Tááák, už mě zase někteří upozorňovali, že jsem dlouho nic nenaplácal… Tak tedy jdu plácat. Ono se to hrozně jednoduše řekne, šup, natintěj ty tvoje mega kraviny, není co číst… Ale ono to není jen tak - kdo má pořád zažívat něco bezva (nebo snad něco veskrze poučného), o čem by psal… Ono se toho doma u bedny moc nezažije. A v práci se pracuje, tam to na zážitky taky moc není stavěný. A protože poslední dobou jsem spíš v práci a u tý bedny, tak nic moc, to vám řeknu. Ale mám zážitek, nebojte.
Takže cože se mi to vlastně stalo. Pro někoho to bude zase příklad naprostý malichernosti, bude kroutit hlavou, div že mu neupadne, bude si říkat, co jsem to za pitomce, že to vůbec řeším a vyšetřuju a nakonec mi napíše něco velice milého, jak se těšil na nový Ketzy a jak jsem to zase zprasil nějakou totálně nezáživnou historkou. Mno ale to nevadí. Prostě já mám takový kamarády – a jsou to teda kamarádi, to vám řeknu. A tak vám na ně čekám, že dáme jeden osvěžující kotlík tekutého chleba národa našeho (teda jak kdo). Ale páč nikdo z nich není dochvilný jako já (jestli to ještě nevíte, já jsem dochvilnej - když nemám vstát do práce – to chodím taky pozdě semtam), tak jsem čekal sám a sám na báru a cucal jsem svý první nealkoholické (a podle chichotáků asi taky poslední). A vedle mě byla taková pěkná slečna a měla asi nějakou depku, tak semtam ukápla nějaká ta slzička. Posldní dobou mám vůbec štěstí na depkoidní slečny a nejhorší je, že se mi furt někdo svěřuje se svejma problémama, jako bych jich měl málo nebo co. Ale zpátky k týhle slečně. Já, protože jsem ten gentleman, tak jsem se rozhodl slečnu utěšit – mno tak asi byste to udělali taky, ne? Tak jsem si se slečnou povídal a slečna mi vyprávěla, jak pět a půl roku chodila s nějakym pánem a pán by bohužel ženatej, jaksi se zapomněl rozvést a jak jsem pochopil, tak si ani nehodlal do nejdelší smrti smrťoucí vzpomenout. Prostě si vždycky užil a šupky hupky domu za manželkou. To je hnus, velebnosti. A chodil by dál – kdyby mu na to konečně nepřišla ta manželka. A některé rozlícené manželky jsou někdy horší než hurikán Katrina s Kyrillem a Emmou dohromady a dělají vlny, že tsunami je čajíček pro dětičky. Takže pán doma asi dostal válečkem, protože se rozhodl, že tuhle slečnu opustí. Navíc jí to napsal báj esemes a to je ještě větší hnus. I když – taky jsem to kdysi používal – on ten pocit viny je děsný svinstvo. Ale to neznamená, že to není sprostá hanebnost. Mno, takže slečna depkovala a já jsem povídal a povídal (a to mi jde, že?) a ta slečna pak už neslzičkovala, ale poměrně často se smála – prostě jsem ten oný psycholog a jde mi to. A pak přišli ty moji kamarádi. No, kamarádi. Pěkný potvory jsou to. Jen co se otevřeli dveře a v nich Pitrís, ozvalo se na celou hospodu: „Tak člověk s nim jde na pivo, má pět a půl vteřiny zpoždění a on už zase balí nějakou kočku…“ Zase prej. Na rýpání svých kolegů kamarádů jsem poměrně zvyklej a zasvěcení vědí, že vracet rýpance pod heslem oko za oko (a kopanec za kopanec) mi jde více než dobře. Ale já žádnou slečnu přece nebalil ani jsem jí nijak neplet hlavu, ani nic jinýho a podobnýho. A vůbec. Já jsem takovej nesmělej a téměř nezkušenej mladej muž. Muž? Mno, to jsem trochu přehnal… Prostě osoba mužského pohlaví, že… :)
Výsledek byl, že se slečna už zase nesmála a navíc už si se mnou ani moc nepovídala. Prostě někdy by Pitrísovi měli zašít ústa a ještě mu je přelepit. Jenže to by asi museli zalepit ústa nám všem. A kudy bychom si lili do krku třebas nápoje, a to nápoje rozličných barev, chutí, cen a síly. Aby tady nedošlo k nějakému omylu – silný může být například kafe. Třeba. A hlavně těch mouder, co by se člověk nedozvěděl. Já třeba moc psát neumím, takže moje genitální myšlenky by třeba vůbec nespatřily světlo světa, a to by byl jednou národ ochuzen, až budu ten velikej filozof a budou se o mě učit haranti ve škole. A paní učitelky jim budou vykládat: „Jóó, ten Porsch, to byla bedna, děti. Všemu rozumněl, všude byl a kde nebyl, od toho měl klíče, anebo ho tam aspoň pořád tahali.“
A jaký z toho plyne poučení? Jó, to nevim. Prostě se poučte dle vaší vlastní libosti. A já se jdu poučovat prací… Nebo nejdu. Ještě jsem totiž nenapsal, proč se dnešní Ketzy jmenujou tak, jak se jmenujou. Tak nejdřív, co to je za blábol ta písnička. Tuhle věc jsem poprvé slyšel, když jsem byl ještě malej parchant a tehdy to byl hit jaxviňa. Hrála jí kapela Premier a dala se slyšel snad na každý piškotéce v každý hloupý díře. Možná si taky vzpomenete. Tá tá ta ta da dá dá. A proč zrovna Nejsi? Mno prostě tu jedna slečna není. Je někde v Plzni a řeší něco, co mi nechce prozradit. Asi abych do toho nekecal. A asi je zrovna uražená nebo co. A mě to tak trochu, nebo spíš trochu moc, sere a nefim co s tim. Ale neraďte mi, nechci nic vědět. Mám depku. A moje depka, to je nářez, děti. Zřejmě nakonec opět někoho seřvu na šest dob (tři doby jsou málo) a uvidí, kudy čůrá jaguárek. Ale jestli mě to uklidní, to nevím… Tak snad třeba ta slečna napíše. A nebudu muset na nikoho křičet, to se totiž nedělá. A je to taky hnus, velebnosti. Tak asi pa, mno…
Takže cože se mi to vlastně stalo. Pro někoho to bude zase příklad naprostý malichernosti, bude kroutit hlavou, div že mu neupadne, bude si říkat, co jsem to za pitomce, že to vůbec řeším a vyšetřuju a nakonec mi napíše něco velice milého, jak se těšil na nový Ketzy a jak jsem to zase zprasil nějakou totálně nezáživnou historkou. Mno ale to nevadí. Prostě já mám takový kamarády – a jsou to teda kamarádi, to vám řeknu. A tak vám na ně čekám, že dáme jeden osvěžující kotlík tekutého chleba národa našeho (teda jak kdo). Ale páč nikdo z nich není dochvilný jako já (jestli to ještě nevíte, já jsem dochvilnej - když nemám vstát do práce – to chodím taky pozdě semtam), tak jsem čekal sám a sám na báru a cucal jsem svý první nealkoholické (a podle chichotáků asi taky poslední). A vedle mě byla taková pěkná slečna a měla asi nějakou depku, tak semtam ukápla nějaká ta slzička. Posldní dobou mám vůbec štěstí na depkoidní slečny a nejhorší je, že se mi furt někdo svěřuje se svejma problémama, jako bych jich měl málo nebo co. Ale zpátky k týhle slečně. Já, protože jsem ten gentleman, tak jsem se rozhodl slečnu utěšit – mno tak asi byste to udělali taky, ne? Tak jsem si se slečnou povídal a slečna mi vyprávěla, jak pět a půl roku chodila s nějakym pánem a pán by bohužel ženatej, jaksi se zapomněl rozvést a jak jsem pochopil, tak si ani nehodlal do nejdelší smrti smrťoucí vzpomenout. Prostě