svatý Augustin zblízka
svatý Augustin zblízka
Thagaste bylo velmi živé město s velkým tržištěm na římských cestách asi 100 km na jih od Hippo Regio směrem k Sahaře a od východu ( Kartágo ) dál na západ (celá severní Numidie až k Mauretánii ). Mělo římské lázně, dlážděné ulice a na hlavní třídě klasické antické sloupořadí. Do lázní chodil pravidelně i otec Patricius s Augustinem, jak bylo zvykem u zámožnějších lidí. Rušné město plné nejrůznějších ras a národů je ráj pro adolescenta Augustina. Není o nic klidnější, nebo mírnější, než jeho vrstevníci a ze strany rodičů nezažívá žádná výraznější omezení. Nedrží se stranou a rozhodně není žádný tichý samotář. V partě například převracejí obchodníkům káry se zbožím, prakem se strefují do davu na tržišti, plaší tam zvířata a vymýšlejí nové a nové klukoviny. Při dětských hrách se malý Augustin snaží drobným podváděním či úskoky dosáhnout lepších výsledků, stejně jako ostatní temperamentní kamarádi. Do okolních lesů rád chodí s kamarády pytlačit a velmi často prožívá na ulicích Thagaste s partou nějaké dobrodružství nebo vyvolaný rozruch.
Okolí města bylo velmi hezké. Ze tří stran krajina připomínala vegetací jižní Evropu se svými korkovníky, duby a borovicemi a v nich bylo plno zvěře, divocí kanci, zajíci, křepelky, bažanti, a mnohé další. Všude kolem byly vinice, ovocné sady, úrodná pole i olivové háje a také dostatek potoků a rybníčků. Tam všude bychom viděli malého Augustina, jak se schovává před hlídači při svých malých výpravách za dobrodružstvím.
Otec byl decurion, jeden z deseti volených členů městského zastupitelstva. Kdo se jím chtěl stát, musel disponovat slušným majetkem a především musel mít vážnost a popularitu u obyvatel. Statkář Patricius měl pole, vinice, pěkný dům, hospodářství, služebnictvo i otroky. Živil se oficiálně jako výběrčí daní, což byla vážená a odpovědná funkce a dále pronajímal svá pole menším rolníkům. Byl klasický temperamentní africký pohan s běžnými výbuchy vzteku a bezuzdností. I když měl mladičkou nevěstu, je jí brzy po svatbě běžně nevěrný, ale nedělá tím žádné pohoršení a nikdo ho neodsuzuje, dokonce ani sama podváděná. Buď se s tímto stavem smířila jako oběť, nebo jí naopak vyhovoval. Patricius nebyl ale zlý, byl velmi pracovitý a obětavý, měl rád život a přátele a byl velmi společenský. Tuto vlastnost zdědil i Augustin. Byl známý svojí spravedlností. Pokud čekal,že se mladičká nevěsta přizpůsobí jeho zájmům,narazil na její tvrdohlavost a zatvrzelost. Přes své velké zklamání z Moniky jí měl opravdu rád a na rozdíl od tehdejších běžných zvyků jí nikdy nebil, stejně jako své děti. Je dobré si uvědomit, že se s ní nikdy nerozešel a asi o tom ani příliš vážně neuvažoval, i když tehdejší zvyky a právo přálo vždy mužovi. Důvod by si hlavně zpočátku manželství jistě našel.Výchovu a učení dětí brzy svěřil domácím učitelům a posléze i Monice.
Pohanem byl ze zvyku a tradice, nijak své pohanství nepřeháněl, nechtěl nějaké změny, ani když bylo pohanství Římem vytlačováno. Raději v klidu čekal, jak dopadne spor katolíků s donatisty a jak se k věci postaví kolegové z městské rady. V 1.polovině čtvrtého století bylo Thagaste plně donatistické a teprve císař Konstantin nařídil návrat ke katolictví. Shovívavého Patricia nijak zvlášť velká politika nezajímala a tak jen chytře vyčkával, jak se situace vyvine. O jeho křtu těsně před smrtí si můžeme myslet, že to byl jen výsledek velkého nátlaku ze strany Moniky na nemocného manžela, ale určitě ne svobodné rozhodnutí z přesvědčení. Z pozdějšího života Augustina známe výjimečnou vytrvalost a odhodlanost Moniky, pokud se pro něco rozhodla.
Matka byla asi o 23 až 24 let mladší. Pravděpodobně až do svatby svého muže ani nespatřila a jejich sňatek domluvily jejich matky tak, jak bylo tehdy zvykem. Monika byla velmi přísně vychovávána v nekompromisní křesťanské rodině, kde byli katolíci již několik generací. Rodiče byli nejen ve své víře neústupní a velmi pevní a byli tvrdí nejen k sobě, ale i ke svým dětem. Velký vliv na výchovu Moniky měla stará a velmi přísná služka, fanatická křesťanka, která ještě zažila poslední pronásledování křesťanů a silně ji to poznamenalo. Rodiče svěřili své děti zcela do jejích rukou a pod guvernantkou měly velmi tvrdou výchovu. Např. nechávala děti trpět žízní z obavy, aby prý jednou nepily nadmíru víno. Monika, která chodívala rodičům do sklepa pro víno, stejně upíjela a to stále větší dávky. Když jí jednou jiná služebnice přistihla,v hrůze a strachu z možného trestu jí nazvala opilcem. Moniky se to velmi dotklo a snad upíjení nechala, jak se o tom zmiňuje sám Augustin.
Po svatbě byli asi oba zklamáni, nejvíc ale Patricius jejím chladem a strohostí. Monika byla přesná, spolehlivá a snad dokonalá v plnění svých křesťanských povinností, s manželskými byly od začátku problémy. Toho, co Patricius čekal od mladičké nevěsty, se ale nedočkal a byl jí brzy rozčarován. Očekával vášnivou mladou Afričanku, takovou, na které byl až dosud zvyklý a zdá se, že snad uzavření manželství možná stejně jako Monika litoval. Monika se chovala téměř jako jeptiška a hrozícímu krachu zabránilo jen zpočátku vzorné vedení domácnosti a také to, že Patricius si brzy našel nové a obnovil dřívější známosti. Je jisté, že o tom Monika věděla a je otázkou zda a jak dalece jí to vadilo. Nevěra u mužů byla v té době téměř samozřejmá a manžel k tomu využíval i služek v domě.
Patricius brzy pochopil, že svou manželku nepředělá, ta byla ve svých zásadách pevná jako žula.Možná, že se oba dohodli na jakési odluce a každý žil značně odlišně a ne jako zamilovaný pár.Patricius se už smířil s tím, že z vášnivé křesťanky dodržující přísně všechna pravidla už neudělá vášnivou manželku. Než rezignoval na své původní představy a tužby, vadily mu snad ještě víc její denní návštěvy kostelů,
křesťanských přátel i její mnohadenní posty jakoby naschvál v době, kdy pořádal doma veselé a rozpustilé hostiny pro své přátele. Monika trávila často celé noci v kostele při modlitbách a často vyčerpaná se vracívala ráno domů. Patriciovi vadily zpočátku také její časté účasti na oslavách u hrobů mučedníků, kde se jedlo a hojně pilo a často se takové oslavy zvrhly nejen v divokou pitku. Vadilo mu i to, že se z takových i jiných křesťanských shromáždění vracela veselá, rozesmátá a dost možná i v povznesené náladě. Takovou ji chtěl mít doma ,ale neměl. Když přišla domů,byla z ní zase pečlivá a vzorná hospodyně.
Patricius začal manželku podezírat a jeho žárlivost rozněcovaly také některé služky v domě, které si mladá paní brzy po svatbě znepřátelila. Některé z nich v Patriciově domě už od mládí sloužily a měly tedy na něho vliv a on často dal na jejich rady. Starým pohankám velmi vadila křesťanská přísnost a režim, který mladá paní v domě zavedla. Proto popichovaly svého pána, aby zakročil proti účasti Moniky na těchto podezřelých křesťanských shromážděních a oslavách. Naznačovaly i jiné, než křesťanské důvody těchto oslav, které byly ale ze známých důvodů vyloučeny. Monika ale spolu se svou matkou přesvědčily Patricia o čistě náboženských důvodech těchto oslav a ten dal nakonec své staré služky přísně potrestat za pomluvy. Napětí mezi těmito služkami a mladou paní od té doby bylo v domě ještě větší.
Není známo, že by rezolutní a impulzivní manžel někdy Moniku uhodil, jak bylo tehdy běžné a samozřejmé. I z toho je vidět, že jí přes všechny výhrady měl Patricius opravdu rád. S jeho nevěrami se Monika až překvapivě snadno vyrovnala a smířila a nevyčítala mu je. To nutně zavádí ke spekulaci, zda jí toto řešení vlastně nevyhovovalo. Když si uvědomíme velmi přísný způsob, jakým byla sama Monika ve své křesťanské rodině vychovávána, nabízí se myšlenka, zda neviděla důvěrné manželské soužití jako něco, co by jí odvracelo od Boha a co se příčí řádnému křesťanskému životu.
