Svatý Augustin, život a dílo. Judaismus a křesťanství.

       Tak to řekl Hospodin: „Buď proklet muž, který by spoléhal na člověka

                               a pokládal tělo za boha a odvrátil své srdce od Hospodina.“

                                                                 Blaze lidu, jemuž Hospodin je Bohem.

     pokračování

                                              Dnešní zamyšlení začíná druhou částí vybrané kapitoly z polemické knihy Chizuk Emuna (Posílení víry) karaitského učence, spisovatele a významného židovského teologa Izáka ben Abrahama Troki. První část jsme uveřejnili na konci minulého příspěvku a domluvili jsme se, že kapitolu se nebudeme pokoušet nijak komentovat, abychom nenarušili podstatu  a závažnost některých uvedených argumentací. Stejným způsobem se zachováme i dnes.

„Jak se zdá, křesťané zde opustili pevné základy, o které my opíráme své naděje, a jednají na základě svého uvážení.

Křesťanský Zákon nenabízí v tomto případě jasné zákony, a pokud již nejsou zákony týkající se příbuzenských sňatků platné, proč Ježíš nepředstavil nějaká nová pravidla, která by nahradila Zákon Mojžíšův?

V současné době se křesťané řídí částečně Zákonem Mojžíšovým a částečně lidskými předpisy, které pochází různých období.

Tyto změny a úpravy spojují s různými zvyklostmi, a činí tyto uměle zavedené zásady podřízené dočasným zájmům a svévolným novotám.

My Izraelité jsme přesvědčeni, že Boží Zjevení vychází z Nekonečné Moudrosti, a je tedy úplné a dokonalé, a proto nelze připustit žádné změny, odchylky, dodatky či redukce.

Písmo Svaté nás před těmito úpravami varuje.

V Páté knize Mojžíšově ve verši 4:2 -

K tomu, co vám přikazuji, nic nepřidáte a nic z toho neuberete, ale budete dbát na příkazy Věčného, svého Boha, které vám udílím.

A také ve verši 4:8 -

A má jiný veliký národ nařízení a práva tak spravedlivá jako celý tento Zákon, který vám dnes předkládám?

A dále ve verši 30:10 -

Budeš-li poslouchat Věčného, svého Boha, a dbát na jeho přikázání a nařízení, zapsaná v knize tohoto Zákona.

A také ve verši 33:4 čteme -

Zákonu, který nám přikázal Mojžíš jako odkaz Jákobovu shromáždění.

K tomu přidám slova veršů 8 až 10 Žalmu 19 -

Věčného zákon je dokonalý, udržuje při životě. Věčného svědectví je pravdivé, nezkušený jím zmoudří. Věčného ustanovení jsou přímá, jsou pro radost srdci. Věčného přikázání je ryzí, dává očím světlo. Věčného bázeň je čistá, obstojí navždy. Věčného řády jsou pravda, jsou nejvýš spravedlivé.

A ve verši 44 Žalmu 119 -

Tvého Zákona se budu držet ustavičně, navěky a navždy.

Je potřeba zmínit i závěr proroctví Malachiáš verš 3:22 -

Pamatujte na Zákon mého služebníka Mojžíše, jemuž jsem vydal na Chorébu pro celého Izraele nařízení a práva.

Tyto verše poskytují dostatečný důkaz, že Boží Zákon ve své vznešené dokonalosti a jednoduchosti nemá být rozšiřován ani krácen, nebo dokonce rušen a nahrazován jiným zákonem.

Neměnnost Zákona je zmíněna v Páté knize Mojžíšově ve verši 28:1 -

Jestliže budeš opravdově poslouchat Věčného, svého Boha, a bedlivě dodržovat všechny jeho příkazy, které ti dnes udílím, vyvýší tě Věčný, tvůj Bůh, nad všechny pronárody země.

A v následujícím verši 28:15 se říká -

Jestliže však nebudeš Věčného, svého Boha, poslouchat a nebudeš bedlivě dodržovat všechny jeho příkazy a nařízení, která ti dnes udílím, dopadnou na tebe všechna tato zlořečení.

To zjevně dokazuje, že laskavé sliby a ujištění budou naplněna pouze v případě, že budeme dodržovat příkazy popsané v knihách Mojžíšových.