si vždycky užil a šupky hupky domu za manželkou. To je hnus, velebnosti. A chodil by dál – kdyby mu na to konečně nepřišla ta manželka. A některé rozlícené manželky jsou někdy horší než hurikán Katrina s Kyrillem a Emmou dohromady a dělají vlny, že tsunami je čajíček pro dětičky. Takže pán doma asi dostal válečkem, protože se rozhodl, že tuhle slečnu opustí. Navíc jí to napsal báj esemes a to je ještě větší hnus. I když – taky jsem to kdysi používal – on ten pocit viny je děsný svinstvo. Ale to neznamená, že to není sprostá hanebnost. Mno, takže slečna depkovala a já jsem povídal a povídal (a to mi jde, že?) a ta slečna pak už neslzičkovala, ale poměrně často se smála – prostě jsem ten oný psycholog a jde mi to. A pak přišli ty moji kamarádi. No, kamarádi. Pěkný potvory jsou to. Jen co se otevřeli dveře a v nich Pitrís, ozvalo se na celou hospodu: „Tak člověk s nim jde na pivo, má pět a půl vteřiny zpoždění a on už zase balí nějakou kočku…“ Zase prej. Na rýpání svých kolegů kamarádů jsem poměrně zvyklej a zasvěcení vědí, že vracet rýpance pod heslem oko za oko (a kopanec za kopanec) mi jde více než dobře. Ale já žádnou slečnu přece nebalil ani jsem jí nijak neplet hlavu, ani nic jinýho a podobnýho. A vůbec. Já jsem takovej nesmělej a téměř nezkušenej mladej muž. Muž? Mno, to jsem trochu přehnal… Prostě osoba mužského pohlaví, že… :)
Výsledek byl, že se slečna už zase nesmála a navíc už si se mnou ani moc nepovídala. Prostě někdy by Pitrísovi měli zašít ústa a ještě mu je přelepit. Jenže to by asi museli zalepit ústa nám všem. A kudy bychom si lili do krku třebas nápoje, a to nápoje rozličných barev, chutí, cen a síly. Aby tady nedošlo k nějakému omylu – silný může být například kafe. Třeba. A hlavně těch mouder, co by se člověk nedozvěděl. Já třeba moc psát neumím, takže moje genitální myšlenky by třeba vůbec nespatřily světlo světa, a to by byl jednou národ ochuzen, až budu ten velikej filozof a budou se o mě učit haranti ve škole. A paní učitelky jim budou vykládat: „Jóó, ten Porsch, to byla bedna, děti. Všemu rozumněl, všude byl a kde nebyl, od toho měl klíče, anebo ho tam aspoň pořád tahali.“
A jaký z toho plyne poučení? Jó, to nevim. Prostě se poučte dle vaší vlastní libosti. A já se jdu poučovat prací… Nebo nejdu. Ještě jsem totiž nenapsal, proč se dnešní Ketzy jmenujou tak, jak se jmenujou. Tak nejdřív, co to je za blábol ta písnička. Tuhle věc jsem poprvé slyšel, když jsem byl ještě malej parchant a tehdy to byl hit jaxviňa. Hrála jí kapela Premier a dala se slyšel snad na každý piškotéce v každý hloupý díře. Možná si taky vzpomenete. Tá tá ta ta da dá dá. A proč zrovna Nejsi? Mno prostě tu jedna slečna není. Je někde v Plzni a řeší něco, co mi nechce prozradit. Asi abych do toho nekecal. A asi je zrovna uražená nebo co. A mě to tak trochu, nebo spíš trochu moc, sere a nefim co s tim. Ale neraďte mi, nechci nic vědět. Mám depku. A moje depka, to je nářez, děti. Zřejmě nakonec opět někoho seřvu na šest dob (tři doby jsou málo) a uvidí, kudy čůrá jaguárek. Ale jestli mě to uklidní, to nevím… Tak snad třeba ta slečna napíše. A nebudu muset na nikoho křičet, to se totiž nedělá. A je to taky hnus, velebnosti. Tak asi pa, mno…
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář