Archivní stránky kulturního žurnalisty Jakuba Malovaného

Michal Rollo, lépe znám jako Jonys, zpívá dlouhá léta u kapely M.Z.H. a také dělal šéftechnika u Tří sester. Minulý rok si prošel moc těžkým životním obdobím, když si poranil páteř na tobogánu a zranění jej upoutalo na invalidní vozík. Někoho by to položilo, stáhlo na úplné dno, ale Jonys to všechno zvládl a na pódium se vrátil!

Tenhle rozhovor je v podstatě unikátní. Nejen, že je to zatím můj nejdelší počin v novinářské práci, ale hlavně je velmi otevřený. Ostatně tak, jak si to přál sám Jonys: "Budeme se bavit otevřeně, klidně se ptej na všechno, co tě napadne.“ Stalo se. Jonys ochotně odpovídal na mé otázky a opravdu si dával záležet. Výsledkem jsou následující řádky. Dozvíte se věci z osobního života Jonyse i cenné informace k chystané desce M.Z.H.

Minulý rok na jaře tě postihlo vážné zranění. Co se ti vlastně přihodilo?
Jel jsem hlavou napřed na tobogánu a dole jsem narazil na dno. Nevydržel to 5. krční obratel, kterej poškodil míchu a následovalo ochrnutí dolních a částečně i horních končetin.

Úraz tě připoutal na invalidní vozík, jak jsi na tom dnes?
Už jsem přes půl roku doma a snažím se fungovat v reálným prostředí. Není to zrovna jednoduchý, ale naštěstí mám kolem sebe hromadu lidí, který mi pomáhaj. Ve věcech každodenní potřeby je to hlavně máma, no a kamarádi se na mě naštěstí taky nevykašlali, takže často podnikám výjezdy do záludného terénu okolního světa. 

Jaká je šance, že se zase postavíš a budeš normálně chodit?
Ta šance je velmi malá. Vždycky záleží na rozsahu poškození míchy. Někdo má to štěstí, že jeho dočasnou neschopnost pohybu způsobí jen krevní otok, vytvořený v důsledku poranění páteře, který tlačí na míchu a po jeho opadnutí (pozn.: někdy až po několika měsících) se může dotyčný znovu naučit chodit zcela bez následků. Já mám míchu částečně přerušenou a popravdě řečeno, spíš spoléhám na výraznější pokrok v lékařské vědě.

Hodně energie ti určitě v nejtěžších chvílích dodávali kamarádi a kolegové z kapely. Co dál tě hnalo dopředu?
Je to tak! Kamarádi a známí za mnou chodili do nemocnice každej den. Sestřičky říkaly, že jsem naprostej rekordman v počtu návštěv. Bylo pro mě hrozně důležitý, že jsem neztratil kontakt se světem. Potom už tě potěší třeba jen drobný pokroky, který znamenaj, že život nekončí. Například, když jsem si dokázal poprvé sám vyčistit zuby, oholit se nebo si zapálit cigáro. To bylo radosti! Další důležitá zkušenost na mě čekala v rehabilitačním ústavu v Kladrubech, kde jsem pobýval šest měsíců. Viděl jsem tam tolik opravdu drsnejch věcí, že bych si to před tím stěží dokázal představit. Mluvím teď o lidech, kteří nemůžou sami ani mluvit, dýchat nebo třeba hýbou jen hlavou. Přesto se většina z nich prala s neuvěřitelným odhodláním a sílou žít, která v člověku dříme třeba celej život, aniž by o ní věděl. Až tam jsem zjistil, že to všechno patří k životu a že já můžu pořád dělat spoustu věcí a ještě si u toho zpívat. Nevím, jestli je to výhoda nebo naopak, ale neplatí na mě takový ty silný kecy typu: "Makej! Máš na to! Musíš si věřit!" Ty lidi to myslej dobře, ale většinou vůbec nevědí, o čem vlastně mluví. Navíc ti neprozradí nic novýho, že? Musím říct, že mě mnohem víc motivuje věta: "Pojď ven, bude prdel! Tam nesmíš chybět!"

