Jdi na obsah Jdi na menu
 

Kam zmizeli Nezvěstní?

ln-tom.jpg

Kam zmizeli Nezvěstní?

Petr Linhart vydal další kolekci (nejen) sudetských písničkových příběhů, ve kterých se dotýká témat přetrhané historie i čiré krásy hraničních regionů. Písničkář, známý také z kapely Majerovy brzdové tabulky, členstvím v legendární folkové skupině 80. let Čp. 8 či spoluprací s Michalem Horáčkem nebo ASPM, se tematice lidských příběhů, dějin a půvabu pohraničí soustavně věnuje od první sólové desky Sudéta (2007).

Titul Nezvěstní je již čtvrtou deskou se stejnou koncepcí. Inspirací však zjevně a slyšně neubylo. Téma se nevyčerpalo. Petr Linhart se dostává do podloží pohraničních horstev a pozapomenutých osudů stejně hluboko jako dříve. Kouzlem volné série alb je navíc možnost navazovat, rozvádět nakousnutá vyprávění. Například: jednu píseň o Kristině Ringlové, osudem či spíše lidmi pronásledované svědkyni mariánského zjevení v Suchém Dole u Police nad Metují, Linhart nahrál už na album Rozhledna (2015). Tentokrát však dokázal uchopit pohnutý příběh dívky a „Lurd nad Metují“ úplně jinak. Ve skladbě Oči Viléma Pellyho vykreslil mimo jiné zištnost lidí, která udělala z niterného zážitku humbuk a kšeft a kvůli které „s Kristýnou odešla Bernardetta“ (text tu citlivě využívá podobenství s lurdskou vizionářkou Bernardette Soubirousovou).

Stejně sugestivně působí i svědectví balady Johanngeorgenstadt o „zapomenutých, kteří ve zdevastovaném saském městečku nechali svá nejlepší léta při marné těžbě uranové rudy, určené pro sovětskou jadernou bombu“. O posledním dopise z městečka Přísečnice, než ho pohřbily vody přehradní nádrže (Sbohem a kopeček). Nebo o zvláštním zvyku přepisování válečných pomníků „aktuálnějším“ hrdinům v písni Skytaly: „V květnu 1923 odhalili ve Skytalech pomník místním rodákům, kteří položili své životy v první světové válce. Ve Skytalech se tehdy mluvilo německy, a tak není divu, že pod válečným křížem na špici pomníku se skvěl nápis Unseren Helden, naši hrdinové. Po skončení druhé války přišli do Skytal noví dosídlenci, bronzovou desku se jmény padlých odstranili a nahradili skromnější, skleněnou tabulkou Čest a sláva dukelským hrdinům,“ vysvětluje Linhart inspiraci smutného povzdechu nad osudy „všech nezvěstných a bezejmenných vojáků, kteří neradi položili život v beznadějných válkách dvacátého století“.

Ačkoliv už silná titulní skladba Nezvěstní dává albu převládající chmurný podtón, zdaleka tu nezní jen smutná svědectví o marnosti, která se v lidských dějinách tak ráda cyklí. Potěší žánrové obrázky jako Hraničky, ve kterých Petr po svém uchopil poetickou vizi z básně německého filmaře Franka Sauera, taktéž zakoukaného do reálií Sudet. I když i do idyly vložil autor tísnivou vizi blížící se válečné a poválečné budoucnosti: „Jak velebný byl život před tím vším.“

Ostatně ani titulní skladba nevyjadřuje beznaděj: „Naši drazí nezvěstní… možná žijí někde tam, kam i my jednou dojdeme,“ připisuje k ní autor v bookletu CD vysvětlivku. A v textu zpívá: „Za hranou světa tichý smích.“

Samozřejmě dojde i na Franze Kafku, i když inspirace desky nepochází zdaleka jen z jeho románu. Se Sudetami spisovatele spojuje pár šťastných měsíců, které strávil v obci Siřem (Zürau). „Kočka ho zbavila myší, ale kdo ho teď zbaví té kočky?“ využívá autor v písni Siřem úsměvnou historku z Kafkova dopisu Maxu Brodovi.

Ani sudetské koncepce a pohledů do minulosti se Linhart nedrží otrocky. Do kolekce přirozeně zapasoval i píseň k tématu současnému, o „ztrácení se ve virtuálních sítích“: „Vypni ten fejsbůk, za městem teče řeka…“ (Marie).

A album samozřejmě nestojí jen na textech. Linhart má cit pro melodicky chytlavé akordické postupy, které navzdory jednoduchosti nepůsobí ani banálně, ani vlezle. K písním pasují decentní folkrocková aranžmá, ve kterých už léta podporuje písničkáře například kytarista Josef Štěpánek. Další decentní výšivku přidává na gobelín hlas Marie Puttnerové z kapely Jablkoň, resp. Půljabkoň.

Melancholická krása písní je nakažlivá tím správným způsobem. Máte chuť koupit jízdenku třeba do Police nad Metují, pak pokračovat pěkně po svých těch pár kilometrů podél toku Ledhujky směr Suchý Důl, či chcete-li Dörrengrund, a ještě víc se přiblížit náladě příběhu. Nevadí přitom, že kaplička, ke které nakonec doputujete, už není původní. Paměť místa zůstává.

 

Tomáš S. Polívka

Lidové noviny, 4. 12. 2020, s. 9