Jiná skutečnost, která nás zavede k zamyšlení, je odklad Augustinova křtu. U Moniky je tato skutečnost o to zvláštnější, že se jako žena vyrostlá z přísně katolické rodiny přizpůsobila tehdejším zvykům odkládat křest na později, až dítě dospěje věkem i rozumem. To nebylo samozřejmě nařízení, ani pravidlo, ale jen zvyk a stopy tohoto zvyku bychom našli daleko zpět v pohanských zvycích. A mnozí i daleko méně zbožní rodiče, než byla Monika,nechávali v té době své děti už jako malé pokřtít. Z toho, jak známe Patricia, je jasné, že by křtu asi nijak zvlášť nebránil, kdyby na něho Monika dělala nátlak. A dokonce ani po manželově brzké smrti nepůsobila na již téměř dospělého syna kvůli křtu.Vzpomeňme na okamžik, kdy Augustin jako dítě vážně onemocněl a matka překotně spěchala s přípravou na jeho křest. Po rychlém a nečekaném uzdravení syna to už nepovažovala za nutné. Z tohoto a mnoha dalších příkladů je vidět, že přes všechnu svojí přísnost ve víře, ve které byla vychovávána, byla ochotna tolerovat a také se přizpůsobit určitým zvyklostem víře méně oddaných křesťanů. Ale její schopnost tolerantnosti se postupem doby minimalizovala, ne-li přímo vytratila. A také z pozdějšího života Augustina je patrné, že i u něho tolerantnosti, zvlášť pokud šlo o církevní záležitosti, s postupujícím věkem značně ubývalo.
Zdá se, že Monika chtěla podvědomě vyměnit otcovství Patricia za otcovství Boží a že se jí to nakonec podařilo. Biologického otce určila k hmotnému zabezpečení rodiny a udržení její určité úrovně a Augustinovu výchovu převzala zcela sama, ale svěřila ji Bohu. Matka tedy vštěpovala malému synovi, že jeho jediný otec je vlastně Bůh Otec. A snad právě tady bychom našli kořeny toho, proč měl Augustin tak dlouho zmatek ve své duši a proč se až do své konverze choval značně nevyzpytatelně. Výsledky této výchovy byly brzo patrny a pokud někdy Augustin vzpomněl na otce, tak jen spíš negativně. Jakoby zapomněl na oběti, které otec podstupoval, aby syn mohl studovat, i na své chvíle dospívání, kdy mu Patricius dopřával a zcela toleroval jeho výstřelky. Přitom o otci se ani Augustin nikdy nezmínil, že by ho např.uhodil. Monika tak postupem času pravděpodobně vědomě vytvořila hluboké spojenectví matky křesťanky a hledajícího rozpolceného syna proti pohanskému otci, které si Augustin možná ani neuvědomoval.
To se samozřejmě muselo zákonitě projevit v jeho myšlení, tak např. později zcela nepochopitelně ve Vyznáních vyčítá svému otci : „ A tak se můj otec nestaral o to, abych rostl v lásce Tvé, ó Bože můj, ani abych byl čistý, jen abych se stal dokonalým řečníkem “. To je nepochopitelná, absurdní a téměř rouhačská výtka svému pohanskému otci a jasný příklad toho, jak hluboce bylo ovlivněno myšlení Augustina jeho matkou ještě dlouho po konverzi i po její smrti. Je to nefér výtka a pro otce prostě Augustin nenachází příznivější slova. O matce, která v té době ještě zdaleka nebyla světicí, nepadlo v této souvislosti ani slovo, přestože oba rodiče měli na vzdělání syna měli alespoň v tomto ohledu stejný názor a jak víme, sám Augustin byl velmi ctižádostivý.
Nevíme, zda Augustinova závislost na matce byla jejím dlouhodobým působením prostě vynucena, nebo časem získána, jisté ale je, že mu byla často tato vědomá závislost na obtíž a někdy se Augustin pokusil matce vzepřít nebo z této závislosti uniknout. Vzpomeňme např.na jeho útěk z Kartága. Ale brzy tyto pokusy vzdával a byly spíš demonstrativního charakteru, než vážná rozhodnutí. Zatímco o matce nejen ve Vyznáních často píše a vzpomíná s opravdovou láskou, o otci se spíš jen zmiňuje, o svém synovi sice píše hezky, ale minimálně a přes úmrtí obou se překvapivě lehce a s nadhledem přenesl. Matku svého syna Adeodata nikdy nejmenuje a poté, co Augustin podlehl hrubému nátlaku Moniky a nečině přihlížel jejímu vyhnání, se o ní už nezmiňuje. Také o svých sourozencích téměř nic nepíše, i když jeho bratr i sestra šli v jeho stopách a také žili zasvěceným životem. Sestra byla dokonce představenou kláštera .Tento svůj vztah ke svým nejbližším pravděpodobně považoval za správný a sám ho nikdy nezhodnotil sebekriticky. V této souvislosti si jen připomeňme, kolikrát a jak upřímně se např.ve Vyznáních veřejně kaje i z takových dětských „přestupků“, jako je např. krádež hrušek, mlsnost, věčnou dětskou chuť k jídlu a dokonce i zvídavost!
Malý Augustin nikdy nevynikal silou a pevným zdravím.Byl menší postavy, při dětských pranicích spíš stával opodál a také nikdy neměl zcela v pořádku plíce, což bylo později u rétora a nakonec u vyhlášeného kazatele velkým handicapem. Odmala si ale vše nahrazoval důvtipem , přirozenou inteligencí a také dětskou mazaností, která později přerostla až v jeho proslulou biskupskou diplomacii. Svoje místo v dětské partě si jak sám píše udržoval např.tím, že z domova brával nejrůznější jídla a pamlsky a nosil je kamarádům. Byl přátelský, vtipný a pro děvčata často až okouzlující. Ale ve svém živlu a k nepřekonání byl vždy, když ho kamarádi nechali vyprávět ať už pravdivé, nebo smyšlené historky, které porůznu zaslechl a navíc náležitě upravoval. V umění působivě hovořit a zaujmout posluchače byl od malička téměř nepřekonatelný a již od základní školy pověstný.
Jakéhokoli násilí se dlouho bál a velmi ho odsuzoval. Například ve škole mu „primas magister“ naháněl přímo hrůzu se svojí rákoskou a na rozdíl od svých spolužáků, zvyklých na takové tresty z domova, mu domluva rákoskou naháněla hrůzu a mimořádně trýznivý pocit naprostého pokoření. Tvrdší způsob výuky ve škole mnohokrát ve svých vzpomínkách velmi kritizoval, přestože byl tehdy naprosto běžný. Zajímavostí je, že odpor a nesouhlas s násilím mu vydržel dlouhá léta, ale víme, že kupříkladu jako soudce neváhal odsouzeným uložit „mírnější“ trest zbičování, nebo když jako Hipponský biskup souhlasil s násilným a krvavým potlačením donatismu.
Svojí vrozenou výmluvnost, smysl pro krásu řeči a později i vybrané způsoby chování využíval Augustin už od mládí jako obranu i jako zbraň, vzpomeňme na jeho velmi snadné získávání dívek. Rodiče spolu s učiteli velmi brzy poznali v malém chlapci tento talent a jeho rozvíjení nadšeně podporovali. Povolání rétora mělo v římském císařství obrovský význam, bylo vysoce honorované a slavným řečníkům byly dokonce často ještě za života stavěny sochy a pomníky, proto byl o povolání rétora velký zájem a existovalo mnoho vyhlášených rétorských škol. Velcí řečníci požívali ve společnosti často neomezenou úctu a vážnost, např.Afričan Victorin měl už za svého života svou sochu v římském fóru, podobně i Apuleius z Madaury, kam Augustin chodil do školy, měl svojí sochu a malý školák jí velmi obdivoval. Překrásnou a mimořádně nákladnou sochu měl třeba i řečník Froton z Cirty, Pertinax a mnoho dalších. K tomu, aby syn mohl úspěšně dostudovat, si otec musel nakonec peníze vypůjčit od přítele a mecenáše Romaniana, jehož štědrost bez většího ostychu využil později několikrát i Augustin. Ten dobře věděl, jak těžké muselo být rozhodnutí sebevědomého otce jít s prosbou ke svému příteli o půjčku, přesto se ani o této nelehké oběti později nikde nezmínil.