Bylo to pro tebe moc těžké se s tím vším vyrovnat?
Řekl bych, že málokdo se s tím vyrovná úplně, ať se stane cokoliv. Výhodu mají určitě lidi, kteří si svoje zranění zavinili sami. Můžou si říct:  "Jsem vůl, neměl jsem tam lézt". To je i můj případ. Horší asi je, když tě někdo sejme v autě nebo na motorce a ty za to ani nemůžeš. No a v poslední řadě existujou i případy, že ti poškodí míchu nějaká bakterie nebo infekce, což byl případ mého souseda a kamaráda Honzy v Kladrubech. I díky němu jsem to měl jednodušší, protože mi hodně pomáhal a on sám bojoval se svojí diagnózou velmi urputně. Jeho nemoc byla nakonec bohužel silnější, a tak už se, doufám, nemusí s ničím vyrovnávat.

Potkaly tě už díky invalidnímu vozíku nějaké nepříjemnosti?
Nepříjemnosti tě provází denně, ale na většinu z nich si zvykneš. Velkým pomocníkem v těchto situacích je smysl pro humor, který mě snad neopustil. Je to věc, která usnadňuje život nejenom vozíčkářům.

Co třeba bezbariérový přístup do veřejných míst, je to dostačující?
Vzhledem k tomu, že jsem ještě vozíčkář začátečník, tak nemám velkou zkušenost, ale oproti minulosti je to určitě nesrovnatelně lepší. Horší je to spíš se stavem chodníků. Třeba u nás na sídlišti je to samá díra a pohyb v takovém prostředí zvládne skutečně jenom zdatný invalida, což nejsem, tak jezdím radši po silnici. Je to povolený a stáváš se tak, po hříchu, účastníkem silničního provozu, takže ti můžou dát i dejchnout.

Musel jsi nějak výrazně měnit svůj životní styl?
Od základu. Přestal jsem pracovat, sportovat a chodit. Musíš se změnit, i když nechceš.

Kromě toho, že zpíváš, chodíš i do práce?
Zatím ne, ale už se něco rýsuje. V budoucnu to bude nutný.

Na dlouhou dobu jsi také přerušil své aktivity u M.Z.H. Výborně tě zastoupil Jirka Šimůnek, co říkáš?
Jirka se toho zhostil velmi profesionálně a dokonale zapadl do party pitomců. Má dost podobnej hlas jako já a navíc přispěl do naší tvorby i autorsky. Je to naprosto plnohodnotný člen kapely, nemluvě o tom, že je to zvukař a má studio, což se protekčním parchantům z M.Z.H. taky velmi líbí.

Nyní jste v kapele oba. Není mezi vámi určitá rivalita?
Určitě  ne! Já bych ani náhodou celej koncert neuzpíval, tudíž Jirku potřebuju! Ale hlavně, já ho tam chci! Líbí se mi, jak se doplňujeme, a myslím, že i do budoucna to má smysl. Koneckonců, máme dva basáky, proč nemít dva zpěváky?

Podle čeho si vybíráš kam pojedeš vystupovat s kapelou, opět v tom hraje roli vozík a s ním spojená přeprava?
S přepravou problém není, vždyť jsme pokořili už i Luční boudu. Máme to s klukama solidně nacvičený. Jejich přístup je velice trpělivej a já jsem jim za to vděčnej. Určitě už by se uživili jako sanitáři. Větší oříšek bývá počasí. Moje termoregulace už není, co bejvala, a proto mi vadí zima nebo velký vedro. Je potom těžký vydržet několik hodin v takových podmínkách, ale myslím, že organismus si zvyká čím dál víc, tak bych rád vynechával co nejméně koncertů.

