Vlak na Brno se loudal krajinou a nebýt dřevorubeckého chrápání
germánského poskoka Jochena, jistě by uspal i ostatní cestující.
Otrávený Mustafa bin Sulájem z nudy počítal sloupy, které po cestě
míjeli a kdoví, k jakému hausnumeru by došel, kdyby kdesi u Jihlavy
nespatřil v dálce podivný shluk malých plátěných obydlí. "Lukingovala,
Jousa, in dis póle ful of žlutá kytka is samfink very eksajtink!
Samfink lajk barabizen, bat mejt from takofý ten hadr." ukazoval
nadšeně svému novému sloužícímu Jouzovi, protože mu bylo jasné, že než
by probudil dřímajícího Jochena, byli by už dávno v Brně a nic by se
nedozvěděl.
"Áno, ja počul o hentom, keď som bol ještě drobúčký kozáčik, henty oný, čo šejk pozrel, sa volá stan, to je taký baráčik pre chudobné." dal se do vysvětlování Jouza, neboť obdiv a vděčnost způsobovaly, že stále ještě toužil splnit svému novému pánovi každé přání, i to sebetrapnější. Samozřejmě, šejk mu moc nerozuměl, vždyť ani Jouza sám někdy nevěděl, kterou řečí to vlastně mluví. Nicméně jeho poutavé vyprávění vyvolalo v Mustafově dobrodružném duchu neodolatelnou touhu ten důmyslný středoevropský vynález prozkoumat zblízka. Vyslal proto Jouzu, aby svým šarmem přinutil strojvůdce zastavit a pro jistotu ho vybavil nějakými drobnými stoeurovkami, kdyby čistě náhodou jeho šarm k zastavení vlaku nestačil.
Dodnes nevíme, jak se mu to povedlo, ale důležité je, že po pár tlumených nadávkách a tupých úderech vlak znenadání zastavil. Násilím probuzený Jochen byl sice ještě pěknou chvilku mimo a nechápal, co se děje, ale když pochopil, co se chystá, vyházel obratně dle šejkova rozkazu všechna zavazadla úzkými dvířky z vlaku ven a za nimi vytlačil i šejka samotného. Jen, co vyskočil i Jouza, nadechnul se vlak ke zbytku cesty na Brno a než naši tři králové zaslechli poslední výhrůžné zahoukání před blízkým přejezdem, už tu stáli na okraji řepkového pole zcela sami. Naneštěstí, pole hrozně smrdělo, neboť bylo zrovna jaro a všechno kolem kvetlo, až se hlava točila. Šejk, donedávna zvyklý vdechovat jen vůni čerstvě vytěžené ropy, musel chtě nechtě konstatovat, že "it vos d bigist bulšit," že vystoupil zrovna tady. Všechno mu však měla vynahradit ta nová zkušenost a podrobné prozkoumání obydlí, o kterém jeho šejkopedie ještě nikdy nehovořila.
Když se za neustálého alergického kýchání prodrali hustým žlutým porostem až k táboru, Mustafovo nadšení pro věc dostoupilo svého vrcholu. "Grejt! Dělala nekukala a běžela přivedla nějaký hausfádr, já udělala áskovat, jestli já ken báj dis čžeská vynález!" popoháněl své zdecimované poskoky. Ti, ještě zarudlí od všeho toho pylu, který nechtěně vstřebali za posledních pět minut, otráveně přikývli a vydali se do hloubi stanového městečka. Vedoucího však nenašli, jen pár podivně oblečených dětí s ofačovanými hlavami, zlámanými končetinami a spoustou modřin.
"Virklich interesant kindr, majn got! Zí zint chrosně cusamengebrochen, krank ve vaší kost, co vy dělali křup a au au?" vyhrkl zaskočený Jochen plný účasti. Dostalo se mu jen nejasné mumlavé a bezzubé odpovědi, které by nerozumněl, ani kdyby dokázal rozlišit jednotlivá slova. Jen Jouza věděl, o co kráčí. "Preboha, doparoma, to sú skauti, kamarát moj, to vyzerá vel'a zle pre nás, tuná jsou ty dobitý, ale čo boha budeme robiť, keď sa vráti ostatný, čo majú silu? Urobí s námi krátky proces! Utekaj!" hulákal vyděšeně. Než však stačil rozpohybovat konsternovaného Jochena, už kolem nich poskakoval zbytek místních obyvatel a chřestil nožemi, klacky a dalšími sečnými a bodnými zbraněmi.
