Natanael, syn lesa
Pomalu se blížila půlnoc. Temným lesem se hnal neviditelný vánek. Nadzvedával tenké větvičky stromů a dostal se i do té nejmenší skulinky v mechu. Na lesní mýtině stál mladý kentaur, který pozoroval noční oblohu plnou zářivých hvězd. Jeho hnědé tělo se v mlhavém měsíčním světle nádherně lesklo a vlasy stejné barvy, které mu sahaly až do půli zad, se ve vánku lehce vlnily. Na zádech měl pověšený zlatavý meč s širokou čepelí a v ruce držel dlouhý tisový luk.
Kolem něj stály asi dva tucty dalších bojovníků. Někteří měli kůži a vlasy černé jako uhel, jiní je měli stejné barvy jako jejich vůdce – Natanael.
„Zdržíme se zde jen chvíli,“ řekl hrubým hlasem, „za úsvitu musíme opět vyrazit…“ Sklonil hlavu a pomalu došel k jednomu obzvlášť širokému dubu o který si opřel obě své zbraně.
Ostatní uposlechli a taky se osvobodili od váhy svých „nástrojů“, jen někteří si je raději nechali u sebe.
Natanael se opřel o strom a pozoroval svou družinu. Procestovali spolu veliký kus Silithie, než se dostali až sem. Zavřel oči a pokusil se na chvíli usnout. Věděl, že je mezi svými v bezpečí.
Po chvíli k němu přišel další kentaur. Vlasy i kůži měl slabě načernalou, v ruce držel oštěp a na zádech nesl dlouhý zdobený luk. Okamžik svého druha pozoroval a pak se natvrdo rozhodl.
„Všichni jsme unavení,“ vyhrkl a tím Natanaelovi přetrhl už tak narušený spánek, „myslíš, že se dokážeme ubránit nějakému houfu těch špinavců?“ ke konci už téměř šeptal.
Natanael k němu přistoupil a chytl ho za rameno. ,,Neboj se, Rëfisi…. Jsme přáteli už tolik let a kolikrát jsme už uchránili západní stranu našeho lesa v tak malém počtu? Nemusíš se bát, jestli tam nějaký nepřítel bude, určitě vyhrajeme…. Hvězdy by nás upozornily na nebezpečí. Tedy, pokud by nám nějaké hrozilo….“
„Hvězdy, hvězdy, hvězdy…“ zasmál se Rëfis, ,,Co s nimi pořád máte? Hvězdy nikdy neřeknou nic přesného…. Něco mi říká, že Silithii čekají zlé časy, ale hvězdy to určitě nejsou.“ S těmito slovy se otočil a nechal svého přítele na okraji mýtiny samotného.
***
Slunce se pomalu vyhouplo nad obzor, ale družina už byla na cestě. Natanael s lukem v ruce v čele, Rëfis po jeho pravém boku a ostatní za nimi.
Pokračovali hustým lesem směrem na západ.
Téměř před polednem se konečně dostali ke svému cíli – severnímu průsmyku v … horách. I když zůstali ještě asi míli od onoho místa, už teď mohli cítit smrad spáleného dřeva. Pomalu se k nim linul v pravidelných dávkách černého kouře.
„Věděl jsem to,“ sykl na ostatní Natanael, „všichni se připravte…“
Ostatní sevřeli své zbraně a připravovali se na blízký útok. Natanael vytáhl z toulce jeden šíp a nachystal si jej do luku. Tichounce, jakoby se bál každého zvuku, natáhl silnou tětivu. Rëfis zvedl své kopí nad hlavu a ostatní, kteří drželi stejnou zbraň jej napodobili.
Natanael vykročil vpřed a ostatní se mu drželi v patách.
Po chvíli se před nimi les otevřel a poskytl bojovníkům pohled na spáleniště. V blátě byly vytlačeny stopy skřetů. Natanaelovy oči tyhle stopy sledovaly a jeho stopařský instinkt mu přehrával celou událost.
V tom vylezl zpoza asi dvacet stop vzdálené skály odporný skřet. Pohled mu padl na přítomné kentaury a jediné, co ho napadlo, byl hlasitý výkřik.
Natanael si ho všiml taky. „Jsou tady!“ zařval.
Bojovníci se seskupili do nové formace a čekali na nepřátele. Skřet pořád kvičel a za okamžik se začali kolem dokola objevovat další a další bestie.
Rëfis je zpočátku pohledem počítal, ale nepřátel bylo tolik, že toho hned nechal. „Këntris ať stojí při nás…“ slyšel ho Natanael říkat a svou tětivu natáhl ještě víc.
Když už Natanael neviděl přicházet žádné nové skřety, pohledem přelétl všechny, kteří stáli jen kousek od něj…. Proti nim stála téměř stovka odporných nepřátel. Otočil hlavu na své druhy, kterých bylo necelých třicet. Všichni měli v očích strach, ale viděl v jejich tvářích i odhodlání uchránit svou zem před těmi, co umí jen pálit a ničit. Upřel svůj zrak opět na nepřátele. Tak je to pravda, pomyslel si, skutečně se v Silithii něco děje…. Pomalu se dostával do bojového vzrušení. Jeho nenávist k těm zrůdám vzrostla v okamžiku tak, že zařval: „Vpřed synové lesa, synové Këntrise!“ Vyjel proti nepříteli a jeho druhové ho s řevem následovali.