Monika chtěla pravděpodobně ve svém zbožňovaném synovi vidět vlastnosti a povahu, kterou původně na počátku manželství naivně hledala a očekávala u Patricia. Její nesmiřitelnost a nekompromisní postoj v otázkách víry se bezesporu silně zakořeňovaly u Augustina do podvědomí už od dětství a asi až do své konverze si je plně neuvědomoval. A tady se sama nabízí odpověď na otázku, proč tak dlouho pravdu hledal, proč se hned odmalička nestal horlivým křesťanem jako jeho matka. Tehdy mu asi víc věcí na katolictví v podání matky vadilo, než imponovalo. Teprve dlouho potom začal tyto zčásti zděděné a zčásti přijaté postoje sám praktikovat a také vyžadovat. Také on byl ve věcech víry a Boží pravdy pevný a neotřesitelný. Jako by mu tato rezolutní nekompromisnost byla někdy spíš na škodu při někdy příliš tvrdém prosazování u spolubratrů i u věřících. Na různých zasedáních kněží i biskupů, ale zpočátku příkladně i u svatého Jeronýma se Augustinovy názory ne vždy setkávaly jen s pochopením a plným souhlasem, i když si oba navzájem chválili svá díla a některé své názory.Za Augustinovým jednáním byly ale jen ty nejčistší úmysly a nadšené horoucí srdce pro Boha. Cokoli děláš, dělej s Bohem a pro Boha. Cokoli neděláš pro Boha, děláš proti němu. Tímto svým heslem se sám důsledně řídil po celý život a snažil se ho neustále klást na srdce všem lidem.
Ve slavném Kartágu pochopil Augustin plně výhody ,které Řím poskytuje svým koloniím. V centru císařství viděl možný a pravděpodobný cíl svého snažení a to dosažení slávy a uznání. Zatím se v Kartágu denně potkával s novými herezemi a sektami, se zbytky ariánů i s novou sektou manichejců. Módní a velmi populární "pravověrný" donatismus byl v plném rozkvětu a katolíci byli tehdy spíše v menšině. Všechny tyto a další směry se dál z nejrůznějších důvodů štěpily na nové proudy a v lidech vládl duchovní chaos. Stupňovaly se hádky, vzájemné osočování, pomluvy, lži a také nejrůznější exkomunikace. Nelze se tedy divit zmatku osmnáctiletého Augustina a jeho nechuti k takovým vzájemným třenicím i k samotnému Moničinu přísně a striktně dodržovanému katolictví,ve kterém zdaleka nebylo vše v pořádku.
O smrti otce se ve Vyznáních Augustin zmiňuje dvěma slovy a jakoby ho pak definitivně vymazal z paměti. Teď bylo jeho největší starostí, zda se v Kartágu na škole udrží, protože pozůstalost po Patriciovi byla minimální. Mladý nespokojenec opět vyvíjel velký nátlak na matku,aby sehnala peníze na další studie a tady opět vypomohl mecenáš Romanianus. Spokojený a zajištěný Augustin nyní může pokračovat nejen ve studiích, ale i ve veselém životě se svými studentskými kolegy. Teprve po svém obrácení nám prezentuje tyto bývalé přátele jako“hrozné darebáky“, ale tehdy se velmi rád pohyboval kolem jejich společnosti, ale členem takové skupiny prý nikdy nebyl.Členové takové skupiny si říkali eversores-rozvratníci a například s chutí šikanovali nováčky ve škole, nebo třeba provokovali a rušili přednášející, kteří si s nimi už nevěděli rady.Podobně jako v Thagaste před pár lety,i v Kartágu řádili po ulicích a zvlášť rádi na tržištích a v divadlech. Jak sám Augustin píše, zašel do kostela jen tehdy, když se tam před ním schovala nějaká dívka, kterou pronásledoval, nebo je tam šel hledat mezi shromážděnými. Dívky často střídá, nehledá mezi nimi pevnější vztah a tak je otázkou, zda se tak třeba podvědomě nemstil matce za její snahu o vzornou a přísnou křesťanskou výchovu. Sice píše, že tehdy miloval a chtěl být milován, jednalo se u něho ale hlavně o fyzický kontakt.
. Augustin ale tehdy hledal hlavně opravdové přátelství a silně po něm toužil.S několika vrstevníky se mu to podaří, např.navázal mimořádně přátelské vztahy s Alypiem, Nebridiem, Honoratem a dalšími. Zvlášť silné a těsné pouto měl s nejmenovaným přítelem,kterého nesmírně miloval a jeho smrt ho velmi těžce zasáhla a na dlouho poznamenala.Tento vztah,který Augustin asi prožíval víc, než doposud s jakoukoli dívkou, byl o mnoho staletí později přetřásán nejrůznějšími Augustinology a badateli jeho života a někteří z nich se do vztahu snažili podsunout jistou nenormálnost. Později byly tyto náznaky zcela vyvráceny jako neopodstatněné. Augustin se ale později zklidnil,přestal se i s rozvratníky stýkat a postupně začal vést klidnější život vzdělaného a zdvořilého intelektuála. Tehdy objevuje Cicerona a zvlášť jeho povznášející filozofický dialog Hortensius ho ohromil a zamiloval se do něho.
Tento přechod z rozpustilého mladého adolescenta a bonvivána do polohy intelektuálního filozofického hloubavce během jednoho roku byl tedy mírnějším a lepším pokračováním jeho pohanského života. Jak bylo nejen u Augustina běžné, rychlé vzplanutí vystřídalo brzy ochlazení. Dokonce i na Ciceronovi nachází nedostatky a později sám říká, že iluze o kráse, kterou předtím plný nadšení objevil, byla krátká. V Hortensiovi prý nenašel jméno Krista. To zní od něho ale značně nevěrohodně a jako pouhá fráze, protože v té době konkrétně Krista rozhodně ještě nehledal. Hledal sice neustále pravdu, ale zatím možná úmyslně ne v Kristu, kterého mu stále a asi ne vždy v nejideálnějších chvílích a situacích s těmi nejlepšími úmysly předhazovala matka. Ale díky Hortensiovi alespoň později sáhl po Bibli. Bohužel z pouhého náhledu do ní téměř nic nepochopil a tak jí zase velmi brzy odložil. Jeho počáteční přístup k Písmu byl stejně jako přístup ke Kristu rozhodně negativní díky intenzivnímu tlaku matky, které zákonitě dělal pravý opak toho, co chtěla.
Jeho dočasný klid byl jen zdánlivý a začínaná se u něho opět projevovat nespokojenost a náladovost. Oslovil ho tedy manicheismus a jeho učení bude už brzy Augustinovi na dlouhá léta vyhovovat. Manicheismus byla velká směs nejrůznějších duchovních názorů a o co byly tyto názory nejasnější a mnohoznačnější, tím víc mu učení vyhovovalo. Přes dlouholetou snahu Moniky, nebo snad právě proto to ještě dlouho nebude katolická víra. Augustin neustále hledal pravdu a tak se mu manichejci, kteří po velkých skupinách chodili po městech a volali „ pravdu, pravdu “ opravdu zalíbili. Hned se aktivně zapojil do jejich společného působení a už velmi brzo se s chutí ujímal slova na jejich veřejných shromážděních, kde v plamenných projevech obratně využíval své řečnické umění a schopnosti .Velmi nadšeně a halasně prý například poukazoval shromážděným na nedostatky v evangeliích, které tam prý objevil.
Augustin musel svá studia dokončit do svých dvaceti let. Pokud by do té doby školu úspěšně neabsolvoval, byl by podle tehdejších zákonů ze školy propuštěn a poslán domů na státní útraty. Neexistovala možnost opravných zkoušek a tak tehdy nebyli studenti starší dvaceti let. Jeho návrat domů do Thagaste byl z čistě z praktických důvodů a příliš se mu tam asi nechtělo. Romaniovi ale dlužil už dost značnou částku a oběma bylo jasné, že jí nesplatí. Augustin se nedokázal příliš uskrovňovat a měl pocit že jeho talent má být náležitě oceněn. Byl příliš sebevědomý a pyšný, než by si přiznal finanční nedostatek. Nakonec mezi oběma došlo k dohodě a Augustin mu začal dluh splácet formou výuky jeho synů. Když mu Romanianus slíbil, že ještě obstará další žáky, nepříliš nadšený Augustin si založil v Thagaste malou školu. Tehdy měla na jeho rozhodnutí velký podíl i Monika, která chtěla mít syna doma a asi se i chtěla pochlubit svým úspěšným synem na veřejnosti a tak na něho naléhala. Svojí družku ale zanechal v Kartágu, protože dobře věděl, že jí matka nesnáší.
Návrat Augustina domů do Thagaste bylo jedno velké zklamání pro Moniku ale i rozčarování pro Augustina. Oba se totiž od smrti Patricia velmi změnili. On se choval povýšeně, vynucoval si hned od začátku vážnost a uznání, protože odchod ze slavného Kartága domů bral jako krok zpátky a povýšeností a navenek suverenitou se to snažil zakrýt. Aby na sebe upozornil, začal veřejně propagovat manichejství jako vhodné zvlášť pro vzdělance a intelektuály a katolíkům se vysmíval na každém kroku. A ovdovělé Monice již nebránilo nic k tomu, aby se nejtěsněji upnula ke křesťanství. Dvakrát denně se zúčastňovala bohoslužeb a s horlivostí sobě vlastní, ale také s velkou přísností a tvrdostí zavedla důsledný křesťanský život nejen ve svém domě, ale podporu a uznání svého jednání očekávala jako samozřejmost i od svého okolí.