"Co tu chcete, bledý tváře, ty vole, budeme vás mučit!" řekl po chvíli ten největší a nejsilnější skaut a zavelel svým spolubojovníkům: "Přivažte je ke kůlům a zavažte jim huby, ať nemůžou mluvit nesmysly! A jak se budou bránit, tak Jan Hus hadr, jasný?!"
"Šéfe, tady je další!" zakřičel do davu malý skautík s ohromnými svaly a prachem táhl vykuleného šejka. "Můžu ho skalpovat? Prosím! Já ještě nikdá neskalpoval." žadonil, zatímco ostatní přivazovali Jochena s Jouzou k připraveným kůlům, na kterých byly jasně patrné zbytky po posledních návštěvách. Když šejka postavili na nohy a zatlačili do pozadí toho křiklouna s nebezpečně nabroušenou rybičkou, pokusil se Mustafa o zkoušku diplomatických schopností: "Nedělala mi plís indžury nebo já zakólovala na embasy pro pomohla v černá mercedes! Aj em forejn sitizen a naše estabilišment dont lajk terorista, co mi dělala indžury!"
"Zavři hubu, nebo ti jí narvu hořčicí, až pukneš, hajzle! A koukej se mnou mluvit česky, nebo z tebe udělám tři malý indžury do mateřský školky, je ti to jasný?" chytil šéf šejka pod krkem, snad aby dodal tomu momentu na dramatičnosti. Ani nemusel. Mustafa už byl dávno zralý na výměnu prádla a tak se ani nijak zvlášť nebránil, když obsadil poslední volný kůl. Vyčítavé pohledy svých sluhů nevnímal a ani nemohl, protože měl komplet přivázanou i hlavu. Mezi skauty mezitím propukla válečná porada. Doprovodný chřest zavíracích a vyskakovacích kudliček našim hrdinům zněl jako umíráček a úplně přehlušil i Jouzovo mumlání ztlumené roubíkem. "Doparoma, ja to povedal, boha, čo som komu urobil, stará mať Mária, ochraňuj ma, nenech zdechnúť nám ani budúcim."
Po dobré půlhodině se ze skupiny skautů vynořil nejpodivněji oblečený chlapec, mával sukovicí a vykřikoval temné zaříkavadlo: "Ó Manitů, dej nám sílu, nechť zmučíme psa i vílu, dej nám kudly do pazoury, nechť zmučíme tyhle kňoury," načež sebral z pařezu kyblík s příšerně páchnoucí směsí, vylil jí všem třem zajatcům na hlavu a pokračoval v poskakování. Rituální tanec přerušil až šéf, který zařval na celý les: "Rada starších rozhodla, že o vaší budoucnosti rozhodne boží soud! Ať se přihlásí čičmunda, který si mě troufne porazit v boji na život a na smrt!"
Když se dlouho nikdo nehlásil, vybral si šéf Jochena, zřejmě protože byl anorektické postavy a vypadal jako snadný cíl. A opravdu. Jen, co ho parta malinkých skautíků odvázala a odnesla v zubech doprostřed stanového městečka, kde byl jakýsi kulatý buzerplac, vypadal proti svalnatému šéfovi jako moucha zasažená elektrickým proudem. Jak se ale ukázalo později, neměl šéf zrovna šťastný den, aspoň co se výběru protivníka týče.
K smrti vyděšený, ale duchapřítomný Jochen totiž hbitě našáhnul v klopě svého kabátu malé příruční lahvičky s chemikáliemi, které mu zbyly z neslavné chemické minulosti. Několika rychlými pohyby slil obsah asi čtyř lahviček do jediné a než se někdo stačil leknout, hodil bublající směs proti po zuby ozbrojenému šéfovi. Výbuch byl ohlušující. V nastalém zmatku odvázal Jochen Mustafu i Jouzu a několika rychlými skoky s nimi zmizel v řepkovém poli. Když se po téměř hodinovém sprintu řepkou a dalším polním porostem konečně zastavili na kraji nejbližší vísky, stále ještě jevili známky děsu a nebýt anonymní babičky a jejího griotkového grogu, snad by byli vyděšení dodnes.