Vybral si jednoho vysokého a zvlášť ohavného skřeta. Namířil na něj svůj luk a vystřelil. Dlouhý šíp v okamžiku prostřelil skřetovu hlavu, ze které začala hned na to stříkat temně rudá krev. Natanael si přehodil luk přes záda. Tasil svůj meč a střetl se s prvními nepřáteli.
Krev se smísila s lesním porostem. Všichni bojovníci se snažili pobít co nejvíce skřetů. Bestií ze západu rychle ubývalo, ale i kentauři pocítili jejich sílu.
Natanael kolem viděl už čtyři své druhy bez života, skácené na spálené zemi. Pohled na své oddané mu vehnal slzy do očí, ale i přesto bojoval dál. Jediným máchnutím mečem poslal na smrt půl tuctu nepřátel, ale na jejich místech se hned objevily další.
Vedle sebe viděl Rëfise, který rozdával rány svým kopím. Zdál se být nezraněn.
Natanael se dál věnoval svému houfu. Meč měl pokrytý černým slizem a sraženou krví nepřátel. Po chvíli se na něj začalo hrnout stále víc a víc nepřátel. Sám už nestíhal rozdávat tolik ran a ještě se krýt. Z boku přiletěla velká oválná věc, která ho zasáhla do spánku. Zatmělo se mu před očima a v bezvědomí se svalil na zem.
***
Natanaelem kdosi prudce zatřepal.
„Co se děje?“ zeptal se polohlasem. Otevřel oči a podíval se na postavu, která se ho snažila postavit na nohy.
Nad ním stál nějaký kentaur. Po celém těle měl hluboké škrábance. Uschlá černá krev skřetů vypadala na jeho světlém těle docela komicky.
Konečně se mu podařilo Natanaela zvednout. Ten se jen postavil na nohy a rozhlédl se kolem. Na hlavě měl ošklivou ránu, ze které proudila v pravidelných intervalech krev. „Co se stalo?“ zeptal se instinktivně.
„Pane,“ oslovil ho kentaur, který mu pomohl, „všechny skřety jsme pozabíjeli, ale na naší straně je taky spousta mrtvých. Co máme dělat?“ zeptal se posmutnělým hlasem.
Natanael si teprve teď uvědomil celou situaci. Kolem sebe viděl asi jen tucet svých druhů. Ale jedno jej zarazilo: „Kde je Rëfis?“ zařval na nejbližšího kentaura. „Kde je?“ Chtěl najít svého přítele, ale jeho mysl mu pořád zjevovala obrázek jeho smrti. Obracel se dokola a hledal jej.
„Pane,“ řekl znova ten kentaur, „bylo jich na nás příliš moc…“
„Ne!“ vykřikl. V očích měl slzy. Skryl si obličej do dlaní a tiše plakal. Proč tohle?, zeptal se sám sebe…Tohle se nemělo nikdy stát. Věděl ale, že tímhle už svému příteli nepomůže. Otřel si obličej a rozhlédl se po ostatních, kteří přežili. „Musíme všechny pohřbít. Potom se vrátíme zpět.“
***
Slunce se pomalu ztrácelo za obzorem. Kolem Natanaela čnělo do výše kolen třináct kamenných hrobů. Vzal Rëfisův luk a položil jej na jeho hrob, s kterým si sám dal největší práci. Vzdal mu hold a vzdálil se. Čekal na ostatní dokud slunce úplně nezašlo.
Ostatní mezi sebou neprohodili ani slovo. Konečně se po několika dnech vraceli domů i když ne všichni.
Komentáře
Přehled komentářů
Na fantasy netu jsem si všiml, že je toto první část, takže na celkový komentář si ještě oba chvilku počkáme :)
Ale k první části. Nejsem si jistý jestli si kladl největší důraz na boj, ale přivítal bych, kdyby byl trochu více popsaný, stejně tak jako skřet(i když si ohavného skřeta dokážu představit, tak ti skřeti mohli být něčím zvláštní nebo jiní, než jsou v mé fantasii).
Co se týče děje, byl trošku předvídatelný, ale i tak zajímavý. Občas ti tam chyběla nějaká čárka a taktéž jako Sorraja z fantasy netu se přikláním k názoru, že spálené dřevo nesmrdí a krev se nemůže mísit s lesním porostem. Třeba "krev obarvila lesní porost".
Jinak si nemyslím, že se muže mísit pouze kapalina s kapalinou. Například podle mě není na mísení prachu a štěrku (za určitých podmínek) nic špatného :) Ale to už se nepatří.
Těším se a čekám na pokračování.
Koment
(Daniel Polčák, 16. 7. 2006 19:20)