Pojďme o pár let zpět. Jaký jsi byl student?
Nó, tak to jsem byl výbornej (smích). Chodil jsem na strojní průmyslovku a to jen proto, že bylo lehký se tam dostat. Žádnýmu z učitelů se ve mně nepodařilo vzbudit lásku k ozubeným kolečkům a turbínám. Tamní pedagogický sbor byla spíš jen banda neúspěšnejch upocenejch prasat, který měly doma tlustý a hloupý manželky, a tak neustále harašily s našema spolužačkama. V některejch případech se docela našly. Jistě si dokážeš představit, jakej je prvotřídní výběr děvčat na technických školách. Doktor Herák (pozn.: kytarista M.Z.H.), též místní absolvent a současně jeden z předních odborníků v oboru, vám potvrdí, že většina z těch "profesorů", jak si nechávali říkat, často v jednotlivých předmětech dost tápala. Inu, kdo umí ten umí - kdo neumí, učí. Nejvíc jim snad leželo v hlavě, jestli mají všichni studenti přezůvky. To byla fakt prdel! Jeden dokonce denně fízloval u dveří do školy a zapisoval si každýho, kdo se tak těžce provinil proti školnímu řádu, že je neměl. Za to se pak rozdávaly i dvojky z chování. Tahle škola mě teda dost omrzela a začal jsem jí navštěvovat trochu méně než ostatní. Ve 4. ročníku se mi konečně povedlo, že jsem byl vyhozen a musel jsem maturovat jinde. Nejsem sám, koho ty čtyři roky poznamenaly. Do stejného zařízení chodili i Vrána s Mafunou, ale naštěstí jsme se tenkrát neznali. Můj pobyt na této "výběrové" škole by tak zřejmě byl ještě o něco kratší. Kdyby si snad nějaký zoufalí rodiče nevěděli rady, jak potrestat svoje dítě na několik let, tak doporučuji umístit parchanta na SPŠ Strojní, Preslova 25, Praha, Smíchov.

Měl jsi jasno už v dobách studií o svém budoucím životě?
Ani ve snu.

Potkal tě za ta léta nějaký vážný průšvih?
Ten pohled je velmi individuální. Záleží na tom, jakej vedete život. Pokud jste skaut a předseda třídy, pak vás vaše okolí může odsoudit třeba za černou jízdu v tramvaji. Pokud přijdete každý pondělí do školy s monoklem, tak už vám třeba i leccos odpustí. Řekl bych, že drobné série normálních průserů v pravidelných intervalech nejsou na škodu a rozhodně patří k životu mladého zdravého muže.

Kdy tě učaroval punk?
Začal mě zajímat už na základce, když se mi dostala do ruky legendární punková kompilace Rebelie. Tuším, že to byl rok 1990.

Měl jsi svého idola?
V teenagerovských letech to byl jednoznačně Kurt Cobain. Hudební styl grunge tehdy zásadně ovlivnil tvorbu mé první kapely Bisutage ještě na střední škole. V dnešní době bych asi dostal nálepku EMO, ale tenkrát to bylo trochu jinak. Všeobecně považuju 90. léta za nejplodnější období v dějinách rockové hudby. Kapelám tehdy nechyběla zběsilá energie i notná dávka revolty a hlavně xicht. Vedle Nirvany to byli Rage against the machine, Faith no more, Soundgarden, Sepultura, Dog eat dog, ale třeba i Beastie boys nebo Prodigy. V mém případě vedle toho kráčel punk ruku v ruce a postupně formoval můj hudební vkus a do značné míry i životní styl. Nikdy jsem však nebyl takovej ten punker s čírem na palici a krysou na rameni. Vlastně jsem vypadal dost podobně jako dneska.

Jezdil jsi na punkové koncerty a festivaly?
Chodil jsem hlavně do klubů. Punkové festivaly jsem začal objíždět až s M.Z.H.

Do M.Z.H. jsi se dostal v době, kdy jsi se připravoval na maturitu, je to tak?
Je to tak. Velmi trefně je to popsaný v historii kapely na starém webu (pozn.: www.mzh.webzdarma.cz).

Jak to vypadalo?
Bylo to v létě 97. Po jednom zasedání v hostinci Na Vltavě jsme s klukama domluvili zkoušku a tam mě to jednoduše začalo bavit. Stejnej pocit z toho asi měli všichni, protože jsme tenkrát zkoušeli každej den a začala se rýsovat konkrétnější budoucnost. Doktor Herák mi potom pomohl s maturitou a byl konečně klid.

Napadlo tě tehdy, že se stanete v podstatě známý?
Ano. Byl to náš cíl. Nedokážu ovšem objektivně posoudit, na kolik se to podařilo. Rozhodně to neděláme jen pro dobrej pocit.