Výraz dnes ukazuje na nemožnost pozdějších úprav, a na neměnnost zjevené Vůle Všemohoucího.

Verš 33:4 v Páté knize Mojžíšově nás učí -

Zákonu, který nám přikázal Mojžíš jako odkaz Jákobovu shromáždění.

Tedy, že na rozdíl od tvrzení křesťanů, nebyla stanovena doba, která by omezovala trvání Zákona Mojžíšova.

Zákon Mojžíšův je a na věky bude věčným dědictvím shromáždění Jákobova.

A jak se dozvídáme z verše 31:21 v Páté knize Mojžíšově -

Jež neupadne v zapomenutí v ústech jeho potomstva, vypovídat proti němu jako svědek.

Výraz shromáždění Jákobovo (namísto Dům Jákobův nebo Símě Jákobovo), ukazuje, že Zákon není jen dědictvím potomků Jákoba, ale všech kdo se k nim připojí, neboť jak se dozvíme z verše 56:6 knihy Izajáš -

Těm z cizinců, kteří se připojili k Věčnému, aby mu sloužili a z lásky k jeho jménu se stali jeho služebníky, praví: Všechny, kdo dbají na to, aby neznesvěcovali den odpočinku, kdo se pevně drží mé smlouvy.

A ve verši 14:1 -

Věčný se slituje nad Jákobem a znovu vyvolí Izraele. Dá jim odpočinout v jejich zemi, přidruží se k nim i bezdomovec a připojí se k domu Jákobovu.

Výraz obsažený ve verších 7 a 8 Žalmu 111 - Všechna jeho ustanovení jsou věrná, spolehlivá navěky a navždy - je dalším důkazem věčnosti Zákona obsaženého v Pěti knihách Mojžíšových, slova לְעוֹלָם (navěky) a לָעַד (navždy) vyjadřují nepřetržitý a nekonečný běh času.

Ve verši 6 Žalmu 148 je nezpochybnitelně potvrzen význam těchto dvou slov -

On tomu dal povstat navěky a navždy, nařízení, které vydal, nepomine.

Výraz on tomu dal povstat navěky a navždy poukazuje na nekonečné časové období.

Podobně najdeme v Druhé knize Mojžíšově ve verši 15:18 -

Věčný kraluje navěky a navždy. יְהוָה יִמְלֹךְ, לְעֹלָם וָעֶד

Ze slov posledního z proroků Malachiáše z verše 3:22 - Pamatujte na Zákon mého služebníka Mojžíše, jemuž jsem vydal na Chorébu pro celého Izraele nařízení a práva - zjistíme, že nebylo dán jiný zákon než ten, který byl dán Mojžíšovi na hoře Sinai.

Setkal jsem se také s křesťanskými náboženskými autoritami, které tvrdí, že Zákon Mojžíšův je věčný a dokonalý, a že žádný další zákon nebyl vydán, a že se mýlí ti, kdo tvrdí, že Mojžíš obdržel první Zákon a Ježíš zákon druhý, a že Ježíš nedostal žádný nový zákon, ale pouze potvrdil přikázání daná Mojžíšovi.

