Vítězství
Kdysi dávno, v dobách, kdy se ještě vlci hojně vyskytovali a nehrozilo jim vyhynutí, se narodila. Holčička dostala jméno Nicoletta. A ke svým desátým narozeninám si přála psa. Ale chtěla jiného než ty, kteří běhali kolem domu a stád. Otci patřila vzácná fenka beaucerona, šest nízkonohých velškorgi pembroke a tři dovezení australští honáčtí psy, dvě fenky a pes. A rodiče jí toto přání splnily. Darovaly jí zlaté štěně krátkosrsté kolie. Psa, kterého přivezly z města vzdáleného 130 km. Krátkosrstou kolii v okolí nikdo neměl a ani neznal. Nicoletta měla ohromnou radost. Dala štěněti jméno Breton. Nicoletta předtím vídávala svého otce, jak učí psy pracovat s dobytkem a ovcemi. A rozhodla se, že to Bretona naučí taky. Breton byl velmi učenlivý a brzy pochopil, co po něm jeho malá velitelka chce. Nicoletta si s Bretonem dobře rozuměla a tak není divu, že psík, sotva roční, poslouchal stejně dobře, možná i lépe, než leckterý otcův pes. Už odmalička byl Breton Nicolettě nejlepším přítelem a nic se na tom nezměnilo, ani když dospěl. Naopak. Nicoletta s Bretonem po boku mohla jít kdykoliv a kamkoliv, Breton byl schopný za Nicolettu položit život. Když mu byly dva roky, zahlédla Nicoletta otce, jak více trénuje dva ze svých psů. Šla se ho zeptat, proč? Otec ji vysvětlil, že za tři měsíce bude soutěž v pasení ovcí a on ještě neví, kterého ze psů přihlásit. Nicoletta si to chviličku rovnala v hlavě a pak řekla tátovi, že by chtěla, aby přihlásil taky jí a Bretona. Otec nejdříve nechtěl, ale nakonec Nicolettě podlehl a souhlasil, že ji taky přihlásí. Nicoletta začala také Bretona více cvičit, jak to viděla u otce. Závody se blížily. V den závodu naložil otec svého psa, Nicolettu a Bretona. Když dorazili na závodiště, nikdo nechtěl vzít Nicolettu na vědomí. Soupeři nechtěli připustit, aby Nicoletta soutěžila. Vymlouvali se na to, že je jí jen 12 let. Otec Nicolettu bránil. Zašel za rozhodčími a chtěl, aby někdo našel v pravidlech, jak starý musí být vodič, aby mohl soutěžit. Rozhodčí prošli pravidla, ale nenašli nic. Pak se usnesli, že Nicoletta soutěžit může. Pak se ozval jeden ze soutěžících, že pes jako je Nicolettin, není běžné plemeno a že kříženci by soutěžit neměli. Ale Nicoletta vytáhla Bretonův průkaz původu. Tudíž ani toto nebylo překážkou. Takže se zařadila na seznam soutěžících, kterých bylo celkem dvacet. Byly rozděleni do pěti skupin, po čtyřech, z nichž postupoval pouze první. Nicoletta si vylosovala třetí skupinu, čtvrtou pozici. Otec soutěžil ve druhé skupině, jako první. Psími soutěžícími byly dlouhosrsté kolie a šeltie. Výjimkou byla Nicoletta s Bretonem a její otec s beauceronkou Daphne. Nastoupila první skupina, kterou tvořily samé kolie. Z nichž vyhrála trikolórní fena. Ve druhé skupině vyhrál otec s Daphne. Třetí skupinu vyhrála s přehledem Nicoletta, na Bretonovu mrštnost neměl nikdo, ani dlouhosrsté kolie. Čtvrtou skupinu tvořily dvě kolie a dvě šeltie. V této skupině vyhrála šeltie, vzácně zbarvená blue-merle. A v poslední, páté, skupině vyhrála zlatá kolie. Pak se těchto pět psů seřadilo a znovu se losovalo pořadí. Nicoletta si vytáhla číslo dvě. Otec startoval jako poslední. Odstartovala dlouhosrstá kolie, když se Nicoletta přiřítila k otci, že nemůže startovat, že se bojí. Otec se jí to snažil rozmluvit, když se najednou ozvalo, že se má připravit pes s číslem dvě - Breton. Nicoletta ztuhla. Neustále otci opakovala, že nemůže startovat, protože se bojí, že to nedokáže, a že ostatní budou mít pravdu, že taková holka nemá na závodech co dělat, protože je mladá. Ale otec ji to její vymlouvání přísně zatrhl, a řekl, že když chtěla jít na závody, tak je musí dotáhnout do konce, právě proto, aby těm ostatním ukázala, že pravdu neměli. Že měla pravdu ona. Potom ukázal na Bretona, a zeptal se jí, jestli si myslí, že by to Breton chtěl vzdát. Nicoletta se podívala na svého psa, unikát, který chtěli hned v začátku vyloučit. A najednou v sobě ucítila, že je moc hrdá na to, aby to vzdala. Že nechce dát za pravdu těm, kteří ji chtěli vyhodit, protože je mladá. Nicoletta se narovnala, zavolala si Bretona k noze a se vztyčenou hlavou vešla na dráhu. Breton jen zahlédl ovce a už se chvěl nedočkavostí, protože práci miloval. Nicoletta ho posadila a odešla od něj. Pak dala povel a Breton vyrazil. Oběhl ovce, které se mu, jak naschvál, rozutekli. Shromáždil si je do stáda a pak je hravě dostal do ohrady, kterou dokonce i sám zavřel. To bylo malé překvapení pro porotu i celé obecenstvo. Nicoletta ho to naučila na zvláštní povel, který byl učený tajně. Časy se zatím nezveřejňovali. Potom běžela šeltie, pak další kolie a nakonec otec s Daphne. Potom zveřejnili všechny časy najednou. Nejdříve v pořadí, ve kterém psi běželi a pak od prvního místa po páté. Čtvrté a páté místo obsadily dlouhosrsté kolie, třetí místo otec s Daphne, druhé malá mrštná šeltie. A první místo patřilo Nicolettě a Bretonovi. Ta, když si to přečetla, zavýskla a objala Bretona. A do ucha mu pošeptala, že to dokázali, spolu. Že všem ukázali, že měla pravdu ona a táta. Nicoletta dostala za vítězství pohár a šerpu. Pak s tátou nasedla do auta. A celou cestu domu nezavřela pusu. Doma překvapila mámu pohárem, který si postavila na poličku ve svém pokoji. Nicolettu začalo ježdění po závodech bavit, a proto ji rodiče koupily dalšího psa, vlastně fenku, stejného plemene, jako byl Breton, jen trikolórního zbarvení. Nicoletta jí dala jméno Eywa. Teď měla na trénování dva psy, i když Breton moc tréninku nepotřeboval a Eywa byla na trénování zatím moc malá, takže Nicoletta jen zkoušela, jak reaguje na živá zvířata. Reakce byla vesměs pozitivní. Tak jednou, když se otec chystal sehnat ovce z jednoho z blízkých kopců, jela s ním. Její kobylka Shara znala jen Bretona a tak ji malé chlupaté klubíčko, které se jí motalo pod nohama, mátlo. Nakonec otec zastavil koně, chytil Eywu a podal ji Nicolettě do sedla. Teď měla Shara cestu volnou, ale zase cítila, jak se štěně v sedle mele. Nakonec Eywa skončila v sedlové tašce, kde se stočila do klubíčka a usnula. Nicoletta sledovala Bretona, jak prozkoumával cestu, každou chvíli se ztratil v okolní zeleni, aby se vzápětí vynořil před Sharou na cestě a kontroloval, jestli je Nicoletta v pořádku a stále na cestě. Také otec si všiml, že Breton na Nicolettě doslova visí, proto mu běhalo hlavou, jak asi zvládne situaci, kdy se do Nicolettina života naplno zapojí Eywa. Když tak přemýšlel, nepostřehl, že mu jeho kůň odbočil částečně z cesty a jde po trávě. Až když na něj Nicoletta zavolala, vrátil se do reality a chtěl koně navést zpět na cestu, ale kůň se tomu bránil. Otec tedy zastavil. Slezl z něj a prohlédl mu kopyta, jestli ho něco nebolí. Ale nic nenašel. Rozhlédl se ještě po cestě, ale ani tam nenašel nic podezřelého. Otočil se na Nicolettu a jen bezradně pokrčil rameny. Přehodil koni otěže přes hlavu s tím, že ho kus povede a pak se uvidí. Vzal otěže do ruky a vykročil. Udělal sotva tři kroky, když se kůň znova zarazil. Nicoletta, která předtím pobídla Sharu do klusu, do otce a jeho koně málem nabourala. Aby se tak nestalo, zatáhla za levou otěž a se Sharou skončily na louce. Tam kobylku zase otočila a vracela se k otci, který stál na stejném místě a upřeně něco sledoval. Kousek od něj také sklouzla ze sedla. Opatrně šla k otci a hledala očima, na co otec kouká. Ale nic neviděla. Když se dotkla jeho ramene, otec jen položil prst na ústa a ukázal prstem na křoví u cesty. Pak strčil otěže svého koně Nicolettě do ruky a opatrně vykročil na cestu. Dva kroky mu stačily, aby cestu překonal. Opatrně se naklonil přes nízké křoví a zahlédl něco černobílého. Opatrně ponořil ruku do křoví. Vzápětí chňapl po tom, co zatím nevěděl, co to je. A zvedl to do vzduchu. Zároveň udělal krok dozadu. Pak už jen viděl, jak se ze křoví vymrštil had, ale na otce nedosáhl, a rychle zmizel zase ve křoví. Otec nechápavě koukal na hada, který už tam nebyl. Neměl o něm ani ponětí. Pak se podíval, co to vlastně drží v ruce. Bylo to malé, trikolórního zbarvení jako Eywa. Byl to pes, vlastně štěně. Nicoletta pustila oboje otěže a vrhla se k tomu malinkému klubíčku. To nechápalo, co se kolem něj děje a schoulilo se ještě víc. Nicoletta ho vzala do náruče a chystala se jít zpátky ke svému koni, když uviděla Bretona, jak stojí vedle ní a s hlavou nakloněnou na stranu pozoruje, co to má jeho velitelka v rukou. Nicoletta si sedla na bobek a zavolala Bretona k sobě. Ten strčil čumák ke štěněti. Nicoletta čekala, že se ho štěně bude bát, ale do toho, jak když někdo vleje život. Vztyčilo se Nicolettě na rukou a začalo vrtět ocáskem. Nicoletta zvedla hlavu k otci a zeptala se, co budou se štěnětem dělat. Otec pokrčil rameny. Bylo však jisté, že ho tam nenechají. Otec ho sebral Nicolettě z rukou a strčil do své sedlové tašky a pokračovali v cestě na pastviny, protože je čekala práce s ovcemi. Ještě dříve, než se na pastviny dostali, se Eywa probudila a začala se v tašce vrtět. Nicoletta tašku rozepnula a Eywa hned vystrčila hlavu. A než stačila Nicoletta zastavit, Eywa vyskočila sama. V Nicolettě hrklo, protože se bála, aby si Eywa něco neudělala. Ale ta dopadla ladně na zem a utíkala za Bretonem, protože se s ním ráda honila. Nicolettě běhala v hlavě myšlenka na štěně v otcově sedlové brašně. Jenže po chvilce se už dostali na pastviny, a tam už nebyl na přemýšlení čas. Nicoletta zapískala a Breton se okamžitě ukázal vedle ní. Nicoletta mu dala několik povelů a Breton se pustil do práce. Po chvilce si všimla, že Eywa je asi pět metrů od Bretona a takřka ve všem ho kopíruje. Když zahlédla ovci, která se odpojila, a Breton byl moc daleko, dokázala ji sama zahnat do stáda, ač jí bylo šest měsíců. Nicoletta nevěřila svým očím, když to viděla. Když se psům podařilo sehnat celé stádo dohromady, vydali se všichni na zpáteční cestu. Cesta jim trvala trochu déle, než čekali, protože se jim část stáda splašila a Breton s Daphne měli plno práce, aby ovce zvládli a zahnali je zase do stáda. Když se konečně dostali domu, byla Nicoletta tak unavená, že sotva obstarala koně, padla do sena a usnula v seníku. Breton a Eywa se stočily do klubíček vedle ní a usnuli taky. Když je otec našel, jen se usmál, vzal Nicolettu do náruče a odnesl do pokoje. Máma ji svlékla a položila do postele. Nicoletta to snad ani nezaznamenala. Když se probudila, tak chvíli ani nevěděla, kde je a jak se dostala do postele. Pak si vzpomněla na ovce a cestu s nimi. A hned jí bylo vše jasné. Pak si vzpomněla ještě na něco. Malé chlupaté klubíčko u táty. Ihned vylezla z postele a šla najít otce. Otce našla u koní ve stájích. Hned se ptala, kde je to malé štěně. Táta se jen tajemně usmál a pokynul jí, aby ho následovala. Potichu ji vedl k oknu do kuchyně. Když Nicoletta nahlédla do okna, uviděla mámu, jak štěně chová na rukou a připravuje mu nějakou kaši. Potichu si s ním povídala a štěně se tvářilo spokojeně. Potichu se vrátily do stáje, kde jí táta řekl, že když se vrátily domu, tak na štěně zapomněl. Asi hodinu na to šel pro něco do stáje a uviděl svou tašku, jak poskakuje v uličce mezi koňskými boxy. Zároveň si uvědomil, že je to štěně a že na něj zapomněl. Proto otevřel tašku a vytáhl malého uličníka ven. Ten se rozhlédl, zahejbal nosíkem, něco si zavrčel pod nos a zůstal sedět otci na rukou. Když tam tak otec stál a přemýšlel, co s malým štěnětem udělá, vešla do stáje máma. Chtěla se otce zeptat, kde se zapomněl, že na něj čekala u ohrady. Otec se na ni otočil a chtěl ji vše vysvětlit, když v tom máma zahlédla malé štěně. V tom okamžiku zapomněla na vše, vrhla se na štěně a začala se s ním mazlit. Otec ji řekl, kde a jak k němu přišli, ale máma ho skoro ani nevnímala, protože veškerá její pozornost byla upřena na štěně. Pak se ještě zeptala, co s ním bude dál. Otec pokrčil rameny. A máma prohlásila, že si ho nechá. Že bude mít taky svého pejska, když je má otec i Nicoletta. Otec neměl námitek, proč taky. Když můžou mít dvanáct psů, můžou mít i třináctého. Máma se usmála a odešla se štěnětem do kuchyně. Zbytek už viděla Nicoletta sama. Nicoletta se usmála taky. Když si tak s tátou povídala, zahlédla stín. Čekala, který ze psů se to plíží kolem stájí. Nakonec se ze stínu vyklubala Flavia. Potichu ji ukázala otci. Otec chytil Nicolettu a zatáhl ji do volného boxu. Oba zvědavě Flavii pozorovali. Ta vešla do stáje a obezřetně se rozhlédla. Když se ujistila, že ji ze stáje nehrozí žádné nebezpečí, pokračovala v cestě. Když došla ke stání jedné z kobylek, zastavila. Vyskočila na zadní, opřela se o vrata a slabě štěkla. K úžasu Nicoletty i otce se z boxu vyklonila kobylka a nosem se dotkla Flavie. Pak se kobylce na hřbetě ukázalo kotě. Flavia uviděla kotě a začala slabounce kňučet. Kotě se podívalo na Flavii a začalo mňoukat. Pak se rozběhlo kobylce po krku ke Flavii. Když se konečně dostalo na zem, začalo kolem Flavie běhat. Flavie kotě očichala, pak ho čapla za kůži na krku a vyběhla s ním ven. Otec se vydal za ní. A Nicoletta taky. Flavie dorazila s kotětem ke své boudě a zalezla dovnitř. Otec a Nicoletta vylezli z úkrytu. Otec šel za Flavií do boudy. Když dorazil k boudě, zvedl otvíratelnou střechu. K jeho úžasu uviděl, jak Flavie kojí tři koťata. Věděl, že nedávno byly v okolí nalezeny dvě mrtvé kočky, ale nikoho nenapadlo, že by mohly mít koťata. Kočky byly otráveny, jak se později zjistilo. Takže je fena nezabila, aby získala mláďata. Prostě je někde našla a ujala se jich. A to dokonale, protože se jí spustilo i mléko. Otec jen zavrtěl hlavou, nechápal to. Pak střechu zavřel a otočil se na Nicolettu, která stála vedle něj. Řekl jí, že Flavii viděl už několikrát jít do stáje, ale nevěděl, proč tam chodí. Teď už ten důvod zná. A jen se nad tím pousmál. Pak jen mávl rukou a šel pokračovat v práci. A Nicoletta se vrátila do domu. V kuchyni našla mámu, jak krmí štěně kaší. Máma se na ní usmála a řekla jí, že má taky svého pejska, jako ona a otec. Nicoletta řekla, že už to ví od otce a že je ráda, že si ho máma nechá. Stejně nevěděli, co si s ním počít. Máma přikývla a dál se věnovala štěněti. Nicoletta ji ještě chvíli pozorovala s úsměvem na rtech. Pak se z kuchyně potichu vytratila. Vešla do svého pokoje a její pohled padl na pohár, který vyhrál Breton. Padla do postele a zasnila se. Znovu viděla všechny ty, kteří ji nechtěli nechat závodit, kteří se jí smály, že to nedokáže. A jejich údiv, v některých případech i šok, když Nicoletta vyhrála. Znovu se usmála, když si na to vzpomněla. Pak zaslechla štěkot. I přes zavřené okno poznala Bretona. Rychle vstala z postele a přistoupila k oknu, které otevřela. A uviděla Bretona, jak doráží na koně ve výběhu a štěká. Ale jinak než bylo obvyklé. Jakoby je od něčeho odháněl, snažil se je chránit. Bylo to divné. Nicoletta vyběhla ven a hledala otce. Našla ho v ovčinci, kde prohlížel jednu březí ovci. Vypověděla mu, co viděla z okna. Otec se hned zvedl a běžel za Nicolettou do ohrady. Když tam dorazili, Breton držel koně v jednom rohu ohrady. Otec se rozhlédl po ohradě. Nikde nic neviděl, proto jen zavrtěl hlavou a pokrčil rameny, když se na něj Nicoletta podívala. Pak oba vstoupily do ohrady a pozorně prohlíželi trávu pod nohama. Nakonec to vyřešila Nicoletta. Přibližně ve středu výběhu leželi hadi. Upozornila otce, že našla klubko hadů. Otec se přiblížil a pozorně si hady prohlédl. Nejdříve uviděl neškodnou užovku a chtěl ji vzít do ruky a odnést, když tu ho něco upoutalo. Jeden z hadů byla opravdu užovka, ale další dva, kteří se tam také motali, byli jedovatí. Nechápavě koukal, jak je možné, aby se tyto dva druhy spletli do sebe, když tu se jeden jedovatý had odpojil a plazil se rychle pryč. Před otcem a Nicolettou zůstali už jen dva. A oba zakousnutí do kořisti, do velké myši. Otec najednou nevěděl, jak to vyřešit. Sahat na hady se mu moc nechtělo. Naštěstí se to po několika vteřinách vyřešilo samo. Užovka myš pustila a odplazila se pryč. Druhý had myš spořádal a pak se odplazil taky. Breton, přesně v okamžiku, kdy hadi opustili ohradu, přestal koně hlídat a přiběhl k Nicolettě. Strčil jí čumák do dlaně a zakňučel. Nicoletta se k němu sklonila a začala ho hladit po celém těle. To Breton miloval. A Eywa nehodlala zůstat pozadu. Skočila na skloněnou Nicolettu a porazila ji. Pak ji začala olizovat obličej. Nicoletta se nezmohla na nic jiného než na uhýbání s obličejem a smích. Nakonec musel zasáhnout otec. Chytil Eywu za obojek a odtáhl ji od Nicoletty. Breton celou tu dobu štěkal, ale nějak nevěděl, jak Nicolettě proti Eywě pomoci. Teď strčil čenich Nicolettě do obličeje, aby se ujistil, že je v pořádku. Nicoletta se zvedla a otec Eywu pustil. Obě kolie se rozběhli k domu. Nicoletta se vydala za nimi a otec se vrátil k práci. Nicoletta vzala oba psíky k sobě do pokoje, Breton si tajně vlezl do postele, ale Eywa chtěla za ním a tak ho prozradila, takže nakonec byl vykázán i Breton. Ale bral to sportovně, protože věděl, že tam stejně nesmí. Proto se spokojil s tím, že si lehl vedle postele a sledoval Nicolettu, jak sedí u stolu a něco tam kutí. Nakonec usnul s Eywy hlavou na krku. Když se setmělo, šla Nicoletta spát. Ráno Bretona Nicoletta probudila a utekla ven. Breton ji byl v patách a jemu v patách běžela Eywa. Shara ve stáji radostně zařehtala, když k ní Nicoletta vešla do boxu se sedlem a uzdou. Nejdříve byla kobylka vyčištěna, pak jí bylo dáno sedlo a nakonec nasazena uzda. Shara nadšeně dupala po stání a nemohla se dočkat, až vyběhne po zelené trávě. Nicoletta nasedla na kobylku a pobídla ji do kroku. Otec ji uviděl a otevřel ji bránu. Pak ji ještě upozornil, aby se vrátila včas k večeři. Nicoletta přikývla a pobídla Sharu do běhu. Ta se nedočkavě rozběhla a Nicoletta měla co dělat, aby její energii zvládla. Také Breton a Eywa nezůstali pozadu a běželi na Sharou. Během cesty si Shara zvykla na dva psy pod nohama a už se tím nerozptylovala, jako poprvé. Nicoletta měla určitý cíl cesty. Chtěla se jet podívat na stádo koní k sousedovi, který koně choval a od kterého byla i Shara. Breton se s Eywou srovnal dobře, protože věděl, že on i Eywa k Nicolettě prostě patří. Cestou psi prozkoumávali okolí, ale vždy si hlídali, kde se nachází Nicoletta. Když k sousedovi dorazila, zjistila, že nikdo není doma. Ale koně se proháněli v ohradě, tak si Nicoletta sedla na hrazení a koně pozorovala. Mezi všemi ji upoutal hnědák. Sama nepoznala, jestli se jedná o kobylku nebo hřebečka, ale to bylo v tomto okamžiku jedno. Prostě se jí ten koník líbil, bavilo ji pozorovat ho. Když tam pozorováním strávila už asi hodinu a půl, zaslechla dusot kopyt na cestě. Ohlédla se. Pak začala mávat, protože to byl soused. Jmenoval se Simon. Když zastavil koně a odpřáhl ho od povozu, zavolal na Nicolettu, jak dlouho už sedí na té ohradě. Nicoletta mu odpověděla, že už něco přes hodinu a pozoruje koně. A že se jí líbí ten velký hnědák. Simon se jen usmál a odvedl zpěněného koně do stáje. Tam mu sundal postroj, vytřel ho do sucha, připravil mu krmení a vodu a pustil ho do boxu. Koník se pustil do jídla a nechal Simona, ať si jde po svých. Ten vyšel ze stáje a namířil si to k Nicolettě k ohradě. Nicoletta mu ukázala koně, který se jí strašně líbil. Simon jen pokýval hlavou. Ale tvář se zasmušila. Nicoletta si toho všimla a hned se zeptala, co se děje. Simon jen zavrtěl hlavou a odešel do domu. Nicoletta se podívala na hnědáka a pak se rozběhla za Simonem. Když dorazila do kuchyně, seděl Simon na židli a v ruce držel fotku. Nicoletta se na fotku podívala a uviděla rodiče s dvěma chlapci, jedním patnáctiletým a druhým desetiletým. Nicoletta položila Simonovi ruku na rameno a zeptala se, co se stalo a jakou to má spojitost s tím hnědákem. Simon se nadechl a začal vyprávět. Když mu bylo patnáct let, jeho otec koupil toho hnědáka jako roční hříbě. Učil ho tahat vůz a chodit pod sedlem. Celkem mu to šlo, proto se táta rozhodl, že ho zapřáhne do kočáru, až pojedou na pouť. Cesta tam proběhla dobře. Když se však vraceli, hnědák se splašil. Snad se lekl listí, které zvedl vítr, snad psa, který vyskočil z křoví. Prostě se bezhlavě rozběhl. Otec se snažil koně uklidnit a zastavit. V jedné zatáčce, kdy kůň asi neměl v úmyslu zatočit, se jeho otec pověsil na oprať a kůň zatočil. Hodně prudce a jeho, Simona, to vyhodilo ze sedačky a z kočáru vypadl. Rychle se postavil na nohy a utíkal za kočárem, ale ten mizel v dálce. Simon se nevzdával a stále utíkal po cestě. Utíkal dlouho, když si všiml podivné díry ve křoví. Chviličku přemýšlel, jestli tu díru mohl vytvořit kočár. Pak se bez rozmyslu vydal tou dírou na louku. Tam uviděl v trávě koleje od kol kočáru. Šel po nich, když se dostal k nehluboké, ale obrovské jámě. A na jejím dně ležel kočár. Rozbitý a k nepoznání. O kus dál stál kůň. Simon skočil do díry a rozhlížel se po rodičích a bratrovi. Toho našel prvního. Žil, ale byl hodně potlučený. Pak zahlédl otce. Bohužel mrtvého. A kus od něj i matku. Ptala se na tátu. Simon se jí snažil namluvit, že je v pořádku, ale máma věděla, že už otec nežije. A pak mu zemřela v náručí. Náhodou tou dobou jel po cestě kočár s lékařem a naštěstí si všiml díry ve křoví. Pak i kolejí na louce. Šel po stopách a našel Simona a jeho bratra. Lékař byl dobrým přítelem Simonova otce. Zařídil převoz těl, vytažení koně a vzal si Simonova bratra k sobě domu. Simon doma nevěděl, co dělat. Dlouhé hodiny seděl a koukal se na bílou stěnu. Pak uslyšel ze stájí ržání koní. Věděl, že koně mají hlad a že by je měl jít nakrmit a napojit, ale nějak se k tomu nemohl odhodlat. Vždyť jeden z nich mu sebral rodiče, možná i celou rodinu. Pak ho přece jen přemohl pocit zodpovědnosti a šel zvířata obstarat. Jen toho jednoho nemohl. Nemohl vejít k němu do boxu, dát mu krmení a vodu a dělat, že se nic nestalo. Proto požádal lékaře, který se na něj přijel podívat, aby toho hnědáka vyvedl na pastvinu a pustil ho. Lékař mu vyhověl. Simon pak sedával na hrazení a koně pozoroval. A přemýšlel. Proč to otec nepřežil a kůň ano? Neváhal by ani vteřinu a souhlasil, kdyby mu někdo nabídl, že vrátí jeho otci život, ale on, Simon, by toho koně musel zabít. Měl na hnědáka takový vztek, že to chtěl udělat tak jako tak, chtěl se toho koně zbavit, ale když se chystal, že koně pošle na jatka, slyšel otce, který mu říkal, aby koni ušetřil život, že se mu to vrátí. Simon nechápal, proč otce slyší, když ví, že je mrtvý. Stejně koně pustil zpátky do ohrady. Ale nevěděl, co bude dál. Nejen s koněm, ale i s ním. Pak mu lékař přivezl další smutnou zprávu. Jeho bratr podlehl zraněním a zemřel. Simonovi se zhroutil i zbytek světa, ve který ještě tajně doufal. Vzteky vyběhl z domu, otevřel ohradu a vyhnal hnědáka z farmy. Kůň se dva dny toulal a pak se vrátil. Chodil po dvoře, tu si utrhl trochu trávy, tam se napil, ale nepostál na místě. Když Simon vyšel z domu, aby ho zase vyhnal, hnědák se k němu lísal, nosem ho šťouchal do ramene a nehodlal odejít. Simon to nakonec vzdal a prostě si koně nevšímal. Toto vydržel asi týden. Nakonec koně objal kolem krku a vybrečel se mu do srsti. Pak ho pustil zase do ohrady k ostatním koním. Už tam běhá osmý rok, občas ho vyhřebelcuje, ale od nehody neměl hnědák na sobě ani postroj ani sedlo s uzdou. Ani ohlávku mu Simon už nedává, protože stejně je hnědák pořád jen v ohradě. Nicoletta celou dobu jen poslouchala. Nechtěla Simona rušit ve vyprávění. Když dovyprávěl a podíval se na ní, měla Nicoletta oči plné slz. Simon se na ní usmál, ale ten úsměv byl plný bolesti. Nicoletta se zvedla a přešla k oknu. Přes sklo pozorovala koně v ohradě. A zase její pohled padl na hnědáka. Prostě její pohled přitahoval. Potom si sedla na bobek vedle Simona a zeptala se ho, jestli dal hnědáčkovi nějaké jméno nebo jestli měl nějaké, když ho koupily. Simon odpověděl, že jeho otec mu říkával Gent. Nicoletta se ještě jednou podívala na Simona a vyšla ven. Sáhla do kapsy a vytáhla kousek mrkve. Vlezla do ohrady, šla pomalu mezi koňmi a hledala Genta. Breton se venku přidal k ní a šel jí po boku. Gent jako naschvál byl na druhém konci ohrady a nechtělo se mu jít k Nicolettě. Ale ta si sedla na bobek, objala Bretona kolem krku a ukázala na Genta. Pak dala Bretonovi povel. Ten se rozběhl a profesionálním způsobem Genta navedl k Nicolettě. Simon to pozoroval z okna a chtěl Nicolettu varovat, ale ta jeho křik nevnímala. Jí fascinoval Gent. Zblízka byl ještě krásnější a větší. Nicoletta natáhla ruku a chtěla Genta pohladit, ale ten se nenechal. Uhýbal, řehtal a odbíhal od Nicoletty, aby se vzápětí zase vrátil. Něco ho zrazovalo od toho, nechat se pohladit, ale zároveň ho něco k té dívce lákalo. Natáhla ruku s mrkví a čekala, co Gent udělá. Breton odháněl ostatní koně, jakoby věděl, co má Nicoletta v úmyslu. Simon ji sledoval. Nechtěl, aby se Nicolettě něco stalo, ale zároveň věděl, že Gentovi jen prospěje, když se mu někdo bude věnovat, když mu dá svou pozornost. Nicoletta stála s mrkví na ruce a čekala, co Gent udělá. Nakonec se opatrně přiblížil a mrkev sebral. Pak odskočil a rozběhl se po ohradě. Nicoletta se usmála, zavolala Bretona k sobě a odešla z ohrady. Pak ještě zamávala Simonovi na rozloučenou, nasedla na Sharu a odjela domu na večeři. Při večeři se táty zeptala na Simonovi rodiče a bratra. Ten jí vše potvrdil. Nicoletta se ho zeptala, proč ona to neví. Otec ji odpověděl, že když se to stalo, byly jí čtyři roky a že tak malé děcko se nemá něčím takovým zabývat. Nicoletta jen přikývla. Ale stejně jí to všechno nešlo z hlavy. Druhý den jela k Simonovi zase. Vlezla do ohrady, připravila si mrkev a zase čekala, až si ji Gent vezme. Takto to šlo dny, týdny, měsíce. Po čtyřech měsících se Gent nechal poprvé pohladit. Další dva měsíce než Gent nechal Nicolettu, aby se ho dotkla kartáčem. Nicoletta za ním jezdila denně, aby ho kartáčovala, krmila a nakonec i zkusila osedlat. Ale u toho ji asistoval Simon i otec. Ačkoli Gent jejího otce v podstatě neznal, Nicolettě už naprosto důvěřoval a nechal se sebou manipulovat. Nicoletta sama mu dala sedlo a chvilku ho nechala, aby si zvykl. Pak mu nasadila uzdu. Také proti ní neprotestoval. Pak se mu ale Nicoletta pokusila sednout do sedla a Gent se začal vzpínat. Nicoletta mu ale ustoupit nechtěla. Křičela na otce a Simona, ať jdou pryč, že to zvládne, že nenechá Genta vyhrát. Ale ani otec, ani Simon se z ohrady nehnuli a naopak rozptylovali Genta, takže se nemohl soustředit na to, aby