Marcela-Matějková-story

Naše máma byla v mládí velká sokolka, stejně jako její maminka a otec. Jako dorostenka cvičila na Strahově na sletu v roce 1938 a často nám, svým čtyřem dětem, o tom s velkým nadšením vyprávěla. Taky o cestě do Francie, kam ještě jako dítě jela s župou sokolskou a seznámila se tam s náčelnicí Československé obce sokolské Marií Provazníkovou. Ale vyprávěla nám i o tom, že nejprve v roce 1938 a pak po roce 1948 byl se vším konec a sokolská myšlenka v Československu usnula. Svoje vzpomínky uzavírala slovy, která jsme často slyšely i při různých jiných příležitostech. „Děti, nikde neříkejte, co se doma povídá. Nebo nás všechny zavřou!“

Oba moji rodiče se dožili toho, v co už ani nedoufali, listopadu 1989. A hned v roce 1994 se konal XII. Všesokolský slet po šestačtyřicetileté přestávce opět v Praze. Na něm naše máma nemohla chybět, ovšem už ne coby cvičenka. Z průvodu přišla nadšená a celá ubrečená, radostí a dojetím. „To si nedovedete představit, to byla nádhera, pochodovali tam bratři a sestry nejen od nás, ale z celého světa. To bylo slávy, všude zněly tradiční sokolské pochody, to se nedá vypovědět! Měli jste jít se mnou, já jsem vám to přece říkala, přišli jste o moc, to mi věřte.“

Máma nevynechala ani další slety, v roce 2 000, pak v roce 2006 a opět jsme ji nikdo nedoprovodili. „Asi jsem vás k sokolské myšlence dostatečně nevychovávala, a teď to mám,“ posteskla si.

Letos v červenci bude mámě osmaosmdesát let a na červnový slet se opět chystala. Předtím ovšem ještě absolvovala týdenní pobyt na Malorce, kam se vydala se dvěma svými bývalými spolužačkami z gymnázia. Hlavně jí ale šlo o to, aby návrat byl dříve, než začátek sletu. Už několik týdnů předem mě vyzývala, „Marcelko, pojď se mnou tentokrát sledovat průvod aspoň ty, příští slet už mi bude devadesát čtyři, to už se třeba budu koukat jen na televizi.“ Nechala jsem se přemluvit, hlavně jsem měla strach, aby se jí něco nestalo.

Máma se z Malorky vrátila v sobotu večer, Praha byla rozpálená vedrem, zahájení XV. sletu se konalo hned den nato, v neděli.  „Mámo, měj rozum, zítra má být ještě větší vedro, v televizi to bude taky krásné, uvidíš.“ Naše maminka byla ovšem vždycky umíněná a pro co se rozhodla, to taky učinila. „Ne, já přece jenom půjdu, už se moc těším, vždyť to je letos sto padesát let od vzniku Sokola, tam nemůžu chybět. Jdeš se mnou, tak jaképak strachy.“ V neděli 1. 7. jsme měly sraz v deset hodin u Národního divadla, kde máma vždy od revoluce sledovala sletové průvody. „Tam dobře uvidíme, mám to už vyzkoušené,“ prohlásila.

U Národního divadla jsem hned objevila paní Adinu, o osm let mladší máminu kamarádku ze Všenor. „Tak jsem tady a tvoje maminka nikde,“ ale v tom už jsme ji spatřily, jak v letním kloboučku s modrou mašlí, z Malorky opálená, se opírá o hůl a spěchá k nám. Obě dámy se zklamaně shodly na tom, že diváků na chodnících je daleko méně, než při minulých sletech. Ale v tom jsme uslyšely první sokolský pochod, průvod se blížil a zklamání obou vystřídaly slzy dojetí.

A pak už to šlo ráz naráz. Vpředu osvětlené policejní motocykly a pěší policisté, kteří průvodu zajišťovali volnou cestu a pak už první sokolové v cvičebních úborech s praporem naležato. Za nimi sokolové a sokolky v sokolských krojích, ženy v béžových kostýmech a baretech na hlavě, muži v oblecích téže barvy, červených košilích a s čapkou na hlavě. Máma i Adina volají „Nazdar“ a mávají bílými kapesníčky. Vtom je procházející sokolové berou mezi sebe a já je fotím. Nedají jinak a musím se taky se sokoly nechat vyfotografovat. Rozhodně mi to nevadí, naopak, cítím se být poctěna. I já začínám všeobecnému nadšení propadat a na ženy, tentokrát v bílých šatech s červenými lemy a červenými šátky ve vlasech už taky volám spolu s ostatními sokolský pozdrav „Nazdar“.  Vybavuje se mi fotografie naší babičky s účesem zvaným bubikopf, oblečené v tomhle bílo červeném úboru; často nám při prohlížení alba vyprávěla, že to je slavnostní kroj z doby ještě před válkou.

Moje euforie stoupá, když zahlédnu první zahraniční sokolskou delegaci. Americký sokol s vlajkami sokolskými i malými americkými vlaječkami. Staří, mladí i malí. Muži s obřími dvojitými kruhy.

Z vyprávění jsem věděla, že komunisté sice potlačili sokolské hnutí u nás, ale ve svobodných demokratických zemích světa, kde se usadili Češi v dobách dávných i nedávno minulých, tradice sokolských sletů pokračovala. Poslední zahraniční sokolský slet se konal v roce 1990 v Paříži. Dnes vítám spolu s ostatními diváky procházející zahraniční sokoly, po amerických kanadské, australské, rakouské, švýcarské, francouzské, polské, bulharské, dánské, slovenské, srbské, ruské, ukrajinské, slovinské, německé, lužickosrbské. V čele mnichovských jdou muži s basou. Hudby jednotlivých zemí hrají do pochodu, průvod zpívá a my s ním. Okolostojících je stále víc a jsou stále nadšenější. Dávám se do řeči s paní asi mého věku. Její rodiče již nežijí, ale také to byli velcí sokolové, proto na slety nyní chodí místo nich ona. Společně vítáme župy české, ze všech koutů naší republiky. Za všechny jmenuji alespoň župu Jungmannovu, ke které patřili mimo jiné i sokolové ze Všenor, kde cvičila i má maminka a její rodiče.

Přes horko, které v tuto neděli panovalo, moje máma všechno vydržela. Jen na chvíli si sedla na schody a sledovala průvod vsedě. Upozorňovala mě na nejstarší pány v průvodu s tím, že to jsou určitě bývalí dorostenci, kteří stejně jako ona cvičili na sletu v roce 1938.

Maminka se bojí, aby se u nás sokolské hnutí udrželo. Mírnila jsem její obavy. Viděly jsme přece v průvodu cvičence ze všech koutů naší republiky a to nebyli jen staří lidé, ale i mladí a děti. A viděly jsme taky ty odhodlané muže a ženy z České obce sokolské, kteří v sokolských krojích pochodovali v předních řadách průvodu. Budeme jim držet palce. Jsem ráda, že jsem maminku doprovodila, i mně to nadšení všude kolem zasáhlo a pochopila jsem slova televizního reportéra: „Kdo to neviděl a nezažil, nepochopí.“