Lovestory -druhá část
Lovestory - druhá část
Autor: laurinka.ylonenova
„Právě jsi ze mě udělala toho nejšťastnějšího chlapa na zemi!“ naklonil se nade mnou a začal mě zasypávat polibky. Pomalu jsem mu sundala košili a on ze mě svlékl šaty. Rychle jsme se vzájemně zbavili i spodního prádla. Potom mě Lauri položil na pohovku, stáhla jsem ho s sebou a pevně si ho přitáhla k sobě. Nohama jsem obemkla jeho boky a zaslechla jsem jak vzrušeně zasténal. Jeho rozpálené rty jsem cítila snad všude………
„Lauri..“ zaťala jsem nehty do jeho zad.
„Miluju Tě..“ Lauri mě pevně chytil rukama kolem boků a oba nás zaplavila vlna horka a příjemných pocitů…
Když jsem se vzbudila, bylo asi půl dvanácté dopoledne a ještě stále jsme leželi na pohovce a byli jsme přikrytí dekou. Lauri spal vedle mě na břiše a levou rukou mě objímal kolem pasu. Vypadal jako andílek. Jemně jsem odtáhla jeho ruku a tiše odešla do koupelny. Když jsem po půl hodince "zkulturňování svýho xichtu" vyšla ven, Lauri ještě pořád chrupkal. Normálně bych ho nechala ještě spinkat, ale pak jsem si uvědomila, že mají s klukama v jednu sraz, tak jsem ho vzbudila zamilovaným polibkem. Zašli jsme se najíst do hotelové restaurace, a když se příblížila jedna, Lauri šel za klukama a já za holkama. Udělaly jsme si zkrášlovací odpoledne se vším všudy-napatlaly jsme na sebe různý pleťový masky a peelingy, lakovaly si nehty a podobně, taky jsme pěkně zdrbaly svoje protějšky a dost jsme se u toho nasmály. Když hodiny odbily pátou, začaly jsme se malovat a oblíkat a dolaďovat svoje modýlky, abychom pěkně reprezentovaly kluky . Když jsme konečně uznaly, že vypadáme kouzelně, rozpustily jsme náš spolek a rozešly se do svých pokojů.
Otevřela jsem dveře a potichu vešla dovnitř. Lauri stál u pohovky, měl na sobě jen trenýrky a oblékal se. Chtěla jsem se k němu potichu připlížit a zezadu ho obejmout, ale všiml si mě.
"Wow! Lásko, náramně ti to sluší!!" Přitáhl si mě k sobě a začal mě vášnivě líbat.
"Lauri, přestaň!" odstrčila jsem ho od sebe a on mi věnoval dotčený pohled.
"Proč?"
"Protože bychom se tam dneska nemuseli dostat!" šibalsky jsem se pousmála.
Otočil se a oblékl si košili a kalhoty a nastrkal si do vlasů havraní pírka (A/N: nevim, jestli měl pírka nebo čepici-slyšela jsem, že i když nevyhráli, byli tam, ale neviděla jsem to.... ) a už bouchal na dveře Pauli, že tu máme odvoz.
Před hotelem na nás čekaly dvě limuzíny, které nás odvezly na místo konání.
Dostali jsme pozvánky na after party, Aki tu svou přejel očima, mrkl ukázkový výpis jídla a konstatoval: "No, když už nic, tak se aspoň pořádně nažerem!"
Zapózovali jsme fotografům a odebrali se do haly.
Celý večer jsem byla hrozně napjatá a nervózní, tolik jsem chtěla, aby kluci tu cenu dostali. Konečně přišly nominace na Best New Act. Pevně jsem stiskla Lauriho ruku, ale předpokládala jsem, že TR vyhrajou, podle mě měli největší šance.... A nejlepším nováčkem roku se stává skupina Maroon 5! Pustila jsem Lauriho ruku a naštvaně koukla do země.
"Jak takový kreténi můžou zvítězit??" pomyslela jsem si.
"Je mi z nich na blití!" pěkně to ve mně vřelo, věřila jsem tomu, že TR budou první....a nic .
"Ale no tak, svět se nezboří, třeba to vyjde někdy příště!" Přejel mi rukou po zádech Lauri. Snažil se předstírat, že mu to nevadí, ale nešlo to, bylo vidět, že je mu to moc líto.
"Lauri, já vám to tolik přála...." podívala jsem se mu do těch nádherných zelených očí.
"Je to jen blbá soška, svoji největší výhru už stejně mám!" rošťácky na mě mrkl ( ) a přejel ukazováčkem po zásnubním prstýnku na mé ruce.
Vyhlašování skončilo, a tak jsme zamířili na after party. Když jsme vešli a uviděli ty obrovské stoly prohýbající se pod hromadami jídla, Aki zůstal vejrat jak chleba z tašky a vzápětí to okomentoval: " Chachá, my jsme se sem přijeli akorát nažrat! Sem to říkal od začátku!"
Do hotelu jsme se dostali až kolem třetí hodiny ráno a v devět nám letělo letadlo, takže jsme měli pěkný fofry a naspali něco kolem tří hodin (ale v letadle jsme to poctivě doháněli ).
Když jsme vylezli před hellsinské letiště, Lauri hned vytáčel telefon jeho rodičů.
"Ano mami. Jasně. Noo, moc jsme se nevyspali.... Vážně? Moment, zeptám se Evy..."
"Co je?"
"Mamka říká, že Laurinek byl hrozně moc hodnej a klidně by tam zůstal do zítřka, takže si ho klidně nechá, ať si odpočineme. Co ty na to?"
"Myslíš, že je to dobrej nápad??" Měla jsem trochu obavy, ale Lauri jen přikývl a ujistil mě, že kdyby se něco dělo, zajedeme si pro něj.
"Tak jo, a vyřiď, že mu máma posílá pusu a babičce moc děkuje!"
"Mami, jsi tam? Tak jo, zítra si pro něj přijedeme, ale kdyby se něco stalo, brnkni mi, ok? Jo a Eva mu posílá pusu. A moc děkujeme! Mějte se, moi!" Lauri přetlumočil moje slova jeho mámě a zavěsil.
"Jedeme domů, chce se mi spát!" Pauli zazíval. Nasedli jsme do přistavených taxíků a rozjeli se do svých domovů. Osprchovali jsme se (jak jinak než spolu ) a užuž jsem se chystala zalézt k Laurimu do pelíšku, když mi zazvonil telefon.