dostal Nicolettu ze sedla, ale aby si udržel ty dva muže dál od těla. Čímž pomohli Nicolettě, aby Genta ovládla a zvládla. Nakonec se to podařilo. Gent poslušně začal reagovat na povely rukou a nohou. Každý den reagoval lépe, až se Nicoletta rozhodla, že se s ním projede v terénu. Ale tady narazila na tvrdý protest Simona. A otec se postavil na jeho stranu. Nicoletta prostě sama na tom koni do terénu nepojede. Nicoletta otce přemlouvala jak mohla, ale tentokrát otec nepovolil. Znal historii koně a bál se, že by se historie mohla opakovat. Bál se o Nicolettu. Pak otec rozhodl, že se jízda může uskutečnit, ale pouze, pokud pojede i on a Simon, a Gent musí být na vodítku. Jinak se nikam nejede. Rozhodnutí je na Nicolettě. Ta věděla, že aspoň takováto projížďka by byla lepší než žádná. Ale chtěla s ním jet sama. Nakonec souhlasila. Připnula Gentovi dvě vodítka, z každé strany jedno. Potom Simon nasedl na svého koně, vzal jedno vodítko do ruky, pak nasedla Nicoletta. Zkusily chůzi na vodítku po výběhu a Gent nijak zvlášť neprotestoval. Pak otec otevřel ohradu, Simon vyvedl Genta na vodítku ven. Tam zastavily. Otec nasedl na svého koně a připojil se k Simonovi a Nicolettě. Chytil druhé vodítko a celá trojice jezdců vyrazila. Gent se zatím choval dobře. Simon se domluvil s otcem Nicoletty a své vodítko odepnul. Ani toto nevyvedlo Genta z míry a dál šel spokojeně. Pak otci nechtěně vyklouzlo vodítko z ruky, ale Genta to jakoby nezajímalo. Vnímal stále jen Nicolettu, její hlas a povely. Potom se otec natáhl a odepnul i druhé vodítko. Gent to dobře věděl, ale Nicolettu shodit nechtěl, měl ji rád. Nicoletta věděla, že první projížďku by neměla moc prodlužovat, proto rozhodla, že se vrátí zpátky. Otec jen souhlasil. Při zpáteční cestě nechala Genta zaklusat si. Na její signál na zastavení zareagoval okamžitě. Když vešli zase do ohrady, Nicoletta sesedla. Sundala Gentovi sedlo i uzdu a nasadila mu ohlávku. Pak ho objala kolem krku. Potom ho ještě políbila na nos a pustila ho do výběhu. Simon i otec čekali, že se Gent ve výběhu rozběhne a začne běhat. Ale ten se otočil a šel podél hrazení, následoval Nicolettu. Otec pak znovu nasedl na svého koně, Nicoletta na Sharu a odjeli domu. Gent stál v rohu výběhu a Nicolettu sledoval. Když zmizela v dálce, začal řehtat a ržát. Simon se ho snažil uchlácholit, aby Gent nereagoval. Nakonec to Simon vzdal a šel po své práci. Druhý den zkusil osedlat Genta sám, ale ten, když zjistil, že v sedle není Nicoletta, začal trojčit. Vyhazoval, vzpínal se. Simon toho raději nechal. Večer si šel lehnout. Ještě předtím zkontroloval Genta. Vše vypadalo normálně. V noci sice zaslechl nějaký zvuk, ale pes se nerozštěkal, takže Simona ani nenapadlo, jít se podívat ven. Ráno však zažil překvapení. Horní břevno výběhu bylo zlomené. Vzal dalekohled a zkontroloval koně, kteří ve výběhu zůstaly. Na první pohled viděl, že chybí Gent. A potom ještě čtyři další koně. Osedlal jednoho z koní a rozjel se po okolí, hledat koně. Ty čtyři zbloudilce našel rychle, pásli se na nedaleké louce. Ale Gent zmizel. Simon projel celé okolí, ale Gent nikde. Pak ho napadla poslední možnost, kde by ještě Gent mohl být. A vydal se k Nicolettě domů. Už z dálky viděl, že měl pravdu. Gent utekl za Nicolettou. Z dálky vypadal dům prázdný, jakoby všichni ještě spali. Když však přijel blíž, zjistil, že Gent je na vodítku a že je přivázaný ke kůlu od ohrady s ovcemi. Za chvíli vyšla ze stodoly Nicoletta s náručí sena. Došla ke Gentovi, Simona si zatím nevšimla. Položila seno na zem a začala se s Gentem mazlit. Gent sehnul hlavu a pustil se do jídla. Nicoletta sebrala ze země, kam si je předtím připravila, kartáče a začala Genta hřebelcovat. Simon seděl na koni a Nicolettu pozoroval. Ta byla tak zabraná do práce, že si ani nevšimla, že Simon přijel blíž a slezl z koně. Teprve, když se po Simonovi podíval Gent, podívala se tím směrem i Nicoletta. A všimla si Simona. V ten okamžik jí přeběhl mráz po zádech, ačkoli byla zpocená. Nechtělo se jí Genta vrátit Simonovi. Měla nevýslovnou radost, když se ráno probudila, podívala se z okna a venku u domu se pásl Gent. Teď věděla, že udělá vše proto, aby jí Gent zůstal. Nadechla se a chystala se, že to Simonovi řekne, když v ten okamžik vrzly dveře od domu. Simon i Nicoletta se otočili. Otec a Simon se pozdravili. A než stačil Simon něco říct, Nicolettin otec se ho zeptal, co by chtěl za toho koně. Všiml si, že Nicoletta si hnědáka zamilovala, a že kdyby se s ním měla rozloučit, nesla by to velmi těžce. S mámou se o tom bavili v kuchyni, když pozorovali Nicolettu, jak hřebce hřebelcuje. Těsně předtím, než si všimli Simona. Simon jen zavrtěl hlavou, že nic nechce. Otec mu říkal, ať si vybere co chce, a pokud to bude možné, dostane to. Ale Simon jen stále zamítavě vrtěl hlavou. Když otci došli argumenty, Simon řekl, že mu bude stačit, když Gent bude žít normálně, když nebude muset být celé dny a roky zavřený v ohradě. Otec Simonovi nabídl, že mu za koně dá jedno štěně australana. Simon se podíval na jednu z otcových fen australského honáckého psa. A přemýšlel. Viděl tohoto psa při práci, věděl, že dokáže zvládnout i zdivočelou krávu. Pomalu přikývl. Ten pes se mu už dlouho líbil. Otec mu řekl, že jedna z fenek, Flavie, bude mít příští týden štěňata, tak si potom může přijít vybrat štěně. Je možné, že si bude moci vybrat i barvu, protože otec štěňat má barvu bleu-merle, kdežto matka je červená. Simonovi se představa, mít takového psa doma, velmi líbila. Řekl, že si to rozmyslí. Otec ještě dodal, že štěně bude muset být u feny ještě dva měsíce, než si ho Simon bude moci odnést. Simon jen přikývl. Pak se s otcem rozloučil a zamířil ke Gentovi. Nicoletta celou tu dobu stála u koně a hladila ho. Jen otce se Simonem pozorovala. Neměla ponětí, o čem hovořili a co domluvili. Proto se velmi divila, když Simon hnědáka jen pohladil a do ucha mu zašeptal, že zůstane tam, kde je. Pak se otočil k Nicolettě a pověděl jí, že Gent zůstává u nich, že už je její. Nicoletta mu ani nestačila poděkovat, když se otočil, došel ke svému koni a nasedl. Pak jen zvedl ruku na pozdrav a pobídl koně do klusu. Když Simon zmizel v dálce, Nicoletta se vzpamatovala, rozběhla se k otci a chtěla vědět, jak je možné, že Gent zůstává u nich. Otec jí odpověděl, že za Genta nabídl jedno štěně australana. Nicoletta jen vytřeštila oči. Věděla, že na těchto dovezených psech otec velmi lpí a jen tak někomu štěně neprodá, natož věnuje. Padla otci kolem krku a děkovala mu. Otec se jen usmál a řekl jí, že to všechno dělá pro ní. Že si všiml, jak se do toho