Když dovolíte (možná i když nedovolíte) dneska budu celé Ketzy věnovat výhradně Literární Vysočině, což je festival, kterej jsem navštívil tenhle víkend. Ono to teda zní, jako kdybych tam kdovíco, ale já tam nic, prostě mě tam pozvali, já přijal a tak jsem jel. Jel jsem do Chotěboře, což je takové príma město, mají tam Penny Market, nádraží, nonstop bar a kulturní dům Junior, kde celá akce proběhla.
Ono to teď zní, jako kdybych byl nějakej geniální básník nebo tak, že mě zvou na takový akce, to bych rád všem předem vymluvil, aby nedošlo k nějakýmu omylu. Jako na každý akci totiž i na Literární Vysočině potřebujou křoví, co bude tleskat těm, kteří tak krásně mluví a zpívají na pódiu. A taky je třeba dodat, že tenhle festival jaksi sloužil jako takovej neoficiální sraz Mezerní family, takže jako její člen jsem se účastnit musel, to dá rozum. Jó, dokonce mě i vyvlekli na pódium, dokonce dvakrát, poprvé když jsem četl ukázku ze svého pseudodíla, které jste zvyklí sledovat tady nebo na Mezýrce a podruhé, když mě můj drahý virtuální bratr a kamarád Saša vyzval mikrofonem, abych na konci festivalu přišel sundat jedno z písmenek z nápisu, co visel celou dobu vystupujícím za zadkem. Sundal jsem písmeno „i“ a chtěl jsem říct, že jsem si ho vybral, neboť jsem „i jako idiot“ ale dostal jsem jinou otázku – jestli tohle písmenko znám. Jak vždycky tvrdil můj otec, že nečtu, ale hledám si v textu oblíbence, tak jsem musel chtě-nechtě přiznat, že tohohle oblíbence ještě moc neznám. Ale já se ho doučím, nebojte! Taky už vím, že neumím mluvit a koktám, taky že mám trému a taky že pořád ještě umím přijít z hostince ve čtyři ráno. Nejhrůznější zjištění, co jsem ale na Vysočině udělal, jest, že neumím zpívat a to je pro mě – milovníka hudby a tak trochu i jejího autora – docela příšerné procitnutí. Ale ať, svět se nezboří, prostě už nebudu zpívat no. Prostě jsem se toho v tom autě s rádiem moc nenaučil a to je celý.
A pak jsem taky nějak přišel k synovi, a to docela podivným způsobem. Jakožto mezerní strejda SkunnY jsem žil se svou virtuální manželkou Fairiellou v bezdětném svazku, což je některým jistě známo. Mno ale v pátek jsem konečně počal a věnoval tak Infoušovi, který se drze Vysočiny nezúčastnil a má za to trojku z chování a baci baci, až ho uvidim, čerstvého bratrance. Jenže! Já jsem počal poněkud zvláštně. Jak víte ze studií přirodopisu, k početí lidského mláděte je třeba obou rodičů. Má virtuální žena je však prvním ověřeným důkazem o tom, že tohle pravidlo nemusí být stoprocentní, neboť Fairiella počala, aniž by u toho byla a dokonce aniž by o tom věděla. Začínám mít dojem, že geny jsou prostě geny a genům nikdo neuteče, jelikož já coby na smetišti nalezený strejda mám nyní syna nalezeného v nonstop baru. Ale ještě jsem vám neřekl, kdože to tedy je, to moje děcko a tak to napravím teď. Můj nový synek a člen mezerní rodinky si říká Jezdec na ničem, je to takové krásné blonďaté dítko a vlastním jménem se jmenuje Karel a tím, aniž bych se nějak přičinil, má dokonce stejné jméno jako jeho virtuální fotr. Výborné, že? Mimochodem, tenhle Jezdec bydlí v Čelákovicích a tam jsem viděl v neděli docela zajímavou věc. Totiž v Čelákovicích mají odbočku na Čelákovice, čímž zřejmě matou Pražáky a ruské tanky, jinak si to totiž neumím vysvětlit. Ale to já jen tak na okraj.
Já vim, že už si teď říkáte, jak mi hrabe, ale mě fakt nehrabe, já jsem docela normální, mezerní rodinu jsem nevymyslel, ona tak nějak vznikla v průběhu času a já se do ní nějak náhodou přifařil. A mám radost, že mám novou, velkou rodinu, i když tu mojí biologickou tím samozřejmě nijak neodsunuju na vedlejší kolej, naopak.
