to spatřili všichni. Proti krvácejícímu nebi se rozepjala smolně černá křídla se žhnoucími pery.
„Sataré.“vydechl Robert a sklopil oči k zemi.
„No to je smůla, vona ti zdrhla, Seriku. Zrovna tobě.“zavrtěl hlavou Keys a zapálil si.
----------------------------------------------------------------------------------
Komentáře
Přehled komentářů
Je to fakt moc hezký.... přesně i to prolínání... jenom bych chtěla přídavek... nebo pokračování.... bude něco takovýho? Prosim prosim... :)
krásný
(Estel Silmarien, 25. 11. 2007 14:58)Je to fakt nádherný četla jsem to už několikrát a pokaždý mi to přišlo krásnější a krásnější...
veron
(Veron, 26. 7. 2006 21:55)To je fakt nádhernej příběh. Jenom jsem nepochopila, co je to ta sataré, ale to je jedno. Tohle je fakt dobrá stránka, jenom tu je málo příběhů, ale to se časem určitě zlepší.
wow...
(KatkaSedl, 18. 6. 2006 21:50)tak to je fakt pěkný, i to prolínání.. jé ééééé to je fakt hezký...
krásnej příběh
(Lenulka, 26. 12. 2010 11:06)