Dramatizace reportáže ČS. Rozhlasu 1939 z Pelhřimova
Vstup: ponocného zpěv (a troubení) z Lomnice!
Vypravěč:
„Je jako svatá hora Sion, jež ohromuje svou krásou, je prstem božím, jenž vztýčen uprostřed Českomoravské vysočiny střeží města, vísky a samoty českých srdcí, je milenkou lidí i nebes, neboť jeho je požehnání celému kraji, jenž pod ním od pradávna spřádá sny o své krásné budoucnosti: Křemešník… posvátná hora, která dýše tajemstvím… a putují-li k němu proudy lidí, ať o pouti či o slavnostních dnech, je to jen proto, že chtějí být blíže nebesům, jež člověka pozvedají.
Je pátek večer a již přicházejí na Křemešník první pocestní až z daleké Moravy.
V sobotu ráno pan farář v bílé rochetě a štole, s pacifikálem v ruce nestačí vítat a uvádět procesí za procesím.
Moravské ženy v bílých šatech a s pastýřskou holí, s rozpuštěnými vlasy propletenými rozmarinou. Němečtí poutníci jsou od Jihlavy - vpředu nesou kříž s umělými květinami. Muži v sametových vestách se šátkem pivoňkové barvy, v uších stříbrné cvočky; ženy s krejzlíky, zelenou šněrovačkou a růžovými květy…
K oltáři přicházejí tři kněží s kalichy. Současně každý z nich slouží mši u jednoho trojdílného oltáře v podobě trojúhelníku, symbolu to svaté Trojice…“
Tetička:
„…A pamatuji se Helenko, jak řídící Zahálka ukazoval dívkám skalku, aby na ni vylezly a pomodlily se Otčenáš a Zdrávas. Do roka a do dne se prý každá určitě vdá… Píše o tom i pan prelát Vaněk ve svém románu „Na krásné samotě“.“
Helena:
„Opravdu? A vyplnilo se to?“
Tetička:
„To byste se musela zeptat tisíců a tisíců dívčích srdcí… a dokonce i Rafaela Kubelíka, který na skalku vylezl (smích), ale jen proto, aby viděl pod sebou to nádherné panorama.“
Helena:
„A co ta zázračná studánka, o níž jste dopoledne vyprávěla?“
Tetička:
„Ach ano, děvčata si vodou vymývala oči uplakané od lásky… Je to zázračná voda, která skutečně léčila – i za dob cholery. V XVII. století pomohla křemešnickému poustevníku Mrňávkovi, jehož ostatky jsou v kapli mrtvých, dýchající březinovskou mystikou. Je vyzdobena překrásnými reliéfy a výtvory sochaře Bílka.“
Helena:
„Mistr Bílek se zajímal o Křemešník?“
Tetička:
„Jistě, vždyť byl přítelem našeho nynějšího děkana Vaňka, autora onoho románu. Jako mladý farář trávil léta se svou maminkou v oné krásné samotě mezi nebem a zemí.
Ze skalky je překrásný výhled na věže pacovské, tam stála kolébka básníka Antonína Sovy. …Pošná a Libková Voda vídala často Bedřicha Smetanu; památný dub v Proseči-Obořišti, pod kterým hrával na kytaru Havlíček Borovský své Julince Sýkorové - odtud ji vedl k oltáři; Pelhřimov, nejmilejší štace Kajetána Tyla; Želiv, kde se smířil Havlíček s Tylem… tudy všude kráčel Erben a sbíral své pověsti… a zvláště Sova zbožňoval tento kraj.
Helenko, pan doktor Láďa umí jeho verše krásně recitovat.“
Láďa (recituje z dáli):
„Svit slunce neslétl ještě v údolí,
když krokem volným v temeni jsem stanul
Křemešnické hory: kolem obzor planul
a rozléval už zlato po okolí…
V té chvíli štěstím hruď se šířila mi
nezkojnou touhou, radostí a pýchou
a srdce, pějíc modlitbu svou tichou,
v žehnání vznášelo se nad skalami
a plesalo nad krásou vlasti svojí
a jásalo a hymny pělo vroucí…“
Tetička:
„ …když krokem volným v temeni jsem stanul
Křemešnické hory…
Antonín Sova nebyl jediný básník, který na Křemešníku hledal potěšení, byli to i Otakar Březina a Jakub Deml, spisovatelé F. X. Svoboda a F. X. Šalda, hudebníci Kubelík a Ondříček, sochař František Bílek, či medailér Šejnost, malíři Panuška a Bubeníček, nesmíme také zapomenout na Foerstera, který vymaloval křížovou cestu.“
Helena:
„Byl tedy život na Křemešníku opravdu krásnou samotou?“
Tetička:
„Krásnou? Jistě, ale hlavně proto, že zde žilo několik krásných lidí: mezi nimi farář Vaněk se svojí maminkou, nebo řídící Zahálka. Tvořili tu takový malý svět.“
Helena:
„ A ony poutě, o nichž jste vyprávěla, se opakují každý rok?“
Tetička:
„Každý. Křemešník je však po celý rok také cílem výletů: v zimě lyžařů, v létě turistů a hostí. Posvátný pramen, zurčící v hlubinách Křemešníku, kde se dolovalo stříbro, je vysoce radioaktivní a slibuje přinést Křemešníku velkou budoucnost, stane se kraji požehnáním.“
Helena:
„Mluvíte stále jen o Křemešníku a zapomínáte na Pelhřimov!“
Tetička:
„Stará láska, krásné vzpomínky… a Pelhřimov?
