Svatý Augustin, život a dílo. Judaismus a křesťanství.

         Kéž se Ti líbí řeč mých úst, i to, o čem rozjímám v srdci,

                                                  Hospodine, má Skálo, můj Vykupiteli.

                                                          Bůh, Otec Ježíšova národa není osobou,

                                                                                                 ani jejich seskupením.

                                Ježíš byl jako každý zbožný Žid vychován v pevné jistotě, že skutečné poznání jediného existujícího Boha, Otce jeho národa, se nezískává nejrůznějšími vnějšími hlasy, inspiracemi, viděními, osloveními, zjeveními a nebo ve snění, jak se stalo v případě našeho zakladatele Pavla. Ten měl podle svých slov ve vidění na poušti „spatřit“ v nebi sídlícího Ježíše, kterého ale neznal, a nikdy ho za jeho života ani nezahlédl. Zážitek, získaný jedním z těchto způsobů, případně i jinými podobnými, nebo jejich kombinacemi, sice může být velmi úchvatný, ale vždy  pouze o dočasný vjem, na který může člověk zareagovat mnoha způsoby. Jedním z nich, jako v případě Pavlovy reakce na svůj sen, může být i silné nutkání ke sdílení, nebo přímo k položení základů nového vyznání, společenství, víry, a podobně, na základě podkladů získaných a přijatých v průběhu momentálního abnormálního duševního rozpoložení člověka. Především to platí v případech, kdy je člověk například vyčerpaný nebo oslabený únavou, hladem, horkem, duševním vypětím, žízní, posty, dlouhými modlitbami, pod vlivem nemoci, a podobně. Vysoké náboženské autority Ježíšova národa před tímto a dalšími podobnými způsoby získanou vírou v Boha varovaly, a jako příklad jejich nestálosti uváděly známou nesmírně dramatickou událost z historie Izraele. Příhoda se zlatým teletem na Sinaji je velmi poutavě popisovaná v Knize Exodus (2. Moj):

Celý židovský národ v počtu přibližně šesti set tisíců dospělých mužů spolu s dalšími stovkami tisíc žen, seniorů a dětí se po svém útěku z Egypta (hebr. Micrajim) stal přímým svědkem naprosto jedinečného nadpřirozeného zjevení Stvořitele světa, které se v dějinách světa uskutečnilo nejen zcela poprvé,  ale také naposled. „Všechen lid pozoroval hřmění a blýskání, zvuk polnice a kouřící se horu. Lid to pozoroval, chvěl se a zůstal stát opodál.“ (Ex 20, 18) Lidé v nesmírné bázni a chvějící se hrůzou stojící pod horou Sinaj na okamžik spatřili z vnějšku, na vlastní oči skutečného Stvořitele vší existence. Po uplynutí několika dalších souvisejících událostí Židé v nesmírném opojení z vně prožitého zázraku nadšeně v emocích volají: „Všechen lid odpověděl jako jedněmi ústy. Řekli: „Budeme dělat všechno, o čem Hospodin mluvil!“  (Ex 24, 3)

Uplyne pouhých čtyřicet dní. Ten samý lid, nyní však jako primitivní, nemyslící a bezbožná masa křičí, tleská, tančí, skáče, raduje se a jako šílená se klaní odporné, zrůdné modle, ze zlata ulitému býčkovi a skanduje: „To je tvůj bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země!“ Takovou hodnotu, tedy pouhých čtyřicet dní má, a tak končí víra v Boha získaná a postavená na prožitcích přijatých z vnějšku, ze zjevení, a ne zevnitř, ze srdce člověka. Podobným způsobem, jak víme, na základě momentálního vnějšího podnětu ve svém snovém zážitku přišel ke své vlastní, převratné teologii náš zakladatel. Skutečného Boha nenalezneme žádným z pěti základních ani dalších jiných smyslů člověka, protože jejich pomocí sice jsme schopni přijímat určitý druh informací z okolí, ale pouze v tom rozsahu, kterým je každý ze smyslů omezen. Stvořitele světa nikdy nenalezneme ani zrakem, nebo sluchem, hmatem, nebo chutí, ani čichem. Boha, který nás stvořil, nalezneme výhradně uvnitř svého srdce. K Jeho nalezení nám nepomůže žádný vnější projev, ani žádné dílo lidských rukou. Vnější projev nás může maximálně inspirovat ke hledání v sobě.