I jiné zajímavé věci jsem viděl. Například rockový cukr. Rockový cukr vznikl protože jsem zřejmě slepej. Totiž, abyste to pochopili, kostkový cukr je po slovensky kockový cukor. A jelikož na krabičkách od potravin a tak je často napsáno všechno takzvaně bilingvně – československy – tak jsem si zdálky prohlížel onen slovenský nápis na krabičce cukru odložené na baru a místo písmene k jsem viděl písmeno r. A tím jsem zase u těch oblíbenců, že?
Jinak také nemůžu nenapsat, že Ofce alias morče alias mlžná režisérka alias Kraken nelítal, i když chvílema měl křídla a jeho pán Saša naopak pořád někde lítal, i když křídla neměl ani chvíli. Měl prý chvíli dokonce latexový obleček, zřejmě místo těch křídel, což jsem ale bohužel neviděl, páč jsem pravděpodobně byl s mým slovenským kamarádem Mikrobem na obědě v docela příjemné restauraci na náměstí T.G. Masaryka. A když jsme u těch restauračních zařízení, pak jsem ještě poseděl v Panském dvoře, což je restaurace pro změnu také na onom náměstí. A opět na tom náměstí je i podnik Bene, což je nonstop bar, kde jsme mnoho naseděli, mnoho namluvili a mnoho nazpívali. Jen si říkám, proč jsem nikdy nemohl ráno ani pozdravit své kamarády, které jsem potkával ve sprše v doslova beatnickém ranním rozpolžení. Dokonce i velký básník Radek Lehkoživ, co je velký nejen tvorbou, ale i svými dvěma metry nebo kolik to ten člověk vlastně měří, vstával se stejnými kruhy pod očima a stejně kyselým výrazem ve tváři jako my všichni ostatní. Ale jak jsem už naznačil, tohle bylo to jediné, co bylo na Literární Vysočině kyselé.
Jen ta drsná ospalost po návratu do Prahy byla k nevydržení, slibuju tady, že na další rok už mám s tahy do rána zase utrum… Moje ospalost (a možná i lenost) totiž způsobila, že jsem musel narychlo zrušit jednu akci, co jsem před nedávnem v záchvatu dobré vůle a vlastní blbosti slíbil, čímž se tady veřejně omlouvám Pájovi, který se prý na mě těšil a těší se i dál, i když jsem nedorazil. Snad Hřebík, Ali a spol. vykonali dobře i beze mě a nahradili tak Pavlovi mojí indispozici a tou způsobený nesplněný slib. Moc mě to mrzí, Pájo.
A tak sedím v Kolbence a vzpomínám na Dalka, co se mnou musel vydržet na pokoji a fotil kompromitující fotky, které ale jen nerad ukázal všechny, Sašu, co pořád někam lítal, spal v hospodě a byl vtipný jako vždy, jeho Ofci, která byla vlastně Kraken a není to ta ofce, ale ten ofce, na Lofkyni, co umí pařit, což jsem nevěděl a má na hlavě něco, z čeho bych během pěti minut dokázal klidně udělat číro, na Mikroba, co mluví slovensky, páč je Slovák, těšil se na místní způsob čepování piva a výborně se s ním kecalo o hudbě, na naší mezerní mámu ketums, co se nechtěla fotit a z programu toho moc neviděla (nejen kvůli černejm brejlím), i na svého nového synka Jezdce Káju, co byl tenhle víkend nejen Jezdec na ničem, ale i spolujezdec na něčem a co o něm moje pravá babička Porschová řekla, že je žena, dokonce i na Matheje, který vyhrál nejlepší cenu, i když to byla vlastně anticena a dlouze diskutoval s kýmkoli o literatuře, protože on jí, na rozdíl třeba ode mě, rozumí. A samozřejmě na další a další, prostě na hladu príma lidí, který si bohužel některý nepamatuju jménem. Bylo mi s váma hergot dobře, i když nerozumím poezii a neumím zpívat. Snad jste mi to odpustili.
A na závěr bych jen rád stručně řekl, podle jakéže písně se to dneska Ketzy jmenujou. Tentokrát jsem ve své paměti vyštrachal písničku legendárních Rangers, co se jmenuje Vysočina. Důvod je snad jasnej, ne?