"Perkele, kdo otravuje, když se chci vyspat?" zaklela jsem a šla pro mobil.
"Ano?" zvedla jsem to, ale číslo na displeji mi nic neříkalo.
"Ahoj Evo..." uslyšela jsem povědomý hlas.....
"Sakra, co chce zrovna teď? Kdo ví, kolik let si na mě nevzpomněla a najednou se ke mně má!" Popadl mě vztek.
"Ano, jsem to já, máma. Ty chodíš s tím slavným zpěvákem z The Rasmus? Včera jsem náhodou přepla televizi na MTV a viděla jsem vás tam..."
"Tak o tohle ti jde! Když jsem byla v nouzi a potřebovala pomoc, dělala jsi, že mě neznáš a najednou, když mám prachatýho slavnýho přítele, tak sis vzpomněla, že jsem tvoje dcera?!?" Vyjela jsem na ni.
"To ne, já jen..."
"Žádný já jen, u mě jsi skončila!" Zařvala jsem do telefonu a vypnula ho. Naštvaně jsem napochodovala do ložnice a svalila se na postel vedle Lauriho.
"Co se stalo lásko?" Starostlivě a zároveň vyděšeně se na mě podíval.
"Ale nic miláčku, jen si moje matka po třech letech vzpomněla, že má dceru! Nechci se o tom bavit, jsem hrozně unavená." Lauri mě políbil, objal a usnuli jsme.
Ten měsíc se přehoupl strašně rychle, 22. 11. Rasmus vydali své první DVD, které mělo velký úspěch a v obchodech se po něm zaprášilo hned první den. Potom jim až do nového roku nastaly chvilky krásného volna....
S Laurim jsme nazdobili stromeček, zabalili dárky a já s Lauriho sestrou Hannou a mamkou Liisou napekla hromady cukroví.
A právě kvůli cukroví Lauri málem přišel o život . Napekly jsme dva plechy farských rohlíčků(A/N:nebo taky pikaových, čokoládových-každej tomu říká jinak ) a daly jsme je schladnout na balkon. Samozřejmě chlapům jsme nic neřekly, aby nechodili ujídat. Najednou zavrzaly dveře od balkonu, myslela jsem si, že Hanna se na to jde podívat, ale Hanna to nebyla. Ozval se Lauriho zděšenej výkřik. Šel si zakouřit, nevěiml si cukroví a šlápl do toho(celkem zbylo asi 8 nepoškozených rohlíčků-v každým rohu jeden ). My tři jsme okamžitě přiletěla podívat se, co se děje a Liisa, když uviděla Lauriho na balkoně, v každým plechu jednu nohu a na tváři andělskej úsměv, sesunula se do křesla se slovy:
"Lauri, ty si *****! Kam proboha čumíš?! Hochu, já tě asi zabiju....".
Nakonec se nevraždilo, ale ty dva plechy za trest musel upéct Lauri ( a úplně sám) a my se šly dívat na televizi (kruté, ale účinné.... ).
Vánoční svátky proběhly nádherně pohodově a ani jsme se nenadáli a najednou tu byl Nový rok. Rok 2005. Ve snu by mě nenapadlo, jak tenhle rok změní náš společný život s Laurim, ale k tomu se dostanu později....
S Laurim už jsme začínaly dělat svatební přípravy, protože pro svatební den jsme si vybrali 14. únor- a ten se kvapně blížil. S Hannou jsme ustavičně ležely v módních časopisech a hledaly svatební šaty podle mých představ. Když jsme měly prolistovaný mraky časáků a pořád nic, Hanna mi navrhla, že bych si je mohla nechat ušít. Zašly jsme do jednoho salonu a s ochotnými radami švadlen a návrhářky jsme daly dohromady návrh. Po cestě zpátky jsme se stavily ve svatební agentuře, abych se poinformovala, kolik už toho mají zařízeno. Překvapili mě, protože všechno už měli hotové, rezervovanou restauraci, domluvený kostel, rozeslaná oznámení...
Rozloučila jsem se s Hannou a upalovala za Laurim do zkušebny, na odpoledne jsme plánovali vybírání prstýnků. Potichu jsem otevřela dveře zkušebny a vešla. Kluci zrovna začali hrát další písničku, asi nějakou novou, protože jsem ji ještě neznala.
Nevšimli si mě, tak jsem si sedla, zavřela oči a zaposlouchala se do Lauriho zpěvu:
Tonight we escape
Just you and me
We´ll find out peace
Somewhere across the seas
Enough of the fright
Enough of the fuss
I´ll be awake if he finds us
Needless to say
I´ll stand in your way
I will protect you and I´ll
I'll take the shot for you
I'll be the shield for you
Needless to say,
I'll stand in your way
I'll take the shot, for you
I'll give my life, for you
I'll make it stop
I'll take the shot for you
Tonight we´ll be free
I´ll find us a home
Tonight we will be
Finally on our own
Enough of the hell
Enough of the pain
I won´t let him touch you,
I love you
Needles to say
I´ll stand in your way
I will defend you and I´ll
I'll take the shot for you
I'll be the shield for you
Needless to say,
I'll stand in your way
I'll take the shot, for you
I'll give my life, for you
I'll make it stop
I'll take the shot for you
Enough of the scars
Enough broken hearts
I will protect you and I´ll
I'll take the shot for you
I'll be the shield for you
Needless to say,
I'll stand in your way
I'll take the shot, for you
I'll give my life, for you
I'll make it stop
I'll take the shot for you
I'll take the shot for you
I'll be the shield for you
Needless to say,
I'll stand in your way
I'll take the shot, for you
I'll give my life, for you
I'll make it stop
I'll take the shot for you
Když dohráli, vyskočila jsem, zatleskala a dala Laurimu polibek.
"To bylo nádherný, Lauri!"
"To bylo pro tebe lásko!" Polibek mi vrátil.
"Tak co teď, jdeme mrknout na nějaký ty prstýnky?" Chytil mě za ruku a táhl mě ven ze zkušebny.
"Jasně!"
Roloučili jsme se s klukama, oblíkli si bundy a vyrazili do města.