A ve všech bodech víry souhlasí s námi.“

 Uvedený příklad jedné ukázky z nekonečné řady dalších jiných židovských polemik s naším křesťanským přístupem a chápáním jejich židovské, a tedy i Ježíšovy víry by nám měl pomoci začít postupně vnímat zcela zásadní odlišnosti podle našeho přesvědčení dvou neslučitelných způsobů víry ve stejného Boha. (pozn aut.: Přestože se naše křesťanská víra hlásí ke smluvnímu Bohu Izraele, je naše vlastní pojetí tohoto Boha natolik odlišné od Jeho vyvoleného národa, že se osobně  stále více přikláníme k již velmi rozšířenému názoru, že  jako křesťané věříme v boha jiného, než v Ježíšově době věřili Židé a tedy i sám Ježíš.) Z této ukázky, stejně jako z bezpočtu jiných příkladů poznáváme jistě všem srozumitelně komentované učení, které se tak jako každý příslušník židovského národa usilovně učil, a po celý život vyznával i praktikoval Ježíš. Z pohledu křesťanů, věřící v jeho Božství a tedy i v jeho Stvořitelství nebes, vesmíru i světa pak ale nutně vyplývá, že Bůh Ježíš by se po celý svůj pozemský život učil předpisy a zákony, které sám jako Bůh vytvořil a skrze Mojžíše je předal židovskému lidu, do kterého se pak podle tohoto učení jako Bůh Stvořitel za necelá dvě tisíciletí narodil. Takovým způsobem chápeme Ježíše my křesťané, ovšem sami Židé, kteří skrze Mojžíše s Bohem uzavřeli smlouvu o poslušnosti věrnosti  jeho učení, nikdy jakékoli vtělení Stvořitele světa do svého národa neočekávali, protože jim ve skutečnosti nikdy nic podobného ani nenaznačil. Zrození Boha - přes všechny pozdější námi zpětně vytvářené legendy - neočekávala ani jeho židovská matka, která Ježíše vychovávala úplně stejně jako jeho ostatní sourozence. Že by měl člověk zrodit svého Stvořitele, bylo v židovském národě po celou jeho existenci něco naprosto nemyslitelného. Jiné výklady, například Ježíšovo Boží otcovství a desítky dalších, jsou podle židovských náboženských autorit jen naše křesťanská tradice vzniklá až dlouho po vzniku našeho náboženství, která ale nemá žádnou faktickou historickou oporu v původním Mojžíšově Zákoně, ani v prorocích. Ostatně Ježíš se ve skutečnosti prokazatelně neprohlásil ani za Mesiáše židovského národa, natož pak za Boha Židů, Stvořitele vší existence. To by pochopitelně žádný věřící jeho národa nikdy neudělal.

Náš oproti židovské Tóře obsahově jen asi čtvrtinový křesťanský tzv. Nový Zákon jako celek je v podstatě Pavlův literární odkaz, který jak víme, začal postupně vznikat až desetiletí po Ježíšově smrti. Ukončen  a kanonizován byl oficiálně až v pátém (!) století za života sv. Augustina, ovšem přes neustálé staletí trvající spory o finální podobu NZ a také kvůli Lutherově svévolné obsahové redukci byl NZ  závěrečně definovaný dokonce až v roce 1546 na tridentském koncilu dekretem Sacrosancta. K tomu podotýkáme, že židovský Zákon daný Stvořitelem platí bez jediné změny od svého počátku až dodnes, tedy téměř čtyři tisíciletí. Náš křesťanský Zákon se ale bohužel jak víme  netýká podstaty Ježíšovy vlastní víry o jediném Bohu Stvořiteli, ale drtivou většinou Ježíšovy osoby jako Boha, zachránce a vykupitele těch, kdo v jeho božství věří. To znamená, že prastaré učení Tóry je o Zjeveném Bohu, o polovinu mladší křesťanský zákon je o Ježíši jako Bohu. Tato náboženství jsou vzájemně natolik odlišná, že se mohou vzájemně nanejvýše respektovat, nikdy však sloučit v jedno.

Božská koncepce Žida Ježíše v době jeho života samozřejmě ještě neexistovala. Drtivou většinou se na ní podíleli jako první apoštol Pavel ve svých dopisech a poté především evangelium nazvané Janovo, ale i jiné pozdější texty napsané pod tímto jménem. Janovo evangelium minimálně v teologické oblasti je vlastně přímým odrazem Pavlova vnímání Ježíše. Tedy Kristus je Boží Syn, který existoval vždy, to znamená i před stvořením světa a vesmíru. Stal se člověkem, tedy svým vlastním výtvorem. Zemřel smrtí, kterou svému stvoření sám při utváření světa ustanovil, a to - podle církevního učení - za hříchy světa, které ho urážely, takže svět by měl být od té doby bezhříšný. (pozn.: Jinak by jeho lidská smrt neměla smysl ani pro něho, ani pro nás, podle této koncepce nyní už vykoupené a tedy bezhříšné lidstvo v něho věřících.) Takové pojetí ovšem vždy byl a je pro jeho národ, cit.: „...nemyslitelným zkomolením, či absolutním nepochopením unikátní Boží nauky předané národu Izraele.“ Jinak řečeno, Pavlovo křesťanství v drtivé většině ignoruje vlastní víru Žida Ježíše; tedy v jeho době už takřka dvě tisíciletí starou židovskou teologii Tóry, a na její místo dosadilo Izraelitu Ježíše jako Božího Syna s vírou údajně souznějící s učením Zákona křesťanského, ne však Ježíšova Zákona židovského.