Kdo je ti z kapely nejbližší?
Nejbližší je mi, když se sejdeme na podiu úplně všichni, což je dneska už 9 kusů. Tak často se to zase nestává.

Lezete si někdy na nervy?
Ani moc ne. Když jsem techničil u Sester, tak mě třeba rozčilovalo, že chlapci nechávali na podiu prázdný futrály od kytar nebo různý části aparátu. Takový nasrání mi ale vydrží minutu. Někdy mám o některých věcech jiný představy než ostatní, ale to je normální. Myslím, že jsme se zatím vždycky dokázali dohodnout.   

Napadlo tě už, že se na to vykašleš a odejdeš z kapely? Kdo je u vás vůbec vůdčí osoba?
Už jsem jednou na chvíli odešel, ale to jsme byli mladý a prchlivý. Kapela patří k tomu nejdůležitějšímu v mém životě. Vůdčí osoba? Asi Dáňa De Luxe. Umí totiž hrát na více hudebních nástrojů, čímž výrazně převyšuje schopnosti ostatních.

Podílel jsi se na obou vašich albech. Nyní je na spadnutí třetí deska. Co nám o ní prozradíš, co může fanoušek očekávat?
Impozantní propojení rafinovaných kytarových rifů, pečlivě zaobalených v mozaice neotřelých tónů na revolučně pojatém basovém základu, podporovaném neuvěřitelně progresivním zvukem bicích… Zdánlivě neučesaný, dominantně frázovaný zpěv, zdobený neomšelou melodičností, propracované texty dotýkající se samotné podstaty a nad tím vším, jako to čertovo kvítko, tančící klarinet v libozvučné spleti smělých výletů za hranice notové osnovy, tam nenajdete. Je to prostě další deska M.Z.H. Těžko hodnotit vlastní dílo, ale věřím, že bude mít u našich fanoušků úspěch, protože jsme jí dělali svědomitě celý rok (smích).

Na kolika písních jsi přiložil ruku k dílu?
Mám tam pár textů a v jedné písni hudbu k refrénu. Asi kromě dvou nebo tří písní zpívám všude.

Myslíš, že bude nová deska lepší než předchozí Frajeři?
Ano, bude!

U fanoušků je hodně oblíbená píseň Tajemství Daniela Landy. Proč se bráníte jejímu vydání?
Je vydaná ve zkrácené verzi na Frajerech a takhle to asi zůstane, pokud se někdy nerozhodneme jinak. Zatím jí budeme hrát jen naživo a můžu prozradit, že máme v budoucnu v plánu nahrát coververzi na píseň Morituri te salutant. Bude to o drogové problematice a pracovní název je: "More, dej sem ten Solutan!"

Jaký je tvůj názor na Daniela Landu?
Je to činorodej člověk a kvalitní skladatel i textař, ovšem za ty jeho výpravný vlastenecký eposy, výzvy ke "správňáctví" a elitářský manýry, bych ho doma vůbec nepochválil. Nechápu, kde se v lidech bere neustálá touha někoho rovnat a hlásat, co je pro člověka dobrý a špatný. To je jak ten českej a slovenskej hip-hop. Texty typu: "Věř jen sobě! To je tvoje pravda! Musíš jít jen za svým! Neohlížej se!" Tak za to bych si dal facku. Podobný "rady" slýchaj lidi od malička doma, ve škole a někdo dokonce i v práci. Tak proč ještě z rádia?

Na koncertech jste už zkoušeli hrát Implantáty, píseň jsi dal dohromady v době, kdy jsi pobýval v rehabilitačním ústavu v Kladrubech. Jak na pobyt vzpomínáš?
Vzpomínám na to moc rád. Byli tam fajn lidi. Mnozí z nich mi hodně pomohli. Všechno tam bylo krásně při ruce. Hospoda, kino, bazén, koncerty lokálních kapel, atd. Všude samozřejmě bezbariérový přístup. Vřele doporučuji všem, kteří potřebují rehabilitovat.