Pavlovou teologií, tvořící osu našeho křesťanského náboženství, jsme my nežidé podle autorova vyjádření prý nahradili tehdy dvě tisíciletí existující víru, která hluboce ovlivnila a provázela Ježíše a jeho rodinu po celý život. Jde však jen o další fatální omyl našeho zakladatele. Tomu se bohužel nikdy nedostalo poznání, že tak jako nikým a ničím nelze nahradit jeden jediný existující Bůh, který stvořil veškerou existenci, stejně tak nelze nahradit jeho vůle. Protože odleskem Jeho Božské vůle je židovský Zákon, pak je tento Jeho Zákon stejně věčný, jako je jeho autor. A je-li tento Boží Zákon věčný a nenahraditelný, jak věřil a vyznával i Ježíš, jeho rodina, i jeho židovští učedníci, pak měl náboženský renegát Pavel tento fakt plně respektovat, a ne se o nejposvátnější Božím Zákonu vyjadřovat například v tom smyslu, že ho Ježíš tzv. „nahradil“. Našemu zakladatelovi rozhodně nescházelo velmi vysoké sebevědomí stejně jako neomezená představivost, jestliže postavil základy nového náboženství na osobě, kterou neznal a nikdy neviděl, a přesto si o ní dovolil napsat ve smyslu, že nahradila „zastaralou Tóru“, učení Otce všeho lidu a Stvořitele světa. Toto jeho vyjádření má přibližně stejnou hodnotu, jako kdyby o někom zcela vážně, ale nesmyslně tvrdil, že nahradil „zastaralý vzduch“ na celém světě za jiný. Pro existenci života člověka na Bohem stvořené planetě jsou oba dva tyto Jeho dary člověku stejně ničím nenahraditelné.

Bylo by nesmírně zajímavé být svědkem Ježíšovy reakce nad mnoha Pavlovými v podstatě pomlouvačnými a smysl postrádajícími nařčeními uvedeného typu v případě, že by se tito dva vrstevníci někdy potkali, a  pokud by mu tento odpadlík od  vyznání jejich národa vůbec stál za reakci.  Možná by za to, že svými výroky opakovaně snižuje a překrucuje pevnost jeho víry, stejně jako v jeruzalémském Chrámu upletl z provazu důtky a hnal pomlouvače od sebe, možná by ho hluboce politoval, a zaplakal nad ním, možná by se za něho pomodlil k Bohu Otci svého národa. Nic takového se však bohužel nemohlo stát, protože v době, kdy emočně labilní Pavel začal uvedená a podobná prohlášení o Kristu koncipovat a posléze vydávat za skutečnost, byl Ježíš už více než dvě desetiletí pohřbený. Tím pádem se bohužel nařčením typu, že nahradil nedotknutelný Boží Zákon a dalším podobným, nemohl bezpochyby velmi rezolutně bránit…

To samé a zvlášť naléhavě platí o údajných Ježíšových slovech při poslední společné večeři s jeho učedníky:

„Toto je Smlouva nová a věčná, to konejte na mou památku.“

 „Zpráva o ustanovení a proměnění: slovy a úkony Kristovými se koná oběť, kterou Kristus ustanovil při poslední večeři, když obětoval své Tělo a Krev pod způsobami chleba a vína, dal je apoštolům k jídlu a pití a dal jim příkaz, aby nepřetržitě slavili toto tajemství.“ (Všeobecné pokyny k Římskému misálu, ed. 2008, č. 78d)

