Vyšplhal jsem se až na vrchol
kopce.Údolí pode mnou bylo zalito neproniknutelnou tmou.Noc byla temná, měsíc
byl v novu a hvězdy dnes nevyšly.V duchu jsem poděkoval osudu že v mých žilách
koluje vlkodlačí krev.Sám jsem se sice ve vlkodlaka nikdy neproměnil ale zdědil
jsem po otci pár užitečných vlastností, díky nimž jsem ted v samém severním
cípu údolí rozpoznal obrys kláštera.Svižným krokem jsem se dostal po hřebeni až
nad klášter.Byl temný nesvítilo v něm jediné světélko a přesto jsem věděl že je
pln života.Také jsem věděl,že po mém odchodu tomu tak nebude.Odlepil jsem se od
země a skokem,který se málem rovnal letu jsem se přenesl na výčnělek skály o deset metrů níž.A další
skok-let.A další.Až jsem se ocitl u říčky protékající údolím.Byla to dravá
horská bystřina jež pramenila o pár kilometrů výš v horách.Sklonil jsem se k
vodě,nabral chladnou vodu do dlaní a zhluboka se napil.Voda byla
osvěžující.Jedním dobře mířeným saltem jsem se přenesl na druh břeh.Přikrčil
jsem se a vyčkával.Nikde se nepohnul ani lístek.Přikrčen a skryt závojem tmy a
listů jsem se přemístil až ke klášterní zdi,kde podle mého odhadu mohla být
boční branka.Můj odhad byl správný.Naštěstí pro mě,na neštěstí pro mnichy
nebyla zamčená.Rozhlédl jsem se a stiskl kliku.Dveře byly dobře promazané a
nevydaly ani hlásku.Ocitl jsem se v dlouhé temné chodbě.Zpoza rohu prosvítalo
trochu světla.Lidské oko by ho pravděpodobně ani nezregistrovalo.Já ale nejsem
člověk.Pomalu a obezřetně jsem se krok za krokem,posouval chodbou směrem do
předu.Najednou jsem z podlahy ucítil jemný závan vzduchu.vymrštil jsem se a
přemetem, který by mi záviděl kde jaký šimpanz.Jsem přeletěl jednu dlaždici.Za
rohem na mě čekala další chodba,tentokrát ale kratší a hned za rohem byly
otevřené dveře.Ruka my sjela k boku.Náhle jsem v ruce držel malou
poloautomatickou kuši s dvěma šipkami. Chvíli jsem se zarazil,ale už za mně
začal pracovat automat vycvičený na zabíjení.Vrhl jsem se kotoulem letmo kolem
dveří a zároveň dvakrát za sebou stiskl spoušť. Ozvalo se zachroptění a pád těla
na podlahu. To už jsem ale stál na druhá straně dveří.V jedné ruce meč,v druhé
kuš,do které jsem za pomoci zubů nabýjel další dvě šipky. Bez rozmyslu jsem se
vřítil do místnosti.Šipky srazily k zemi další dva muže.Zbývali ještě tři,kteří
už se na mě sápali svými meči.Než se však stačili pořádně bránit,ležel první z
nich na zemi v kaluži vlastní krve,která mu vytíkala z hrdla."Ty
hajzle!!" zařval druhý muž a vrhl se ke mě. Únik půl
piruetou.Nápřah.Rána.Další mrtvý s proseknutým břichem od slabin k hrudnímu
koši. Třetí muž už se nesnažil ani se krýt a pouze bezmocně nastavil ruce mé
raně ve chvíli,kdy můj meč projížděl jeho hlavou.Celé to trvalo asi dvě
minuty.Teprve teď jsem si pořádně prohlédl místnost ve které jsem spáchal malý
masakr.Byl to poměrně velký pokoj bez oken. Kdysi snad sloužil jako salon,nyní
byl však přebudován na jakousi strážnici.Prohledl jsem si cely pokoj.Nebylo v
něm nic zajímavého.Par lahví od vína,několik ne zrovna drahých zbraní a tři
svícny ve kterých dohořívali zbytky svíček.Vyšel jsem ze strážnice a vratil se
do místa které jsem před tím přeskočil.Opatrně jsem ho prohlížel,a nakonec vší
silou dupl do středu kamene po jehož obvodu se táhla silnější spára.Kámen se ze
zahučením zřítil do hlubiny.Sundal jsem ze stěny louči a hodil ji dolů.Díra
nebyla ani tak dírou jako spíše šachtou spouštějící se do hloubky dobrýh
dvaceti metrů.ze zdí však vystupovaly na jedné straně výstupky po nichž se dalo
slézt dolů.Vyzkoušel jsem jestli mam všechnu vyzbroj dobře připevněnou a
spustil se do šachty.Pomalu jsem sestupoval.po každém stupínku jsem přičítal čísla..u
stovky jsem se zastavil. podíval se dolu a skočil...