Spolu s několika přítelkyněmi, které měly podobný osud a také se silně upnuly na víru, si prý dokonce slavnostně slíbily jakýsi slib zdrženlivosti a čistoty. Ale jejich oddanost své víře hraničila s fanatizmem a někdy z jejich aktivit byli nešťastní i sami kněží i místní představitelé církve. Některé prameny dokonce udávají, že si tyto superzbožné ženy ve svém kostele vymezily zvláštní místo oddělené od ostatních věřících zábradlím. Ušily si prý dokonce zvláštní jednotné šaty nejobyčejnějšího vzhledu, aby se od ostatních věřících ještě víc odlišily a pod vedením Moniky prý snad měly zachovávat vlastní velmi přísná životní pravidla. Takovým jednání ale pravděpodobně vzbuzovaly spíš nelibost, možná i soucit. Monika od smrti Patricia údajně už nikdy neodložila závoj, takže už nikdo až do její smrti nespatřil její tvář. Její šaty se prý skládaly z několika vrstev hrubého plátna a zakryly tak úplně znaky ženství. Také svůj dům nyní proměnila v jakousi modlitebnu a nejen svým zjevem, ale i chováním přísné a horlivé katoličky budila pozornost.
Od prvních okamžiků Augustinova návratu domů docházelo mezi matkou a synem k výstupům a hádkám. Sebejistý novopečený dvacetiletý profesor byl hrdý na své dosavadní studijní úspěchy. Na veřejnosti se snažil vystupovat jako suverénní intelektuál, který je chráněncem mocného Thagastského mecenáše Romaniana. Novopečený manichejec často slovně útočí s břitkou smělostí na vše katolické a jeho zděšení po návratu do rodného domu bylo opravdové. Uviděl proměněný celý dům v jakousi jednu velkou domácí kapli, kde vládly nesmlouvavé zákony jeho matky. Denně to mezi nimi jiskřilo a výbuch byl jen otázkou času. Jakoby se v tom Augustin vyžíval ,posmíval se neustále jejím přísným katolickým zásadám a pravidlům a k smíchu mu připadala třeba i modlitba před jídlem. Smál se jejím výtkám i jejímu způsobu života polojeptišky a na její stálé návštěvy bohoslužeb pronášel sarkastické poznámky. Hádky se přenášely i mimo dům a bavilo se jimi široké okolí. Moničina přísnost bojovala s obrovskou láskou k Augustinovi, ale neústupnost obou nakonec přerostla téměř v otevřené nepřátelství.
Emocemi naplněná matka viděla v synovi nepřítele nejen svého vlastního, ale hlavně svého náboženství a také Boha. Slzy ani výčitky už na Augustina neplatily a ten byl pro ní zrádce. Znovu a znovu se mu pokoušela s intenzivním naléháním domluvit a přesvědčit k nápravě, vyvolala ale pravý opak. Ten s ještě větším úsilím a s pomocí svého řečnického umění získával v Thagaste a okolí další příznivce pro své manichejství, zatímco Monika veřejně po městě deklarovala svoje duševní utrpení, zklamání a neštěstí. Oba trvali na svém a nechtěli ustoupit. Tvrdost, ale také opravdová beznaděj dohnaly matku k bolestivému kroku a nakonec milovaného Augustina vyhnala z domu. Obyvatelé města celý spor sledovali a bavili se jím a s úsměvem poukazovali na to, že křesťané nevyhánějí své dospělé potomky z domu jen kvůli odlišnému náboženství. Fungující rodina byla tehdy v Africe základní jistota.
Augustinovi vyhnání z domu nevadilo, pokud mu přímo nevyhovovalo. Je možné, že o tomto řešení přemýšlel už sám, ale možná se bál reakce matky. Pokud Monika myslela, že se k ní syn pokorně vrátí a tím bude přinucen přizpůsobit se jejím pravidlům, velmi se zklamala. Opět pomohl Romanianus a poskytl mu přístřeší ve své nádherné vile. Augustin byl nyní vrcholně spokojený, nikdo mu do ničeho nemluvil a nyní se v klidu a s nadšením ponořil ještě více do svého manichejství. S chutí využíval všechny nabídnuté vymoženosti domácnosti a se svým mecenášem vedl nekonečné filozofické debaty. Měl pocit, že tím Romanianovi vlastně předává plody svých studií a práce a necítil se již jeho dlužníkem. I když Monika přesvědčovala sama sebe i své okolí o správnosti svého kroku, velmi trpěla. Pokud se dostala do blízkosti honosné vily a zahlédla Augustina na zahradě v lenošce, obklopen služebníky s dobrým pitím a vybranými pokrmy, jak s přítelem spokojeně debatuje, mohlo jí to utrhnout srdce.
K Romanianovi, který byl mimořádně štědrý, si chodilo denně mnoho lidí vypůjčovat peníze a to většinou úspěšně. V domě vídali Augustina, který se tam pohyboval jako vážený a uznávaný důvěrný přítel velkého mecenáše a prokazovali i jemu náležitou úctu. Učil už jen výjimečně, nyní to neměl to zapotřebí.Jezdili spolu na lov do okolních lesů, hodoval s jeho přáteli a velmi pilně pracoval na získávání nových členů své sekty. U Romaniana se mu to podařilo snadno a rychle. Ten začal brát Augustina skoro všude sebou a mladý intelektuál se stal jeho pojistkou ve styku s vzdělanou vysokou vrstvou , protože sám měl jen průměrné vzdělání.
Utrpení Moniky pokračovalo. Už jí nestačilo chlácholení jejích přítelkyň a poznala, že roztržkou vlastně utrpěla jen ona sama. Začaly jí pronásledovat výčitky a asi by tehdy hodně slevila ze svých požadavků, kdyby syn projevil zájem vrátit se domů. Augustin byl ale na pohled spokojený a to ji ještě víc mučilo. Nejevil zájem se vrátit. Nyní celé dny proplakala a v slzách se neustále obracela k Bohu o pomoc. Už dávno nebyla hrdá na své vyhnání syna a v té době prý měla sen, že je opět s Augustinem. Ale když za ním přiběhla, aby mu to sdělila, Augustin se jí vysmál, že se tedy stane manichejkou. Pro ni to byla další velká rána.
Krajní vášeň, hrozby, nářky a slzy a dokonce i prokletí, to jsou a byly argumenty Afričanek a tehdy pravděpodobně byly i Moniky. Ale tak hluboké a neskrývané zoufalství ,které tehdy prožívala ,bylo i na tehdejší dobu neobvyklé. Přitom to vše mělo jen jediný cíl, získat syna pro pravou víru a nešťastné matce nevadila ani pozornost ostatních obyvatel Thagaste, kteří tento boj sledovali se smíšenými pocity. Není asi přesně známo, kdy a za jakých okolností došlo k usmíření matky se synem a zda bylo spontánní, nebo k němu došlo až postupem času. Augustin ale se svým manichejstvím vytrval ještě asi devět let. Ještě tolik let neúspěšně trvalo úsilí Moniky k obrácení Augustina a tolik let dokázal být imunní k jejím argumentům a je s podivem ,že žena takové víry prostě nepřenechala celou záležitost Bohu. Je ale jisté, že dlouholeté matčiny projevy pláče a dalších, někdy až extrémních citových projevů zanechaly v Augustinovy trvalé stopy. Stačí, když vzpomeneme jen na nezadržitelné slzy, které ho velmi často provázely jeho životem zvlášť po konverzi.
Například když zemřel jeho důvěrný přítel z Kartága, o kterém už byla řeč, Augustin opravdu proplakal několik týdnů. Jak sám později o tom ještě velmi emotivně píše, jeho žal a hoře ho málem přivedlo k šílenství. Stejně jako Monika má velmi blízko k velkým slovům. Bolest, hrůzy temnoty, trýzeň, neuvěřitelné trápení. Taková a další slova Augustin ve Vyznáních používá , když líčí svůj obrovský smutek nad přítelovou smrtí. Ale kupodivu ani jedno z těchto slov nepoužil, když se kupříkladu zmiňuje o smrti otce, nebo těmito výrazy velmi šetří, když píše o hrůzách válek a násilí kolem sebe. Na devět let strávených v Kartágu mimo jiné vzpomíná slovy: „A po celý ten čas tys mlčel,můj Bože“ .Od nadšeného věřícího zní tato výtka Pánu opět spíš rouhavě než podivně. V době, kdy tuto výtku psal ,už dávno musel vědět, že Bůh nikdy nemlčí. Spíš bychom od Augustina čekali,že napíše: „A po celý ten čas jsem byl hluchý a nechtěl Tě slyšet“.
V období, kdy se Augustinovi narodil syn, se začínal přiklánět k manicheismu. V této době, kdy si s matkou přestával rozumět, asi nelze brát pojmenování syna na Adeodata ( Bohdan – Bohem daný ) od sebevědomého Augustina jako pokus o smír. Právě jako manichejec se poprvé projevuje jako velký mistr argumentace a díky němu získává nové a nové přívržence této sekty a po svém obrácení se ne vždy s úspěchem snažil o jejich přestoupení ke katolické víře.Doma v Thagaste, v Kartágu a jinde například k manichejství úspěšně přemluvil své přátele Alypia, Nebridia, Honorata i Marciunose, získal také oba syny svého mecenáše Romaniana a mnoho dalších. Pro manichejce byl tedy opravdovým přínosem. Přesto po svém obrácení píše, že byl o sektě jen málo přesvědčen a to od Augustina zní nepřesvědčivě.
Jinou zajímavostí je, že jeden čas v období svého hledání velmi věřil okultním vědám a magiím, věštcům a zaříkávačům. Před jistou soutěží na koních se třeba radil s mágem o podmínkách, za jakých by uhranul soupeřova koně. Později s jiným okultistou jednal o způsobu, jak vyhrát básnickou soutěž. Už jako dospělý ve svém zmatku a hledání pravdy, ale i k sebezviditelnění tedy sahal po čemkoli.
Jako kněz a zvlášť jako biskup měl mimořádnou autoritu a k většině jeho děl je prokazováno uznání po celých šestnáct století, ale např. jako profesor v Kartágu u svých žáků autoritu neměl. Sice sám tento důvod neuvádí, můžeme ho ale klidně připočíst k těm, které nám ve Vyznáních udává jako důvod k opuštění Afriky. A právě ctižádostivost, uznání a autorita byly pojmy, se kterými se už od dětství často ve své rodině setkával a které mu byly vštěpovány oběma rodiči. I když měl za sebou úspěšně absolvované studium a také první úspěchy v rétorských soutěžích, jeho ctižádost velmi trpěla, když viděl zpočátku malý zájem o své přednášky, nebo o své první spisy. Vzdělancům a vyšším vrstvám vadil Augustinův osobitý sloh a dokonce také prý omezenost výběru výrazů ( paradoxně i jemu na Písmu vadí strohost a prostý jazyk). Hierius, Apuleius, Tertulián a další, to jsou jména řečníků a literátů, které tehdejší aristokracie hltavě přijímala a také obdivovala a Augustin se k nim zpočátku nemohl ani přirovnat i přes jeho dispozice a obrovský talent. To ho velmi mrzelo a sráželo jeho sebevědomí a také to byl další důvod k odjezdu do Evropy, kde myslel, že tam jeho umění náležitě ocení.
Jako manichejec Augustin nebyl člověk, který je za svou víru ochotný trpět a nebyl to rozhodně žádný disident. Když císař Theodosius vydal zákon který potlačoval manicheismus, opatrný a obezřetný Augustin se zalekl možných následků i pro sebe a také to byl další důvod k opuštění Kartága. Ale tím největším a asi rozhodujícím důvodem byla jeho matka, i když se o tom zvlášť nezmiňuje. Augustin byl její první a poslední opravdovou lidskou láskou. Dokud byla v jeho blízkosti, měla na něho rozhodující vliv ve všem. Ovlivňovala jeho rozhodování i způsob myšlení a jakýkoli pokus syna o vlastní názor,nebo jednání špatně snášela, nebo si ho špatně vykládala. Nevěřila mu ,že by bez ní vlastním poznáním došel k pravdě. Představa hříšného Říma, kam se Augustin chystal, byla pro Moniku nesnesitelná. Dlouho se snažil úmysl odjet ze země tajit, ale matka neustálým pozorováním syna něco vytušila a ještě víc zintenzivnila psychický nátlak na jeho city. Měla jediný cíl života a ten byl nyní ohrožen. Nabízí se i domněnka, jestli nejednala i trochu z praktických důvodů. Odjezdem syna by nejen ztratila svůj vliv na něho, ale možná se bála i o určitý příspěvek na domácnost ,který jí Augustin dával podle svých možností.
Jako adolescent měl Augustin daleko větší volnost a svobodu, než měl nyní právě díky její až chorobné závislosti, která plně propukla právě po manželově smrti. Buď si neuvědomovala, nebo jí nevadilo, že její fanatická touha mít syna stáleu sebe, u Augustina naopak přerůstala v odpor a znechucení. Zároveň ale systematický nátlak Moniky velmi těžce nahlodával jeho přirozené sebevědomí a většinou nespravedlivé a neoprávněné výtky spolu s neustálými výtkami a slzami mu působila psychická muka. Matka samozřejmě velmi dobře znala Augustinovu citlivost a jemnou vnímavost a přesně věděla, jak na něho působit. I když si to asi plně neuvědomovala, dlouhodobým nátlakem mu způsobovala opravdové psychické trauma, které v něm zanechalo následky po celý život a jehož stopy najdeme později i v některých jeho názorech i rozhodnutích, na první pohled podivných, nebo možná snad až nepochopitelných.
Je známá scéna z Kartága, kdy zoufalý Augustin oklame zoufalou Moniku a odražením od břehu s ní nejen symbolicky přetrhává kontakt a tím i svoji závislost. Tehdy udělal možná nejtěžší a nejbolestivější rozhodnutí ve svém životě. Nervově oslabený už na cestě podléhá výčitkám svědomí, trápí se a obraz utrápené matky stojícím na břehu a volající ho zpět ,to vše způsobilo, že ihned po příjezdu do Říma uléhá s vysokými horečkami. Znovu se nabízí se otázka ,proč Monika celou záležitost s velkou vírou a odevzdáním prostě nevložila do Božích rukou, zda snad existovala určitá pochybnost v její víře, nebo jestli se naopak ve své zbožné horlivosti nesnažila Bohu prostě pomoci,aby s jejím synem neměl tolik práce.
V Římě se Augustin ubytoval u svého přítele manichejce a po svém uzdravení začal navenek velmi sebevědomý Afričan obcházet domy vlivných Římanů, hlavně manichejců. Ne všude byl přijat a málokde mu projevili větší přízeň. K snědému berberovi neměli důvěru a zažíval jedno zklamání za druhým. Sotva se mu alespoň částečně podařilo vymazat vzpomínky na traumatizující zážitek s odjezdem z Kartága a přestával všude vidět svou plačící matku, znova pozvolna upadal do depresí. Nikdo a nic mu v Římě nevyhovovalo. I když byla severní Afrika nejen pro Římany stálým a největším zdrojem potravin, xenofobní obyvatelé neměli většinou míšence rádi a tehdy tam docházelo k rasistickým výpadům, veřejným urážkám a menším násilnostem. Např.během představení v nejznámějším divadle se zvedla skupina diváků a začala skandovat: „Míšenci ven!“. S tím ctižádostivý a sebevědomý africký rétor nepočítal a nikdo z těch, kdo ho k odjezdu přemlouval, ho na takové jednání předem neupozornil. I z těchto důvodů jen velmi těžko a hlavně jen díky pomoci manichejských přátel sháněl žáky, protože byl téměř bez prostředků.
Brzy se mu začalo stýskat po domově a možná mu začala scházet i přísná, ale nadevše ho milující matka. Družka se synem pravděpodobně iž byla na cestě a Augustin se na ně upřímně těšil. Aby ho alespoň římští manichejci plně přijali mezi sebe, začal se těmto přívržencům už zakázané sekty představovat jako politický emigrant, když jim další důvody svého odjezdu tajil. Pozice disidenta byl od něho chytrý tah a také mu začala značně pomáhat při vybudování své vysněné pozice. Obětavě mu při tom pomáhal jeho dávný přítel, tehdy také manichejec Alypius. Když se v Římě Augustin tajně setkal s tamním manichejským biskupem a ten ho přijal bez jakýchkoli poct a víc než chladně, jeho další zklamání se brzy změnilo v kritiku manichejství jako celku. Začal vidět velké nedostatky víry i samotných věřících a své původní nadšení pro věc změnil v kousavou ironii. Vzpomeňme na kritiku a posměch, které měl před pár lety z katolické matky a z katolíků obecně. Je možné, že nyní začal podvědomě porovnávat manichejství s katolictvím, ale určitě si to plně neuvědomoval. Své zklamání vyjadřoval tedy kritikou všeho manichejského a učení podroboval velmi tvrdé kritice a dokonce posměchu, ale zatím to ještě nebyl důsledek poznání něčeho pravdivějšího a hodnotnějšího.
Po své matce ale Augustin zdědil smysl pro praktičnost a nemohl najednou hodit za hlavu vše, co pro něho manichejci udělali a jak moc mu v Římě pomohli v jeho těžkém začátku.Snadno si tedy spočítal, že je pro něho lepší zatím se nepouštět s nimi do otevřené roztržky. Ještě naposled chtěl pro sebe využít určitého vlivu manichejců, z nichž někteří v Augustinovi stále ještě viděli přínos. Když v Miláně vypsali konkurz na profesora řečnictví na státní škole, okamžitě se přihlásil. K získání prestižního místa ale bylo potřeba zákulisních intrik a protekce a tady mu opět nabídli pomoc nic netušící manichejci. Augustin by udělal cokoli, aby místo získal a okamžitě přestal s jejich kritikou. Římský prefekt Symachus byl pohan a nepřítel katolíků a také jedinou vlivnou osobou, která mohla
rozhodnout. Manichejci ho prefektovi doporučili jako nadějného člena sekty a ten zařídil, že Augustin konkurz vyhrál.
Takové jednání by nás mohlo snadno vést k jeho kritice. Ale opět je třeba si uvědomit ,že Augustina nevedly náboženské, ale čistě osobní důvody vlastního prospěchu a právě tehdy se začaly zřetelně projevovat důsledky neustálých modliteb Moniky. Císařské rezidenční město mu bylo předurčeno a právě tam se měl osudově setkat s Bohem. To tehdy ale ani v nejmenším nemohl tušit a své jmenování do Milána považoval za výsledek své houževnatosti, chytrosti a diplomacie. A už brzy tam začne proti svým přímluvcům a bývalým manichejským přátelům včetně prefekta Symmacha s pravým nadšením konvertity tvrdě a nekompromisně vystupovat.
Jakmile se v Miláně ujal svého vytouženého místa, obrací se k údivu, zděšení a zklamání k manichejcům zády a veřejně se s nimi rozchází. První velkou osobností v Miláně o které se na veřejnosti s úctou a respektem mluvilo a o které všude slyšel, byl biskup Ambrož. Uznávaný a nebojácný politik s obrovskou autoritou ctižádostivému Augustinovi od začátku nesmírně imponoval. Ihned toužil dostat se do jeho blízkosti a chtěl se mu prezentovat v tom nejlepším světle. Dosud se o vyšší politiku nijak zvlášť nezajímal, ale nyní nepochybně uvažoval, jak by mu tento Milánský velikán pomohl v jeho další kariéře. Se svým skvělým místem byl sice Augustin spokojen a byl dobře finančně zajištěn, ale ctižádost ho hnala dál. Ale Ambrož ho zprvu hluboce zklamal. Připadalo mu a to možná oprávněně, že s ním při audienci mluví biskup chladně, povýšeně a s jakousi blahovůlí. Augustin si ale neuvědomil, že biskup nemůže mít velkou důvěru k muži, k němuž do úřadu dopomohli jeho velcí nepřátelé manichejitsté na osobní intervenci jejich zastánce pohana Symmacha. A právě z Kartága se do Itálie dostávalo mnoho bludařů, kteří dělali katolické církvi zvlášť v Miláně velké problémy. Takovým přijetím dostala Augustinova pýcha a ješitnost další ránu.
Přes to všechno byl nakonec Augustin rád, že ho Ambrož vůbec přijal, alespoň tak na to později vzpomíná .Je patrné, že byl ochoten mnoho nepříjemností přehlédnout a přijmout, když šlo o jeho osobní prospěch a kariéru. První chlad a odstup biskupa přestal brát alespoň navenek na vědomí. Stává se svědkem nejrůznějších Ambrožových politických vítězství nad mladičkým císařem Valentiniánem a jeho obdiv k biskupovi se možná mísí i s jistou závistí. Chtěl být také uznávaný a bohatý, chtěl konečně nalézt pravdu a nyní viděl vážnost a velkou oblibu, kterou milánští katolíci získávali právě díky Ambrožovi. Někteří věřící začali obratně využívat nastalou situaci ve svůj prospěch a na církvi mnohdy nezřízeně
bohatli a také Augustin chtěl být bohatý. Parazitování některých „takévěřících“ na úspěších katolické církve mu nepřipadalo nijak špatné a kdyby dostal příležitost, choval by se tehdy jistě podobně.
Když odjížděl z Říma, netušil,že by se v Miláně mohl setkat s katolictvím v takovém rozkvětu a v takové popularitě. Dřív jako manichejec měl pro katolíky jen slova posměchu a pohrdání. A nyní opět se zděděným smyslem pro praktičnost přemýšlí, jak by mu příslušnost k tomuto dnes už státnímu náboženství mohla prospět. Ještě stále uvažuje jen v materiálních hodnotách. Zkusí tedy chodit na Ambrožova kázání, aby zjistil, v čem tkví jeho charisma. Učení, kterým před pár týdny upřímně pohrdal, se mu velmi pozvolna dostává do podvědomí ,i když s ním zpočátku z principu a s dětským vzdorem nechtěl souhlasit.
Pyšný a sebevědomý Augustin si nemohl a nechtěl připustit, že jedenáct let života ztratil bludařením. O katolictví měl stále mnoho pochybností a otázek, o kterých by rád diskutoval na intelektuální rovině, ale ne s nějakým obyčejným knězem, nýbrž s člověkem na jeho úrovni a tím byl pro něho Ambrož. Když se k němu vypravil, několikrát ho našel ve stavu takové soustředěnosti na to,co zrovna četl, že si ho Augustin netroufal vyrušovat a zdálo se mu, že ho biskup snad ani nezaregistroval. Tak se několikrát stalo, že Augustin od biskupa odešel, aniž s ním promluvil jediné slovo. eho samolibost opět utrpěla.Teprve o dost později pochopil, že se tak Ambrož choval záměrně, protože viděl jeho nezralost a hlavně poznal, že Augustinovi zatím chybí pokora a nutná otevřenost srdce. Ale on si to tehdy dokonce ještě vysvětloval tak, že se možná velký biskup necítí dost silný na vzájemný dialog dvou intelektuálů. Jen zdánlivě sebejistý Augustin tedy zpočátku na Ambrože asi nijak nezapůsobil a snad ho ani nebral příliš vážně .Ale právě Ambrož se již brzy stane mezníkem Augustinova života a ten ho až do konce života bude chválit a velebit. Jen jednou v životě a to ve Vyznáních si vůči němu neodpustil menší výtku.
Ve městě si Augustin pronajal velký byt se zahradou. Nyní si to mohl dovolit a Miláňané byli k jiné barvě pleti tolerantní a přátelštější ,než Římané. S trochou furiantství a dosud nepoznaného pocitu
jakéhosi mecenášství mohl do té doby spíš nemajetný profesor poslat nejen pro družku a syna, ale okamžitě začal velkoryse zvát i množství svých afrických přátel. Nikde ale nenajdeme zmínku o tom, že by poslal také pro svou matku. Ta se ale snad od pozvaných Augustinových přátel adresu dozvěděla, asi ani nečekala, zda jí syn pozve sám a co nejrychleji se vydala za Augustinem sama.Dlouhá cesta byla nebezpečná a strastiplná a při jedné bouři,kdy již hrozilo potopení lodě, Monika sama běhala po palubě a křikem pobízela vyděšené námořníky k větší odvaze. Žádný důvod by jí neodradil od svého úmyslu dostat se za každou cenu za Augustinem. Doma v Thagaste musela mimo domu prodat skoro vše, co mělo nějakou hodnotu, aby si dlouhou cestu mohla zaplatit.
Jaké bylo asi překvapení Augustina, když jednoho dne zabušila na vrata jindy klidného domu jeho matka! Ale velmi rychle se tam zabydlela a hned se iniciativně ujala řízení domu. Pro Augustinovu družku tím začaly krušné chvíle a její štěstí s milým trvalo vlastně jen pár dní. Brzy poznala ,že její dlouhá cesta za Augustinem byla zbytečná. Otevřené nepřátelství Moniky a Augustinova pasivita jí signalizovaly blízké ukončení vztahu, který s Augustinem přes všechny těžkosti vydržela jedenáct let. Když jí tvrdě a nekompromisně Monika jednoho dne oznámila ,ať si sbalí své věci a vrátí se domů ,už neměla sílu se bránit. Odjede sama a syna ať jim tam nechá! Ani tehdy Augustin nezakročil a projevil se jako slaboch.
Ponížená a nešťastná žena se tedy musela vrátit zpět do Afriky a dala slib, že se do konce života už nedotkne muže. Neudělala Augustinovi žádný výstup, na které byl od matky tak zvyklý a svým postojem matku i syna pokořila. Nedostalo se jí jediného zastání a dokonce i Augustinovi přátelé, z nichž jeho družku někteří osobně dlouhá léta znali, se nyní v Miláně postavili proti ní. Monika rozhodla a Augustin mlčel. K tvrdému rozhodnutí jí vedly hlavně světské důvody, protože chtěla syna výhodně oženit. Na svůj úmysl dovést syna k víře určitě nezapomněla, ale nyní byla přesvědčená, že se jí to podaří, až se syn ožení a vyrovná. Asi v žádném Augustinově spise nenajdeme jedinou zmínku o tom, že by Monika vyslovila přání, aby se alespoň vnuk Adeodatus někdy setkal se svou matkou, nebo že by takové setkání matky a syna umožnil sám Augustin. Přísná, bigotní křesťanka, která k smrti milovala svého syna a žila jen pro něj, nesmírně krutě a natrvalo odtrhla jinou matku, pravděpodobně také pokřtěnou, od jejího jediného syna. Od ženy takového významu to byl zvlášť nepochopitelný čin, který nešel ničím ospravedlnit a jeho váha ležela stejně těžce na ní i na Augustinovi. Jen velmi těžko by se hledala omluva u něho, který tehdy ještě byl bez vyznání ,pro křesťanku Moniku ale omluva nebyla.
Velký světec, který se nejen ve Vyznáních, ale i v jiných spisech a dopisech svým přátelům upřímně a veřejně kaje například z mlsnosti ve svém mládí, krádeže hrušek a dalších maličkostí a neváhá k tomu použít mnoha kajících vět, nenachází v sobě potřebu zmínit se o vyhnání družky více, než několika slovy. Věta ve Vyznáních „…mé srdce na ní lpící bylo zasaženo,dlouho krvácelo,…“,atd.,zní tedy přinejmenším nepřesvědčivě, zvlášť když si velmi brzy po této události přivedl domů novou milenku. V tomto asi ojedinělém případě tak velkého Augustinova selhání je zarážející, že ani po své konverzi nebyl schopen toto ublížení bližnímu tak vnímat,nebo si ho alespoň tak připustit. O to víc námi spíš přímo otřese,když se dočteme, že tento svůj skutek prezentuje jako něco, z čeho on sám vytěžil. Říká nám totiž, že se vyhnáním družky přiblížil ideálu zdrženlivosti. Víme-li o jeho nové milence, pak je pro nás tento způsob jeho argumentace zcela nepřijatelný.
Augustin se stále ještě hledal a Monika ho tedy brala sebou na všechny Ambrožovy bohoslužby a biskup brzy zaregistroval novou horlivou křesťanku z Afriky. Když jednou náhodou potkal ve městě Augustina, poblahopřál mu k takové matce a místo toho, aby ho chvála jeho matky potěšila, urazil se a cítil se ukřivděný. Augustin, který sám tak lačněl po chvále, by rád spíš slyšel od matky, že biskup jí blahopřál k takovému synovi. Ambrož ale k chvále Augustina zatím neměl žádný důvod. Tehdy obdržel egocentrik od velkého biskupa další zásah, možná neúmyslný. Znovu se začal propadat do melancholie,
nespokojenosti a smutných pesimistických nálad. Pravdu zatím nenašel. Vysoké postavení, po kterém tak toužil, stejně jako hmotné zabezpečení a uznání okolí ho přestalo těšit. Jako východisko a rozptýlení svých chmur si brzy po vyhnání své družky pořídil novou milenku a způsobil tím otřesené matce další bolest. Ta zatím horečně sháněla po Miláně Augustinovi nevěstu na vysoké úrovni, která by byla hodna jejího miláčka. Možná, že o tom Augustin ani nevěděl, ale Monika jí přes všechny překážky a nezdary s vytrvalostí sobě vlastní nakonec sehnala. Syn ale nejevil žádné nadšení a nová milenka mu zatím vyhovovala.
Před svou konverzí, která měla už brzy přijít, Augustin nenašel chvíli klidu. Už dlouho byl protivný sám sobě. Vyzkoušel mnoho nejrůznějších póz, chvíli se horečně veřejně věnoval filozofii a celé noci pročítal Platona,chvíli byl astrolog a po chvíli hledal útěchu v Bibli. Na nic se nesoustředil, nic mu nevyhovovalo a na všem viděl chyby. Ke všemu byl skeptický a často upadal do melancholie a pesimismu, aby se druhý den probudil jako nadšený idealista. Augustin měl nemocnou duši a vzbuzoval lítost. Pro Moniku byl pohled na syna deprimující, protože už mu sama nedokázala pomoci. Křesťanům se snad již nevysmíval,zároveň u nich ale nehledal útěchu po svém domnělém příkoří od Ambrože. V beznaději a znechucený se znovu vrátil k listům sv.Pavla, které ho trochu zaujaly. Občas si zašel léčit duši do basiliky ne se modlit, ale hledal klid v liturgických zpěvech, které se mu líbily a které jako novinku zavedl nedávno v Miláně právě biskup Ambrož.
Matka i jeho přátelé, které si pozval z Afriky, nacházeli nyní často Augustina, jak někde v koutě svého bytu pláče, zdánlivě naprosto bezdůvodně. Někdy plakal radostí a to když si myslel, že už konečně pravdu našel, za pár hodin už ale zase plakal beznadějí a sám nad sebou. Často si v takovém stavu sám vypočítával a zároveň hlasitě vyčítal své dosavadní poklesky a špatnosti a nebyl k utišení. Byl rozladěný, velmi rychle střídal své nálady a v jeho domě už dlouho panoval neklid a nejistota, proto někteří přátelé pobývali v domě jen minimálně. Nedokázala ho utěšit ani Monika, ani přátelé a dokonce ani jeho nová milenka. Jediný Alypius se dokázal stále držet v jeho přítomnosti a snažil se mu nějak pomoci.
Všechny jeho dosavadní pokusy o klid duše a nalezení pravdy byly marné a tak se začal znovu objevovat v kostele. Augustin tam nervózně a netrpělivě čekal na nějaké znamení nebo výzvu, ale právě pro svůj neklid jí neslyšel. V duchu vyčítal Ambrožovi, že si nevšímá jeho stavu, i když se s ním rozhodně neskrýval. I v kostele sténá, možná chvílemi pláče a sám sebe lituje. Ve svých proměnlivých stavech a náladách dokáže ale postupem času dojít k přesvědčení, že pokud má pravdu objevit, pak to bude v Bibli. Biskup Ambrož nemohl nevidět Augustinovo rozpolcení, ale byl přesvědčený, že jakákoli pomoc zvenku by mu spíš uškodila. A také mu jistě vadilo jeho příliš demonstrativně deklarované neštěstí a věděl, že pokud Augustin pravdu upřímně hledá, že ji také nalezne. Pravda slov se už Augustinovi stala důležitější než její krása a to díky Ambrožovi. Hledající je už unavený a vyčerpaný a začíná se ztišovat. Vidí, že pláčem víru nenajde a nikam se nedostane a postupně tak nachází sám sebe.K radosti své matky se začítá s opravdovým zájmem a zaujetím do Písma. Ostatní knihy, ve kterých hledal útěchu sklízí ze stolu. Jeho postupného zklidňování si všiml i Ambrož. Teprve nyní si Augustin uvědomuje, že biskup ho začne brát vážně, až on začne brát vážně víru. Ale nyní to už bylo jen otázkou času. A Monika možná právě teď dospěla k poznání, že těch třicet let jejích modliteb za syna byla její velká zkouška víry, kterou u Boha úspěšně složila.
… pod čarou
Augustinovo učení a myšlení se kupodivu vykazuje pesimistickým pohledem na člověka. Člověk je tedy předem ztracen, zachráněn může být jen Boží milostí, ale sám pro něho nemá žádnou vlastní cenu. Podle Augustina jsou lidé jen prostředky,jak dosáhnout vztahu k Bohu a stvořený svět,lidi i věci rozděluje na dva protiklady. Jsou to frui a uti, čili užívat a používat .Objasňuje nám to sám: „…putujeme tímto smrtelným životem vzdáleni Pána a když se chceme vrátit do vlasti, kde jedině budeme šťastni, můžeme tohoto světa jen používat ,ne užívat“. Také říká, že buď milujeme člověka ,abychom touto láskou dosáhli blaženosti, nebo milujeme člověka z jeho vůle - ne z Boží, tedy v hříchu k vlastnímu smyslu života člověka. Tady se nabízí víc variant lásky Moniky k Augustinovi - buď extrémní láska mateřská, nebo láska ,kterou podvědomě Augustin od matky vyžadoval, aniž si to uvědomoval a na tu by pak platila druhá část předešlé věty. Tím, že sám Augustin takovou lásku odsuzuje, nám dokazuje, že si ji sám u sebe prostě neuvědomoval.
Po své konverzi vycházel ze svých vlastních zkušeností s hodnocením člověka. Jako by někdy zapomínal sám na svůj předešlý způsob života, nebo proto, že ho sám hodnotil velmi sebekriticky, kupodivu nevidí člověka v příliš dobrém světle, i když je člověk Boží dílo. O jeho negativním a skeptickém pohledu na člověka en bloc bylo napsáno mnoho nejrůznějších pojednání s rozdílnými názory. Láska k bližnímu tedy podle Augustina není čin, směřující k tomu, aby pomáhal druhému ke štěstí a zkvalitnění jeho bytí na Zemi, ale prvotně směřuje k nejvyššímu dobru, tedy k Bohu. Vše, k čemu člověk cítí přirozenou příchylnost a náchylnost vidí Augustin jako konkurenci Bohu. Zřejmý protiklad a změnu svého myšlení a některých názorů nám předvádí sám : věda,umění i kultura,kterou se i po své konverzi sám aktivně a se zájmem zabýval (např. hudba ) a kterou přímo miloval, později ve svých dílech prezentuje jako produkty odvádějící člověka od Pána. A navíc také člověku a jeho činnostem přisuzuje neoprávněně hodnoty nástroje bez vlastního významu.