K výše uvedenému ustanovení o nové a věčné Smlouvě a slovech „Toto je Smlouva nová a věčná, to konejte na mou památku.“, které měl vyslovit Ježíš při poslední večeři znovu připomínáme, že tato slova jako vůbec první člověk na světě uvádí náš zakladatel Pavel. Ten ale jak víme, samozřejmě nebyl účastníkem této jeruzalémské večeře, a nemohl tedy být ani svědkem údajného uvedení slov o ustanovení. O tom, jak vypadala poslední večeře a kdo a co během ní pronesl, mohl tedy napsat cokoli, protože žádný z přítomných Ježíšových učedníků o ní ve skutečnosti nepodal žádnou zprávu. Uvedená údajná Ježíšova slova  pochází výhradně z Pavlova vidění, ze snu, ve kterém se mu měl zjevit právě jemu do té doby zcela neznámý Žid Ježíš. „Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal…“ Těmito slovy náš zakladatel v 1. listu svým prvokřesťanům do pohanského Korintu (11, 23) opodstatňuje fakt, že jim s velkou naléhavostí a důrazem píše o událostech, u kterých nikdy nebyl, a které pocházejí výhradně z jeho snění. Za slovy „Já jsem přijal od Pána“ ovšem můžeme chápat cokoli. Skutečnost, tedy výsledek osobního setkání, nebo pouhou vlastní představu jako výsledek pohnutí rozjitřené mysli, a nebo jako v Pavlově případě následného opuštění víry Ježíšova národa, příběh z jeho snu na poušti u Damašku.  V tom případě by ale znění uvedené věty mělo správně znít přibližně takto: „ Měl jsem snění, že jsem přijal od  Pána…“

Teprve desítky roků po Pavlovi se o údajných Ježíšových eucharistických slovech při poslední večeři zmiňují také autoři evangelií, z nichž však ve skutečnosti ani jeden (!) stejně jako Pavel nebyl poslední večeři přítomen, a to z jednoho prostého důvodu. Žádný z nich, jak naše církevní učení už dlouho připouští, ve skutečnosti nebyl Ježíšovým učedníkem. Neznámým autorům evangelií byla jména faktických Ježíšových učedníků v průběhu staletí trvajícího utváření našeho Zákona z důvodu zvýšení autority a docílení větší závažnosti textu církevními autoritami pouze přiřazená. Chápeme, že tento  fakt může mít pro mnohé z nás pro vytváření vlastního náboženského vědomí velký význam, ale takové je - bohudíky - učení dnešní církve. A především potvrzuje to, co jsme o původu našeho slavení svátosti eucharistie už mnohokrát uvedli. Výhradním původcem a nejhorlivějším propagátorem vlastní vize získané ze svého snu, že Ježíš údajně v průběhu večeře v Jeruzalémě ustanovil tzv. Novou Smlouvu (a tím tedy jakoby zákonitě rušil Smlouvu předchozí, neboli sinajskou Smlouvu židovského národa s Bohem Stvořitelem světa), je opět náš zakladatel. Především od něho pochází definitivní  - a z hlediska budoucího vývoje vzájemných vztahů také nesmírně tragické - oddělení jeho vlastní teologie od původního Bohem zjeveného učení židovskému národu. Neuplyne mnoho času, a stoupenci a členové Pavlova nového náboženství určeného pro pohany budou věřící tohoto národa označovat zatím (pogromy přijdou později…) „jen“ jako „ohavnou, smrtící sektu“.V takovém případě by naši křesťanští předci ve víře museli za  příslušníka ohavné a smrtící židovské sekty považovat také i svého Boha, Žida Ježíše, kterého naše církevní učení považuje i za Stvořitele světa a vesmíru.

Tématem údajných ustanovujících slov Ježíše při poslední večeři jsme se už zabývali vícekrát, takže si nyní jen velmi krátce připomeneme pár zajímavostí:

Kupříkladu je nesmírně zarážející, že se autor právě Janova evangelia (které je samo o sobě z mnoha důvodů bezesporu velmi mimořádné), o žádných slovech, kterými měl Ježíš ustanovovat nový eucharistický obřad, vůbec nezmiňuje! Ani náznakem… Přitom právě základní kámen našeho křesťanského evangelia, tedy obětované tělo a krev Krista má spasit všechen lid od všech jejich hříchů! Je chyba u „Jana“, který tento pilíř naší víry zcela ignoruje, nebo úplně jinde? Nebo autor tohoto nejpozději psaného evangelia (zřejmě až po roce 100) na základě postupně získaných informací o Ježíšově víře a způsobu jeho praktického judaismu rázně odmítl, a distancoval se od čehokoli podobného tomu, jako je rabiho  údajný příkaz požívání krve, které na základě výkladu svého snu zmiňuje Pavel asi o padesát roků dříve?

Stvořitel světa nejen svému smluvnímu židovskému národu (!) naprosto zásadně a pod hrozbou těžkých trestů přísně zakazuje požívání krve, a to počínaje od Noema, např. 1. Moj, 9, 4., nebo 3. Moj, 17, 10. O pojídání lidského masa je zbytečné se vůbec zmiňovat. Chápe snad někdo z nás Ježíše jako rouhače, který se nebojí svévolně porušovat učení Tóry jediného Boha, Otce svého a Otce židovského národa, a navíc k tomuto porušování Božího příkazu dokonce vybízet ostatní? Proč by to dělal? Z jakého důvodu ho ale právě tak v souvislosti s jeho údajným ustanovením při poslední večeři náš zakladatel prezentoval? Protože o něm nic nevěděl, ale jeho představivost neměla žádné hranice? Proč takovými smyšlenými výroky Ježíšovu praktickou víru, a tedy jeho samotného pomlouval a urážel? Protože jí sám opustil?  

Původní židovští následovníci Ježíše, kteří po jeho smrti zůstali v Jeruzalémě vedeni jeho rodným bratrem Jakubem žádný takový obřad k masem a krví jeho bratra nikdy neprováděli. Z jakého důvodu Pavlova slova o údajném ustanovení a oběti zásadně ignorovali? Proč v první známé a dochované příručce pro prvokřesťanské katechumeny zřejmě z roku 70 (tedy ještě dříve, než vzniklo jakékoli evangelium), nazvané „Učení dvanácti apoštolů“ (Didaché), v oddílu o křtu a eucharistii nenalezneme jakoukoli sebenepatrnější zmínku o tom, že by snad obřadní víno mělo představovat Ježíšovu krev a chléb Ježíšovo maso? Proč se naše křesťanské autority, které se podílely na teologickém utváření křesťanského náboženství rozhodly důvěryhodnější a velmi pravděpodobnější eucharistickou verzi uvedenou v Didaché ignorovat?  Protože se rozhodným způsobem lišila od slov, která uvedl náš zakladatel, a protože se tím zásadně přehodnocovala jeho vlastní teologie jeho vlastního náboženství? Proč v našem církevním učení nikdy nešlo o Ježíše faktického, ale jen o mystického Krista ze zakladatelova snu?

 Jedna z hlavních a stále se opakujících myšlenek obsažených v Ježíšově židovském biblickém učení, spočívá v pevném přesvědčení, že opravdová, nesimulovaná a nezkarikovaná víra v jednoho všemocného a nesmrtelného Boha Stvořitele musí vycházet z lidského nitra. Skutečnou víru v jediného existujícího Stvořitele si člověk osvojuje jen vlastním, individuálním rozhodnutím s pomocí Jeho milosti. Její pojetí v náboženském judaismu je přibližně definované jako určité zplnomocnění, které nám dává Bůh k tomu, abychom se sami podle své svobodné vůle rozhodli, zda si Ho za svého Boha vybereme. Nebo jestli si raději vybereme zlaté tele. Pavlovo křesťanství si sice zpočátku vybralo Boha Židů i za Boha svého, ovšem hned vzápětí jeho podstatu pro sebe upravilo tak, že tomuto preexistujícímu Stvořiteli světa a vesmíru přiřklo lidské atributy. To bylo pro věřící Ježíšova národa naprosto nepřijatelné a z hlediska jejich Zákona vůči skutečnému Bohu smrtelně rouhavé jednání. Počáteční oboustranně vzájemná konkurenční nevraživost tehdy dvoutisíciletého náboženství založeném na Smlouvě s Bohem a náboženství zcela nového, založeného na Pavlově pomyslné identifikaci Žida Ježíše jako právě tohoto Boha Stvořitele světa a dárce Smlouvy židovskému národu, brzy přerostla v jednostrannou stupňující se náboženskou nenávist.

