Mílu si zvolili mladí národní socialisté v obci nedaleko Prahy za svého mluvčího hned po skončení války v roce 1945, a to i přesto, že v obci žil teprve od osmatřicátého roku. Tady, v oblíbeném rekreačním místě v údolí Berounky, se také na první poválečné tancovačce seznámil se sympatickou sokolkou Ditou. Netrvalo dlouho a byla z toho vážná známost.

Po válce byly znovu otevřeny vysoké školy, a tak se Míla i Dita rozhodli pokračovat ve studiu. Dita si vybrala dějiny umění na filosofické fakultě Univerzity Karlovy a Míla Vysokou školu chemicko technologickou, obor potravinářská technologie.

Přestože Míla a Dita měli ještě několik let studií před sebou, termín svatby byl již rok předem stanoven na říjen 1948. Bylo rozhodnuto, že novomanželé se po svatbě nastěhují do vily Ditiných rodičů. „Jsme živnostníci a jako takoví se vždycky dobře uživíme,“ říkávala v té době maminka Dity. „A to by v tom byl čert, abychom nedali najíst i rodině naší dcery, dokud Míla nebude vydělávat,“ dodávala ještě. A tak Dita a Míla dojížděli každý den vlakem do Prahy do školy na přednášky a současně se chystala velká svatba.

Osm měsíců před jejím plánovaným termínem padla demokracie u nás a vládu převzali komunisté. Jediní, kdo se toho nešťastného pětadvacátého února zmohli na odpor, byli vysokoškoláci. Pochodu studentů demonstrujících proti vývoji situace u prezidenta Beneše se zúčastnila i Dita s Mílou. Že se jim podařilo zachránit se před surovým zásahem esenbáků a milicionářů, byla zásluha Míly. Když se ozbrojené oddíly v úzké Nerudově ulici objevily a začaly průvod násilím rozhánět, zachoval duchapřítomnost a vtáhl za sebou Ditu do průchodu jednoho domu. Tam se jim podařilo nepozorovaně přečkat nejhorší chvíle, kdy esenbáci za pomoci milicí sráželi demonstranty nelítostně na zem, kopali do nich, tloukli jim hlavami o chodník a několik desítek jich zatkli. Pro ty a pro mnohé další, jejichž účast na demonstraci někdo později vyzradil, studium s definitivní platností a bez jakéhokoli odvolání jednou provždy skončilo.

Domů se Míla s Ditou dostali až pozdě večer. Otřesená Dita přesto ještě cestou z nádraží zamířila k místnímu učiteli, kterému bezmezně důvěřovala již od doby, kdy ji učil na obecné škole. Chtěla mu ještě za tepla vylíčit, čeho byla v Praze svědkem. Jaké bylo její rozčarování, když se pan učitel, do té doby v obci známý jako velice umírněný sociální demokrat nestranící zásadně komunistům, vyjádřil o politickém vývoji více než smířlivě a jeho manželka pronesla s triumfálním výrazem ve tváři jedinou větu: „Dituško, nediv se, lid to chtěl!“

Pro Ditu byl politický obrat učitele prvním velkým zklamáním, mělo jich být ale daleko víc. Dokonce i někteří Mílovi kamarádi z kruhu národních socialistů brzy „převlékali kabáty“, nebo se alespoň uzavírali do vlastní nepolitické ulity. Dita a Míla byli ale rozhodnuti se nevzdat a v těch prvních dobách po „vítězném únoru“ neohroženě své přesvědčení hájili, a to nejen před známými, ale i před úplně cizími lidi třeba ve vlaku.

Když byl v březnu roku čtyřicátého osmého nalezen pod okny svého bytu mrtvý Jan Masaryk a když v červnu odstoupil prezident Beneš a jeho nástupcem se stal Klement Gottwald, bylo Mílovi jasné, že situace je vážná a o svém názoru přesvědčil i Ditu.

Na rozdíl od nich byli Ditini rodiče ještě po únoru přesvědčeni že se všechno v dobré obrátí. Ve vypjaté době po komunistickém puči přicházeli k nim domů večer co večer znepokojení přátelé prodiskutovat situaci. Jako spiklenci vypouštěli při svých schůzkách do zahrady erdelteriéra Astora, aby štěkáním upozornil na případného zvěda z řad místních komunistů. Astor takto fungoval už za války, když se ve vile poslouchalo zakázané vysílání z Londýna. Ditina maminka jako nenapravitelná optimistka vždy hovor ukončovala slovy: „Do půl roku je po všem, dejte na mě, tohle nemůže mít dlouhého trvání.“

V roce 1949 byla obžalována ze špionáže a velezrady národně socialistická politička Milada Horáková a v červnu následujícího roku byla popravena. Soudní řízení bylo podpořeno téměř sedmi tisícovkami rezolucí od lidí požadujících pro ni trest smrti pod heslem „kdo nejde s námi, jde proti nám“.

V té době Míla dostal opravdu strach, s Horákovou se v září osmačtyřicátého osobně setkal těsně před schůzkou účastníků protikomunistického odboje na faře ve Vinoři. Proboha, co když se to na něj provalí? A co když někdo udá jeho a Ditinu účast na studentské demonstraci tenkrát v únoru?

Zprávy o probíhajících politických procesech se množily a to už bylo i Ditiným rodičům jasné, že je zle. Jednoho dne přišla maminka domů s pláčem, když se v konzumu doslechla, že jejich bývalá posluhovačka, jejíž rodinu mimochodem celou válku podporovali, si brousí zuby na jejich vilu s tím, že teď bude zase milostpaní obskakovat ji. Jakoby nestačily ty hrůzy, které se denně valily z rozhlasu a z novin! K tomu přistoupilo vědomí, že komunisté povýšili udavačství a donašečství na čestnou povinnost. Teď se pomalu jeden obyvatel obce bál druhého, protože v té pohnuté době nikdo neznal skutečné smýšlení svých, dříve přátelsky naladěných, sousedů.

A jak to všechno dopadlo? Dita s Mílou měli svatbu v plánovaném termínu v říjnu 1948 v místním kostele. Novomanželé se nastěhovali k rodičům Dity. Ta krátce poté otěhotněla a vysokou školu opustila. Míla se po ukončení studia potravinářské chemie ucházel o místo v cukrovaru v Modřanech, toto mu bylo ředitelem závodu po osobním jednání jako perspektivnímu zájemci přislíbeno. Ředitel změnil názor po obdržení posudku z místa bydliště. Aktivní příslušník národně socialistické mládeže nesplňoval požadované kádrové předpoklady pro zaměstnání.

Mladá rodina se musela nakonec přestěhovat do Východních Čech, kde jednomu z cukrovarů nevadil kádrový profil mladého inženýra. Ditini rodiče to oplakali a jako by toho nebylo dost, uvolněný byt v jejich domě ihned národní výbor obsadil. Bez jakýchkoliv diskuzí ze strany majitelů. Lid přece potřebuje bydlet! Hned poté byl Ditinu otci znárodněn obchod v Praze a jen s obtížemi sehnal místo pomocného dělníka v nedávno zestátněném stavebním podniku. Samozřejmě za minimální plat.

Ditě se postupně narodily čtyři děti – tři holky a kluk. Zůstala patnáct let v domácnosti, z jednoho platu se ale žilo v šesti lidech těžko. Do práce nastoupila poté, co byly nejmladšímu z dětí tři roky. Míla se vypracoval na uznávaného cukrovarnického experta a rodina se několikrát stěhovala, vždycky když bylo potřeba některý z cukrovarů postavit takzvaně „na nohy“. Do komunistické strany nikdy nevstoupil, proti režimu se ale nebouřil, dá se říci, že šel s davem. Vždycky měl nad sebou dělnické ředitele, kteří ho pro jeho odborné kvality potřebovali. Co jim taky jiného zbývalo, vždyť holič, zámečník nebo třeba pekař toho o výrobě cukru zase tak moc nevěděli.

Věta „jestli někde řeknete o tom, co doma slyšíte, tak nás všechny zavřou“ provázela dětství všech čtyř sourozenců. O některých dávných událostech se ale nemluvilo ani v soukromí domova. O účasti rodičů na studentském protikomunistickém pochodu i o aktivitách Míly u národních socialistů se děti dozvěděly až po „sametové revoluci“ v osmdesátém devátém roce. A to ne hned, rodiče mlčeli, dokud si nebyli jisti, že komunismus padl už definitivně. Teprve postupně se děti dozvídaly o minulosti svých rodičů.

My, kteří jsme tu dobu zažili, tomu rozumíme. Ale další generace nebudou schopny přerod svých původně neohrožených předků na „sehnuté“ občany pochopit.

A to je dobře. Pevně doufám, že dnešní mladá generace i všechny generace další už nebudou mít důvod své životní postoje přehodnocovat pod hrozbou hesla „kdo nejde s námi, jde proti nám“.