Marcela-Matějková-story

Žijeme v zemi, která stejně jako celá Evropa, stojí na křesťanské tradici a zdá se, že politická korektnost se u nás v Česku drží v přijatelných mezích. Zatím, záleží na nás všech.

Odpoledne příjemně utíkalo, zábava už byla družná. Michel vyprávěl, jak se s rodiči před několika lety museli odstěhovat z Alžíru, byla tam válka, a co se mi zdálo legrační, francouzským usídlencům v Alžírsku se prý říkalo pieds- noirs. Takže černé nohy.

Nepřečtený dopis se vrací k odesilateli.

Co za tím asi je.  Těch možností, proč dopis zůstane nepřečtený, může být víc. Možná adresát neumí číst!

Jó, Frau Pick, ta byla samá kavárna a k večeři měli často jen Butterbrot, protože nestačila uvařit!

V Jitřence na věšáku stále visí starý propocený slaměný klobouk. Místo parády na Ferdinandce posloužil jako ochrana již holé dědovy hlavy při práci na zahradě.  

Pamatujte si: Dlouhá nit, krátký rozum. Teď si sedni, vypárej to a začni znovu. I když dobrou práci od tebe skutečně neočekávám.“

Nostalgické nálada mistra Blues se mi vrací při vzpomínce na pana Hlaváčka. Tak jak přišel znenadání, tak i odešel.

Po dlouhé době jsem otevřela Velkou kuchařku od Viléma Vrabce, potřebovala jsem totiž vyhledat nějaký zajímavý recept na ragú ze srnčího masa. Vhodný recept jsem v té objemné, chytré knize našla, to jsem ostatně předpokládala, protože Vrabcova kuchařka je podle mého názoru nejlepší kniha svého druhu jakou znám a divím se, že už ji nakladatelství nevydávají, je totiž stále aktuální.

Výstava Dobřichovice v architektuře konce 19. a první poloviny 20. století trvá do konce března 2013 v dobřichovickém zámku.

V objektech na Brunšově, původně z valné části sloužících jako letní vily, nebyly v době realizace koupelny. Nebyly přece zapotřebí, vždyť tady byla Berounka!

Před Loretou dostáváme obě s Dandou několik deseťáků, abychom je mohly házet do černouška. Deseťáky do něj házíme postupně a on pořád znovu kývá a kývá. Jak já bych chtěla vidět živého černocha!

Danda mě ale neslyší, protože bába na nás volá: „Pojďte se podívat, co tady pro vás mám!“ A my nevěříme svým očím, ve špajzce je spousta pomerančů, banánů, všech možných ořechů a taky něco, co neznám.

Já se někdy nepřidám k ostatním dětem, ale schválně bruslím na druhou stranu, abych měla klid a mohla si představovat, že jsem Nancy z Amazonek. Čtu totiž hrozně ráda knížky od Arthura Ransoma o Vlaštovkách a Amazonkách

z cyklu Bába, děda a my ostatní

„Slečno, prosím vás, počkejte chvilku,“ ale v tom spadla ze schodů a pod nimi zůstala ležet s bezvládnou rukou. Slečna učitelka mezitím nastoupila do vlaku a odjížděla směrem na Prahu.

Najednou to strašně bolí, zatínám zuby, chci být statečná a taky se bojím, aby se na mě paní docentka nezlobila. Teď už to nejde a já křičím, už je mi jedno, co si o mně paní docentka pomyslí…

Léto devětačtyřicátého bylo velice teplé, jak červenec, tak srpen. Meruněk se toho roku urodilo obrovské množství, Venda je nestačil česat a v koších nosit do kuchyně, kde je maminka Marie s Lízou a s Dáďou zavařovaly.

Jo a taky si zaplatili strejčka Křópala, aby je bavil, to si holt někdo žije.

Gottwald slíbil, že drobné živnostníky neznárodní a já drobný živnostník jsem, tak tohohle se bát nemusím.

Svou vysněnou vilu Jitřenku nechal přepsat na dceru Máňu a nikdy už se natrvalo do ní nenavrátil.