Naprostá bezvýznamnost ostatních členů jeho rodiny, zvlášť negativní hodnocení obětavého otce v protikladu s pozdějším téměř zbožňováním své matky bylo a je dosud prací pro psychoanalytiky. Roli biologického otce matka zcela vytěsnila a tuto roli svěřila výlučně Bohu otci.Toto působení matky na syna se projevilo u Augustina v postoj k otci, který bychom od světce tak výjimečného formátu nečekali. Stejná věc, kterou dělá matka, je u otce špatná a tak se o ní také vyjadřuje.
Nepochopitelný a neomluvitelný skutek Augustina před konverzí bylo vyhnání, resp.jeho pasivní přihlížení při vyhnání družky. Ani k ještě nevěřícímu Augustinovi se prostě nehodí. Tvrdost, krutost a absence jakýchkoli citů k ženě, s níž strávil jedenáct let a která mu dala syna, k ženě, která to s ním tolik let vydržela, je projevem jeho dočasné ztráty vlády sám nad sebou a naopak vyvrcholením absolutního vlivu a dlouholetého působení Moniky na svého syna. K získání a udržení si takového vlivu používala matka nejen své legendární slzy, ale i celou škálu doprovodných projevů, jako hlasitý nářek ,mdloby, úporné naléhání, pláč na veřejnosti a další. Na vnitřně velmi citlivého a vnímavého Augustina tyto argumenty platily, ale za jakou cenu! Několikrát se jak známo přesto pokusil vymanit se z jejího vlivu, ale vždy neúspěšně. Otázkou zůstává, proč tyto pokusy vždy ztroskotaly, zda od něho nebyly spíš demonstrativního charakteru, než skutečný úmysl. Některé osvědčené způsoby argumentace od Moniky zdědil i Augustin a např.slzy jsou snad neúmyslně jeho častým průvodcem druhé poloviny života.
V uvedeném známém případě tak brutálního vyhnání družky zaujme opravdová absence vnímavosti u tak citlivého člověka, jakým Augustin byl. Naopak a to je ještě horší, tento skutek nám později on sám prezentuje jako svůj zisk na cestě k lepšímu, když říká ,že se vyhnáním družky přiblížil ideálu zdrženlivosti. Takový způsob vysvětlení svého selhání zní ale pokrytecky a je opravdu zcela nepřijatelný.
Při snaze objektivně pochopit Augustinův život a jednání nesmíme zapomenout, že od vzniku křesťanství ho dělila doba teprve necelých čtyř století a on sám vyrůstal v doznívajícím pohanství. Tehdy měly ženy jen nepatrná, téměř nulová práva a měly hodnotu pouze jako sexuální a pracovní objekt, který navíc dodá potomky k udržení rodu a k práci. Proto Augustinovi nelze vyčítat, když lásku mezi mužem a ženou považuje za pouhý sexuální vrtoch. V důvěrném vztahu dvou lidí nevidí a ani se nepokouší najít boží působení. Na druhou stranu na téma láska, manželství, vztahy,atd. napsal roku 401 spis o 35ti článcích, nazvanou De bono coniugali, O dobru manželství. Tam sice neuvádí celou problematiku do souvislostí s božím působením, ale s předstihem na svou dobu ji tam poměrně detailně rozebírá a většina jeho názorů má i po šestnácti století svojí platnost. V tomtéž roce píše ještě spis nazvaný O svatém panenství a v roce 411 O dobru vdovství. A například v šesté knize Vyznáních vyzdvihuje přednosti manželství Alypiovi.
Jednou z důležitých vlastností Augustina, která mnohokrát ovlivnila jeho rozhodnutí byla netolerantnost a provázela ho po celý život. Kupříkladu kvůli svému léty propracovanému názoru na spasení neváhá proti donatistům souhlasit s krvavým terorem proti nim. Vzpomeňme na stařičkého Pelagia, nebo na jeho krajně vedený boj proti jiným vyznáním a také se třeba velmi negativně vyjadřoval o židech. Jejich národ jako celek činil zodpovědným za smrt Krista, přesto,že si musel uvědomovat předurčení právě tohoto národa na vyplnění Božího plánu včetně usmrcení Jeho syna. Ještě ke konci svého života o židech mluví nesmiřitelně a ve svém Kázání proti židům uvádí, že jsou větev odseknutá od kmene patriarchů. Jakoby nevěděl, která židovská skupina Krista na smrt vydala a jaká byla jejich hlavní motivace. Nevěděl snad, že Kristus měl mezi židy obrovské množství sympatizantů a proto bylo z důvodu nebezpečí pravděpodobných nepokojů Ježíšovo odsouzení a ukřižování tak urychlené? Nakonec ale i Augustin se v jednom spisu o Židech zmiňuje jako o národu, se kterým je nutné žít společně v míru.
Augustin byl po své konverzi také velký bojovník. Když šlo o Boha, o Krista a jeho učení, často spory o nich sám vyvolal jen proto, aby je mohl nekompromisně obhajovat a prát se za ně. Velká část jeho celoživotní práce je polemického charakteru a vtom se odráží jeho částečně zděděná nevyrovnanost, bojovnost a snaha mít a také dokazovat svou pravdu. Jak známo, pro učení Krista neváhal souhlasit s bratrovražednými boji s jinými církvemi a sektami. Vrcholně nekompromisní byl i proti heretikům. Ty zvlášť a s mimořádným úsilím a rozhodností odsuzoval a byl jimi tak pohoršen, že jim téměř nedával šanci na napravení svého chybného rozhodnutí. O co později Augustin přijal pravdu, o to víc důrazně ji prosazoval a obhajoval. Jeho srdce sice překypovalo erupcemi vášnivé lásky, ale rychle se dokázalo přeměnit v žulu. Vzpomeňme si při té příležitosti na jeho matku. Mnoho jeho stanovisek, názorů a činů nám bude jasnějších, když si uvědomíme zvyky a hlavně dobu, ve které žil a právě následky dlouhodobého působení Moniky.On sám měl sklon vidět věci černobíle a i v dnešní době je tak posuzován.Buď je téměř bezvýhradně veleben a obhajován, nebo je jeho život neoprávněně a velmi jednostranně kritizován. Zdůrazňuji, že nyní mluvíme o životě sv.Augustina, ne o jeho díle.
Jako kněz, ale hlavně z pozice biskupa často neváhal přímo zasahovat do politiky, kdy považoval za správné a za svoji povinnost okamžitě reagovat na vzniklé události kolem sebe. Ne vždy byly jeho spontánní rekce dobré a správné. I přes ty nejlepší úmysly byly jeho některé prohlášení, dopisy a výzvy i jednání brány jako vměšování do cizích záležitostí, které mu nepříslušelo. Ve svém nejvýznamnějším díle De civitate dei kupodivu nijak nevysvětluje, neodsuzuje, ani neobhajuje svoji dobu a nezabývá se ani náznakem řešením své dobové společnosti, ale jen okrajově objasní příčiny tohoto stavu. Chápe je jako prostý fakt. To je opravdu u Augustina podivné. Život člověka tak prostě rozdělil na stávající pozemský, který je plný útrap a na život zaslíbený, který nás čeká v nebi. Augustin kupodivu nehledá třeba i utopické řešení situace člověka, ale spokojí se s konstatováním „není míru v tomto světě“a to je nečekané od tak významného člověka, který se žádnému problému a snaze o jeho vyřešení nikdy nevyhýbal. Zajímavý je také například jeho názor na tvůrčí umělecké vytržení, nebo třeba na milostné vzplanutí. Tento vztah nejednou označil za působení zlého ducha.
Svatý Augustin byl zařazen na čelní místo mezi církevní učitele jako jsou sv.Ambrož, sv.Jeroným a sv.Řehoř Veliký. Dokonce kdosi ho postavil velikostí jeho díla pro Církev hned za Pána Ježíše a sv.Pavla. Bylo by tedy plýtváním času třeba jen okrajově se pokusit o vytvoření vlastního názoru na jeho obrovské dílo. To už za nás udělalo uplynulých šestnáct století. Jak nám sděluje nápis na nejstarším dochovaném vyobrazení sv.Augustina z poloviny šestého století v Lateránské bazilice : „Mnozí otcové řekli mnohé věci, ale jen on řekl všechno s římskou výmluvností a hřmějícím hlasem vyložil smysl misterií“. Asi není výstižnějšího hodnocení tohoto světce již sto let po jeho smrti.
Hledat a očekávat absolutní dokonalost i u takového velikána pozdní antiky, jakým svatý
Augustin bezesporu byl, by dokazovalo jen naší vnitřní ne vyzrálost.Hlavně díky jeho
velkému životnímu obratu z obyčejného hříšníka na neobyčejného vyznavače Boha je
nám všem příkladem.
M.Č.