Svatý Augustin, život a dílo. Judaismus a křesťanství.

pokračování

                         Především podle tvůrců Janova evangelia je prý Ježíš významnější postavou, než Mojžíš. Jelikož pro toto tvrzení vycházejí ze zaměření své práce na  opakované a výrazné zdůrazňování Ježíšova Božství, pak je to z tohoto pohledu křesťanského vnímání Ježíše logicky vzato pravda. Vždy existující Bůh, Stvořitel světa a vesmíru je v každém případě a vždy zcela nepochybně významnější veličinou, než člověk, kterého tento Bůh stvořil. Zmíněné tvrzení a náš vlastní závěr však v žádném případě nemůže platit pro ty, jichž se tato otázka týká zcela bytostně a vlastně i výhradně, a to pro samotný Ježíšův i Mojžíšův židovský národ, kde mají Mojžíš, ovšem ne spolu s Ježíšem, ale s Abrahámem naprosto principiální význam a z historického hlediska zcela jedinečné postavení. Kdežto o jejich Ježíši se velká část tohoto Bohem vyvoleného  národa za jeho života podle názorů mnoha badatelů a historiků nedoslechla buď vůbec, nebo jen velmi okrajově.  Z celkového počtu tehdejších obyvatel se prý jednalo pouze o jednotky procent. Většina Židů se  o existenci svého soukmenovce a především významu, který mu naše náboženství připisuje, doslechla poprvé až v souvislosti s ustanovením našeho nového náboženství a s vytvářením jeho dogmat. 

Postoj nás nežidů k židovskému člověku Ježíši a význam, který mu přisuzujeme, jeho soukmenovci v podstatě nikdy podrobněji nezkoumali, protože už v těch nejzákladnějších bodech zásadně odporoval jejich v té době již téměř dvě tisíciletí praktikované víře a Smlouvě s jediným Bohem, Stvořitelem světa. Pro zbožné věřící Ježíšova národa otázka jeho Mesiášství a Božství nikdy nevzbudila žádné mimořádné emoce či neklid zbožných vyznavačů Zákona, vnitřní náboženské spory, nebo jiné názorové střety. Jejich postoj můžeme přirovnat k postoji nás věřících, pokud slyšíme o zrodu nějaké nové náboženské sekty, nebo o existenci cizího náboženství. Víme, že existují, ale tímto konstatováním náš zájem o tuto informaci zpravidla končí. Pokud nám naše víra dává v plnosti to, co od ní očekáváme, nemáme žádný důvod se jinými nebo novými náboženskými směry zabývat. A to do minimálně do doby, než začnou naší prastarou víru zpochybňovat a kritizovat, aby nakonec tyto aktivity přerostly až v nenávist a agresi. Přibližně takový postoj Ježíšova židovského národa ke zrodu a další existenci našeho křesťanství trvá v neměnné podobě už dva tisíce roků a už jsme si snad konečně  zvykli, že to jiné prostě nebude. Tedy že Ježíšovo Židé budou i nadále poslouchat  a vyznávat Toho, koho přikazuje víra jejich, a ne naše. Každodenní vztah zbožných Židů se svým Bohem Hospodinem je totiž natolik silný, pevný a tak nesmírně intenzivní a mnohostranný, že nemají jediný důvod se o jiná náboženství a jejich božstva zajímat. Zmíněný vztah bychom mohli připodobnit k celoživotnímu vztahu  dvou lidí, přes všechny splečně prožité problémy a zklamání,  stále se milujících se manželů. Sami Židé svůj vztah ke Stvořiteli světa a naopak  chápou a vykládají alegoricky, stejně jako je kupříkladu vylíčení nesmírně silného, vysoce  intimního vzájemného vztahu Milého a Milé v úžasné biblické Písni Písní (hebr. Šir Ha-Širim), jinak zvané Píseň Šalomounova. Není bez zajímavosti, že právě náš zakladatel Pavel prokazatelně použil některé prvky z této Písně, aby se  jimi opakovaně snažil vyjádřit vztah Krista k naší církvi (viz např.Ef 5, 21-28).