Jestliže nejmocnější a jediný Bůh Stvořitel před téměř čtyřmi tisíciletími svojí smlouvou se židovským národem vytvořil a aktivoval tak vůbec první monoteistické náboženství v historii světa, a velmi důsledně na zachovávání jeho učení trval, pak by každý jím stvořený člověk měl Boží vůli coby vůli svého Otce bezpodmínečně plnit. Viz například úryvek z výkladu Izáka ben Abrahama Troki z úvodu. O to se věřící z tohoto  národa Smlouvy do nejmenších detailů snaží dodnes, a svému monoteismu přes všechny překážky a neskutečné tragedie, na kterých jsme se zcela nepochybně více či méně podíleli, zůstali po celou dobu jeho existence věrni. Jejich modlitby mají na rozdíl od našich vždy jen jediného přímého adresáta a žádného lidského prostředníka a o to více tedy  mohou být ve svých modlitbách soustředění k tomuto jedinému existujícímu cíli. Z vlastní celoživotní zkušenosti s praktickým aktivním křesťanstvím osobně můžeme říci, že alespoň nám velmi často dělalo problém modlit se namísto výhradně jen k jedinému Bohu Stvořiteli jako se modlil Ježíš, jednou právě k tomuto Ježíši ovšem už jako pomazanému Kristu Mesiáši, při jiných příležitostech k takřka nekonečné řadě svatých jako našim přímluvcům podle vlastního výběru a uvážení,a jindy třeba zase k Boží Matce. (Smluvní Bůh židovského národa se ale nikdy nenarodil a tedy nemá ani matku, ani otce. Z toho tedy vyplývá jediné: Jeden Bůh je preexistující Stvořitel světa a Bůh Smlouvy se židovským národem, druhý bůh se zrodil na naší zemi, avšak jeho božství jsme poznali až jako křesťané díky především Pavlovi a Janovi, ovšem až desítky let po Ježíšově smrti.) Při jiné příležitosti se pak modlíme přímo k Bohu Stvořiteli, jindy ale už k Ježíšovu srdci, k panně nejmoudřejší, při další příležitosti k Duchu svatému, pak zase  k bráně nebeské. Někdy k beránku Božímu, k matce Stvořitele světa, při jiné zase ke Kristu, královi nebe a země, a třeba k Božskému srdci přestože je Bůh neživý, a tedy žádné srdce nikdy neměl a se  svým lidským výtvorem má společné jen to, že ho stvořil. Ježíšovu matku s nadějí vzýváme v modlitbách i jako Královnu nebeskou,  nebo dokonce jako Boho-rodičku, přestože ze židovského hlediska Stvořitel světa, se kterým tento národ uzavřel věčnou Smlouvu, se nikdy nenarodil, ale vždy existoval. A jestliže se nikdy nezrodil, ale vždy existoval, nikdy také nemůže zemřít a na rozdíl od nás tedy bude existovat vždy.

Mluvili bychom ještě dlouhé hodiny a stejně bychom nevyjmenovali všechny alternativy, které nám naše církev nabízí jako prostředky a prostředníky k oslovení Boha a jeho Syna, nebo ty, o kterých máme věřit, že nám - zřejmě bez ohledu na to, jak Jeho Zákon dodržujeme -  zaručeně pomohou svojí přímluvou, nebo dokonce skrze ty, kteří mají být v tzv. Božím zastoupení. A po celém světě vznikají stále nové a nové zaručené způsoby jak, kudy, přes koho, díky komu a na čí přímluvu nás Stvořitel prý především uslyší a tedy kdo z těch tisíců svatých to má u Boha natolik dobré, aby se za nás u Boha přednostně a hlavně úspěšně přimluvil...Židé a tedy i Ježíš, jak jsme už mnohokrát řekli, se modlili a dodnes stále modlí výhradně přímo ke svému Bohu a tak se mohou plně soustředit bez nejrůznějších oklik a bezpočtu prostředníků  rovnou na jediného možného existujícího adresáta. Tak si to Stvořitel přál a takové přání je pro ty, kdo v Něho věří, plně zavazující. Bylo i pro Ježíše, o tom nemusíme pochybovat.

