FALCO, YOU ARE WONDERFUL!

Kapitola první: Těhotenství Marie Hölzel, ze života rodičů

Nic si Maria Hölzel nepřála víc, než mít miminko. Dlouho se ale zdálo, že ho nebude moci mít. Maria Hölzel k tomu říká: „Od čtvrtého pátého dne těhotenství se mi dařilo velmi špatně. Bylo mi pořád hrozně zle a měla jsem těžké bolesti.“

Tehdy pracovala jako vedoucí obchodu pobočky „Habsburger-Wäscherei“ (prádelny) ve čtrnáctém vídeňském okrsku. Velkolepé plány na budování kariéry manžela Aloise Hölzela praskly během války jako bublina. Jako dítě byl u Hitlerjugend a ještě jako ne zcela dospělý, těsně před jeho patnácti lety věku, dostal do ruky zbraň v posledních dnech války, aby jako spousta jiných mladíků bránil Německo v jeho posledních dnech. Po válce neměl vůbec čas na školu a studium. Alois se sice osvědčil jako velice technicky nadaný, ale jeho rodiče zemřeli na konci čtyřicátých let a on se potom musel snažit, aby vydělal peníze co možná nejrychleji.

Alois Hölzel šel do zámečnického učení. S velkou zarputilostí se během večerního studia vypracoval na mistra jednoho strojírenského závodu. Jeho Maria ho v tom velmi podporovala.

Práce v prádelně byla pro těhotnou Marii velice namáhavá. Musela jí zanechat. Maria Hölzel k tomu říká: „V prvních měsících jsem zhubla čtyři kilogramy, bylo mi opravdu zle.“

Maria a Alois bydleli v pronajatém bytě o velikosti 70m² v Ziegelofengasse v pátém okrsku. Tento okrsek – Margareten – pojímá 203 hektarů a v tehdejší době byl s bezmála 70 000 obyvateli jednou z nejhustěji obydlených oblasí milionové Vídně.

Dům, ve kterém Alois a Maria během padesátých let bydleli, byl za špatného stavu nahrazen novým a kvalitnějším. Maria Hölzel říká: „Měli jsme tehdy kuchyni, ložnici a dva menší pokoje. V bytě nebyla žádná koupelna, ale můj muž nechal vedle kuchyně nainstalovat sprchový kout.“

Margareten byl toho času měšťácký okrsek, který byl ohraničen z jedné strany Gürtelem a z druhé strany Wiedner Hauptstrasse a Wienzeile.

V září 1956 byla Maria Hölzel s prudkým krvácením převezena do ženské kliniky Gersthof. Maria Hölzel: „Byla jsem ve třetím měsíci těhotenství a šlo to velmi rychle.“ Lékaři konstatovali, že Maria Hölzel by měla dvojčata. „Byla jsem samozřejmě velmi deprimovaná. Tak jsem se těšila na děťátko a k tomu ještě dvojčata. Ultrazvuková vyšetření dnešního typu jsme v roce 1956 ještě neznali a na začátku těhotenství můj lékař nevěděl, že čekám dvojčata.“ Lékař na klinice poradil Marii Hölzel, aby zůstala v nemocnici ještě den na pozorování.

Příští den byla vyšetřena jiným doktorem, který ji potom uklidnil: „Vaše dítě se má dobře, paní Hölzel, můžeme zřetelně slyšet tlukot jeho srdce.“ Maria Hölzel byla zcela konsternována. „Musíte se mýlit, včera jsem své miminko ztratila.“

A pak vyšlo najevo, že to byla trojčata, která čekala. A jedno miminko rostlo dál v jejím těle. „Mně bylo jasné, že budu dělat všechno proto, aby mi tohle dítě zůstalo. Stejně tak jsem již v této době věděla, že bych nemohla mít už žádné dítě, kromě tohoto.“

Doktoři varovali Marii Hölzel před komplikacemi. Podle odhadu gynekologů se mělo miminko narodit 5. března 1957. „Ale přes veškerý klid, který jsem si sama uložila, se už v listopadu zdálo, že přijde předčasný porod. Šla jsem opět do nemocnice a musela celé dny zcela nehnutě ležet.“

Marii Hölzel se stal malý zázrak. „Prosila jsem doktory, aby mi nedávali žádné injekce. Chtěla jsem ponechat přirozený průběh. A zaražené ženy v mém pokoji, které dostaly injekci, protrpěly předčasný porod.“ Marii Hölzel se dařilo až do 19. února dobře. Bylo to úterý, bylo 5 stupňů a dost větrno. „Hned v 7 hodin ráno přišly porodní bolesti.“ Protože se počítalo s všelijakými problémy, byl na klinice pro Marii Hölzel nachystán operační sál. „Čekáme do 13 hodin, když to do té doby nepřijde, provedeme císařský řez“, sdělil jí doktor.

Někdy během dopoledne řekla Maria Hölzel svému muži: „Pokud to bude holčička, bude se jmenovat Brigitte, a pokud to bude chlapeček, pak Johann.“ Byl to Johann, který spatřil světlo světa v 13:15. „Od první chvíle křičel velice hlasitě. Porodní asistentka mi podala děťátko se slovy: ,Zde, paní Hölzel, tady máte svého zpívajícího chlapce.´ Byl sladké děťátko, velmi vitální a slušně těžký, po porodu vážil 4,95 kg a měřil 54 cm.“ Ještě první den nechal Alois Hölzel zhotovit v nemocnici fotografii svého čerstvě narozeného kluka. Po veškerém rozruchu a všech hrůzách posledních měsíců byli na své statné miminko obzvlášť pyšní.