Tak cumli cuci, vás gumiméďa alias strejda SkunnY
Ono to teď zní, jako kdybych byl nějakej geniální básník nebo tak, že mě zvou na takový akce, to bych rád všem předem vymluvil, aby nedošlo k nějakýmu omylu. Jako na každý akci totiž i na Literární Vysočině potřebujou křoví, co bude tleskat těm, kteří tak krásně mluví a zpívají na pódiu. A taky je třeba dodat, že tenhle festival jaksi sloužil jako takovej neoficiální sraz Mezerní family, takže jako její člen jsem se účastnit musel, to dá rozum. Jó, dokonce mě i vyvlekli na pódium, dokonce dvakrát, poprvé když jsem četl ukázku ze svého pseudodíla, které jste zvyklí sledovat tady nebo na Mezýrce a podruhé, když mě můj drahý virtuální bratr a kamarád Saša vyzval mikrofonem, abych na konci festivalu přišel sundat jedno z písmenek z nápisu, co visel celou dobu vystupujícím za zadkem. Sundal jsem písmeno „i“ a chtěl jsem říct, že jsem si ho vybral, neboť jsem „i jako idiot“ ale dostal jsem jinou otázku – jestli tohle písmenko znám. Jak vždycky tvrdil můj otec, že nečtu, ale hledám si v textu oblíbence, tak jsem musel chtě-nechtě přiznat, že tohohle oblíbence ještě moc neznám. Ale já se ho doučím, nebojte! Taky už vím, že neumím mluvit a koktám, taky že mám trému a taky že pořád ještě umím přijít z hostince ve čtyři ráno. Nejhrůznější zjištění, co jsem ale na Vysočině udělal, jest, že neumím zpívat a to je pro mě – milovníka hudby a tak trochu i jejího autora – docela příšerné procitnutí. Ale ať, svět se nezboří, prostě už nebudu zpívat no. Prostě jsem se toho v tom autě s rádiem moc nenaučil a to je celý.
A pak jsem taky nějak přišel k synovi, a to docela podivným způsobem. Jakožto mezerní strejda SkunnY jsem žil se svou virtuální manželkou Fairiellou v bezdětném svazku, což je některým jistě známo. Mno ale v pátek jsem konečně počal a věnoval tak Infoušovi, který se drze Vysočiny nezúčastnil a má za to trojku z chování a baci baci, až ho uvidim, čerstvého bratrance. Jenže! Já jsem počal poněkud zvláštně. Jak víte ze studií přirodopisu, k početí lidského mláděte je třeba obou rodičů. Má virtuální žena je však prvním ověřeným důkazem o tom, že tohle pravidlo nemusí být stoprocentní, neboť Fairiella počala, aniž by u toho byla a dokonce aniž by o tom věděla. Začínám mít dojem, že geny jsou prostě geny a genům nikdo neuteče, jelikož já coby na smetišti nalezený strejda mám nyní syna nalezeného v nonstop baru. Ale ještě jsem vám neřekl, kdože to tedy je, to moje děcko a tak to napravím teď. Můj nový synek a člen mezerní rodinky si říká Jezdec na ničem, je to takové krásné blonďaté dítko a vlastním jménem se jmenuje Karel a tím, aniž bych se nějak přičinil, má dokonce stejné jméno jako jeho virtuální fotr. Výborné, že? Mimochodem, tenhle Jezdec bydlí v Čelákovicích a tam jsem viděl v neděli docela zajímavou věc. Totiž v Čelákovicích mají odbočku na Čelákovice, čímž zřejmě matou Pražáky a ruské tanky, jinak si to totiž neumím vysvětlit. Ale to já jen tak na okraj.
Já vim, že už si teď říkáte, jak mi hrabe, ale mě fakt nehrabe, já jsem docela normální, mezerní rodinu jsem nevymyslel, ona tak nějak vznikla v průběhu času a já se do ní nějak náhodou přifařil. A mám radost, že mám novou, velkou rodinu, i když tu mojí biologickou tím samozřejmě nijak neodsunuju na vedlejší kolej, naopak.