Nedokážeme odhadnout, zda apoštol Pavel sám opravdovou vnitřní, aktivní židovskou víru vůbec někdy měl, nebo s ní alespoň  pociťoval určitou soudržnost, ale o její kvalitě a stabilitě u něho musíme mít vážné pochyby, jelikož jí  v dospělosti natrvalo opustil. To by zdravý, psychicky vyrovnaný věřící židovský člověk věřící a milující svého nebeského Otce nemohl nikdy udělat. Ve svém euforickém nadšení pro svoji věc, a jistě i pod vlivem některých svých vlastních nápadů, idejí a představ, které prezentoval jako shůry převzatá fakta, se velmi často prokazatelně uchyloval k různým zkresleným informacím,  vlastním fabulacím a dalším podobným manipulacím. Ty v jistých případech spočívaly v kombinacích skutečnosti a směsicí nejroztodivnějších vlastních představ, jejichž výsledná podoba byla vydávána za nezpochybnitelnou pravdu. Zákonitou otázku některých Ježíšových apoštolů, kteří po ukřižování svého Mistra dál přebývali v Jeruzalémě, jakým právem a na základě jakého pověření vytváří novou teologii, principiálně odlišnou od víry Ježíše i jejich, řešil Pavel přesně podle očekávání.  Odpovídal ve smyslu, že se mu zemřelý Ježíš (kterého jak víme neznal a nikdy v životě neviděl) prostě zjevil, a pověřil právě jeho (!) tímto úkolem…A že vzhledem k tomu, že Ježíšovo učedníci žádný podobný sen neměli, a poslední, koho Ježíš z nebe oslovil byl prý právě on, tak je jeho pověření údajně nejaktuálnější a tedy i pro ně závazné. Učedníci tedy musí věřit jemu, protože právě jemu svěřil nanebevzatý Kristus ve snu celé nové nežidovské učení. Jen jeho učení a žádné jiné je tedy platné…

O původci naší víry psal neznámý autor tzv. Lukášova evangelia v jeho druhé práci uvedené v našem Zákoně. Skutky napsaných ke konci prvního století, a které měly především ukázat velikost Pavlova evangelizačního díla, ovšem někdy také i za cenu využití vlastní představivosti. Dílo je zajímavé především svým líčením mnohých údajných zázraků, které měly provázet počátky první církve a hlásání evangelia. O těch je sama naše církev dnes už schopna učit v tom smyslu, že sice může, ale také nemusí jít o skutečné události, ale jde spíše o dílo autorovy podvědomě řízené představivosti. Jakoby autor Skutků převzal Pavlův způsob prezentace dějů, u kterých nikdy nebyl, a které získal ze svého snění. Tak například - zřejmě z důvodu zvýšení jeho nepříliš přesvědčivé a spíše kolísavé autority mezi prvokřesťany - vkládá Pavlovi do úst následující vyhlášení: „Já jsem Žid a narodil jsem se v Tarsu v Kilikii, ale vychován jsem byl zde v Jeruzalémě. V Gamalielově škole jsem byl přesně vyučen zákonu našich otců…“ (Sk 22, 3). Mimo mnohé existující názory, zcela zpochybňující Pavlovo faktické židovství (prezentující ho jako nejprve unáhleného konvertitu k judaismu, pro kterého pak nebyl problém judaismus zase stejně unáhleně opustit), jiné prameny  zase rozhodně vylučují, že mohl být Gamalielovým studentem. Vysoce vzdělaný předseda sanhedrinu, zákoník Gamaliel ( Gamli'el Starší) a uznávaný znalec Tóry, byla zřejmě největší rabínská autorita první poloviny I.stol. Důvodů, které odmítají Pavlovo údajné vyjádření o svém náboženském vzdělání, uvedené ve Skutcích, je několik. Jeden z nich je například fakt, že jako Řek psal své dopisy řecky, a ne hebrejsky z toho prostého důvodu, že tento Ježíšův jazyk zřejmě neovládal. Jestliže ho neovládal, a to naprosto perfektně, pak nikdy nemohl být Gamalielovým studentem Zákona. To naprosto nepřipadalo v úvahu. Tato velmi významná náboženská autorita by si mimo to nevybrala do své skupiny člověka názorově a nábožensky tolik nestálého; člověka, jehož myšlení ovládají vlastní představy a nezvladatelné emoce. Člověka, jehož náboženská příslušnost má tak chatrné základy, že je schopen jí v okamžiku první pohnutky bez výčitek opustit.

Ukázkovým projevem kvality jeho víry a charakteru je například právě jeho už mnohokrát  zmiňovaný, v podstatě převážně záporný postoj k Božímu Zákonu a celá řada jeho dalších podobných stanovisek, naprosto neslučitelných s vírou Ježíšova národa, a tedy s vírou Ježíše. Pokud jeho samotného a jeho vlastní, osobní víru ale  Pavel neznal, nemůžeme se příliš jeho teologické labilitě divit, zvláště když si vytyčil tak nesnadný úkol, jakým bylo přisouzení Božství a Stvořitelství světa a vesmíru prostému, velmi zbožnému židovskému člověku.

Tento samozvaný „apoštol“, kterým ve skutečnosti nebyl, zřejmě nikdy nepochopil (a následně naše křesťanství a jeho učení), že židovským Bohem zjevený Zákon není pouhou knihou, kterou lidé napsali o Bohu. Tóra, kterou se učil, vyznával a ctil Ježíš, je kniha, kterou napsal Bůh o lidech. To je skutečně s ničím nesrovnatelný, v pravém slova smyslu „nebetyčný“ rozdíl, jehož význam a důsledek bohužel dosud pochopila zřejmě jen velmi malá část našich křesťanských spolubratrů. Mnozí z nás svým netečným, „stádně pasivním“ postojem totiž minimálně připouštějí, že nepochybné Boží dílo, jakým je Zákon Stvořitele vší existence, je nahraditelné výsledkem práce, kterou o Bohu vytvořil člověk, kterého sám stvořil. Člověk se tedy sám považuje, a jeho náboženství ho v této představě svojí vlastní teologií utvrzuje a podporuje za schopného vytvořit dílo, které nejenže se má dílu Stvořitele rovnat, ale dokonce ho překonat!  Takovou teologií se ale vracíme k Babylónu a jeho věži, a co je daleko horší, k hříchu prvních lidí, kteří chtěli na chvíli být jako Jejich Stvořitel. A možná že alespoň některá Jeho díla, která viděli kolem sebe, chtěli také překonat nebo nahradit. Pavlova  vlastní, nesmyslná představa, že to lze, jak uvádí ve svých naivních vyjádřeních například právě o nahrazeném a překonaném Božím Zákonu, rozhodně nemá nic společného s Bohem židovského národa, autorem jediného zákona na světě, které nemá lidské autorství. Nemá nic společného ani s Ježíšem, kterého jsme s tímto Bohem propojili.

Jak víme, první lidé zakázané ovoce bez problémů snědli. Ale jak taková snaha lidí ignorovat Stvořitelovu vůli nakonec dopadla? A nebojme se položit si otázku: v jaké kondici se dnes nachází náboženství, které se před dvěma tisíciletími rozhodlo jít cestou vlastního, zcela jiného, vlastního Zákona, než toho, který formoval a vedl duchovní život Ježíše od narození až do jeho smrti? Nenasměrovali nevratně své náboženství do toho stavu právě naši radikální, nesnášenliví předchůdci ve víře, kteří ve své primitivní zvrácenosti a krvelačnosti považovali zabíjet příslušníky Bohem vyvoleného židovského národa dokonce za Jeho Boží vůli? To znamená za vůli Toho, který ale s tímto národem uzavřel věčnou Smlouvu a na její stvrzení stejnému národu věnoval svůj vlastní Zákon!

Ježíšovo židovství bylo v jeho době, a je samozřejmě i nadále, způsobem života především ve službě Bohu a vzájemné komunikaci. To znamená v plnění Jeho učení, vzdělávání se v něm, v modlitbě a v naslouchání Jeho hlasu a Jeho vůli. Skutečná, pravá víra v jediného existujícího Boha se nikdy nemůže získat díky jakýmkoli informacím pocházejícím ze světa. V tomto případě nikdy nemůže jít o ryzí víru, ale o dlouhodobé, často celoživotní úmorné tápání člověka. Čím déle pak člověk tápe, tím méně času mu zbývá času, který nám dal Bůh k procitnutí a poznání principu Ježíšovy víry. Tím vždy bylo podvolení se vůli Stvořitele, což v prvé řadě znamená pevné osobní odhodlání, a následné faktické detailní plnění Jeho Zákona. To zřejmě nebyl schopný pochopit náš zakladatel, který se o tomto jedinečném Božím díle nerozpakoval psát způsobem, který jsme si ukázali. Aby svému vlastnímu teologickému myšlení získal co nejvíce příznivců, psal své listy ještě zcela nedávným pohanům a vyznavačům polyteismu především v tom smyslu, že díky Ježíšově existenci už není třeba Tóru zachovávat, ale usilovat o získání jeho milosti: „Hřích nad vámi už nebude panovat; vždyť nejste pod zákonem, ale pod milostí.“ (Řím 6, 14). V listu Galatským o tomto jedinečném Božím díle píše i na nás křesťany neuvěřitelným způsobem, např: „ ...slídit po naší svobodě, kterou máme v Kristu, aby nás uvedli do otroctví zákona…poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni...Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho…“ a podobně. 

 Těmito a dalšími podobně - z hlediska právě Ježíšova židovského učení – nesmírně rouhavými názory na nedotknutelné Boží dílo se Pavel z řad zbožných věřících židovského národa, ve kterém měli své pevné místo Ježíš, jeho rodina, i jeho židovští učedníci, sám definitivně eliminoval. Židé vyloučení člověka ze svého národa nazývají slovem „vytětím“, tedy za svůj prohřešek proti Bohu je nenávratně „vyťat“ z rodné země.

Situace, kdy se nově vzniklé křesťanství začalo diametrálně odlišovat od Ježíšovo vlastní víry nám, jako nově vzniklému náboženství samozřejmě nikdy nedávala absolutně žádné oprávnění, abychom do slova a do písmene k smrti nenáviděli ty, kteří jsou zřejmě vybaveni darem lepší vnímavosti Boží vůle, a jsou tedy velmi pevně věrni své pradávné víře založené na smlouvě se Stvořitelem. Naprosto nelogické a neospravedlnitelné nepřátelství k národu, který především plnil Boží vůli, a snažil se důsledně dodržovat Jeho Zákon, má kořeny už u našeho zakladatele.

Později jsme v průběhu několika staletí sestavili Zákon vlastní, z pohledu náboženského judaismu však zákon čistě lidské, pragmatické motivace, inspirace i autorství. To že nové náboženství chce mít vlastní zákon, a pokud to situace dovolí, neužívat principy víry židovského národa, které má za každou cenu snahu nahradit (přestože to bylo náboženství právě Ježíše, ústřední postavy nového křesťanství), by z hlediska tvůrců křesťanství aby mohlo být svým způsobem pochopitelné. Ovšem skutečnost, že židovský zákon je o Bohu, který stvořil vše co existuje, a křesťanský zákon je o židovi Ježíši jako faktickém synovi tohoto Boha Židů, který ale ve skutečnosti za svého života naprosto nepochybně sám tohoto Boha Židů ctil a vroucně vyznával, je samo o sobě téma k zamyšlení. K obvyklé argumentaci, že Ježíš Boha Stvořitele oslovoval a nazýval jako svého Otce a tím je vše dané, znovu připomínáme, že smluvně ustanovený Bůh židovského národa na hoře Sinaj tento národ určil jako Jeho národ. To znamená, že na základě tohoto ustanovení je Bůh duchovním Otcem a patronem každého jednotlivého příslušníka tohoto národa. A každý z nich Ho také jako svého Otce a ochránce oslovuje a stejně tak o něm hovoří. Stejné to bylo i s Ježíšem.  

Konečně, naše nejrozšířenější modlitba je nepochybně Otčenáš. Kdo z nás, kteří se jí modlí, se na základě tohoto oslovení považuje za faktického, fyzického potomka Stvořitele světa a vesmíru? Za další z Jeho tzv. osob? Za samotného Boha?

M.Č.