Lidé si tě také spojují se skupinou Tři sestry. Před úrazem jsi dělal dlouhou dobu šéftechnika. Jak jsi se k Sestrám dostal?
Pracoval jsem v jednom pražským klubu a moje kolegyně a kamarádka dělala tenkrát Sestrám tour managera. Oni potřebovali technika, a tak mě jednou vzala s sebou. Spolupráce zafungovala a já u nich zůstal. Byla to pro mě velká čest.

A úplně poprvé jsi o nich slyšel kdy?
Tuším, že tak v osmičce na ZŠ, kolem roku 90.

Taková parta lidí, cesty na koncerty, to musí být spousta zábavy a legrace. Na co vzpomínáš nejradši?
Musím říct, že parta je to skvělá. Od začátku jsme si padli do noty a zažili opravdu neuvěřitelný věci. Málokdo si však uvědomuje, že to není jen zábava a mejdany, ale i velmi zavazující povinnost. Je to náročný po všech stránkách jak pro tebe, tak pro tvoje bezprostřední okolí. Navíc se taková aktivita opravdu nedá dělat u limonády, což si taky vybírá svou krutou daň. Přes to všechno ale určitě převažuje to pozitivní a pro mě to byla jednoznačně nejlepší práce v životě, která mi čas od času přinášela pocit svobody a na to právě vzpomínám nejradši.

Určitě se najde také něco, co by jsi nejradši zapomněl…
Jsou jiný věci, na který bych nejradši zapoměl...

Kam jezdíš nejraději koncertovat?
To je těžká otázka. Mám rád koncerty v klubech, ale ani letní festivaly nejsou k zahození. Příjemný prostředí bývá na Keltský noci.

Když máš volno, jak trávíš čas?
Musím přiznat, že teď hodně u počítače, ale vedle toho, že podléhám současným svodům v oblasti internetu, tak je to snad někdy i trochu tvůrčí činnost.

Kterého českého hudebního interpreta uznáváš? Kdo se ti líbí?
Nejen jako interpreta, ale hlavně jako autora mám rád Jiřího Grossmanna. Další frajeři jsou pro mě určitě Fanánek, Jan Haubert či kapely jako Šanov 1 nebo Plexis, jejichž tvorba už je taky kultovní. Dovolím si ještě lehce překročit hranice a zmínit Slobodnou Európu, která se dá brát jako domácí. No a na konec samozřejmě nesmím zapomenout na Goťáka, kterej mě nepřestává překvapovat.

A co sport? Fotbal nebo hokej? Který klub je tvá srdeční záležitost?
Sport mě provází celej život a zajímám se o něj všeobecně. Od malička jsem hrál fotbal, o kterým si myslím, že je to jedna z nejkrásnějších věcí, kterou si lidstvo vymyslelo. Když už nejde čutat do balónu, tak ho samozřejmě dál sleduju jako ostatní sporty. Fandím Slovanu Liberec a mám rád taky Juventus Turín, ale nejsem žádnej klubista, takže třeba v pohárech vždycky přeju českejm mančaftům. Moc se těším na blížící se olympiádu. Mám hodně času, tak bych jí rád pečlivě sledoval.

Na závěr tradiční otázka. Co by jsi vzkázal čtenářům a fanouškům?
Bavte se na koncertech a užívejte života!

A jak Jonyse vidí jeho kolegové a kamarádi ze skupiny M.Z.H.?

Dáňa De Luxe (bubeník): Určitě bych začal tím, že když mi Mafuna zavolal, že se Jonys těžce zranil, tak jsem se regulérně zhroutil a byl jsem fakt hodně v prdeli, protože ty první prognózy byly opravdu strašný. Dneska jsem šťastnej, že to dopadlo takhle a že s námi Jonys normálně jezdí na koncerty a funguje. Byl to vždycky frajer a pro mě frajerem zůstane, protože já bych takovouhle situaci rozhodně nezvládal tak jako on. Neztratil ani kousek sebe, je s ním pořád stejná prdel a dokáže mě pořád stejně nasrat! Jsem rád, že s ním můžu pořád hrát a doufám, že ještě dlouho budu!

Béda (dvorní řidič kapely): Jonyse vidím jako člověka, kterej i přes tu strašnou věc, která se mu přihodila neztrácí optimismus. Je to dobrej parťák.

Autor: Jakub Malovaný

Foto: www.mzhpraha.cz