Marcela-Matějková-story

Slávek je znal daleko dříve, než já. Byli to vlastně jeho kolegové, s kterými spolupracoval ještě v dobách totality. Setkával se s nimi pravidelně na služebních cestách pořádaných jeho tehdejším zaměstnavatelem. Těch pracovních setkání se zúčastňovali pracovníci oddělení výpočetní techniky z jednotlivých závodů z celého Československa i zástupci podniku, zpracovávajícího jim data na obrovitých počítačích. Samozřejmě sálových, vždyť malé, stolní počítače byly tenkrát u nás ještě v plenkách.

            Můj manžel Slávek pracoval v jednom z těch závodů a pracovních schůzek v různých místech republiky se zúčastňoval  i se svojí kolegyní Radkou. Doma pak mně a naší dceři Andree o místech, kde se setkání uskutečnila vyprávěl a pokud ho něčím oslovila, vydali jsme se tam potom na rodinný výlet. Slávkovy poznatky ze služebních cest nám ukázaly nové možnosti, dostali jsme se i do míst v Čechách i na Slovensku, kam by nás jinak ani nenapadlo cestovat.  

            Slávek ze svých služebních cest vozil nedostatkové zboží, které náhodou  objevil a to i přesto, že nakupování odjakživa bytostně nesnášel. Ovšem tehdy, v době socialistického zázraku, vyznačujícího se mimo jiné i nedostatkem spotřebního zboží všeho druhu a v návaznosti na to i frontami a sháněním chybějících produktů, i Slávek pochopil, že je nutno se v některých chvílích zapřít a chopit se příležitosti. Ze Zruče nad Sázavou mi přivezl modré semišové botasky, z Pardubic módní vysoké kozačky, a z Košic soupravu šperků z českých granátů. Nejvíce mě však nadchl úlovek ze Znojma, sada béžového keramického nádobí s hnědým proužkem. Všechny ty kávové a čajové hrnky, talíře i konvičky z této elegantní soupravy dodneška na naší chalupě ve Vyskytné používáme, jen salátová mísa vzala před několika lety za své.

            Slávek často doma vzpomínal na účastníky pracovních srazů i na bohatýrské příhody, s nimi spojené. Jak je naše republika malá, jsem se přesvědčila, když se Slávek jen tak mimochodem zmínil o paní Kůstové, vedoucí závodu z Ústí. Nechtěla jsem věřit svým uším, vždyť maminku Vladěny Kůstové, mojí kamarádky ze školních let, velmi dobře znám z dob, kdy naše rodina v šedesátých letech bydlela v ústecké Čajkovského ulici a Kůstovi bydleli nedaleko od nás na Pražské. A moje sestra Danda zase dlouhá léta spolupracovala s vedoucí z pražského závodu, která se spolu se svým manželem pracovních setkání také zúčastňovala. Kolikrát jen jsem slyšela mluvit o Aladárovi ze Zvolena, o Lídě z Českých Budějovic, o Béďovi z pražského závodu  nebo o počítačových expertech Láďovi a Petrovi.

            Sametová revoluce v listopadu 1989 zastihla Slávka na jedné z pracovních schůzek v Bratislavě. Dobře se pamatuji, jak jsem 20. listopadu Slávka v té Bratislavě zoufale telefonicky sháněla. To bylo tak: Naše ještě ani neplnoletá dcera Andrea mi totiž do mé kanceláře ve Státní bance na Příkopech volala, že chce s ostatními spolužáky z gymnázia jít manifestovat na Václavské náměstí, přičemž argumentovala tím, že my s tátou jsme přece také stávkovali a manifestovali v době pražského jara 1968. Je pravda, že jsme jí o těch událostech často vyprávěli a ona toho teď využila. Po krátkém váhání jsem sice souhlasila, ale můj strach následně narůstal úměrně množství kolon ozbrojených nákladních aut a transportérů valících se za zvuku sirén Jindřišskou ulicí směrem k Václavskému náměstí a narůstajícímu počtu milicionářů z řad bankovních zaměstnanců s puškami přes rameno, řadících se na chodbách budovy. Klidu mi nepřidalo ani hlášení závodního rozhlasu, ve kterém nás čelný představitel vedení banky nabádal ke klidu a pořádku a upozorňoval nás na nově přijatá bezpečnostní opatření ve všech bankovních prostorách, která měla být důsledně kontrolována milicionáři a vynucena třeba i násilím. Andreu jsem už nemohla zastavit, ta už cinkala klíči někde na Václavském náměstí a já jsem byla se svým strachem sama. Slávek byl v Bratislavě a já jsem nevěděla ani v jakém hotelu bydlí, ani kde probíhají jeho pracovní jednání.

            Co když se jí tam něco stane, byla jediná myšlenka, která mě ovládala. Vždyť v té době setrvávalo komunistické vedení ještě pevně ve svých funkcích a vypadalo to, že své pozice bude držet za každou cenu, třeba i ozbrojeným zásahem. Teprve v následujících dnech se historické události pohnuly, když generální tajemník ústředního výboru komunistické strany Milouš Jakeš odstoupil, vedoucí úloha komunistické strany byla zrušena a nakonec
29. prosince byl zvolen disident Václav Havel prezidentem.