Čas najednou nějak rychle ubíhal. Ani jsem se nenadála a byl večer 13. února. Seděla jsem doma na pohovce a povídala si s Hannou. Na dnešní noc se s Laurim vyměnili, ona přespí tady a Lauri u nich doma, no jo, dodržíme zvyk, že ženich s nevěstou mají noc před svatbou spát každý jinde...=)
Už v 8 hodin jsem zalehla, abych se ve 4 ráno probrala a byla fit, ale nebylo mi to nic platné, protože se mi podařilo usnout až po půlnoci, nicméně se to na mně nijak nepodepsalo a ve 4 jsem byla na nohou a necítila žádné známky únavy.... Tolik jsem se těšila, vždyť už za pár hodin budu paní Ylönenovou, manželkou chlapa, kterýho nadevšechno miluju. Z myšlenek mě vytrhlo klapnutí dveří. Na rozespalou Hannu byl fakt pohled pro bohy.... Nevydržela jsem to a hrozně se rozesmála. Asi jsem musela vypadat podobně, protože Hanna si mě přeměřila pohledem a propukla v šílenej záchvat smíchu. Když jsme se trochu uklidnily, daly jsme se v koupelně do pořádku, oblékly se a vyrazily ke kadeřnici a vizážistce. O 3 a půl hodiny později jsme se vrátily zpátky do bytu hezky nalíčené a učesané. Najedly jsme se, a když nás budík upozornil na to, že je 9 hodin, začaly jsme se převlékat. Když už jsem stála u zrcadla, perfektně upravená a nachystaná, Hanna ke mně přišla a objala mě.
"Jsi nádherná nevěsta, Lauri z tebe bude nadšenej. Bráška byl dlouho nešťastnej, ale jsem ráda, že si tě našel. Udělala jsi z něho úplně jinýho člověka. Od tý doby, co je s tebou, pořád se usmívá a září jako sluníčko. Doufám, že vám ta láska vydrží napořád, moc vám to přeju! Mám vás oba moc ráda!"
Ukáplo mi pár slz.
"Kéž by... Taky tě mám ráda, díky Hanni!"
"Ale přece nebudeš brečet! Vždyť se dneska vdáváš! Honem nahoď úsměv, podám ti kabát a půjdeme, ať se nezpozdíme!"
"A jak jsi na tom s vašima??" Spustila Hanna, když jsme uháněly v autě k Temppeliaukion kirkko.
"Už jsme se usmířili, všechno, co se stalo, jsem nechala za sebou a zase je všechno v pohodě. Dneska v noci jsem u nich nechala Laurinka, dovezou ho ke kostelu."
"Jsem ráda, že už je to v pořádku...prostě rodinná pohoda..." Povzbudivě se na mě usmála Hanna.
"Tak a jsme tu!" Zastavila kousek od plácku, kde už se začínali hromadit svatebčané...
Vystoupily jsme a přišly před kostel. Se všemi jsem se přivítala a najednou se přede mnou objevil Lauri.
"Eve! Jsi nádherná!" Užasle vydechl.
Potom se otevřel vchod do kostela a průvod začal vcházet dovnitř. Nakonec jsem šla já s otcem, ten mě jen se slovy "tak se nám o ni dobře postarej a buďte spolu šťastní" předal Laurimu a šel si sednout.
Celý obřad si pamatuju jen matně, byla jsem tak šťastná, že jsem nebyla schopná plně vnímat, a když mě po manželském slibu a navléknutí prstýnků Lauri políbil, byla to pro mě jednoznačně ta nejkrásnější chvilka v mém životě. Po gratulacích a focení jsme se přesunuli do nedalekého hotelu na svatební hostinu. Nikdo nebral ohledy na Lauriho "hlavně nenápadně", všichni troubili jako o život, aby upozornili na to, že tu byla svatba... (takže už vidím ty články v novinách... ). Po příjezdu nás uvítal majitel hotelu a málem mi přivodil infarkt, když mi k nohám hodil talíř(A/N:společné zametání střepů-svatební zvyk).
Když jsme začali jíst, nemohli jsme samozřejmě vynechat vzájemné krmení polívkou z jednoho talíře, Lauri byl v nevýhodě, protože mě musel krmit levou rukou, a tak jsem měla polívku všude možně, jen ne v puse...
Hostina se protáhla až do 3 do rána a pohled do našeho salonku byl...radši nekomentuju, to se musí vidět... Všichni ožralí namol dělali kraviny, co by zastřízliva neudělali, hráli flašku, svlíkací poker, tancovali na stolech a zpívali přisprostlý písničky-musím uznat, že chvílema jsem myslela, že si protrhnu bránici...třeba, když Aki jen ve slipech s leopardim potiskem vyskocil na stul a zacal tancovat a zpivat "Vylezu na kopec....rozepnu poklopec......" pak mu ale došlo, že nemá co rozepínat, tak zase radši slezl dolů....nebo když kolem mě proběhl Pauli v červených dámských tangách a řval "Já jsem bůh, kdo je víc?!". Pak se ke mně přitočil Lauri a s ďábelským úsměvem se optal, jestli už se mi nechce nahoru.... Byla jsem překvapená, že se někde neválí po stole (nebo pod stolem) nažranej jak doga, ale má v sobě jen pár panáků vodky. Při pohledu do jeho očí jsem nemohla dělat nic jiného, než kývnout a jít s ním..
Vyjeli jsme výtahem úplně nahoru, vešli jsme do pokoje a ani se neobtěžovali rozsvítit. Lauri ze mě zlehka stáhl šaty, já mu vysvlékla kalhoty a košili, potom mě něžně vzal do náručí a položil na postel. Nad ní bylo střešní okno, jímž sem dopadal měsíční svit a bylo z něj vidět na hvězdy. Lauri mě začal líbat, nejdřív jemně, ale jeho polibky byly čímdál žhavější a vášnivější.
Cítila jsem, jak moc po mně touží...
"Chci tě!" Vzrušeně zasténal a sundal mi podprsenku i krajková tanga.
"Já tebe taky!" Vášnivě jsem z něho strhla boxerky a prudce ho přitiskla k sobě. Začal mě líbat na krk a roztouženě mě chytil kolem boků...
Prožili jsme spolu nádhernou noc plnou vášnivého milování.