Logicky vzato,  naši novou víru nemohli  Židé nikdy přijmout za svoji. Kdyby kvůli ničemu jinému, tak především kvůli tomu, že jim to de facto zakazuje jejich smluvní Bůh a jeho Zákon. Oproti nám křesťanům jsou čtyři tisíciletí starý národ, navíc ten, kterého jako jediného v dějinách světa oslovil Bůh s „ nabídkou vzájemné spolupráce“. Navzdory tomu, nebo snad z pouhé lidské závisti, že my křesťané jsme žádnou podobnou nabídku, ani zvláštní požehnání od Boha nikdy veřejně  neobdrželi, jsme až donedávné doby dělali vše možné, a především po zlém pro to, aby se Židé své pevné smluvní víry s Bohem zřekli ve prospěch víry naší, a někdy dokonce, aby  tento Ježíšův vlastní národ  zmizel ze světa. Přes všechna svá nesmírná utrpení za posledních dvacet století, na kterých máme bezesporu podstatnou měrou svůj podíl, zůstali až dodnes svému jedinému Bohu Stvořiteli, jejich vzájemné smlouvě a Jeho Zákonu věrni. Zmíněné, až dětinské porovnávání důležitosti dvou ne našich, ale židovských postav z naší strany a výsledné tvrzení, že "Ježíš je významnější postavou, než Mojžíš" je i pro mnohé naše autority příliš jednostranné a tendenční tvrzení, na druhou stranu ale plně odpovídající intenci, ve které bylo Evangelium podle Jana sepsané. To znamená tak, aby z něho, třebaže na úkor srozumitelnosti vyznívala v maximální možné míře pokud možno nanejvýš přesvědčivá argumentace a podpora pro naši víru, že (Žid) Ježíš byl preexistujícím Bohem. Jak už jsme řekli, z hlediska nás křesťanů, kteří v Božství Ježíše věří, by tvrzení o Ježíšově větší významnosti než měl Mojžíš, bylo logické a opodstatněné, protože Bůh Stvořitel světa (tedy podle nás Ježíš) stvořil vše, co kdy existovalo a co dosud existuje, tedy i člověka Mojžíše a ne naopak. V tom případě by tedy bylo tedy zbytečné o uvedeném prohlášení jakkoli polemizovat. Problém je ale jinde: 

Z pozice židovského národa, který člověka Ježíše (pro jeho vlastní národ jak víme, nikdy nebyl nikým jiným) zrodil, je údajně taková myšlenka cit.: „...bláhovostí a výsledkem nedostatku nebo vědomé ignorace  základních znalostí judaismu, jeho nejvýznamnějších historických  postav a skutečného vztahu jeho národa k Bohu Stvořiteli.“ Na rozdíl od Boha nás křesťanů Bůh, který stvořil svět, Bůh Smlouvy se židovským národem, Bůh dárce Tóry a především Bůh, kterého zcela nepochybně vyznával i Ježíš (stejně jako jeho rodina, jeho učedníci a drtivá většina všech novozákonních postav), je jeden jediný a nedělitelný. To byla bezesporu i Ježíšova celoživotní víra. Otázka vzniku a další existence potomků je záležitostí výhradně živočichů a jejich předávání života, netýká se však jejich nehmotného, neživého, přesto však Všehotvůrce. Skutečný Bůh židovského národa je podle Jeho vlastního vyjádření v Tóře výhradně jen jeden, tedy nerozmnožuje ani sám sebe, ani s jinou pomocí, a nedělí se na jakékoli formy, části, díly, nebo  osoby. Těmito způsoby se přibližovat svému výtvoru - člověku - toto vždy existující Jsoucno  - ze židovského hlediska - nemá žádný důvod.

Nedávno se v jistých katolických kruzích vedly odborné debaty o možnosti, nebo  snad přímo pravděpodobnosti existence života na jiných planetách.  Je logické, že se při těchto diskuzích také diskutovalo o možnosti, zda by Stvořitel i na těchto možná desítkách, tisících, atd., planetách, vytvořil  se svým tvorstvem podobný vztah, který jak naše křesťanství učí, vytvořil na naší planetě se svým výtvorem, člověkem. Tedy jestli i na těchto planetách Bůh jak my věříme, existuje ve třech (nebo více či méně?) osobách, jestli i tam se proměňuje do tamního způsobu existence, aby  za její případnou neposlušnost a hříšnost  trpěl a dočasně zemřel tak, jako to udělal na světě a podobně. V kostce řečeno; ve výsledku bylo přítomnými autoritami nakonec  přijaté stanovisko přibližně v tom smyslu, že výskyt života, nebo jeho obdob, nemůže člověk na jiných Bohem stvořených planetách a vesmírných soustavách vyloučit, spíše předpokládat. Ale že právě jen naše planeta Země je unikátní tím, že se její Stvořitel do svého stvoření - člověka, kterého miloval, vtělil, existoval tam s ním a pak se na této planetě nechal svým stvořením zabít proto, aby usmířil jednu svojí Božskou osobu s druhou.

