Sestřička (Amywiel)
„Tak pojďte, slečno,“ řekl vyšší ze dvou městských strážníků, kteří tu čekali ve křoví a číhali na chodce přecházející přes silnici. „Jestlipak víte, co jste udělala?“
„Vím,“ přikývla a zadívala se směrem k temnému podchodu, kterým měla přijít.
„Tak mi dejte váš občanský průkaz a sto korun, prosím,“ řekl zdvořile menší strážník.
Poslechla a začala se přehrabovat v batohu. „Víte,“ zkusila se vymlouvat, „já normálně chodím podchodem, ale,“ vytáhla doklad a podala ho strážníkovi, „já strašně potřebuji na záchod.“
„Tak my to urychlíme, jsme taky lidi,“ zasmál se vyšší policista, „a kdybyste to náhodou nestihla, támhle v kopci je křoví. Je to lidské.“
Menší strážník zatím opisoval údaje z průkazu do pokutového bloku. „Ještě mi řekněte poštovní směrovačku.“
Zamyslela se. Sakra, kde teď bydlím? Kvůli stále častějším potyčkám, do kterých se nezřídka zapojuje i policie, měnila občanku tak každé dva měsíce. Tuhle měla sotva týden.
„512 13, myslím,“ řekla a podala mu se smířeným výrazem stovku, kterou vytáhla ze zadní kapsy džínů.
Vyšší strážník nakoukl kolegovi přes rameno. „Osmnáct, to je nádhernej věk,“ prohlásil.
„To jo, obzvlášť když víte, že za 4 měsíce maturujete,“ pokusila se o vtip.
Zabralo to, oba strážníci se zasmáli. Když jí vrátili občanku, řekla: „Teď v zimě se do toho podchodu bojím chodit víc než v létě.“
„A pročpak?“ zasmál se menší strážník. „Mohla byste uklouznout?“
„Ne, ve tmě neosvětleného podchodu by mě mohli přepadnout upíři.“
Pokračovala svým směrem, zatímco oba městští strážníci se za ní dívali s otevřenými ústy. „Cože?“ zašeptal ten menší. Vyšší zakroutil hlavou.
Když byla asi v půli kopce, vytáhla mobilní telefon. „Ahoj, mám problém.“ Chvilka ticha. „Ne, s policií.“ Znovu odmlka. „Jen přestupek, ale asi budu potřebovat novou identitu.“
Osoba „na druhé straně“ začala řvát, až si dívka odtáhla telefon od ucha.
„Víš, jaký je problém sehnat nový průkaz, tak, aby nebyl k rozeznání od pravého?“ křičel na ni štíhlý muž sedící za velkým dřevěným stolem s vyřezávanými nohami v místnosti bez oken.
Rudovláska upírala zrak do dlážděné podlahy jen o odstín světlejší než její oči.
„Teď máme důležitější starosti než shánění nějakých dokladů, aby nás místní policie nechala na pokoji. Jsou to ubožáci! Já to vím, ty to víš, ale nepotřebujeme další potíže!“
„A co kdyby v tom podchodu vážně byli?“ zeptala se.
„Ubránila by ses,“ zklidnil hlas, „máš nejlepší učitele, podstoupila jsi nejlepší výcvik, tak proč si nevěříš?“
„Bojím se,“ přiznala. Její oči, stále pozorující podlahu, se zaleskly.
„Členka Vládnoucích se bojí,“ zasmál se muž. Nevypadal starý, ale jeho tvář měla ostře řezané rysy s tenkým proužkem vousů kopírující spodní čelist, jež mu na jisté „ostrosti“ ještě přidával.
Dívka odešla. Vládnoucí Vládnoucích budil respekt, ale ke svým se choval obvykle přátelsky, jako rovný s rovným.
Její pokoj se nacházel ve třetím patře malého rodinného domku v okrajové čtvrti města – tedy ve třetím podzemním podlaží. Kdo by čekal, že v rodinném domku bydlí deset bytostí? Většina z nich nevycházela vůbec a jen malá část pouze v noci. V protějším domě jich bydlelo o jednoho více a ve druhém podzemním podlaží oba domy spojovala chodba. Nikdo z okolních obyvatel samozřejmě nevěděl o rozsáhlém sklepním komplexu těchto dvou domů. Podobné stály v mnoha ulicích čtvrti a jejich obyvatelé se občas scházeli v některém z nočních podniků ve městě.