Když si o něco později přečetli v Brně místní noviny, kde psali o záhadném a neobjasněném bombovém útoku na třicet dětí na skautském táboře, rozhodl se Mustafa bin Sulájem, že už nic neznámého zkoumat nebude. Jen Jochen stále mlčel. Snažil se totiž přijít na to, které sloučeniny to vlastně smíchal. Taková účinná zbraň, vždyť to by klidně mohla být vstupenka zpátky na akademickou půdu!
"Áno, ja počul o hentom, keď som bol ještě drobúčký kozáčik, henty oný, čo šejk pozrel, sa volá stan, to je taký baráčik pre chudobné." dal se do vysvětlování Jouza, neboť obdiv a vděčnost způsobovaly, že stále ještě toužil splnit svému novému pánovi každé přání, i to sebetrapnější. Samozřejmě, šejk mu moc nerozuměl, vždyť ani Jouza sám někdy nevěděl, kterou řečí to vlastně mluví. Nicméně jeho poutavé vyprávění vyvolalo v Mustafově dobrodružném duchu neodolatelnou touhu ten důmyslný středoevropský vynález prozkoumat zblízka. Vyslal proto Jouzu, aby svým šarmem přinutil strojvůdce zastavit a pro jistotu ho vybavil nějakými drobnými stoeurovkami, kdyby čistě náhodou jeho šarm k zastavení vlaku nestačil.
Dodnes nevíme, jak se mu to povedlo, ale důležité je, že po pár tlumených nadávkách a tupých úderech vlak znenadání zastavil. Násilím probuzený Jochen byl sice ještě pěknou chvilku mimo a nechápal, co se děje, ale když pochopil, co se chystá, vyházel obratně dle šejkova rozkazu všechna zavazadla úzkými dvířky z vlaku ven a za nimi vytlačil i šejka samotného. Jen, co vyskočil i Jouza, nadechnul se vlak ke zbytku cesty na Brno a než naši tři králové zaslechli poslední výhrůžné zahoukání před blízkým přejezdem, už tu stáli na okraji řepkového pole zcela sami. Naneštěstí, pole hrozně smrdělo, neboť bylo zrovna jaro a všechno kolem kvetlo, až se hlava točila. Šejk, donedávna zvyklý vdechovat jen vůni čerstvě vytěžené ropy, musel chtě nechtě konstatovat, že "it vos d bigist bulšit," že vystoupil zrovna tady. Všechno mu však měla vynahradit ta nová zkušenost a podrobné prozkoumání obydlí, o kterém jeho šejkopedie ještě nikdy nehovořila.
Když se za neustálého alergického kýchání prodrali hustým žlutým porostem až k táboru, Mustafovo nadšení pro věc dostoupilo svého vrcholu. "Grejt! Dělala nekukala a běžela přivedla nějaký hausfádr, já udělala áskovat, jestli já ken báj dis čžeská vynález!" popoháněl své zdecimované poskoky. Ti, ještě zarudlí od všeho toho pylu, který nechtěně vstřebali za posledních pět minut, otráveně přikývli a vydali se do hloubi stanového městečka. Vedoucího však nenašli, jen pár podivně oblečených dětí s ofačovanými hlavami, zlámanými končetinami a spoustou modřin.
"Virklich interesant kindr, majn got! Zí zint chrosně cusamengebrochen, krank ve vaší kost, co vy dělali křup a au au?" vyhrkl zaskočený Jochen plný účasti. Dostalo se mu jen nejasné mumlavé a bezzubé odpovědi, které by nerozumněl, ani kdyby dokázal rozlišit jednotlivá slova. Jen Jouza věděl, o co kráčí. "Preboha, doparoma, to sú skauti, kamarát moj, to vyzerá vel'a zle pre nás, tuná jsou ty dobitý, ale čo boha budeme robiť, keď sa vráti ostatný, čo majú silu? Urobí s námi krátky proces! Utekaj!" hulákal vyděšeně. Než však stačil rozpohybovat konsternovaného Jochena, už kolem nich poskakoval zbytek místních obyvatel a chřestil nožemi, klacky a dalšími sečnými a bodnými zbraněmi.
"Co tu chcete, bledý tváře, ty vole, budeme vás mučit!" řekl po chvíli ten největší a nejsilnější skaut a zavelel svým spolubojovníkům: "Přivažte je ke kůlům a zavažte jim huby, ať nemůžou mluvit nesmysly! A jak se budou bránit, tak Jan Hus hadr, jasný?!"