Bůh Izraele vždy existoval, existuje a vždy existovat bude, ale na rozdíl od našeho chápání není žádnou osobou, nebo jakousi vícečlenou podstatou. Podobná označení v souvislosti se skutečným  a jedním jediným Stvořitelem světa jsou našeho křesťanského původu a mají za úkol usnadnit svým věřícím představu Ježíše jako jedné součásti Boží existence. Ne však židovský národ, který jak už jsme zmínili, na rozdíl od nás křesťanů se Stvořitelem uzavřel jedinečnou vzájemnou dohodu: „Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země. Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým. To jsou slova, která promluvíš k synům Izraele.“ (2. Moj, 19, 5-6) „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne.“(2. Moj, 20, 2-3). Protože Všemocný Bůh ve smyslu, jak se představil svému národu Smlouvy (viz také originální Desatero židovského národa) není živočich, potom mu z tohoto hlediska nelze ani jakkoli přiznávat či přidělovat jakékoli dělení, nebo vlastní obsažnost dalších „osob“ (viz např. Tertullianus, nebo Teologie Řeků ve IV. století). Podle židovského učení jejich Bůh Smlouvy nikdy neexistoval kvůli jakémukoli svému výtvoru (v případě stvoření naší planety Země tedy ani kvůli živočichu člověku) a až jedou tento Tvůrce ze své vůle ukončí existenci člověka a prostoru k  životu, který mu určil, bude na rozdíl od něho naprosto nepochybně existovat dál. (Otázka nesmrtelnosti duše, kterou člověku vdechl, je jiné téma.)  S člověkem, kterého stvořil, má společný jen tento fakt a dál existuje ve své vlastní existenci dokonale oproštěn od jakéhokoli vlivu na své Boží Já ze strany veškerého svého výtvoru. Svému židovskému národu nic konkrétního neslibuje; ani štěstí, lásku, bohatství, a dokonce neslibuje ani nebe! To je naprosto elementární rozdíl od našeho křesťanského učení, které nám slibuje odměnu často formovanou jako „Skrze víru v  Krista Ježíše k Bohu do nebeského království pro všechny, kdo v něho věří“.

„Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista.“ (Jan 1, 17) Tato evangelistova slova se dají pochopit různými způsoby; například i tak, že Zákon, který zcela nepochybně dal Židům Bůh Stvořitel, vlastně nebyl až do Ježíšovy existence pravdivý... Všemocný Bůh by tedy podle toho nezjevoval pravdu (?); tu podle zmíněných autorů prý známe až díky Kristovi. Pravda pak tedy nepochází od našeho Stvořitele, ale až od Jeho stvoření – Ježíše? (pozn. autora: O jaké pravdě skrze Ježíše Krista ale vůbec autor hovoří? Je-li Ježíš Bůh, proč autoři Jana ve své společné práci nepíší rovnou o Boží pravdě?) Nebo trochu jinak: Mojžíš svému národu předal Zákon, který dostal od všemocného, vždy existujícího Hospodina. O tom si nikdo z nás nedovolí pochybovat. Ale pravda v této době podle Jana zřejmě ještě v židovském národě neexistovala (protože ještě neexistoval Ježíš), to znamená, že nebyla ani v tomto Stvořitelem světa daném Zákoně. Pokud ale ani v židovském Božím Zákoně nebyla a není  pravda, a Ježíš přesto - jako Bůh - Židům tento nepravdivý Zákon skrze Mojžíše předal, pak by logicky vzato v době předání neříkal pravdu Židům jejich hypotetický zákonodárce, podle naší víry Bůh Ježíš. Jestliže by tedy z nějakého nepochopitelného důvodu Ježíš jako Bůh dal svému židovskému národu Zákon, kde není pravda (ovšem Bůh dal svému národu Zákon jako návod pro jejich požehnaný pozemský život), jak se pak ale mohla, „pravda stát až skrze  (Boha) Ježíše“ ???

Shrnuto: Ježíš, kterého naše křesťanství označuje jako preexistujícího Boha Stvořitele (či jeho část), předal podle naší víry v této roli skrze Mojžíše židovskému národu svůj Zákon. Janovo učení ale říká, že pravda přišla na svět až s příchodem Ježíše (kterého ale uznáváme za Boha) na svět. Z toho ale nemůžeme vyvodit jiný závěr, než že naše janovské učení tvrdí, že když Bůh - tedy Ježíš - předával na Sinaji Mojžíšovi svůj Zákon, nebyla v něm pravda.  Ten samý Bůh Ježíš, tentokrát ale ve hmotné, lidské podobě za necelé dvě tisíciletí poté, co předal svůj vlastní Zákon bez pravdy svému židovskému národu, jen svojí pouhou převtělenou, velmi krátkou lidskou  existencí způsobuje, že se  náhle pravda objevila ve světě a tedy i v Jeho vlastním Božím, až do té doby ale nepravdivém Zákoně. Takový závěr alespoň podle nás plyne ze zmíněného verše 1, 17 Evangelia podle Jana: „Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista.“ Podobně jen velmi málo srozumitelných vývodů a vyjádření je v tomto od ostatních naprosto odlišném evangeliu bohužel velmi mnoho. Původní záměr autorů o vyzdvižení a maximální možné zdůraznění Žida Ježíše jako pomazaného Krista, Syna Stvořitele světa se bohužel utápí v přemíře extrémních vyjádření a spletitých kombinací až do té míry, že svoji velmi nízkou srozumitelností mezi pracemi synoptiků vlastně ztrácí svoji opodstatněnost. Z tohoto důvodu od začátku existovaly a mezi badateli dnes znovu existují polemiky, zda Janovo dílo k synoptickým  evangeliím vůbec patří, nebo zda pro svoji unikátní specifičnost mělo mít v Písmu umístění mimo ně.

Už z konce 2. století, odkud pochází o tomto evangeliu nejvíce zpráv, je mnoho z nich vůči němu nejen polemických, ale i přímo kritických a mimo jiné se některé zabývají i otázkou samotného smyslu jeho sepsání. Část z kritiků ho nejen pro jeho mnohá protiřečení a celkovou nesrozumitelnost, ale i pro evidentní rozpory s pracemi synoptiků  jako evangelium dokonce odmítalo uznat. Existuje celá řada jmen, kterým se toto dílo pokoušeli přiřknout; zajímavostí je, že mezi nimi například figuruje i gnostik Kerint z konce prvního století. Uvedením právě jeho jména ve výčtu možných autorů Janova evangelia zcela jasně dokazuje velkou problematičnost obsahu a zaměření tohoto tak unikátně formulovaného textu.   Není žádným tajemstvím, že se jeho autoři uváděním mnoha jakoby „přesných“, z teologického hlediska však zcela nepodstatných  údajů (např. Jan 1, 39; 4, 6; 12, 1; 18, 28; 19, 14)  pokusili vyvolat dojem, že autorem je očitý svědek (21, 24) znalý židovských svátků (7, 2; 10, 22 a.j.), a tím své práci přidat na věrohodnosti a přesvědčit tak čtenáře o pravdivosti textu. To samé platí i pro uvádění málo známých, nebo i v té době zcela bezvýznamných míst a osad, ať už jde například o Sychar (4, 5), Ainon (3, 23), Efraim (11, 54), Betseda (5, 2), nebo Siloe (9,7), a další. 

Z hlediska křesťanské dogmatiky je však podle nás jedním z nejvýznamnějších nedostatků tohoto evangelia absence, podcenění pozdějšího významu, nebo dokonce autorova nevědomost o údajných Ježíšových eucharistických slovech během Poslední večeře v Jeruzalémě, které jsou ústředním bodem a vrcholem každé naší bohoslužby. Na druhou stranu nemůžeme vyloučit, že někdo může tento nedostatek považovat právě naopak za jeden z největších kladů Janova evangelia, a brzy pochopíme proč. (pozn.: Poslední večeře Páně se bezpochyby udála ve středu navečer, ne jak mylně naše náboženství traduje, ve čtvrtek! V ten den ráno byl už Ježíš ukřižován a odpoledne zemřel. Podobný omyl je mimo jiné například i se dnem, kdy po stvoření světa "odpočíval" Bůh. Nebyla to naše "křesťanská" neděle, ale bezpochyby sobota, hebr.šabat. V ten den také Jeho vyvolený národ odpočívá od práce.) 

