Marcela-Matějková-story

Táta absolvoval svou první hospitalizaci s rozedmou plic a když se s ním ošetřující lékař po čtrnácti dnech loučil, pronesl nelítostná slova: „Teď jsme vás tady dali trochu do kupy, ovšem pokud budete dál kouřit, je s vámi zakrátko konec. Já se vám divím, že při vaší inteligenci vám to nedošlo už dávno, Váš stav je vážný a to kouření vám pomáhá urychlit cestu do hrobu.“ Od toho dne si táta už nezapálil ani cigaretu ani žádnou ze svých oblíbených dýmek. V té době mu bylo nějakých pětašedesát let.

Po návratu z nemocnice pokračoval dál v práci ve výzkumném ústavu, která se mu zamlouvala. Kromě jiného přednášel na odborných kurzech pro vedoucí výroby cukrovarů a na školeních pro vařiče cukru a provozní techniky. Byl ve svém živlu, práce s lidmi ho bavila. Ve svých osmašedesáti letech se náš otec konečně rozhodl, že je čas odejít z práce, užívat si trochu života a pečovat o své zdraví. Chtěl skončit ke konci roku. Když se k tomuto kroku při svých narozeninách v červenci rozhodl, netušil, že v listopadu padne komunistický režim. Ano, byl to významný rok devětaosmdesátý.

„Mirku, teď nás nemůžeš opustit, s pádem komunismu nastanou určitě obrovské změny. Myslím, že tady budou důrazné požadavky na úpravu a racionalizaci energetického a vodního hospodářství cukrovarů, jak je to už dávno všude na západě. Ty jsi na tom už pracoval a teď nás požádal východoněmecký cukrovar Brotewitz o odbornou spolupráci při budování čistírny odpadních vod na základě tvých podkladů. Jako jediný z nás taky perfektně ovládáš němčinu, bez tebe se teď neobejdeme, nikdo z nás není schopen se o odborných otázkách německy bavit. Zůstaň ještě alespoň nějaký čas.“ Tak promlouval k tátovi ředitel výzkumáku na podnikové oslavě Silvestra roku 1989.

Táta zůstal a ten „nějaký čas“ se protáhl na dalších osm let, až do konce roku 1997, kdy mu táhlo na sedmasedmdesátý rok. Tehdy na tom byl zdravotně už tak špatně, že další odklad nepřicházel v úvahu. Občas ho ale i potom žádali: „Pojeď s námi do cukrovaru Brotewitz, chtějí to tam s tebou na místě zkonzultovat. Táta nikdy neodmítl, přestože ty cesty služebním autem do Německa pro něj byly už víc než  náročné.

„Potřebují mě, tak musím jet, to se přece nedělá, odejít od rozdělané práce,“ rozčiloval se táta, když jsme se snažili odradit ho od náročné cesty. V té době už měl doma velký dýchací přístroj a na cesty si vozil malý, příruční. Bez něj by to byl nezvládl.

Dokud táta coby důchodce ještě pracoval, trávili s mámou téměř každý víkend ve vile Jitřence ve Všenorech. Zvykli si tam jezdit poté, kdy děda zemřel a dům zůstal prázdný. Později, když táta byl závislý na dýchacím přístroji, pobývali naši rodiče ve Všenorech stále více času, do Prahy se vraceli jen na zimu. V době, když byl táta nucen zůstávat napojený na přístroj nepřetržitě celý den, zůstávali ve Všenorech i v zimě. Táta ve Všenorech z přízemního bytu mohl díky dlouhým hadičkám vycházet na zahradu, nebo sedět na terase před domem. V Praze by musel trávit veškerý čas v bytě.

Pro mámu to nebylo jednoduché, v Jitřence nebyla tekoucí voda, máma tudíž vozila špinavé prádlo vlakem do Prahy, v modřanském bytě ho vyprala, mokré přivezla do Všenor a tam pověsila. To musela být tíha! Nedovedu si představit, jak bych něco takového zvládala. Obchod je ve Všenorech až u nádraží, máma tedy se dvěmi nákupními taškami denně chodila nakupovat do tohoto vzdáleného obchodu a plné tašky vláčela do kopce zpátky. Táta měl rád k jídlu pivo, tak máma lahve s pivem ochotně nakupovala spolu s ostatním nákupem. Auto stálo v garáži zcela k ničemu, táta už jezdit nemohl a máma neměla řidičský průkaz.

Přestože toto období bylo pro naše rodiče těžké, žili si docela v pohodě. Táta ještě leccos překládal, hodně četl, dokonce mámě utíral nádobí. To bylo do té doby u nás něco zcela nevídaného.

A jak to snášela máma? Mám pocit, že to bylo nejšťastnější období jejího života. Přes různé peripetie jejich manželského života zůstali naši spolu a máma teď měla tátu celý den jen pro sebe. Vzorně o něj pečovala, vyvářela mu oblíbená jídla a byla spokojená, že mu může ulehčit život. My čtyři sourozenci se svými rodinami jsme rodiče často navštěvovali a přestože  táta pravidelně alespoň dvakrát ročně musel do nemocnice, brali jsme to všichni jako pravidelnou údržbu, která ho vždycky dostane z nejhoršího. Na daný stav jsme si zvykli a zdálo se nám, že takhle půjde život dál ještě hodně dlouho.

xxx

Byl studený začátek dubna, přijeli jsme s manželem do Všenor a tátovi nebylo dobře. Ležel, měl teplotu, těžce dýchal a nám bylo jasné, že nastala pravděpodobně zase doba, kdy bude muset na pravidelnou hospitalizaci do Krče. Přivolaný lékař konstatoval totéž, tak jsme tam tátu odvezli. Byli jsme rádi, že je v dobrých rukou a kde ho, jak jsme věřili, dají tak jako vždycky předtím do pořádku.

Blížily se Velikonoce a my s manželem jsme se chystali do naší chalupy na Vysočině. „Zajdu ještě za tátou do nemocnice. Dneska jsem mu volala, ale je nějak nervózní, odbyl mě, ani se mnou nechtěl mluvit,“ ztěžovala jsem si manželovi.

V nemocnici, kde na pokoji bylo obvyklých pět pacientů, jsem viděla, že tentokrát mezi nimi nepanuje stejné srdečné ovzduší a soudržnost, jako tomu bylo při všech minulých tátových pobytech na plicním. Táta nemohl dýchat, zdálo se mi, že se trvale dusí, přestože měl hadičky s kyslíkem. Ostatní pacienti obraceli oči v sloup a slyšela jsem, jak si špitají: „To je hrozný, kdo ho má pořád poslouchat, ve dne v noci je to stejný, kdo to má vydržet.“ Pochopila jsem, že mluví o tátovi a bylo mi to hrozně líto. Vždyť táta byl vždycky ke všem spolupacientům tak vstřícný a to i když jim nebylo zrovna dvakrát dobře.

„Jdi už, potřebuju si odpočinout a pozdravuj doma,“ řekl mi táta po chvíli mlčení, tak jsem tedy šla. Bylo mi ale do breku z lítosti i ze vzteku na ty mužské postrádající jakoukoliv empatii. Vždyť táta je musel slyšet!

Večer jsem volala mámě: „Takhle to nemůže zůstat, táta musí dostat nadstandardní pokoj, tam nemůže být. Dneska je přece už možné zaplatit si jednolůžkový pokoj.“

Druhý den moje nejmladší sestra Zuzka v nemocnici tátovi jednolůžkový pokoj vyřídila. Měla jsem velkou radost a s dobrým pocitem jsme odjeli na chalupu na Velikonoce.