"Šéfe, tady je další!" zakřičel do davu malý skautík s ohromnými svaly a prachem táhl vykuleného šejka. "Můžu ho skalpovat? Prosím! Já ještě nikdá neskalpoval." žadonil, zatímco ostatní přivazovali Jochena s Jouzou k připraveným kůlům, na kterých byly jasně patrné zbytky po posledních návštěvách. Když šejka postavili na nohy a zatlačili do pozadí toho křiklouna s nebezpečně nabroušenou rybičkou, pokusil se Mustafa o zkoušku diplomatických schopností: "Nedělala mi plís indžury nebo já zakólovala na embasy pro pomohla v černá mercedes! Aj em forejn sitizen a naše estabilišment dont lajk terorista, co mi dělala indžury!"
"Zavři hubu, nebo ti jí narvu hořčicí, až pukneš, hajzle! A koukej se mnou mluvit česky, nebo z tebe udělám tři malý indžury do mateřský školky, je ti to jasný?" chytil šéf šejka pod krkem, snad aby dodal tomu momentu na dramatičnosti. Ani nemusel. Mustafa už byl dávno zralý na výměnu prádla a tak se ani nijak zvlášť nebránil, když obsadil poslední volný kůl. Vyčítavé pohledy svých sluhů nevnímal a ani nemohl, protože měl komplet přivázanou i hlavu. Mezi skauty mezitím propukla válečná porada. Doprovodný chřest zavíracích a vyskakovacích kudliček našim hrdinům zněl jako umíráček a úplně přehlušil i Jouzovo mumlání ztlumené roubíkem. "Doparoma, ja to povedal, boha, čo som komu urobil, stará mať Mária, ochraňuj ma, nenech zdechnúť nám ani budúcim."
Po dobré půlhodině se ze skupiny skautů vynořil nejpodivněji oblečený chlapec, mával sukovicí a vykřikoval temné zaříkavadlo: "Ó Manitů, dej nám sílu, nechť zmučíme psa i vílu, dej nám kudly do pazoury, nechť zmučíme tyhle kňoury," načež sebral z pařezu kyblík s příšerně páchnoucí směsí, vylil jí všem třem zajatcům na hlavu a pokračoval v poskakování. Rituální tanec přerušil až šéf, který zařval na celý les: "Rada starších rozhodla, že o vaší budoucnosti rozhodne boží soud! Ať se přihlásí čičmunda, který si mě troufne porazit v boji na život a na smrt!"
Když se dlouho nikdo nehlásil, vybral si šéf Jochena, zřejmě protože byl anorektické postavy a vypadal jako snadný cíl. A opravdu. Jen, co ho parta malinkých skautíků odvázala a odnesla v zubech doprostřed stanového městečka, kde byl jakýsi kulatý buzerplac, vypadal proti svalnatému šéfovi jako moucha zasažená elektrickým proudem. Jak se ale ukázalo později, neměl šéf zrovna šťastný den, aspoň co se výběru protivníka týče.
K smrti vyděšený, ale duchapřítomný Jochen totiž hbitě našáhnul v klopě svého kabátu malé příruční lahvičky s chemikáliemi, které mu zbyly z neslavné chemické minulosti. Několika rychlými pohyby slil obsah asi čtyř lahviček do jediné a než se někdo stačil leknout, hodil bublající směs proti po zuby ozbrojenému šéfovi. Výbuch byl ohlušující. V nastalém zmatku odvázal Jochen Mustafu i Jouzu a několika rychlými skoky s nimi zmizel v řepkovém poli. Když se po téměř hodinovém sprintu řepkou a dalším polním porostem konečně zastavili na kraji nejbližší vísky, stále ještě jevili známky děsu a nebýt anonymní babičky a jejího griotkového grogu, snad by byli vyděšení dodnes.
Když si o něco později přečetli v Brně místní noviny, kde psali o záhadném a neobjasněném bombovém útoku na třicet dětí na skautském táboře, rozhodl se Mustafa bin Sulájem, že už nic neznámého zkoumat nebude. Jen Jochen stále mlčel. Snažil se totiž přijít na to, které sloučeniny to vlastně smíchal. Taková účinná zbraň, vždyť to by klidně mohla být vstupenka zpátky na akademickou půdu!
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář