Potopa světa
Minutová hra o čtyřech obrazech pro tři dívčí hlasy a jeden hlas mužský.
Pokyny pro zvukové předěly:
1. obraz
Utichají rány seker a kladiv, poslední rána palicí do dřeva zaznívá jako gong.
Noe: Archa už jest hotova tak, jak Bůh pravil. Buďme mu vděčni, že ze všeho nepravého, co na zemi jest, dal milost právě mně, mým synům Semovi, Chámovi a Jáfetovi a našim manželkám. Uběhlo sedm dní, krutý déšť nastal, silné prameny vytryskly, vstupme tedy všichni i se zvířecími a ptačími páry do archy. Věřím vám, manželkám mých synů, že se o nás, staré rodiče, postaráte a rovněž všechna zvířata dobře budete obhospodařovat.
Manželky Sema, Cháma a Jáfeta sborem: Spravedlivě se o všechnu práci rozdělíme. Hašteřit se nebudeme, hlavně, že nás Bůh ochrání.
2. obraz
Monotónní pleskání kapek přetrhne vítr jen proto, aby kapky prudčeji uhodily do paluby.
Manželka Semova: V arše jsme už třicet dní a zase už jsme na řadě vzít si k sobě otce s matkou. S otcem to docela jde, ale máti jen pořád mele dokola to samé. Kdo to má poslouchat. Zajdu za manželkou Jáfeta, ať si tam rodiče ještě pět dní nechají.
Manželka Jáfetova: Co tě k nám přivádí, moje milá švagruše. Zrovna balím ranec otci a matce, jistě už se na ně těšíš!
Manželka Semova: Moje drahá, mám k tobě prosbu. Nech si tu rodiče ještě pět dní, mně se dole pere vlk s vlčicí a komáři poštípali Sema, je samý puchýř.
Manželka Jáfetova: Tak to nepůjde, má zlatá, musím se teď starat o medvěda, dostal průjem, a co by tomu řekl Bůh, kdyby z archy vyšla jen medvědice bez živého medvěda. Víš, jak je náš Hospodin přísný! Vezmi ranec, večer ti tam rodiče pošlu.
3. obraz
Z nejasných zvuků ustájené zvěře vynikne slepičí kdákání následující kohoutím zakokrháním.
Manželka Chámova: Řeknu ti, Cháme, že už to tady není k vydržení. Je nás tady osm lidí
a ještě navrch ta spousta zvířat. Mně nejvíc vadí štíři a hadi. Není kvůli nim kam šlápnout. Ke všemu se mi včera na hlavu vykadil holub! Noe už je taky nervózní, pořád se hádá s matkou, že dává kohoutovi víc zrní, než slepici.
4. obraz
Šumění deště vystřídá líné šplouchání vln.
Manželka Jáfetova: Už uplynulo čtyřicet dní deště a zdá se mi, že přestalo bubnování na střechu archy. Že by byl konec našeho trápení?
Zašplouchnutí vln.
Manželka Semova: Na vodě už jsme sto a padesát dnů, a zdá se mi, že voda klesá. V korábu ale není tvora, který by mi nebyl protivný.
Zašplouchnutí vln.
Manželka Chámova: Noe, vypusť znovu tu holubici, už je to čtrnáct dnů, co vyletěla prvně, třeba už bude venku sucho.
Zašplouchnutí vln.
Všechny tři manželky synů sborem: Holubice se nevrátila, zůstala na zemi. Je tam tedy sucho a my budeme moct vyjít na zem!
Manželka Semova: Holky mně se bude po vás stýskat, proč jen jsme byly na sebe tak nabručené?
Manželka Jáfetova: Určitě nás postihla nějaká nemoc!
Všechny manželky synů sborem: Jo, postihla nás archová nemoc!
Noe vědoucně: Později se jí bude říkat ponorková. Bůh ví proč!