Svátost eucharistie je jak víme,  mezi sedmi svátostmi naší církve svátostí nejhlavnější, nejvznešenější, a také nejsvětější. Uvedení údajných Ježíšových slov ustanovení během jeho poslední večeře bychom především u toho „nadzemsky“ koncipovaného „Janova“ evangelia očekávali jako jednu z nejsilnějších částí celé práce. A to zvláště u té, která svým zaměřením přímo navazuje na učení našeho zakladatele apoštola Pavla, a dál ho v jeho duchu velmi expresivním způsobem rozvíjí. Právě tento první křesťanský aktivista byl vůbec první člověk na světě, kdo Ježíšova eucharistická slova při večeři zmínil, přestože Ježíše neznal a nikdy ve svém životě ho neviděl. Pokud autoři evangelia o těchto slovech ani ve druhém století zřejmě zcela nic neslyšeli a proto je ani ve své práci nemohli zmínit, pak to pro nás musí znamenat vážné pochybnosti o vůbec existenci těchto Pavlem zmíněných slov Ježíše při poslední večeři.

Pavel byl přibližně stejně starý jako Ježíš. Ten zřejmě jen jeden rok putoval především po Galileji a jejím širokém okolí se svým osobním poselstvím. V městě Kafarnaum měl své hlavní sídlo, kam se ze svých cest vždy na chvíli vracel  se svými učedníky, a kdokoli z přítomných lidí chtěl, přišel si zcela svobodně a nikým neohrožován Ježíšovu veřejnou agitaci kdykoli poslechnout. Pavel to však stejně jako většina ostatních Židů nikdy neudělal, ačkoli k tomu měl mnoho příležitostí. Nazvěme věc pravým jménem a řekněme, že dokud Ježíš žil, Pavla nezajímal. Začal se o něho zajímat až několik roků po jeho smrti, kdy měl v průběhu náročné a nekonečně dlouhé cestě vyprahlou pouští snovou vidinu, podle svých slov spatření, ve které k němu měla hovořit osoba, ve které prý poznal – třebaže ho nikdy neviděl – Ježíše. Na osobě z tohoto vidění za několik roků poté vystavěl pevné základy našeho nového náboženství a zároveň vytvořil jeho první dogmata.

Podívejme se na záležitost skutečné formulace Ježíšových slov při své poslední večeři v Jeruzalémě z jeho strany jako nepochybného vyznavače židovské víry svého národa, a tedy zákonitě i víry své vlastní. Ta se jak víme zcela základně a to v tom nejdůležitějším bodě liší od naší pozdější křesťanské víry, a která bohužel neuznává víru v to, v co Ježíš sám věřil. Víru v jednoho  jediného Boha. Jinými slovy tedy křesťanství odmítá Ježíšovu osobní víru, především pak tento její zcela nejvýznamnější bod, ale vyznává osobu Ježíše jako pomazaného Krista, Mesiáše a dokonce právě i jako Boha. Ovšem skutečného Boha světa a Boha Smlouvy se židovským národem vyznával i Ježíš, a naprosto jistě víme, že jako Boha sám sebe nikdy neuváděl, nepovažoval se za něho a logicky se ani sám k sobě jako k Bohovi nemodlil. Vyznával Boha, kterého vyznává jeho židovský národ a plnil Jeho přání a příkazy. Dělal tedy to samé, co jeho matka i rodní bratři.

Požívat maso, které ještě po porážce obsahovalo krev a která z něho nebyla dokonale odstraněna, bylo všem lidem  naprosto jednoznačně a nekompromisně zakázáno Stvořitelem světa odpradávna, pro nás to znamená minimálně od Noemovy doby (Gen. 9, 4). I to je jeden z celé řady důvodů židovského odmítnutí našeho učení, v tomto případě tedy konkrétně Pavlova tvrzení o údajných Ježíšových slovech při společné večeři (1.Kor 11, 23-25), kde se navíc hovoří dokonce o požívání krve lidské, což je pro věřící židovského národa něco naprosto nepředstavitelného a zcela nemožného! V eucharistii je ovšem podle katolické nauky Ježíš skutečně a podstatně přítomen, to znamená, že naše vlastní křesťanské učení z Bohem daného (viz Boží Desatero, Boží Tóra...) židovského učení neuznává a ignoruje mimo jiné i výše uvedený příkaz Stvořitele Noemovi po potopě světa. Pod způsobami chleba a vína, které se podle našeho učení v eucharistii proměňují a posvěcují, je už druhé tisíciletí zemřelý Ježíš nadpřirozeným způsobem přítomen a rozdává se k požívání věřícím. Chléb a  víno jsou tedy po přednesení slov, které jako vůbec první člověk uvádí apoštol Pavel a připisuje jejich autorství Ježíšovi, skutečným Ježíšovým tělem a krví a ne pouhými symboly jeho těla a krve. 