koně zamilovala a že je mu jasné, jak těžce by nesla, kdyby si Simon měl hnědáka odvést zase domu. Nicoletta se jen rozzářila štěstím a dala tátovi pusu na tvář. Potom se Nicoletta rozběhla zpátky ke Gentovi a radostně mu sdělovala, že je její, jen její. Otec ji s úsměvem pozoroval. Věděl, že ten kůň za to jedno štěně stojí. Pak se otočil a vešel zpět do domu. V kuchyni řekl manželce, co dohodl a že Nicoletta má nového koně. Máma jen přikývla, protože to čekala. Znala svého manžela, Nicoletta byla pro něj vším. Kdyby to bylo možné, snesl by jí modré z nebe. Za chvíli oba jen zahlédli, jak Nicoletta leze Gentovi na hřbet a pobízí ho k pohybu. Bez sedla, bez uzdy. Gent udělal několik kroků a pak se radostně rozklusal po louce vedle domu. Nicoletta, se širokým úsměvem na tváři, ho pobídla ke cvalu. Kůň nabíral rychlost a Nicoletta se rozesmála nahlas. Táta měl pravdu, ona toho koně opravdu milovala. Pak se otočila a viděla Bretona, jak běží za nimi a snaží se s nimi držet krok. Nicoletta nasměrovala Genta zase zpátky na farmu. Otec už na ni čekal. Nicoletta, celá šťastná, že je Gent její, padla tátovi zase kolem krku a znovu mu děkovala. Otec se jen usmál a připomenul Nicolettě její povinnosti. Ta horečně přikývla a vzala Genta do stáje. Dala ho do prázdného boxu a šla udělat svou práci. Ale její myšlenky neustále poletovaly u Genta a taky u Bretona. Potom se rozhodla, že jeden den vezme Genta a oba psy a pojedou někam na výlet. Večer nemohla Nicoletta ani usnout, jak byla šťastná. O týden později se opravdu Flavii narodila štěňata. Byli tři, první otcův vrh. Jedno černé – fenka Atara a dvě hnědá – pejsek Alet a fenka Astra. Když byl štěňatům měsíc, vzal je otec i s fenou k Simonovi, aby si vybral to slíbené štěně. Simon si vybral jedno z těch hnědých, fenku Astru. A dny ubíhali. Pak si Simon přijel pro Astru. Otec mu dal několik rad, jak se na tyto musí. Simon poděkoval a odjel. Astru si vycvičil, aby mu pomáhala nahánět koně. Mimo ní měl ještě německého ovčáka, fenku Karru. Karra dělala Astře mámu. Naučila ji, jak správně koně nahánět, jak uhýbat před koňskými kopyty a jak se nenechat zašlápnout. Simon Karru nechával, aby štěně zaučila, jen v některých případech zakročil, aby Astra nezískala Karry špatné návyky. Brzo byla Astra lepší než její učitelka, Karra. Nicoletta oslavila patnácté narozeniny. Jednou si vzala Genta, který mezitím velice zkrotl, takže na něm mohl jezdit kdokoliv, a oba psy a vyrazila na cestu k Simonovi. Jako první jí svým štěkotem uvítaly Astra a Karra. Když je Simon zaslechl, vyšel ze stodoly. V dálce uviděl Nicolettu na Gentovi a Bretonem a Eywou v patách. Rychle přivolal Astru k sobě. Vešel s ní do stáje a zavřel ji do jednoho volného boxu. Když znovu vyšel ven, byla už Nicoletta na dvoře a slézala z koně. Karra přestala štěkat, protože už Nicolettu poznala. Nicoletta se zeptala Simona, kde má Astru. Že ji slyšela, ale není vidět. Simon jí vysvětlil, že Astra hárá. Že má Bretona sice rád, ale štěňata po něm nechce. Nicoletta se jen usmála. Pak uvázala Genta a psy nechala běhat po dvoře. Se Simonem vešla do stáje. Simon zavřel vrata stáje a pak pustil Astru z boxu, protože ji Nicoletta chtěla vidět. Astra vyběhla, očichala Nicolettu a odběhla k Simonovi. Sedla si vedle něj a čekala, co se bude dít. Simon si k ní sedl na bobek a začal ji drbat. Pak se podíval na Nicolettu a řekl jí, že nelituje, že vyměnil Genta za Astru, protože ta má cenu několika koní. Ač menší, je lepší hlídač než Karra, lépe si s koňmi rozumí a zvládne víc práce než Karra. Ty dvě spolu jsou naprosto dokonalý tým, kterému neunikne nic. Potom se zvedl a zase zavřel Astru do boxu. Když otevřel vrata od stáje, uviděl Bretona, jak u nich stojí a nasává čenichem. Simon se usmál a ukázal na něj, když Nicoletta vycházela ven. Oběma bylo jasné, proč tam stojí. Simon ho přátelsky poplácat a jen tak prohodil, že žádná štěňata nebudou. Simon chtěl Nicolettě ukázat, jak Astra umí pracovat, ale situace se zkomplikovala jejím háráním. Takže jí jen mohl ukázat několik nových hříbat, která se mu narodila a dva ročky, které se chystal prodat. Nedávno u něj byl Nicolettin otec, že by chtěl nového koně. Nicoletta si ročky prohlédla. Věděla, že táta nechce staršího koně, protože roček je nejlépe tvárný kůň a člověk ho naučí, co potřebuje. Jeden byl hnědý, druhý černý. Ona sama by dala přednost hnědáčkovi, ale věděla, že pokud si otec koupí koníka u Simona, bude to ten černý. Prostě znala svého otce. Potom se Nicoletta rozloučila a jela domu. Řekla otci o dvou ročcích. Otec nahlas vyjádřil, že se pojede podívat na toho vraníka. Nicoletta se usmála, protože to čekala. Najednou se ze stáje vyřítil matčin pejsek, Gim. Bojácně se ohlížel za sebou, jakoby ho něco pronásledovalo. Nicoletta s otcem se rozběhli a vběhli do stáje. Nikde nic neviděli, když najednou z jednoho boxu se začalo kouřit. Nicoletta zavolala na otce a ukázala na kouř. Otec doběhl k boxu a otevřel ho. V rohu doutnala sláma. Otec se nerozmýšlel a vyběhl ven pro vědro. Cestou zpět nabral vodu a spěchal do stáje. Obsah vědra chrstl na doutnající slámu. Náznak ohně tím byl zažehnán. Otec potom vstoupil do boxu a zkoumal, proč sláma začala doutnat. Pak si uvědomil, proč box zůstal prázdný. V okně chyběly všechny tabulky skla, jen v rohu zůstal střep. A skrz něj svítilo sluníčko a zapálilo slámu. Otec jen nevěřícně zavrtěl hlavou a vytáhl střep z okna. Pak ho ale napadlo, že to samé se přece může stát v dalších boxech, když má každý box své okno. Pak se vydali najít Gima. Seděl před dveřmi do kuchyně a rozhlížel se po někom, kdo by ho pustil dovnitř. Otec ho zavolal k sobě a vzal ho do náruče. To nebyl problém, vždyť Gim vážil pouhých 6kg. Proti 17kg u australanů, 21kg u Bretona a 10kg u velškorgů. A o Daphne už nemluvě, při jejích 31kg. Pak s ním vešel do kuchyně, kde matka připravovala večeři. Otec pustil Gima na zem. Ten si hned zalezl do svého pelíšku pod oknem. Otec se mámy zeptal, jestli ví, co Gim udělal. Máma samozřejmě nevěděla. Otec jen odpověděl, že zachránil koně a odešel z kuchyně, protože potřeboval ještě něco dodělat než bude večeře. Máma jen nechápavě koukala a Nicoletta jí vše vysvětlila. Jak mluvila s otcem o vraníkovi u Simona, jak Gim vyběhl ze stáje, jak se tam s otcem hned rozběhli a uhasili počínající oheň. Máma se na Gima podívala a dala mu kousek masa. Měla radost. Druhý den ráno se Nicoletta vzbudila a její první myšlenka patřila Bretonovi. Potom, co vstala a umyla se, zašla za otcem. Chtěla vědět, jestli se bude opět konat soutěž v pasení ovcí. Otec přikývl. Za tři a půl měsíce. Ale letos se bude konat ve městě, které je vzdálené 300km, proto ani neví, jestli by se měl přihlásit on sám. Nicoletta ale měla chuť zase závodit a proto přemluvila tátu, aby se přihlásil a tím pádem přihlásil i jí. A samozřejmě obě její kolie. Otec jen nechápavě zakroutil hlavou a divil se, že chce s sebou Bretona i Eywu. Ale pak tak učinil. Když o tom tak přemýšlel, neviděl na tom nic špatného. Jen větší šanci na vítězství. Proto se i on sám rozhodl, že s sebou vezme také dva psy. Když už tam pojedou, tak ať to stojí za to. Ke své Daphne vezme ještě Aleta, pejska australana ze svého vlastního chovu. Aby zjistil, co se naučil a aby otec zjistil, jak dobrý je cvičitel psů. Nicoletta začala Bretona a Eywu cvičit víc, aby se utvrdila, že jsou oba ve výborné kondici. Když je tak cvičila, všimla se Gima. Ležel pod dolním břevnem a pozoroval ovce. Nicoletta to řekla tátovi. Také on jí řekl, že si Gima všiml, že leží pod ohradou a pozoruje práci psů. Matce o tom neřekli a ani nezkoušeli, jestli by dokázal ovce dostat do ohrady. Byl to mámin miláček a oni neměli právo ho učit a cvičit. Nicoletta sice takové nutkání měla a prozradila to otci, ale ten ji od toho odradil. Oba věděli, že máma na Gimovi lpí a kdyby jí z něj udělali dalšího ovčáckého psa, mohlo by ji to ranit. Nicoletta toto uznala a Gima si při výcviku nevšímala. Pak jednou měla jet Nicoletta s otcem pro jedno menší stádo ovcí. Byl to úkol na odpoledne a máma se rozhodla, že pojede s nimi a vezme Gima na procházku. Otec nic nenamítal, byl rád, když se jeho žena zapojila do společných aktivit. Nicoletta si vzala oba psy a otec vzal Aleta s Atarou. Daphne nechal doma, protože se závody blížily a on nechtěl, aby se jí něco stalo. Tak vyrazily na cestu. Tři jezdci a pět psů. Když dorazili na louku, která byla celá ohrazena, Atara a Alet sehnali stádo dohromady. Breton s Eywou museli počkat na cestu, potom budou moci pomáhat. Když bylo stádo vyhnáno z ohrady, měly všichni čtyři psy plné packy práce, aby stádo udrželi vcelku. Když byla vyhnána poslední ovce, máma zavřela ohradu, chytila Gima a s ním v ruce nasedla zpět na koně. Ale Gim protestoval, chtěl běhat. Máma se bála, že by některá ovce mohla Gimovi něco udělat. Když jí jednou málem vypadl z rukou, raději ho postavila zpět na zem. Gim se držel vedle jejího koně, ale neustále pokukoval po stádu. A pak se mu naskytla možnost ukázat, co v něm je. Otec odjel kus dopředu, aby zjistil, proč Atara najednou zpomalila a nechal jednu stranu stáda nekrytou. Ovce to hned zjistily a chtěli zahnout na špatnou stranu. Gim, jakoby jim četl myšlenky, vyrazil o zlomek vteřiny dříve než ovce a v útěku jim zabránil. Nicoletta to náhodou zahlédla, máma to viděla také, protože se ohlédla, aby zjistila, kam Gim běží. Její úžas byl obrovský. Nicoletta si byla jistá, že by to zvládl, ale podle otcovi rady to nezkoušela. Gim přece patřil matce. Když se otec vrátil s Atarou v sedle, matka mu vše vyprávěla. Otec pokýval hlavou. A také ji řekl, že Gim pozoruje jeho a Nicolettu při zkoušení na soutěž. A taky, že Nicoletta chtěla vyzkoušet, jestli by to zvládl. Ale že jí rozmluvil, protože Gim není její. Matka se jen usmála. Pak se zeptala, co se s Atarou stalo. Otec odpověděl, že má rozříznutou tlapu a že jí to hodně krvácí, protože si ji pravděpodobně rozřízla cestou na louku, ale úspěšně to skrývala. Až když šlápla na kámen a hodně ji to zabolelo, tak skrývání nezvládla a zpomalila. A tím se prozradila. Máma nabídla Gima jako prozatímní náhradu. Otec řekl, že je to na ní, jestli z něj chce mít taky ovčáckého psa. Matka se usmála a prohodila, že když chce Gim, tak mu bránit nebude. Pak se podívala na Gima, který na ní visel pohledem. Matka Gima několik vteřin pozorovala a pak mu řekla, aby šel. Gim vyrazil, jakoby mu šlo o život. Nastoupil na úsek, který měla na starosti Atara a skvěle ji zastoupil. Otec ho pozoroval. Také Nicoletta si všimla Gima, který se činil, aby ovce držely správný směr. Nevěděla, co se odehrálo mezi rodiči a tak ji překvapilo, že Gim hlídá ovce. Když se dostali domu a ovce byly bezpečně zavřené v ohradě na farmě, šel otec ošetřit Ataře packu. Původně rána zřejmě nebyla hluboká, ale ten kámen ji prohloubil. Otec packu vyčistil, zašil a zavázal. Atara byla zavřena do kotce, který otec používal právě na takovéto případy. Když se pes zranil a on potřeboval, aby se moc nepohyboval. Máma doma vzala Gima do náruče a odešla s ním do kuchyně. Sedla si na židli a začala Gima kartáčovat. A v hlavě neustále probírala následky toho, co bude, když ho nechá, aby dělal to, co ho evidentně baví. Už to nebude její mazlík, bude z něj pracovní pes. Už nebude celé dny s ní, ale bude cestovat s ostatními psy, když se pojede pro ovce. Nakonec rezignovala. Gim toužil po práci s ovcemi. Ale rezolutně zamítla, aby Gim pracoval s hovězím dobytkem. S tím otec naprosto souhlasil. Ani on by Gima k nim nepustil, na to byl přece jen malý. Otec pravidelně chodil kontrolovat Ataře packu. Ale rána se hojila špatně a jednou ráno našel otec Ataru naprosto apatickou. Okamžitě zapřáhl koně do bryčky, položil Ataru vedle sebe a vyrazil ke svému příteli, který to se psy uměl a byl vyhlášený, že umí zvíře vyléčit. Když k němu dorazil, lékař Rody Ataru prohlédl a jen konstatoval, že s tím už asi nic udělat nedokáže. Do packy se dostala infekce a pokud otec o Ataru nechce přijít, musí jí packu v zápěstí amputovat. A pokud nechce mít psa bez packy, tak je jediné řešení. Otec toto řešení zavrhl. Chtěl, aby Atara žila, ale nedokázal si představit, že by měla jen tři tlapy. Rody řekl, že je to na něm, ale že nemá moc času na rozmýšlení. Musí se rozhodnout rychle, aby se infekce nerozšířila dál. Nakonec otec souhlasil. Atara bude žít. Rody mu vysvětlil, co to obnáší. Musí mu tam fenku nechat, aby ji na operaci připravil a pak operaci provedl. Pak mu ještě řekl, aby se za čtyři dny přijel na Ataru podívat, ale aby nepočítal s tím, že si ji odveze. Rekonvalescence bude trvat minimálně dva týdny. Otec přikývl, poděkoval mu a odjel domu. Doma mámě a Nicolettě vše řekl. Pořád se ještě nemohl smířit s tím, že Atara bude žít jen se třemi tlapkami. Proto vzal koně a jel se jen tak projet. Daphne okamžitě vystartovala, že jede s ním, ale otec ji povelem zastavil a nechal ji na dvoře. Potřeboval být sám. Hodně si od Atary sliboval. Jeho první odchovaná fena. Chtěl na ní postavit svůj chov, který si naplánoval. Už měl dohodnutého nového australana – psa, aby měl nepříbuznou krev na své feny a teď se stane tohle. Pak ho napadlo, jestli bude vůbec schopná chodit