            Já se ale ještě vrátím k pro mne tak krušnému 20. listopadu. Slávka jsem po dlouhém pátrání a telefonování na všechny strany v Bratislavě nakonec sehnala a podělila se s ním alespoň po telefonu o své starosti. S Andreou jsem se ke své velké úlevě šťastně setkala večer doma. Slávek a jeho kolegové vzhledem k revolučním událostem  své jednání předčasně ukončili a vrátili se do Prahy.  V té době ovšem ještě netušili, že v návaznosti na politické a na ně navazující ekonomické změny si všichni do jednoho budou postupně nuceni hledat nová pracovní uplatnění.

            Ale bylo tomu tak, po pádu komunismu byl Slávkův podnik zprivatizován a bývalý kroužek spolupracovníků se rozpadl. Ale protože se z bývalých kolegů stali již dávno přátelé, začali se scházet soukromně, když už to pracovně nebylo aktuální.

            A jak jsem se k tomu dostala já? Samozřejmě, že náhodou. Jasně si na ten deštivý březnový den roku dvaadevadesátého pamatuji. Slávek už předem avizoval, že po práci se sejde s několika bývalými spolupracovníky v pivnici U Vejvodů na Starém Městě, tak ať ho nečekám k večeři. Výborně, pomyslela jsem si. Využiji toho a půjdu se podívat po obchodech. Vždyť všude se začíná objevovat tolik nového zboží! Z práce jsem vypadla nejdříve, jak to bylo možné a vyrazila jsem dobře naladěna z banky zadním vchodem, vedoucím do Senovážné ulice. Chtěla jsem se tam podívat na přístroj na vaření kávy, který měli ten den dostat v obchodě naproti. Považte, domácí expreso! Něco takového bylo tehdy nad moje chápání. V kavárnách se preso vařilo u nás v té době ještě jen výjimečně a doma, no to už vůbec ne. Měli jsme sice  překapávač a džezvu na arabskou kávu, ale mít možnost uvařit si expreso kdykoliv se mi zachce, to by tedy bylo něco. Zboží ještě nedostali, mám se zeptat zítra.

            Dobře, tak půjdu na Václavské náměstí, kde někdejší Dům obuvi se už zase jmenuje Baťa, řekla jsem si. A boty tam mají z celého světa. Zdálo se, že jsem udělala dobře. Ráno naskladnili kolekci ze Španělska. Ty vínové lodičky z měkoučké kůže musím mít. Budou se mi hodit ke kabelce, která je vystavena v prosklené vitríně přímo nad botami. Moje číslo bot neměli, tak jsem zkusila o číslo menší, trochu mě sice tlačily, ale to se určitě poddá. Od Baťi jsem odešla obtížena krabicí s vysněnou obuví a balíkem s kabelkou. Na tomto místě musím pro úplnost dodat, že z dvoudenní služební cesty do Brna, kterou jsem v nových botách absolvovala další týden, jsem se vrátila s úplně zkrvavenýma nohama, obuta v pantoflích na přezutí. Cestou jsem dala za pravdu středověkým inkvizitorům, že španělská bota musela zabrat i na nejzatvrzelejší vyslýchané zločince. Moje luxusní španělské boty se nikdy nevytáhly na potřebnou velikost a po nějaké době skončily u popelnice, kde se po nich okamžitě jen zaprášilo.

            Ale o mukách, čekajících mě v nově zakoupené obuvi jsem v této chvíli ještě neměla tušení a v dobrém rozmaru jsem pokračovala od Bati na Národní třídu do obchoďáku Tesco. Hned v přízemí mě zaujal velký výběr krémů vystavených na pultě v parfumerii. Zakoupila jsem sytě oranžový kelímek krému pro celou rodinu Kaloderma. Ten jsme totiž v těch prvních porevolučních dobách považovali za něco nadmíru prospěšného pro pleť obličeje. A taky to balení hezky zdobilo v poličce v koupelně. V prvním patře jsem poslední peníze vydala za fialkovou lehoučkou šálku s něžně růžovými kvítky a už zcela teoreticky, protože bez koruny v kapse, jsem se odebrala do oddělení s konfekcí, prádlem a pleteným zbožím. Vystavené sukně, kabáty a kalhoty mě nechaly celkem v klidu, nic mě nijak zvlášť neoslovilo. Ale ten pruhovaný svetřík na stojanu úplně vzadu! Výrazné fialovo černé vybarvení mě doslova přitáhlo. Dvě stě čtyřicet korun. Co teď. Platební kartu jsem v té době ještě nevlastnila a letmý pohled na hodinky mi potvrdil, že banka už má po zavíracích hodinách. No, alespoň si ho zkusím. Pohled do zrcadla ve zkušební kabince mě ubezpečil: Je to bomba! Myšlenky mi v hlavě vířily nezvykle rychle. Slávek má u sebe dost peněz. A sedí v hospodě nedaleko odsud. Nedá se nic dělat, asi to nebude vhodné, budu vypadat jako stíhačka, ale musím za ním.

            Za deset minut už jsem se obtížena těmi všemi balíky a balíčky prodírala hlučícím sálem mezi stoly v pivnici U Vejvodů. Slávek na mě nevěřícně zíral, kde jsem se tam vzala. Vysvětlila jsem situaci a Slávek mě představil Láďovi, Petrovi a Lídě. S Radkou už jsem se nějaký čas znala od Slávka z kanceláře. Manžel mi požadovaný obnos poskytl a Lída se rozhodla, že půjde se mnou. Nákupy oblečení jí taky baví a v Budějovicích, kde bydlí, není prý takový výběr. Lída mě hned upozornila, že nemůže moc rychle utíkat, protože v dětství prodělala obrnu. Ale představa, že Tesco za chvíli zavírá i ji hnala vpřed. Stihly jsme to v posledním okamžiku, svetřík je můj. A Lída, ovlivněna v té době ještě ne zcela běžným výběrem zboží, se rozhodla, že zítra, to bude ještě v Praze, navštíví obchodní dům znovu a něco pěkného si v klidu vybere. Zpátky k pivnici už jsme kráčely pomalu a nějak samozřejmě se rozumělo, že si nějaké pivo dám s ostatními taky. Na to, že původně jsem chtěla jet hned domů, už nebylo ani pomyšlení. Tak jsem se tedy seznámila s některými bývalými kolegy mého manžela. Z pivnice jsme vycházeli všichni společně v družném rozhovoru. Cestou na metro kluci halasně komentovali vizáž lehkých holek, lemujících po obou stranách Perlovu ulici a pak i Václavské náměstí. Na tento úkaz jsme v té době nebyli ještě zvyklí a tak nás opravdu pobavily výzvy „chceš sex?“ směrované na naše společníky.

            No a pak se společná sezení v různých hospůdkách opakovala. Někdy přicházeli i další z bývalých kolegů a kamarádů, ale zdravé jádro, které jsem nazvala partičkou, zůstalo neměnné, jen s tím rozdílem, že v ní pevně zakotvila ještě Láďova manželka Irena. Hospody jsme měnili, vynikající jídlo bylo na Smíchově u Matouše, pečené koleno nemělo chybu v Novoměstském pivovaru, špagety v pizzerii na Tylově náměstí byly zpočátku výborné, později se kuchyně zkazila. Příště jsme se tedy sešli zase někde jinde, třeba na zahradě rodinné restaurace na Spořilově, nebo v country klubu na Jižním městě a v poslední době jsme si oblíbili Pivní klub v Karlíně. Před nedávnem jsme dokonce uskutečnili první výjezdní zasedání na naší chalupě na Vysočině, kde při snídani se servírovalo na béžové keramice, při jejímž nákupu kdysi dávno, ještě v minulém režimu, členové partičky asistovali. Petr to při každé vhodné příležitosti připomíná slovy: Slávek, s vyhaslou fajfku v puse, nesl v obou rukou naskládaný obrovský sloupec nádobí, který si přidržoval bradou a klobouk mu přitom padal až k obočí“.

            Nesmím zapomenout na společně prožitá kulatá výročí. Láďovy padesátiny jsme strávili za krásného srpnového počasí mezi růžemi, diviznami a zvonky v Kunraticích na Hrádku, o dva roky později jsme všichni popřáli k padesátinám Slávkovi v procovském prostředí dřevěného domečku na zahradě Slávkova tehdejšího zaměstnavatele v Jesenici, no a za dva roky to potkalo mě – abrahámoviny jsem přivítala, jak jinak než s partičkou v našem jihoměstském bytě.

            Od té doby, kdy jsem si přišla do restaurace U Vejvodů pro peníze na vytoužený svetřík a kdy naše partička vznikla, se toho změnilo a odehrálo moc. V obchodech je všechno, na co si vzpomeneme, takže kvůli jednomu tričku už nemusíme běhat od jednoho obchodu k druhému. Kávovar sice pořád ještě slouží, ale až se rozbije, mohu si vybrat jiný z nepřeberného množství kávovarů všech světových značek. Krém pro celou rodinu Kaloderma už taky nikdo z nás nepovažuje za nejlepší prostředek v boji proti vráskám a prostitutky nás nemohou překvapit. Jezdíme do zahraničí - pokud to finanční prostředky dovolí - kdykoliv se nám zachce.

            Všichni z nás, kteří se sdružujeme v partičce jsme od té doby změnili zaměstnání a to ne jen jednou. Děti nám dospěly a většina z nás má už vnoučata. Komunisti po svém pádu před šestnácti lety nebyli odstraněni, ale vyhoupli se na místo pro ně příznivé, jsou třetí největší politickou stranou. Mnoho lidí kolem nás si ztěžuje na nové poměry a mnozí už dávno zapomněli, proč na Václavském náměstí cinkali klíči.

            Ale naše partička, jejíž jádro vzniklo za hlubokého socializmu při výjezdních zasedáních jednoho tehdejšího státního podniku, stále drží pohromadě. Mnozí jsme prodělali neduhy a ztráty všeho možného druhu, ale všichni se rádi čas od času sejdeme a probereme radosti i starosti, které se od posledně udály.