I jiné zajímavé věci jsem viděl. Například rockový cukr. Rockový cukr vznikl protože jsem zřejmě slepej. Totiž, abyste to pochopili, kostkový cukr je po slovensky kockový cukor. A jelikož na krabičkách od potravin a tak je často napsáno všechno takzvaně bilingvně – československy – tak jsem si zdálky prohlížel onen slovenský nápis na krabičce cukru odložené na baru a místo písmene k jsem viděl písmeno r. A tím jsem zase u těch oblíbenců, že?
Jinak také nemůžu nenapsat, že Ofce alias morče alias mlžná režisérka alias Kraken nelítal, i když chvílema měl křídla a jeho pán Saša naopak pořád někde lítal, i když křídla neměl ani chvíli. Měl prý chvíli dokonce latexový obleček, zřejmě místo těch křídel, což jsem ale bohužel neviděl, páč jsem pravděpodobně byl s mým slovenským kamarádem Mikrobem na obědě v docela příjemné restauraci na náměstí T.G. Masaryka. A když jsme u těch restauračních zařízení, pak jsem ještě poseděl v Panském dvoře, což je restaurace pro změnu také na onom náměstí. A opět na tom náměstí je i podnik Bene, což je nonstop bar, kde jsme mnoho naseděli, mnoho namluvili a mnoho nazpívali. Jen si říkám, proč jsem nikdy nemohl ráno ani pozdravit své kamarády, které jsem potkával ve sprše v doslova beatnickém ranním rozpolžení. Dokonce i velký básník Radek Lehkoživ, co je velký nejen tvorbou, ale i svými dvěma metry nebo kolik to ten člověk vlastně měří, vstával se stejnými kruhy pod očima a stejně kyselým výrazem ve tváři jako my všichni ostatní. Ale jak jsem už naznačil, tohle bylo to jediné, co bylo na Literární Vysočině kyselé.
Jen ta drsná ospalost po návratu do Prahy byla k nevydržení, slibuju tady, že na další rok už mám s tahy do rána zase utrum… Moje ospalost (a možná i lenost) totiž způsobila, že jsem musel narychlo zrušit jednu akci, co jsem před nedávnem v záchvatu dobré vůle a vlastní blbosti slíbil, čímž se tady veřejně omlouvám Pájovi, který se prý na mě těšil a těší se i dál, i když jsem nedorazil. Snad Hřebík, Ali a spol. vykonali dobře i beze mě a nahradili tak Pavlovi mojí indispozici a tou způsobený nesplněný slib. Moc mě to mrzí, Pájo.
A tak sedím v Kolbence a vzpomínám na Dalka, co se mnou musel vydržet na pokoji a fotil kompromitující fotky, které ale jen nerad ukázal všechny, Sašu, co pořád někam lítal, spal v hospodě a byl vtipný jako vždy, jeho Ofci, která byla vlastně Kraken a není to ta ofce, ale ten ofce, na Lofkyni, co umí pařit, což jsem nevěděl a má na hlavě něco, z čeho bych během pěti minut dokázal klidně udělat číro, na Mikroba, co mluví slovensky, páč je Slovák, těšil se na místní způsob čepování piva a výborně se s ním kecalo o hudbě, na naší mezerní mámu ketums, co se nechtěla fotit a z programu toho moc neviděla (nejen kvůli černejm brejlím), i na svého nového synka Jezdce Káju, co byl tenhle víkend nejen Jezdec na ničem, ale i spolujezdec na něčem a co o něm moje pravá babička Porschová řekla, že je žena, dokonce i na Matheje, který vyhrál nejlepší cenu, i když to byla vlastně anticena a dlouze diskutoval s kýmkoli o literatuře, protože on jí, na rozdíl třeba ode mě, rozumí. A samozřejmě na další a další, prostě na hladu príma lidí, který si bohužel některý nepamatuju jménem. Bylo mi s váma hergot dobře, i když nerozumím poezii a neumím zpívat. Snad jste mi to odpustili.
A na závěr bych jen rád stručně řekl, podle jakéže písně se to dneska Ketzy jmenujou. Tentokrát jsem ve své paměti vyštrachal písničku legendárních Rangers, co se jmenuje Vysočina. Důvod je snad jasnej, ne?
Tak cumli cuci, vás gumiméďa alias strejda SkunnY
Komentáře
Přehled komentářů
brácho teda krásne si to napísal, hm aj ja spomínam na našu Choteboř ako bobo všetko super, dúfam že sa tam dostanem aj budúci rok .... :)
Vysočina
(MikroB, 29. 8. 2008 11:08)