Čas najednou ubíhal nějak rychleji než obvykle, s Laurim jsme byli šíleně šťastní a krátce před jeho 26. narozeninami přišlo další překvapení. Zjistila jsem, že jsem těhotná! S Laurim už jsme přemýšleli nad druhým potomkem, ale nečekala bych, že si to ten drobeček naplánuje takhle brzy. Rozhodla jsem se, že ještě chvíli počkám a Laurimu tu úžasnou zprávičku oznámím až v den jeho narozenin.
S Laurinkem jsme mu popřáli a předali pár dárečků. Když otevřel všechny balíčky, zůstala mu na stole už jen obálka.
"To je taky moje?" Nechápavě se zeptal.
"Jasně miláčku!" Láskyplně jsem mu přikývla. Pak to trošku nedůvěřivě vzal do ruky a otevřel. V tu chvíli jste měli vidět jeho výraz (A/N: čuměl jak chleba z tašky ).
"Co to je?" Hrál si na blbýho, i když to moc dobře věděl.
"Máš to tam napsaný! Těhotenská karta! Čekám miminko!" Spustila jsem na něj.
"Vážně?" Nedůvěřivě a zároveň nadšeně se usmál.
"Opravdu!" Ujistila jsem ho.
"To je skvělý!" Vrhnul se na mě a začal mě líbat...
Jak předtím připadalo, že čas utíká rychle, od Lauriho narozenin se mi zdálo, že zase zpomalil, možná až příliš. Asi to bylo tím, že The Rasmus začali nahrávat nové album ve Stockholmu a byli neustále zavření ve studiu. I když jsme za Laurim každý víkend jezdili (nebo on za námi), hrozně mi chyběl.
Konečně se doplahočil červenec, The Rasmus měli album nachystané k vydání, natočený klip k pilotnímu singlu "No Fear“ a Lauri se zase mohl zdržovat doma s námi. Užívali jsme si ty společné chvilky naplno, protože mi bylo jasné, že s novým albem musí být i turné a tím pádem nás čeká asi měsíc odloučení...
Jaký ale byl můj šok, když jsem na oficiálních stránkách přečetla, že turné se plánuje od konce září do půlky prosince. Tohle jsem vážně nečekala, a když Lauri přišel domů, začala jsem mu to vyčítat...a tímhle začaly všechny naše problémy. Lauri věnoval příliš času hudbě a práci (A/N: to je vlastně to samý, že?) a na mě mu skoro nezbýval čas a tohle mi hrozně vadilo.
Potom se doplazilo mnou nenáviděné datum: 12. 09. 2005. The Rasmus vydali album, které mělo obrovský úspěch a Lauri celé září cestoval po Evropě, dělal interview do různých časopisů, navštěvoval různé radiové a televizní show, a upřímně řečeno, byla jsem ráda, že ho vidím alespoň v televizi. I když sliboval, že bude každý den volat, za celý ten měsíc odloučení jsme se slyšeli asi 2x.
V den jeho návratu jsem mu jela naproti k letišti. Po cestě jsem se stavila v trafice a koupila si aktuální noviny. Na titulce byl Lauri, líbající se s nějakou německou modelkou, což mi definitivně zkazilo náladu. Nakonec jsem se stejně rozhodla, že pojedu za Laurim a vyrazila směr letiště.
Sedla jsem si do bufetu, odkud jsem parádně viděla k pásům se zavazadly. Neseděla jsem ani 15 minut a objevil se tam Lauri.
Nahodila jsem naučený úsměv "nic se neděje" a vyrazila mu vstříc. Když posbíral všechna svoje zavazadla, všiml si, že k němu jdu. Jen se neutrálně usmál a pozdravil mě pouhým "Ahoj.". To mě celkem vyvedlo z míry, ale nedala jsem na sobě nic znát.
"Ahoj. Jdeme k autu?" Naprosto chladně jsem se ho zeptala.
"Jo." Popadl svoje věci, před halou je naházel do kufru auta a šel si sednout vedle mě (na spolujezdce). Nastartovala jsem a vyjela směrem k našemu bytu.
J: "Lauri, zítra jdu na ultrazvuk, půjdeš se mnou?"
L: "Co?? Zítra? Promiň, zítra nemůžu, musím za klukama."
J: "To nemyslíš vážně?! Jsem v 7. měsíci a ty jsi naše dítě ještě neviděl a je ti to jedno! Radši jdeš za těma blbečkama! To jsou pro tebe Rasmus důležitější než tvoje rodina??" Vztekle jsem vybuchla, ale Lauri byl naprosto klidnej a díval se z okýnka.
"Ylönene! Mluvím s tebou!!!" Surově jsem do něho vrazila.
"Co s tebou je?" Otráveně se na mě podíval.
"Našel sis někoho jinýho a my už jsme tě omrzeli, co?" Mrskla jsem po něm noviny.
"Si blbá nebo co??? Tohle nemám zapotřebí! Proč bych si hledal někoho jinýho??? Moc dobře víš, že jsem nikdy žádnou holku nepodvedl!!!"
"Tak co to je???"
"Fotomontáž! S nikým jsem se nelíbal!"
"A to ti mám věřit?"
"Evo! Ne*er mě nebo se neovládnu a už ti jednu vrazím! Vždyť je to fotomontáž! Podívej se na to! Je to jen další pokus novinářů rozdělit nás!" V jeho hlase už byla slyšet zoufalost, tak jsem tohle téma radši uzavřela.
"A co s tím ultrazvukem?"
"Když je to tak nesmírně důležitý, půjdu s tebou!" Naštvaně procedil skrz zuby a otráveně zakroutil očima.
V Tu chvíli jsem děkovala bohu, že už jsme před domem, jinak neručím za to, co by se stalo. Hodila jsem po Laurim klíče od auta a odešla do bytu. Zamkla jsem se v ložnici, padla na postel a rozbrečela se.
"Proč se nám tohle muselo stát? To už všechna ta láska mezi náma vyprchala? Ale ne, já nechci, aby tohle skončilo, vždyť Lauriho miluju!"
Ležela jsem a brečela až do večera, co se v tu chvíli děje s Laurim, mi bylo celkem ukradený.
"Proč byl na mě takhle hnusnej? Nemá přece jen někoho jinýho? Nebo už se jeho city ke mně vypařily?" S těmito a dalšími otázkami v mysli a se slzami v očích jsem usnula.
Ráno mě probudilo jemné klepání na dveře a Lauriho ubrečený hlas.