Z hlediska víry Ježíšova národa a Božího Zákona prý ale nepožíváme skutečného Boha Stvořitele světa, nýbrž jen symbolicky jejich židovského člověka. Židovského proto, že se Ježíš do tohoto národa Božím řízením zrodil a nikdy příslušnost k němu nezpochybňoval, a člověka proto, že sám sebe nikdy za nic jiného neprohlašoval a jeho národ ho také nikdy za nic než člověka považovat nemohl. Učení dané jejich Bohem jim to přísně zakazovalo. (pozn: O tom, že pro židovský národ je jejich Bůh i jejich Otcem jsme se zmiňovali v některém z předcházejících zamyšlení. Pokud židé ke svému Bohu volají Otče, nebo nazývají-li svého Boha jako můj Otec, náš Otec, neznamená to samozřejmě, že by se snad tito věřící považovali za skutečné Boží syny a dcery. Nejznámější modlitba našeho křesťanství začíná zvoláním k Bohu „Otče náš!“, sám za sebe by člověk ale volal: „Můj Otče!“ Stává se snad takovým důvěrným a nadějným oslovením Stvořitele světa automaticky jednou Jeho osobou? Považuje nás snad křesťany někdo za faktické Boží syny a dcery, nebo dokonce přímo za Bohy jen proto že jsme při bohoslužbě tuto Modlitbu Páně společně přednesli? Považujeme se proto za Boha my sami?) Židé a tedy i jejich soukmenovec Ježíš, nikdy neměli jakoukoli potřebu svého Boha Smlouvy a Stvořitele jakkoli „přijímat“ jiným způsobem, než uctívat plněním Jeho přání a pokynů, a uchováním Boha v sobě dobrým a spravedlivým životem. Kdo tak nedělá, toho podle rabínského učení Bůh opouští. Nikde v Bibli neexistuje jediný důkaz, dokonce ani náznak toho, že by učedníci a další židovští následovníci Ježíše sídlící v Jeruzalémě po jeho smrti, a vedeni Ježíšovým rodným bratrem Jakubem, někdy při požehnání nad společným jídlem pronášeli uvedená eucharistická slova o požívání lidské krve a těla. Tedy těch, o kterých jak víme, o pár desetiletí později Pavel tvrdil , že se je naučil od zemřelého Ježíše ve své snové vidině.

Z hlediska Ježíšovy židovské víry by v případě čistě teoretické existence slov, které Pavel při poslední večeři připisuje Ježíšovi, mezi zbožnými židovskými učedníky způsobila především obrovský šok, nepředstavitelný rozruch a panickou hrůzu. Kdo má alespoň pár nejzákladnějších vědomostí o Ježíšově židovské víře a Tóře, ten ví, že Pavlem uváděná slova, která mu vkládá do úst, by jejich opravdu jen hypotetického interpreta vzápětí postavila před židovský soud - Sanhedrin. To v tom lepším případě.

V roce 1873 byl v jedné knihovně v Konstantinopoli zcela náhodně objeven z několika hledisek doslova převratný dokument, pocházející přibližně z doby, kdy bylo Janovo evangelium sepsané. Je jím velmi vzácný řecky psaný rukopis nazvaný Učení dvanácti apoštolů a zkráceně se jmenuje Didaché, řecky Učení a jedná se o jednu ze zcela prvních (a tedy ještě bez různých „běžných“ pozdějších křesťanských interpolací, výmazů a úprav textu...),  učebnic či spíše příruček jak pro zájemce o vstup do tehdy stále ještě nové církve, tak i pro již věřící a jejich učitele. Z hlediska našeho tématu Ježíšových eucharistických slov je pro nás opravdu naprosto překvapující poznání, že o Pavlově verzi Ježíšových údajných  slov při Poslední večeři o vínu a chlebu jako o krvi a těle  zde nenalezneme ani zmínku. Jestliže věříme církví pečlivě vybraným evangeliím, neexistuje ani jediný důvod k nedůvěře nebo k odmítnutí obsahu této příručky. Pokud tedy jejímu obsahu věříme, pak jen potvrzuje naše přesvědčení, že žádný zbožný Žid by Pavlem uvedená slova při společné večeři říci nemohl. Co tedy o eucharistii říká učebnice, respektive její liturgická část z druhého století říká? Poznamenáváme, že tento text byl dlouhá staletí mnoha nejvýznamnějšími křesťanskými osobnostmi řazen mezi novozákonní knihy. Do přibližně sedmého století, snad i déle nedělala nikomu z dogmatiků a jiných církevních autorit problém skutečnost, že devátá kapitola liturgické části spisu v tom pro učení církve naprosto nejdůležitějším bodě jasně a zřetelně odporuje Pavlově verzi žehnání před židovskou večeří (Didaché 9, 1-5):

„Co se týče Eucharistie (večeře Páně) děkujte takto: Nad kalichem: Děkujeme ti, Otče náš, za svatou vinnou révu tvého syna Davida, již jsi nám dal poznat skrze svého Syna Ježíše; Tobě budiž věčná sláva. Při lámání: Děkujeme ti, Otče náš, za život a poznání, jež jsi nám zjevil skrze svého Syna Ježíše; Tobě věčná sláva. Jako tento úlomek rozptýlený po horách byl sebrán v jedno, tak nechť je sebrána tvá církev ze všech končin země a dána do tvého království; Tobě patří sláva a věčná moc skrze Ježíše Krista. Nikdo kromě pokřtěných ve jméno Pána nejez ani nepij z této Eucharistie. "Nedávejte svaté psům", řekl Pán."

Kde jsou slova o požívání lidské krve a lidského masa? Slova třebaže symbolická, o kterých však naše učení tvrdí, že se v průběhu proměňování během bohoslužby stávají skutečností? Máme zřejmě jen dvě možnosti. Buď Pavlova slova o krvi a těle (viz níže) Krista v Didaché původně uvedena byla, a v tom případě pak z důvodu jejich nepravděpodobnosti muselo velmi brzy dojít k rozhodnutí církevních autorit o jejich urychlenému odstranění. Osobně se však kloníme k daleko pravděpodobnější možnosti, že tam Pavlem vůbec poprvé uvedená slova nikdy nebyla! To znamená, že katechumeni a jejich katecheti, kteří se ve své křesťanské víře řídili tímto manuálem, možná nikdy v životě nepřijali oltářní svátost provázenou těmi konsekračními slovy, které údajně Pavel slyšel během svého „spatření Krista“ na poušti.

Pro porovnání se slovy v Didaché připomínáme jeho vlastní verzi z listu bratřím do Korintu (1. Kor 11, 23-27) kterou prý přijal od nanebevzatého Pána, desítky roků po poslední večeři a následném Ježíšovo ukřižování: „Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb,vzdal díky, lámal jej a řekl: „Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku.“Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku.“Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde. Kdo by tedy jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně.“

Je jen na každém z nás, jaký text je našemu myšlení bližší a důvěryhodnější. Zda jsou to slova z Didaché, nebo slova zakladatele křesťanství Pavla, který Ježíše neznal, neviděl a neslyšel. Ještě si všimněme, že Pavel zřejmě nevěděl, jaký je zaběhnutý řád žehnání pokrmu u židovského národa. Učení katechumenů uvádí zcela správně a přesně podle židovského rituálu postup žehnání darů Boha při společném jídle, to znamená, že hlava rodiny nebo nejstarší přítomný muž ve společnosti druhých nejprve nalije pohár vína, žehná mu a pak se něho z napije a po něm pijí i ostatní.  Teprve poté  vezme chléb, žehná mu, láme ho a dává ostatním spolustolovníkům. Pavel toto pořadí neznal, nebo se významně spletl; zarážející na celé věci je především to, že žádné jiné pořadí žehnání vína a pokrmu, než je uvedené v Didaché Ježíšovo židovství neznalo, a tím pádem zřejmě ani nikdy neexistovalo! Přesto jsme se my křesťané od Ježíšovy tradice a vlastní praxe žehnání pokrmu odvrátili a přiklonili se k do té doby neexistující, vlastní verzi Pavla z jeho snění, kterou zachováváme dodnes a která je z hlediska naší vlastní teologie zcela zásadní.