Naše křesťanské přímluvce si vybíráme a ustanovujeme my lidé sami, ne ten, kdo stvořil svět a vesmír. Zobrazujeme je, vytváříme jim sochy nejlépe v nadživotní velikosti; zřejmě aby bylo patrné, jak veliké to byly - oproti nám hříšným přízemním ubožákům - osobnosti, klaníme se jim, líbáme je, píšeme o nich a pojmenováváme po nich nejen sakrální stavby a další prostory...Věříme, že tyto naše rukodělné výrobky nám významem a vlivem, který jim ne Bůh, ale my lidé dodáme, usnadní cestu do nebe, kde se budeme zřejmě už jen donekonečna radovat. Zřejmě na rozdíl od těch druhých, méně zbožných, kteří se jim neklaněli vůbec, nebo jen málo. Samotný Bůh ovšem po národě, který si vyvolil ke zvláštní službě, nikdy nic podobného nežádal, naopak striktně zakázal, aby se Ho kdokoli snažil vyobrazit. (Jestliže my křesťané vyznáváme Ježíšovo Božství, a jeho obrazy, sochy, a podobně jsou v nekonečném množství a podobách v každé církevní stavbě a každém našem domově, pak ze židovského hlediska vzato prý už dvě tisíciletí hromadně porušujeme druhé Boží přikázání z jeho Desatera: "Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho." Jiná autorita zase ve stejném smyslu poukazuje mimo jiné i na verše z knihy Devarim, 5. Moj. 8, 19-20: "Kdybys zapomněl na Hospodina, svého Boha, a odešel za jinými bohy, sloužil jim a klekal před nimi, už dnes jsem vám svědkem, že zaniknete. Jako národy, které Hospodin zlikvidoval před vámi, tak za to, že jste nebyli poslušni hlasu Hospodina, svého Boha, zaniknete i vy." A tak dál... Tyto a množství dalších podobných textů na stejné téma znal, modlil se a společně vyznával jako každý zbožný Žid i Ježíš.) Modlíme se ke Kristu především kvůli splnění nějaké osobní prosby, ale kdo z nás někdy například prostými slovy poděkoval Stvořiteli světa třeba jen za to, že nám vůbec dovoluje Ho oslovit a snažit se plnit Jeho vůli? Židé se tímto a podobným způsobem modlili před skoro dvěma tisíci roků před Ježíšem a modlí se i dva tisíce roků po něm, a také i v tomto případě si můžeme být jisti, že se obdobným způsobem modlil i Ježíš k Otci jeho židovského národa.

Disponujeme tedy stále se rozšiřující  výběrem možností, skrze koho všeho oslovit Boha Stvořitele, ale upřímně řečeno, úplně nejlépe přímo Krista, skrze něhož jednou, jak věříme, přijdeme do nebe a bohatě všech těchto možností využíváme. Když však máme pocit, že nám dostatečně rychle a účinně  nepomohl třeba právě Ježíš jako pomazaný Kristus, zkoušíme to úpěnlivě třeba přes jeho matku za přispění desítek variant jejích námi přisouzených vlastností. Nebo  se snad ještě pojistíme modlitbou k Duchu, jindy v úzkosti voláme přímo Boha a pak zase určitého svatého, aby tam nahoře za nás apeloval. Následně pro změnu voláme o pomoc znovu Marii, tentokrát ale coby bránu nebeskou a večer už na ten samý úmysl prosíme Krista, jako krále nebe a země. Modlíme se k Ježíši dokonce jako ke Králi Církve jím založené - přestože nikdy žádnou církev nezakládal a jak z Písma víme, ani to neměl v úmyslu. K Ježíšově matce se modlíme třeba i jako k arše úmluvy, přestože jediná skutečná existující archa úmluvy byla židovská schrána na kamenné desky Božího Desatera (Tóra), vyrobená přibližně 15-14 století před Mariinou existencí. Ta s ní měla společného jen to, že se jako každý jiný Žid snažila obsah těchto desek se zaznamenanou Boží vůlí usilovně dodržovat. Právě to Desatero, které si navzdory jeho autorovi náš Otec církve Augustin „z katechetických důvodů“ dovolil „upravit“ tak, aby vyhovovala našemu křesťanskému učení. To už je ale jiné Desatero, než dal lidem Stvořitel světa a než Ježíš a jeho rodina, učedníci a ostatní Židé vyznávali. Je to Desatero naše křesťanské, podobně jako je to s našim tzv. Novým Zákonem, který je rovněž čistě křesťanský. Židovským vnímáním řečeno, jejich Zákon stvořil Bůh, náš lidé. Ovšem jak my křesťané tak rádi přidáváme, lidé ovlivněni a vedeni  přímo Duchem svatým, třetí Božskou osobou. Kterou však Židé nemohou z pricipu své Bohem zjevené víry uznat. Podstata jejich víry totiž není v tom, co by od  ní snad možná v duchu  očekávali. Je ve víře samé, ve víře jako takové. Což  je pro nás něco nepochopitelného, nad rozsah našeho myšlení.