"Lásko! Prosím, otevři mi, musím s tebou mluvit!"
Líně jsem se zvedla z postele, otočila klíčem v zámku a zase padla zpátky do postele.
"Můžu miláčku?" Nakoukl Lauri ostýchavě do pokoje.
"Co chceš?" Zeptala jsem se chladně, ale možná to vyznělo až moc tvrdě, protože Lauri se zarazil.
"Chci se ti omluvit. Choval jsem se jako kretén, měla jsi pravdu, měl bych si na vás udělat víc času. A navíc jsem měl děsnou náladu-proto jsem na tebe tak hnusně vyjel. Promiň lásko, nechtěl jsem ti ublížit. A na ten ultrazvuk s tebou rád půjdu, ale ne, protože to chceš ty, ale protože to chci já sám, OK?"
Lauri zavolal klukům a omluvil se ze zkoušky. Odpoledne jsme zašli do nemocnice. Lauri mě držel za ruku a fascinovaně hleděl na obrazovku, kde nám doktor popisoval naše děťátko.
Potom nám ještě udělal fotečku našeho drobečka a mohli jsme jít domů.
Ale pak se zase všechno rozjelo nanovo, Lauri 29. září odjel na turné a skoro jsme o sobě nevěděli. Nezavolal, nenapsal e-mail, věděla jsem o něm jen z novin a televize. Navíc jsem zjistila, že na termín porodu-16. listopadu-mají TR mít koncert v Praze.... (A/N:hlavne si to neberte osobně-je to ff )
"Zase se to zvrtlo. Proč? Co děláme špatně? To už mezi náma vážně nic není?" Opět jsem se trápila. V tom momentě mi zazvonil mobil a na displeji se objevilo jméno mé nejmilovanější osoby na světě.
"Lauri?" Vyhrkla jsem do telefonu.
"Ahoj Eve, dlouho jsme se neslyšeli....víš, teď budeme mít pár dnů volno, co kdybych přijel?" Jeho otázka mi přišla trochu zbytečná, celkem mě zmátla...
"Jasně, že přijeď! Proč se vlastně vůbec ptáš?"
"Víš, já jen, jestli na mě nejsi naštvaná a jestli mě chceš ještě vůbec vidět..." Řekl trochu opatrně.
Nevím, co se mnou Lauri dělá, při své prudší povaze bych na něj normálně vyjela a vyřvala ho, ale nedokázala jsem to....Místo toho jsem vypálila: "To víš, že tě chci vidět! Moc mi chybíš! Kdy přijedeš?" Na druhé straně jsem zaslechla, jak si Lauri s úlevou oddechl...
L: "Možná už dneska večer, ale jestli už bude plný letadlo, tak až zítra ráno."
J: "To je super! Budeme se na tebe těšit!"
L: "Miluju tě!"
J: "Já tebe taky! Posíláme pusu! Pa..."
L: "Moi!"
S povzdechnutím jsem položila telefon a sedla si na postel. Měla jsem z toho hovoru smíšené pocity, asi bych měla mít radost, ale spíš mě to tížilo... Nic už není jako dřív...a už nikdy nebude.....
Přiblížil se večer. Zrovna jsme byli s Laurinkem v kuchyni, když jsem uslyšela klapnutí domovních dveří.
"Ahoj, moje lásky!" Ozval se Lauriho hlas.
"Tatttttííííííííííííííí!!!!" Laurinek běžel do předsíně a skočil Laurimu do náručí.
L: "Ahoj lumpe! To blbnutí s tebou mi tak chybělo! Kde máš mamku?"
J: "Tady jsem." Přišla jsem za nimi.
L: "Moi miláčku! Ty tři týdny bez tebe byly hotový utrpení!" Objal mě a vášnivě políbil.
J: "Tak proč ses mi neozval?" Odtáhla jsem se od něj.
L: "Promiň, já...."
J: "Zamiloval ses do někoho jinýho, ne?"
L: "Ne! Tebe miluju jako ještě nikoho, nevyměnil bych tě za žádnou jinou! Nedokážu si bez tebe představit život!" Přitiskl mě k sobě a položil si hlavu na moje rameno.... Tohle byla jedna z ojedinělých krásných chvilek, které jsme spolu prožili. Po týdnu Lauri zase odjel a já osaměla.....
O měsíc později
"Tak jsem konečně zpátky! Je tu někdo?" Zavolal Lauri do útrob bytu.
"Jsme v ložnici!" Odpověděla jsem mu.
"Ahoj zlatíčka!" Lauri nás oba, vlastně všechny tři objal a potom mi láskyplně pohladil bříško.
"Jak se má naše malinká Katri?" Políbil mě.
"Nějak se jí nechce na svět...termín měla 16. listopadu a je 21. a pořád nic....ale možná je to dobře, aspoň budeš u toho..." Hořce jsem se usmála.
"To si jako myslíš, že bych nepřijel, kdyby jsi rodila a já měl mít koncert? Nechal bych ho odložit!" Lauri se mě snažil uklidnit, ale v očích jsem mu viděla, že lže. Na hádku jsem však neměla síly...
Navečeřeli jsme se a zalezli do peřin. Lehla jsem si vedle spícího Lauriho a náhle ucítila ostrou bolest. Hrklo ve mně a radši jsem se šla ujistit, jestli tuším správně, co se bude dít....
A vážně!
J: "Lauri! Lauri! Lauri, probuď se! Lauri, sakra vstávej!"
L: "Co se děje?"
J: "Začínám rodit! Praskla mi voda!"
L: "Proboha, musíme do nemocnice!"
Lauri vyskočil z postele jak namydlenej blesk, oblékl se, pomohl mi do těhotenských šatů, vzala Laurinka a mou tašku a hrnuli jsme k autu.
Po cestě zavolal jeho rodičům a domluvil, že k nim Laurinka hodíme. Potom jsme pádili do nemocnice, chvílema mě chytal běs, protože nemocnice je od nás pěkně daleko a Lauri to vytáhl na 150km/h (ve městě! )!
Když jsme dojeli do nemocnice, hned mě vzali na příjmu a za chvíli vezli na sál. Lauri byl celou tu dobu se mnou a pevně mě držel a psychicky podporoval. A nejúžasnější byl jeho výraz, když ho doktor požádal, ať přestřihne pupeční šňůru. Zbledl, hrozně se mu rozklepaly ruce a nevěděl, jestli má být rád a nebo radši omdlít... Nakonec se rozhodl pro první možnost, a když nám sestřička podala naši Katrinku, roztával blahem....vypadalo to, že krize je pryč a my jsme zase šťastná rodinka, ale....
25. listopadu
Dnes mě propustili z nemocnice, Lauri si pro mě přijel a odvezl si mě domů, kde už na nás čekala Liisa, aby nám předala Laurinka, který se prý na sestřičku hrozně moc těšil.
Vešli jsme do bytu. Uložila jsem Katri do postýlky a sama se šla taky natáhnout. Do ložnice přišel Lauri s Laurinkem.
"Podívej na sestřičku! Že je krásná? Ale potichučku, spinká, tak ať ji nevzbudíš." Zašeptal Lauri.
"Jééé, tatiii mimi-naše mimi!" Zašišlal tlumeně Laurinek a Lauri ho dal zpátky na zem a poslal ho hrát si.
"Broučku, musím si s tebou promluvit, ale pojď do obýváku, ať nevzbudíme malou..." Pomohl mi vstát a dojít do obýváku.
"Tak o co jde?" Zeptala jsem se se špatnou předtuchou....
"Víš lásko, dneska musím odjet, budeme mít pár koncertů ve Venezuele a pak na to navazujeme Indií..." Opatrně začal Lauri.
Mé předtuchy se vyplnily....
"To nemyslíš vážně? A kdy se hodláš vrátit?" Zakřičela jsem na něj.
"Nekřič, vzbudíš Katri. A přijedeme kolem 20. prosince..."
"Takže já nemám křičet? Já mám pořád jen sedět doma, mlčet a dělat, že mi to nevadí? Lauri, mě už tohle všechno neskutečně ****! Narodila se nám dcera a ty jedeš do hajzlu! To je pro tebe kariéra důležitější než my? A víš co? Na! Tady máš svoje krámy a vypadni!" Seřvala jsem ho a hodila po něm tašku, kterou si před chvílí sbalil. Vystrčila jsem ho ze dveří a beze slova zabouchla.
21. prosince
"Ahoj lásko!" Ozvalo se od dveří jako pokaždé.
"Ahoj miláčku!" Ale tentokrát jsem Lauriho také pozdravila, protože mi opravdu moc chyběl. Po celou doby, co byl pryč, jsem o něm vůbec nic nevěděla, buď se bál, co bych na něj zase vytáhla, kdyby zavolal a nebo už si našel někoho jinýho. Ani bych se mu nedivila. Někdy je se mnou vážně k nevydržení. Začalo mě hlodat svědomí... Lauri zašel za Laurinkem a podle nadšeného pištění jsem usoudila, že mu asi něco dovezl. Potom se šel podívat na spící Katri a nakonec přišel za mnou do obýváku. Sklonil se nade mnou a políbil mě, a taky mi něco vtiskl do ruky.
L: "Naše dceruška je nádherná, je celá po tobě! A tady jsem ti dovezl takovej malinkatej dáreček...." Svezl se pohledem na mou dlaň.
J: "Copak je to?" Zvědavě jsem ji otevřela. Byl v ní nádherný řetízek z bílého zlata.
J: "To je nádhera, díky Lauri!" Zahrála jsem nadšení, ale v duchu jsem si říkala- takhle si mě nevykoupíš....
L: "Jsem rád, že se ti líbí, vybíral jsem ho s láskou!" Znovu mě políbil, ale jeho polibky už nebyly takové, jako dřív....možná jsem si to jen namlouvala, ale už jsem necítila to zvláštní mrazení v zádech a lechtání v žaludku...jako bych už k Laurimu necítila to co dřív....
L: "Máme už vánoční stromeček?"
J: "Jasně, že máme, je na balkoně, donesl nám ho tvůj táta.
L: "Musím mu potom poděkovat. Co kdybychom uložili děti a nazdobili ho?"
J: "Jsem pro, proč ne?"
Nazdobení stromečku nakonec nebylo tak snadné, jak se zdálo a my dva se dostali do postele až kolem třetí ráno. Další dva dny jsme chodili na procházky s dětmi, chystali cukroví a večer potají balili dárky. Zase jsme působili jako šťastná rodinka a já jen doufala, že tahle pohodová veselá nálada nám vydrží hodně dlouho....
O svátcích jsme se měli naprosto nádherně, všechno najednou vypadalo tak růžově a idylicky...a náš vztah se zase začal urovnávat... Strávili jsme spolu měsíc plný radosti, rodinné pohody a lásky...
Ale po tom měsíci přišla znovu krize.
J: "Lauri, vy zítra začínáte další šňůru?" Optala jsem se ho dost nepříjemným tónem.
L: "Co? Šňůru?"
J: "Nebo zítra není 22. ledna?"
L: "Eh, to je... Úplně mi to vypadlo...jedeme turné s HIM a Negative..."
J: "A kdy končí?" Moc dobře jsem to věděla, ale chtěla jsem si Lauriho trochu prověřit.
L: "Mělo by končit 26. února." Lauri mě zklamal. Opět, jako pokaždé, když se ho ptám na práci, zalhal.
J: "Asi o mý inteligenci moc valný mínění nemáš, že?"
L: "Co?"
J: "Ale nic, já jen, že na vašich oficiálních stránkách se píše něco jinýho..." Řekla jsem naprosto klidně.
L: "Eh...já...no dobře....navazuje na to pár koncertů v Řecku a Jižní Americe....končíme 14. dubna." Tohle Lauri opravdu nedomyslel.
J: "A to mi to nemůžeš říct na rovinu? Proč mi pořád lžeš? Lauri, já už toho vážně mám plný zuby!!! Co vůbec budeš dělat 14. února?"
L: "Já nevím, proč jako?"
J: "Proč?! To už si ze mě vážně děláš prdel, ne? To se mi snad zdá!" Už jsem začala být opravdu rozzuřená.
L: "Nechápu tě.
J: "Tak ty mě nechápeš??? 14. února budeme mít výročí svatby! To já tě nechápu! Neleze mi totiž do hlavy, jak si to nemůžeš pamatovat?!"
L: "Aha, promiň, mám jen trochu narvanej diář, nemůžu myslet na všechno. 14. určitě přijedu, i kdyby se dělo cokoliv, budu tady s tebou! To ti slibuju! OK?" Přišel ke mně blíž a chtěl mě políbit, ale uhnula jsem. V tom mu začal zvonit mobil.
L: "Ano? Co že? Proč? A musí to být? Tak jo. Čau!"
J: "Co je?"
L: "To byl Aki, odlítáme už dneska. Za půl hodiny mám být na letišti...promiň." Lauri si vzal z ložnice tašku a beze slova odešel.
Svezla jsem se na zem, položila si hlavu na kolena a začala brečet.....
Druhý den se mi všechno rozleželo v hlavě a rozhodla jsem se, že Laurimu zavolám. Jaký byl můj šok, když jsem uslyšela telefon vyzvánět v kuchyni!
Ležel na kuchyňské lince, přesně tam, kam ho Lauri položil, když předchozí den dotelefonoval s Akim.
Ukončila jsem hovor a vzala telefon s tím, že se s pojím s některým z kluků, poněvadž jejich čísla jsem neměla. Ale ouha....volaná čísla a přijaté a zmeškané hovory byly smazané a při vstupu do telefonního seznamu nebo do SMS po mně ten krám chtěl heslo.
"A jsem v p*deli..." Tiše jsem hlesla a sedla si na židli.
"Pokud se neozve přes mail, musím vydržet až do14. února..."
Dny se vlekly šíleně pomalým tempem jako obvykle, ale 13. února ráno mi přišla SMS z SMSbrány. AHOJ LASKO! ZAPOMNEL JSEM DOMA MOBIL A NEDOSLO MI, ZE SE SE MNOU NEMAS JAK SPOJIT. VIS, CO BUDE ZITRA? =) JAK JSEM SLIBOVAL, PRIJEDU ZA TEBOU. V HELLSINKACH BUDU MEZI 3-4 ODPOLEDNE. NECHCES DAT DETI K BABICCE? UDELALI BYCHOM SI PEKNEJ VECER....JEN MY DVA....ROZHODNUTI NECHAM NA TOBE. MILUJU TE, PA L.
Ten jeden den už jsem nějak přežila. Dnes je konečně 14. února a já jsem od rána jako na trní, tolik se těším. Děti jsem dala ke svým rodičům a sedím doma a čekám na Lauriho. Už před 3 hodinama jsem uvařila slavnostní večeři. Je 5 hodin odpoledne a já začínám být mírně nervózní. Vlastně ani nevím, kdy Lauri přijde, psal, že asi ve 4 bude v Hellsinkách, ale nenapsal, jestli teprve na letišti nebo kde....snad do 6 přijde.....
"Sakra, už je 10 večer a Lauri pořád nikde! Perkele, kde je?!" Už jsem značně vytočená a nervní, ale najednou uslyším zachrastit klíče v zámku. Zvednu se z křesla a běžím ke dveřím.
L: "Ahoj lásko!" Vypálí na mě Lauri, jako by se nechumelilo.
J: "Kde jsi byl? Psal jsi, že přijedeš mezi 3-4 hodinou..."
L: "Promiň, ještě jsme zkoušeli a zmeškal jsem letadlo..." Omluvně se usměje. Mám sto chutí mu jednu vrazit, ale ovládnu se, nebudeme si přece kazit hezkej večer. Místo toho ho obejmu a políbím.
J: "Konečně tě zase mám doma, tolik jsi mi chyběl..."
Lauri si sedne na pohovku a já mezitím ohřeju a nachystám na stůl jídlo.
J: "Jídlo už je na stole, ale je to horký...tak povídej, jak ses měl?"
Lauri mi začne vyprávět a do detailů popisovat, co všechno se jim přihodilo...a já stejně nemůžu pochopit, co ho na tom koncertování tolik baví.
J: "A proč ses mi neozval aspoň mobilem někoho z kluků?" Zvědavě se zeptám.
L: "Hmm, to mě ani nenapadlo..." Vyhýbavě odpoví.
J: "Psala jsem ti minimálně 15 mailů a ani na jeden jsi mi neodpověděl, proč?!"
L: "Miláčku, omluvám se, ale neměl jsem čas."
J: "Ale na paření do rána s Villem a Jonnem čas byl, co?" Zase začínám být nabroušená.
L: "Neměl jsem čas! Tobě to nestačí říct jednou?!" Vztekle na mě zakřičí.
J: "Neřvi na mě. Snažíš se mi tady vysvětlit, že tví kámoši jsou pro tebe důležitější než já???"
L: "Ani nevíš, jak jsem rád, že zítra ráno odjíždím zpátky-doufám, že až se v dubnu vrátím, budeš zase normální!"
J: "Co? Zítra? Mimochodem jsem si všimla, že jste od května do července přidali turné po Jižní Americe! Zdá se mi to nebo se snažíš vyhýbat se mi??"
L: "Nikdy jsi nebyla taková jako teď! Bral jsem si usměvavou klidnou milující holku, do které jsem byl doopravdy zamilovaný! A teď tě nepoznávám, stala se z tebe protivná a věčně vzteklá hysterka!"
J: "Takže už mě nemiluješ, jestli jsem to dobře pochopila?" Zeptala jsem se uštěpačným tónem.
L:"Běž do hajzlu! Proč jsi taková??"
J: "Protože chci, abys byl se mnou! Vždyť seš věčně v tahu! To je pořád album, turné, zkoušky, album, turné, zkoušky a furt dokola! Vidím tě jen pár dní v měsíci! Mám toho plný zuby! Buď omezíte to koncertování a práci vůbec nebo je mezi náma konec!"
L: "Tak dobře! Jak chceš!!!"
Lauri vlítne do ložnice, vezme kufr, nahází do něj svoje nejnutnější věci a jedovatě se na mě podívá.
J: "Kam chceš jít?"
L: "Nevím, hlavně daleko od tebe!! A když chceš slyšet pravdu- miloval jsem tě, dokud se z tebe nestalo to, co jsi teď! Byt si klidně nech, ale udělej mi laskavost- sbal mi zbytek mých věcí, pošlu si pro ně zítra Hannu! Uvidíme se u rozvodovýho řízení, do tý doby sbohem!"
S těmito slovy odejde a třískne dveřmi.....
Okamžitě se rozbrečím.
"Co jsem to ku*va udělala??? Jsem pitomá! Nechci ho ztratit! Radši, ať je se mnou málo, než vůbec!" Probleskne mi hlavou. Vyběhnu z bytu a utíkám po schodech dolů.
"Musím ho zastavit!"
Zrovna, když vyběhnu před dům, uvidím Lauriho, jak jde rychlým krokem po protějším chodníku a chystá se mávnout na taxíka.
"Lauriiiiiiiiiiiiiiii!!!!!" Zařvu s plných plic a bez rozmyslu se rozběhnu přes silnici. Lauri se otočíí a spatřím jeho vyděšený výraz.
"Evo, pozor! Néééééééééééééééééééé!!!"
Najednou uvidím záblesk světel a ucítím náraz a šílenou bolest. Srazilo mě auto. Lauri ke mně okamžitě přiběhne.
"Evo, co jsem to udělal? Ne, tohle jsem nechtěl, vždyť já tě miluju a nedokážu si bez tebe představit život!" Rozbrečí se.
"Musím zavolat záchranku!" Začne hledat mobil.
"Nebudu je potřebovat...umírám." Prohlédnu si svoje šaty, které jsou celé od krve a zase ucítím neuvěřitelnou bolest.
"Ne! Ty neumíráš! Nesmíš umřít! Nesmíš nás tady nechat!" Lauri mě pohladí po vlasech a vzápětí už volá sanitku. Řidič auta využije naší nepozornosti a jako to největší hovado ujede. Lauri tomu nevěnuje moc pozornosti a se slovy, že si ho stejně najde se mi snaží nějak pomoct.
"Lauri, nemá to cenu!! Já umírám a už za pár minut tu nebudu! Cítím to! Možná to tak bude lepší...." Zvednu ruku a pohladím ho po tváři. Do očí se mi nahrnou horké slzy....vím, že Lauriho vidím naposledy...
"Ne!!! Prosím! Na všechno se vykašlu a už pořád budu jen s tebou! Jen to ještě vydrž! Přijedou doktoři a pomůžou ti..." Z očí mu tečou potoky slz a kapou na moje zakrvavené šaty.
"Lauri, slib mi něco!"
"Co?"
"Až umřu, postaráš se o děti a najdeš jim nějakou hodnou "mámu", se kterou budete šťastní, ano?"
"NE!!! Šťastnej můžu být jen s tebou..."
"Ale zjistil jsi to pozdě, není nám to souzeno... Nezapomeň na mě!"
"Nezapomenu! Nikdy!" Zlomí se mu hlas....
"Je to všechno jen moje vina! Kdybych nebyl takovej krypl a uvědomil si svoje chyby dřív, nic z tohohle všeho se nemuselo stát!"
"Ne Lauri! Tohle neříkej! To já se měla rozhlídnout a ne vlítnout do silnice!"
"Eve, prosím, odpusť mi to!"
"Není co odpouštět...."
Začíná pršet. Naposled se podívám do jeho nádherných zelených očí.
"Lauri, miluju tě!"
"Já tebe taky. A nikdy nepřestanu..."
"Polib mě!" Vyrazím ze sebe z posledních sil.
Lauri se ke mně nakloní a něžně mě políbí, nechce přestat, protože ví, že žádný další polibek už nebude, ale musím ho odstrčit.
"Lauri, už je můj čas...Miluju tě! Nezapomeň!"
"Nezapomenu!" Stiskne mou ruku a cítím, že na ni ukáplo pár jeho slz.
Ještě jednou se na něj podívám a pak zavřu oči. Cítím dopadat dešťové kapky na mou tvář a slyším Lauriho vzlykot. Najednou všechna bolest ustává, z dálky ještě slyším Lauriho zoufalý výkřik a houkání sanitky, ale ta už mi nepomůže. Propadám se do tmy a v hlavě mizní písnička, která jako by byla napsaná pro tenhle okamžik- If you ever. Smířená s tím, že umírám, pevněji přivřu oči a pozvolna se vydávám vstříc smrti.....
I close my eyes.
Lay down and sleep away.
There's no return.
It's my mistake.
There's no use in crying.
It's time to learn.
If you ever need someone,
sorry 'bout the things I've done.
My life goes in reverse.
If you ever change your mind,
when the rainy days are gone
and the balance returns.
All alone this time I walk away.
It feels so cold, but I know
it's something I deserve.
I deserve to be mislead.
Breaking up the family.
I know it's my fault.
It feels so cold, but I know
it's something I deserve.
I deserve to be dead.
Sorry 'bout the things I've done.
Changes will come in the fall.
Waiting for the storm, my face against the wall.
Hoping that you could forgive me.
You could forgive me,
you could forgive me, forgive me.
Komentáře
Přehled komentářů
Upřímně řečeno mi to vyrazilo dech... Je to úžasný. Nemá to chybu...Ke konci už jsem to nevydržela a začala jsem brečet. Máš fakt talent
nadhera
(babarik, 14. 5. 2007 1:59)
Tak to je ten nejlepsi a prvni pribeh co me rozbrecel jako malou holku!! Hele muzu si to zkopcit na blog? Jasne ze napisu,ze je to od tebe!!Nemohla bys napsat pokrcovani.?Treba,ze by ji zachranili?? Fakt je to nadhera napis mi na www.babarik.blog.cz nebo na babarik@seznam.cz
Mas fakt uzasnej talent!! Brecim jak zelva fakt nadhera!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Super
(Bella, 16. 1. 2007 18:39)Hele máš talent skus něco napsat ,ale musí to být delší a pošli to nějakýmu nakladateli.Budeš mít uspěch!!!!!
Mám z toho zvláštní pocit
(Kathy, 20. 11. 2006 19:39)Když jsem si začala číst první část tak sem si říkala proboha co to je,Je to spíš jak nějaká harlekýnka,ale potom mě to přišlo moc smutné a mám z toho takový divný pocit.už dvakrát se mi o tomhle příběhu zdálo ale na místo Evi jsem v Lauriho náruči ležela já a umírala.Ještě jednou tě prosím ty příběhy jsou svělé ale nepiš o Laurim please.Já ho zbožňuju a nějak nad tím musím furt přemýšlet.A hrozně mě ten příběh vzal hlavně proto že se to mělo jako stát Laurimu.
beze slov
(emily, 17. 1. 2009 1:05)