To je zase jiná láska, Helenko.
Tamto vidíte bývalý zámek pánů z Říčan. Konávaly se zde slavné české sněmy.
Ten dům, se vzhledem fortifikačním, se střílnami a cimbuřím, byl v druhé polovici XVI. století zase domem pana purkrabího Brouma z Chomutovic.“
Helena:
„Překrásná stará památka! Kdo tam bydlí teď?“
Tetička:
„Sídlí tam Chrámové družstvo.“
Helena:
„Co jsou zač?“
Tetička:
„Vyrábějí kostelní potřeby. Zaměstnávají pět akademických řezbářů a malíře, ale co je nejzajímavější - svařováním se tam zachraňují puklé zvony. Z toho domu bylo dodáno více než 6 000 nových zvonů do celého státu, také na Slovensko.
A vidíte tam ten překrásný dům děkanství? V něm nyní přebývá strážný duch Křemešníku, náš pan prelát Vaněk.“
Helena:
„Jak mile jste to řekla, náš pan prelát…“
Tetička:
„Zítra ho navštívíme. Ukáže nám krásné památky, Bílkovy plastiky a kytaru Karla Havlíčka Borovského…
A ty dvě krásné brány do čtyřhranného náměstí z XV. století jste viděla?“
Helena:
„Všimla jsem si zajímavého nápisu na jedné z nich.“
Tetička:
„Na Rynárecké.
Felix civitas quae tempore pacis cogitat bella.
(feliks civitas kvé tempore pacis kogitat bela - s jemným přízvukem
vždy na první době každého slova)
Neboli - šťastná obec, která v čase míru myslí na válku.
Kostely jsou zde čtyři a také řada věží. Na městských hradbách děkanský sv. Bartoloměje asi z roku 1300, se starým oltářem, ceněným na několik set tisíc korun, Bílkovou křížovou cestou a jesličkami. Zdi pokryty sgrafity, což je u gotické stavby velmi vzácné!“
Helena:
„Pelhřimov tu má bohatou a zajímavou minulost. A odkud se vlastně vzalo jméno Pelhřimov?“
Tetička:
„Město prý založil pražský biskup Pelhřim-Peregrinus roku 1224. Byla to vlastně jen malá osada, posléze však zničena – jako trest za odboje Vítkovců proti králi Václavu II.
Později blízký Tábor zabušil husitskou pěstí i na hradby tohoto města (Igor „zabuší“ začátek husitského chorálu) a to pak dodalo revolučnímu hnutí jeho duchovní hlavu Mikuláše Biskupce z Pelhřimova. Od roku 1437 patřilo pelhřimovské zboží pánům Trčkům z Lípy a po sto létech pánům Říčanským z Říčan. Pan Karel z Říčan se zde v zámku usadil trvale.
Byl to zpupný pán… (klepání na dveře) Dále!“
Láďa (vchází, elán mladého člověka, moderního genru):
„Dobrý večer vespolek! Promiňte, zdržel jsem se poněkud ve schůzi.“
Tetička:
„Dobrý večer, pane doktore.“
Helena:
„Jdeš pozdě, Ládíku…“
Láďa:
„Omluvte mne. Měli jsme zvláště důležité jednání propagační komise. Zajímavé plány pro letní sezonu, k cizineckému ruchu… Nemohl jsem dříve.“
Helena:
„A my jsme zase byly daleko od vás: až ve středověku… a vy v dnešku!“
Láďa:
„Ano, moderní dnešek, což znamená neméně moderní město Pelhřimov se sedmi tisíci obyvateli, s textilními továrnami, perleťovou výrobou, třemi kartáčovnami, nejmodernější nemocnicí, okresním úřadem, vodovodem s křemešnickou vodou…“
Tetička (mu vpadne do řeči):
„ …Zázračnou vodou, radioaktivní!“
Láďa (nereaguje, nýbrž pokračuje jaksi mechanicky, zcela zaujat svým výkladem):
„ …Nový Rychnov a les Mešnice, stavba nového koupaliště, rybolov nádherných pstruhů, sportovní stadiony, pět tenisových dvorců, kluziště, sáňkové a lyžařské dráhy, zpěvácký spolek Záboj, městské divadlo s otáčivým jevištěm, jednota divadelních ochotníků Rieger, vyšší gymnasium plukovníka Švece, pojmenované po něm, neboť zde maturoval…
Ano, ano, … turistický ruch, Křemešník, údolí Želivky, zámek v Červené Řečici, želivský klášter… hluboké lesy… Vidíte, je toho tolik, že je lehké na něco zapomenout! Je zde sice silniční spojení s Brnem a západní Moravou, Prahou, rychlík Plzeň-Brno, autobusy JAS, ale je toho ještě hodně ku zlepšení! To je úkol nás mladých; otevírat oči těm, kteří nás dosud neviděli. Těšíme se na to.
Třeba pan Matějka z Vyskytné otevírá novou autodopravu. Jistě na spojení s Pelhřimovem a Křemešníkem nezapomene.“
Helena:
„A nejsi z toho všeho unaven?“
Láďa:
„Ne, ale toužím po vzduchu, projít se … Je krásný, měsíční večer… a všude kořeněná vůně hor a lesů…“
Tetička:
„Ano, doktore, jako když pijete křišťálovou zázračnou vodu z Křemešníku! Ten vzduch… Tak jděte spolu, a kdybych již spala, až se vrátíš, Helenko, zaklepej! A já si zatím ještě něco zahraji, jen tak pro sebe…“ (Preludium na klavír, zcela tiše.)
Láďa (venku):
„Nemohl jsem se dočkat, Helenko…“
Helena:
„Slyšela jsem toho tolik. Právě než jsi přišel, vyprávěla tetička o Karlu z Říčan.“
Láďa:
„To byl ale zpupný pán! Věznil řezníky, že nechtěli převzít psinec; vyšel ven, sem na náměstí, kde stojíme, střílel ručnicí po slepicích, krávu zastřelil, strefoval se do sloupů v podloubí, štval na sousedy psy, husám hlavy utínal. Co to bylo soudů a stížností až k císaři! Proto si v roce 1572 pelhřimovští koupili jeho zboží za 23 tisíc grošů, byť měli městskou pokladnu prázdnou…
Ale teď už dost toho. Půjdeme zase našimi starými uličkami?“
Helena:
„Ano, Láďo… (zvuková kulisa „Lásko, bože lásko)
(romanticky) Jak je zde krásně… A ticho… ,(důrazněji) ticho! (obrátí se na Igora a už zcela nekompromisně, nahlas) ticho!!! (hudba zmlkne).
Nezdá se ti, že jsme někde hodně daleko dnešku, že každou chvilkou se za rohem objeví středověká stráž s halapartnou? Ani nevím, kolik je hodin… Čas stojí…“(ozve se třikráte pelhřimovské melodické hlášení hlásného z věže chrámu sv.Bartoloměje; pak zvon)
Hlášení z věže (Igor):
„Chval každý duch Hospodina, odbila dvanáctá hodina, opatruj světlo oheň, ať není lidem škoden.“
Láďa:
„Slyšíš? Ale jen třikrát… a pak zvon na starou paměť horníků, kteří kdysi v okolí Pelhřimova jedni do dolů sestupovali a druzí naopak vystupovali…“
(zazní zvon…)
Helena:
„A proč jen třikrát?“
Láďa:
„Protože na čtvrté straně věže byl hřbitov, a těm tam již netřeba nic hlásit, těm je čas vyrovnán do věčnosti… Snad ale přece to slyší ti, co dřímou věčný sen, ať již starostové Rosol, Fried, Hrubant, Fára, děkan Holý, Václav Petrů, dr. Kralert, nebo zajímaví lidé z krásné samoty na Křemešníku - lesmistr Peikert, pan Rupp, fořt Musel a pod Bílkovými liliemi usměvavá maminka Vaňková…“
(Hudba pokračuje melodramaticky až do konce.)
Vypravěč:
„Spí živí i mrtví. Nad starými uličkami visí široká tvář měsíce. Posvátná hora Křemešník dívá se do hvězdného nebe a bdí nad svými věrnými…
Českomoravská vysočina se probouzí z dlouhého spánku, zanedlouho rozjásá se jaro a léto v našem kraji, do celých Čech poletí zvuk našich zvonů (režie:zvony) k uvítání vás všech, zvěst o šťastné budoucnosti naší vlasti…“
(Zvony; doznívání. Hudba skončí, zazní gong.)
KONEC
Dramatizaci reportáže ČS. Rozhlasu 1939 z Pelhřimova můžete shlédnout na YOUTUBE:
https://www.youtube.com/watch?v=OyqrAJNOCM8