a zvládat svou práci, bez které bude jinak nešťastná. Věděl, že jí ani nedokáže už nikomu jinému dát. Teď si konečně přiznal, že ji má ze všech svých psů nejraději. I když chtěl vzít na soutěž Daphne. Možná právě proto, aby se v ní nezklamal, kdyby nevyhrála. Když se otec vrátil z projížďky, čekala ho spousta práce, při které trochu na Ataru pozapomněl. Večer dlouho ležel v posteli a nemohl usnout. Pořád měl před očima Ataru s tlapkou jak balon. Když se mu konečně podařilo usnout, zdál se mu sen, jak s Atarou vyhrál soutěž. Ale ve snu měla Atara nohy všechny. O tři dny později se otec vydal zase na cestu k příteli lékaři. Když tam dorazil, Rody se jen usmíval a nechtěl mu říct ani slovo o tom, jak se Ataře daří. Prozradil mu jen to, aby se šel do kotce za dům podívat sám. Otec se cítil nešťastný z toho, že sobecky nechá žít Ataru jen se třemi tlapkami. To také řekl Rodymu a ptal se, jestli by pro Ataru nebylo lepší, kdyby nežila vůbec. Rody tuto myšlenku kategoricky zamítl a poslal ho ke kotci. Když otec dorazil za dům, uviděl Ataru, jak stojí u misky s vodou a pije. A nemohl věřit svým očím. Atara měla všechny čtyři tlapky a byla v pořádku. Otec tomu nevěřil. Rychle došel ke kotci a Ataru pustil ven. Ta mu málem vlezla samou radostí až na hlavu. Normálně packu používala, prostě byla zdravá. Otec skoro běžel zpátky před dům, kde Rody zůstal. Když ho Rody uviděl, věděl, že mu udělal obrovskou nevýslovnou radost. Otec se jen ptal, jak je to možné. Jak to Rody dokázal. V podstatě nenechal ani Rodyho promluvit, musel pořád mluvit, aby nezačal křičet radostí. Když se Rody dostal konečně ke slovu, vysvětlil otci, že když posledně odjel, prohlédl Ataře tlapku ještě jednou a pořádně. A našel to, co si myslel, že najde. Osinu. Byla v tlapce zapíchnutá a neměla nic společného s rozříznutou tlapkou. I kdyby měla tlapku zdravou, díky osině by jí tlapka natekla stejně. Otec Rodyho objal a s radostí mu přislíbil jedno Atařino štěně. Rody příslib štěněte přijal. Otci se strašně ulevilo, protože si myslel, že něco zanedbal nebo špatně udělal. Tohle mu Rody vyvrátil, protože Nicolettin otec byl vyhlášen svou laskavostí a bezvadným přístupem ke zvířatům. Otec se vydal na zpáteční cestu i s Atarou. Byla skoro zdravá, i rána na tlapce byla už skoro zhojená. Nebyl důvod, aby zůstávala u Rodyho. Když se blížili k farmě, začala Atara štěkat. Jakoby chtěla oznámit svůj návrat. Všichni psi se shromáždily na dvoře. Vypadalo to, jakoby poddaní chtěli přivítat královnu, která musela odjet a teď se vrací. Jako kdyby děti vítali svou mámu. Když to otec viděl, vehnalo mu to slzy do očí. Dnes už podruhé. Poprvé, když uviděl Ataru se všemi tlapkami. Když ji viděl, jak běhá po všech čtyřech a má radost ze života. O chvíli později vyšly z domu i Nicoletta a její máma. Obě čekali, až otec přijede a řekne jim, jak se Ataře daří. Proto byly velice překvapené, přinejmenším jako otec, když uviděl Ataru v kotci, když ji uviděli sedět vedle otce na kozlíku a štěkat na celý svět, že je zpátky. Když vjeli na dvůr, Atara na nic nečekala a sama seskočila na zem. Nicoletta si ji zavolala k sobě. Atara kolem ní a její mámy doslova tancovala, jakou měla radost. Nicoletta ji pohladila. Pak už ji nechali, aby se přivítala s ostatními psy a proběhla celou farmu a sama si zkontrolovala, že je vše v naprostém pořádku. Pak se spokojeně natáhla do svého pelechu a znavená usnula. Otec ji nechal, věděl, že má přinejmenším stejnou radost, jako on, že je zase doma. A otec měl navíc radost, že je zcela zdravá, že má všechny tlapky. Samou radostí málem zapomněl na soutěž. Když ho na soutěž Nicoletta upozornila, vrátil se zase do reality. A rozhodl se, že vezme Ataru s sebou. Když mu to povolí, bude startovat i s ní. Takže nakonec se do auta, v den soutěže, nacpalo pět psů, otec a Nicoletta. A vyrazili brzo ráno, aby byli včas na místě. Otec byl na závody natěšený. Když dorazili na místo, bylo všude plno psů. Otec se byl informovat, jestli by mohl přihlásit ještě Ataru. Rozhodčí sice namítali, že tři psy jsou na jednoho člověka moc, ale nakonec souhlasili. Otec byl nadšený. Zaplatil sice za Ataru vyšší startovné, ale to mu nevadilo. Nicoletta se mezitím vydala okouknout soupeře. Byli jimi povětšinou dlouhosrsté kolie a šeltie. Pak dva němečtí ovčáci, několik málo jedinců velškorgů a pak Nicolettu upoutal pes, podobný kolii, ale trochu menší, s kratší srstí a hlavně černobílý. Nicoletta psa pozorovala tak upřeně, že si toho jeho majitel všiml. A zeptal se, proč jeho psa tak pozoruje. Nicoletta nebyla stydlivá, proto se hned zeptala, co je jeho pes zač. Muž se jen usmál a odpověděl jí, že se jedná o křížence. Zkoušel experiment se svou kolií a narodila se mu takováto štěňata. A že jsou lepší pracanti než kolie. Hbitější a chytřejší. Nicoletta si psa prohlížela. Nějakým způsobem cítila, že tohoto psa, jako soupeře, by se měla bát. Ale pak si vzpomněla na své první závody. Zase ucítila to známé sebevědomí, když ji Breton přesvědčil, že odstoupit nesmí. Pak se s mužem rozloučila a vrátila se k otci. Řekla mu o tom černobílém psu. Otec přikývl. Potom se na tabuli objevil seznam všech soutěžících. Proti závodům, které Nicoletta absolvovala jako první, se počet soutěžících skoro ztrojnásobil. Bylo jich 54. Devět skupin po šesti soutěžících. A opět se do finále dostanou pouze vítězové skupin. Nicoletta se těšila, až Eywa ukáže, co v sobě má. Nicoletta sledovala, do které skupiny se dostal černobílý pes a do které Breton a Eywa. A otcovi psi. Pak začala soutěž. První a druhou skupinu vyhrály dlouhosrstá kolie. Třetí německý ovčák, čtvrtou Breton. Pátou černobílý pes, šestou Atara a sedmou šeltie. Osmou pak Daphne, bohužel porazila Aleta. A devátou Eywa. Udělala tím Nicolettě radost. Jenže pak si Nicoletta uvědomila, že ji čeká souboj s černobílým krasavcem. Přeběhl ji z toho mráz po zádech. Potom už ale nebyl na přemýšlení čas, protože začalo finále. Když doběhl i devátý pes, dlouho se nic nedělo. Rozhodčí porovnávali časy. Pak je zveřejnili v pořadí, v jakém běželi psi. O pár sekund později v pořadí první až devátý pes. První Atara, druhý Breton, třetí černobílý krasavec. Čtvrtá Eywa, pátá Daphne. Potom šeltie, kolie, německý ovčák a opět kolie. Nicoletta byla trochu zklamaná, že Breton nevyhrál, ale o to měla větší radost z Atařina vítězství, protože jen ona a otec věděli, co už si zažila. Otec byl nadšený. Se širokým úsměvem si šel pro pohár pro vítěze.
Komentáře
Přehled komentářů
Opravdu krásný příběh!!!!Fakt super, četla jsem ho asi desetkrát po sobě!!!!
Krásný!!!
(Ala, 6. 4. 2008 10:37)