Jestliže tedy v Evangeliu podle Jana v souvislosti s poslední večeří, kterou měl se svými učedníky, schází Pavlova snová verze slov, která měl podle něho Ježíš před nimi pronést (obsahově podobná slova sice Jan uvádí v 6, 53-56, ale při zcela jiné příležitosti, a oproti poslední večeři v naprosto bezvýznamné situaci. Nám se ale jedná výhradně o jeho skutečná slova žehnání pokrmu, protože právě na nich vrcholí celá naše bohoslužba), pak jde podle nás o možné autorovo vyjádření nesouhlasu a odmítnutí historické spolehlivosti Pavlovy verze průběhu Ježíšovy večeře v Jeruzalémě. Ovšem vzhledem k tomu, že Pavlova verze si mezi maloasijskými pohany, kde hlásal svoji vlastní verzi existence Ježíšovy osobnosti jako Krista, pravděpodobně už našla své pevné místo (učení Didaché buď ještě neexistovalo, nebo dosud nebylo dostatečně rozšířené), rozhodli se zřejmě spoluautoři Janova evangelia v jeho první části zmínit údajná Ježíšova podobná vyjádření o své krvi a těle, ovšem v žádném případě se zde nejedná o jakoukoli souvislost s poslední večeří , nebo se slovy požehnání nad jídlem tak, jak je nám předložil Pavel. A právě o interpretaci slov tohoto požehnání nám šlo především kvůli jejich zcela mimořádnému významu pro naší liturgii.

Opakujeme, že osobně jsme přesvědčeni, že Ježíšova slova požehnání se striktně držela židovských předpisů pro tuto příležitost, a sám jako velmi zbožný Žid by při pro ně tak důležité slavnostní příležitosti nikdy nepronesl naprosto nic, co předepsané nebylo. Židovské požehnání nad chlebem se nazývá ha-moci („jenž dává“) a ten kdo ho říká, vkládá na bochník všech deset prstů obou rukou, které odpovídají deseti hebrejským slovům samotného požehnání: „Požehnaný jsi Ty, Hospodine, Bože náš, Králi všehomíra, jež dáváš chlebu vyrůst ze země“ Následuje druhé požehnání o stejném počtu slov a poslední požehnání má v tomto jazyce opět deset slov. Pochází z Izákova požehnání Jákobovi (Gen. 27, 28): „Dej tobě Bůh z rosy nebes a z tučnosti země a hojnost obilí a moštu.“ Poté se bochník láme nebo krájí a rozdá přítomným. Živě si dokážeme představit, jak Ježíš při poslední večeři žehná nad chlebem právě tímto, nebo v jeho době velmi podobným předepsaným způsobem. Dokážeme si také představit, že prvokřesťané zřejmě tento způsob žehnání věřících Ježíšova národa upravili a změnili na ten, který uvádí Didaché. Ale nedokážeme si představit samotného Ježíše, jak nad bochníkem pronáší pro jeho židovské soukmenovce ono Pavlovo pro Židy naprosto nepřijatelné požehnání. Skutečnost, že právě jeho slova jsou vrcholem každého slavení eucharistie jen potvrzují náš názor, že skutečné zásluhy „apoštola“ Pavla o vznik a další existenci našeho náboženství nebyly nikdy v celém jejich rozsahu doceněny. Ovšem vzhledem k tomu, že se naše církev brzy po svém ustanovení snažila všechny hlavní zásluhy o založení křesťanství přenést na Ježíše a v maximální možné míře odvést případný zájem svých věřících jak od jeho židovství, tak od jeho vlastní víry v Boha Židů, dá se potlačení Pavlových zásluh náboženskými autoritami i církevním učením svým způsobem chápat. To ale neznamená s ním souhlasit, protože nás od poznání skutečného Ježíše a jeho víry v každém případě vzdaluje. A právě to je hlavní příčina, kvůli které musíme hledat stopy po faktickém Ježíšovi především v jiných historických zdrojích. Během jejich porovnávání s naším učením mnohokrát "nevyjdeme z údivu."

Problém naší úmyslné dezinterpretace pevně stanoveného židovského požehnání nad jídlem je jen dalším z dlouhé řady důvodů, proč národ Boží Tóry nikdy nepřijme za své naše chápání jejich Boha. Za těchto okolností pak vzniká zcela zásadní otázka, jaký má smysl, nakolik a zda vůbec se dá někdy alespoň částečně "sesynchronizovat" vlastní židovská víra Ježíše a naše křesťanská víra v Ježíše, jak se upřímně a s nejčistšími úmysly snaží mnoho především mladších aktivních křesťanů. Jsme-li ovšem svědky takového množství zcela zásadních a nepřekonatelných rozporů v klíčových teologických otázkách obou vyznání, nevyhneme se zřejmě nakonec otázce, jestli a do jaké míry je platné tvrzení našeho křesťanského učení, že s judaismem má společného jediného Boha. Čím hlouběji se za poznáním této oblasti ponořujeme, tím více docházíme k poznání, že židovská víra má jiného Boha, než má víra křesťanská. Jedním z mnoha ukazatelů, díky kterým jsme k takovému poznání dospěli, je také i Evangelium podle Jana.

pokračování

M. Č.