Rudovláska vstoupila do pokoje, který sdílela ještě s jednou osobou – svojí sestrou, jednovaječným dvojčetem. Jediným viditelným rozdílem mezi nimi byla barva vlasů: sestřička si nechala původní černé. Měla krásné vlasy a zaplétala si je do dlouhého copu.
Rudovláska zablikala vypínačem, aby sestřičku nevyděsila. Ta ležela na pohovce a četla si. Odvrátila se od knížky a s úsměvem zamávala.
„Jak ses měla?“ zeptala se znakovou řečí. Od narození byla hluchá.
„Ani se neptej,“ odpověděla stejným způsobem rudovláska, „byla to hrůza. Kvůli pitomému přecházení mimo podchod mě zastavili poldové. A Viktor mě seřval.“
Sestřička vyskočila z postele a svou sestru objala.
„Ani nevím, proč jsem vůbec chodila ven, stejně už mají zavřeno. Ach jo, už se zase prodlužují dny,“ pokračovala rudovláska.
„Mně léto nevadí, současný svět znám stejně jen z knížek a internetu,“ řekla sestřička rukama. Posledních dvě stě let nebyla venku vůbec, od té doby, co mají internet, se zajímá o každou novinku, co se kde šustne. Dokonce propadla chatování, tam totiž nikdo nepozná, že neslyší. Ani to, že je podle některých „divná“, podle znalých upírka.
„Já bych strašně chtěla chodit ven, ale bojím se jezdit noční tramvají a doprava je v nočních hodinách vůbec příšerná,“ zasnila se rudovláska nahlas.
„Myslíš, že by ti Viktor nemohl koupit auto?“ řekla znakovou řečí sestřička, která se celkem obstojně za staletí naučila odezírat ze rtů.
„Chudí nejsme, to by neměl být problém, ale neumím řídit a v noci žádná autoškola nefunguje.“
V tom se na sebe obě sestry podívaly a začaly se smát.
„Viktore, můžu na chvilku?“ zašeptala škvírou ve dveřích jeho pracovny.
„Ty vždycky, Karo,“ řekl nahlas a pokynem ruky ji pozval dál.
„Chtěla bych tě o něco požádat.“ Rudovláska přešla k taburetce vedle pracovního stolu, na kterou si Vládnoucí Vládnoucích pokládal nohy, když byl znaven „prací“. Stejně všichni věděli, že se za mohutným stolem, na němž se počítač s obrovským monitorem málem ztrácel, spíš baví než pracuje. Sedla si.
„Copak máš na srdci?“ zeptal se jemně a zadíval se při tom dívce z příma do očí.
„Jako... jako tvá nastávající,“ vážila každé slovo, „bych se ráda, než se stanu královnou všech upírů, trochu pobavila... Jako současní mladí,“ dodala rychle.
„Co ti brání?“
„Denní světlo,“ ušklíbla se.
Vzal ji za ruku a pohladil po jejím hřbetě.
Zasmála se, trochu to lechtalo. „Chtěla bych auto.“
Tentokrát se zasmál on.
„Vím, že neumím řídit, ale sestřička by mi na internetu našla nočního řidiče, že prý dost často třeba studenti hledají práce přes noc,“ obhajovala svůj nápad.
„Dobře,“ řekl po chvíli váhání Viktor, „máš ho mít. Chceš Porsche nebo Rolls Royce?“
„Něco civilního, co nepoutá moc pozornosti,“ zasmála se.
„Mercedes?“ zavtipkoval.
Objala ho. „Díky, věděla jsem, že mi pomůžeš.“
Komentáře
Přehled komentářů
Velice zajímavý děj (dobřede nepředvídatelný, teda až na to, že jsou to upíři)(líbilo se mi i to, že je to vlastně z jejich normélného života) Dobře napsané.
skromná cizinka projevuje vlastní názor
(Patricia, 29. 7. 2006 19:28)
no wow..
teda trošku nezvyk, potom všem něco málo modernosti, ale...moooc pěkný.
Osobně se mi líbí Kulhánkův styl a tohle mi ho připomnělo, ne že by to bylo stejny to ne, spíš asi ti upíři. Jinak nápad dobrý, úvod neexistuje - to jsi cela ty.
Jediná připomínka více bych oddelila znakovou rec od normalni treba jinymi uvozovkami aby clovek nemusel tolik vnimat jestli to rekla nebo ukazala a nechal se unaset dejem ;o)
Krásný den.
Koment
(Daniel Polčák, 10. 8. 2006 17:10)