Dopad byl sice tvrdší než jsem
čekal,ale ustál jsem to.Stál jsem e sklepení a tmou ke mě doléhali hlasy.
"To přece
nemúžeme","ale ano můžeme"dostal první hlas odpověď .Jen tak tak
jsem se stačil schovat za sloup když z po za rohu vyšli dvě postavy.První
z hlasů patřil menšímu muži,který byl na první pohled poskokem druhého .Ten byl
zahalen do kutny s kapucí a kráčel s rozvahou patřící odhodlanému ale přesto
opatrnému muži.
"Je to pro dobro řádu.Tady
dole ji nikdo nikdy nenajde."
Ani netušil jak se mílí. Hlasy
zanikly v ozvěně odrážející se od kleneb.Procházel jsem podzemím.Nevím jak
dlouho jsem tam bloudil.Mohli to být hodiny,dny,týdny.Nakonec jsem ale našel co
jsem hledal.Uprostřed obrovské síně plál kruh modrého ohně a uvnitř ležela.Byla
strašná ve své kráse a krásná ve své strašlivosti.Černé vlasy ji splívaly na
ramenou.Byla bledá a chladná jako podzimní slunce.Přesto, že jsem si to
zakazoval jsem pět minut stál a jen se tak na ni díval.Konečně jsem se probral.
Několikrát jsem kruh obešel a zkusil do něj vstoupit.Po každé mě sežehl ledový
plamen a bodlo mě u srdce.Nakonec jsem
pomalu tasil meč a začal postupně pomaličku a důkladně spřádat síť toho nejnebezpečnějšího
zaklínadla jaké ovládám.Pomalu se mi kolem meče začala tvořit stříbrná pavučina Síly. Cítil jsem jak mi magie
zatemňuje mysl málem jsem se zhroutil. Teď nebo nikdy,blesklo mi
hlavou.Rozmáchl jsem se a udeřil mečem do podlahy.Zem mírně praskla a oheň
pohasl.Nyní se dal překročit.A však než jsem to stačil udělat vystoupila z něj
a vrhla se mi kolem krku."Ach Alco.Jak dlouho jsem čekala na tenhle okamžik."
Odstrčil jsem ji od
sebe."Ty proradná mrcho.Nejsem tvůj zachránce."
Nechápavě na mě
hleděla."Poslali mě jako tvého kata."
„Co-co-cože?? To přece-to ne……já
ne já nikdy…“
„Nevykrucuj se moc dobře víš že
to nemá cenu kat vždy svůj úkol splní i kdyby šlo o velmistra Řádu. Prosím tě
aby ses nevzpírala.
„Dobrá vykonej svou povinnost
ale věz že trestáš nevinného.“
Z kapsy jsem vytáhl
drobnou skleněnou kuličku pověsil jsem ji do vzduchu měla mě zabránit jakékoliv
magii při vykonávání trestu.
Tasil jsem meč rozpřáhl se,
naposledy se jí podíval do očí. Byly naprosto vyrovnané. A švihl jsem. Hlava se
jí oddělila od těla a společně dopadly do kaluže krve, která se začala linout z trupu.
Odvrátil jsem pohled strčil si
kuličku zpět do kapsy a běžel chodbou až jsem začal cítit zřídlo Moci. Zastavil
jsem se a prudce oddechoval.. Po chvíli jsem začal zdejší sílu přeměňovat ve
smrtící vichr, který se začínal prohánět klášterem jako trest, trest za to že
ti neviní mniši vůbec existovaly. Bylo mi to jedno, stále na mě ležela kletba
kata. Věděl jsem ale , že zítra ráno budu mít chuť umřít, nebo v lepším případě
se pořádně opít. S těmito myšlenkami jsem se chodbami tichého kláštera
ubíral zpět do lesů…
Dalších pár dní si pamatuji jen v mlhavám závoji. Dojel jsem do města
kde na mě čekal mistr, vyprávěl že jsem zničil poslední strážkyni a že nyní
budou strážkyně jen z čistého rodu z mého rodu. Do žil mi byla
vpravena látka která potlačila vlkodlaka ve mně, bylo mi sděleno že můj potomek (ač jsem o
žádném nevěděl) bude zdraví a jeho potomek také a první žena v příme rodové
linii se stane strážkyní a až nadejde její čas tak zachrání nebo zničí svět ale
s tím já nic neudělám-budu jen rádcem. Byl jsem uspán a uschován
bezpečném, nenápadném místě a spolu se mnou i To. A já vyčkával staletí….