Dodejme, že v žádném případě my osobně samozřejmě nemáme naprosto nic proti právě uvedenému způsobu komunikace s Hospodinem skrze - jak věříme - naše přímluvce světce. Je to věcí osobní víry a její denní praxe každého věřícího člověka. Ale je nepochybné, že tento velmi osobitý přístup  k Bohu je zcela odlišný od přístupu věřících Izraelského národa k všemocnému Stvořiteli. A především je zcela jiný, než praktikoval sám Ježíš, kterého už dva tisíce roků vyznáváme jako náš vzor.To je další příklad zásadního rozporu přístupu k Bohu obou vyznání a jak se zdá, v chápání, kdo skutečný Bůh Stvořitel světa a vesmíru opravdu je. I proto už hovoříme o dvou neslučitelných vírách spíše už ne v jednoho Boha, ale v bohy dva. Přestože víme, že je jen jeden všemocný Bůh, náš Stvořitel.

Zdá se nám, že jsme schopni říkat cokoli a modlit se  ke komukoli, o kom si myslíme, že má na Boha zřejmě jakýsi zvláštní vliv. To je klasické čistě lidské jednání. Osobně se ale domníváme, že nikdo jiný nemá v našich záležitostech větší vliv na Stvořitele, než my sami svým chováním. Kdo z nás je večer před spaním ještě schopný spočítat, kolik světců a Božích osob ten den v modlitbách možná bezmyšlenkovitě oslovil? Pod heslem čím více jich volám, tím pro mě lépe. Od kolika něco chtěl, za něco nebo někoho se přimlouval, nebo skrze kolik svatých Bohu snad jen děkoval?  Ježíšovi, Marii, rodině i učedníkům, stejně jako všem ostatním příslušníkům židovského národa však k vyznávání, oslovování, k velebení, k modlení, prosbám i díkům a podobně stačil vždy jeden jediný spolehlivě existující a fungující adresát: Hospodin. Nikdo z nich se za jeho života nemodlil k Ježíši, ale k Bohu. Samozřejmě, že často s nejrůznějšími  oslavnými a velebícími přívlastky, pořád to ale z pohledu Ježíšova národa je jen ten, kdo jediný lidem může skutečně pomoci. Nikdo jiný v dějinách existence světa a vesmíru než právě On neprokázal svojí jedinečnou moc a majestát tím, že stvořil život. Stvořil vše co vidíme i nevidíme a o čem víme i nevíme, že existuje. Je to náš osobní názor, ale připadá nám skutečně smysluplnější oslovovat přímo adresáta než skrze Jeho domnělé prostředníky, které jsme si navíc my sami, ne Stvořitel, ustanovili.

Slovo „domnělými“ jsme uvedli úmyslně proto, že se  Všemocný Bůh nikdy svému lidu o jejich existenci a zvláštní vyvolenosti ke komunikaci s Ním nikdy nezmínil, takže jsou předmětem jen našich domněnek, představ a vlastní víry. Znovu si v Písmu přečtěmeme, ke komu a jak se výhradně modlil tak jako každý Žid i Ježíš. On sám nikdy nenabádal k modlení k Bohu skrze nějaké prostředníky; nic podobného jeho židovská tradice neznala. Myšlenka mít u Stvořitele k našim modlitbám ještě „protekci“, pokud se za nás navíc přimluví nějaká - dle našeho mínění - významná osoba, vznikla až v našem křesťanství. Není opodstatněna žádným Božím příkazem, nebo pobídkou. Jak uvádí jeden známý křesťanský spisovatel: „Neexistuje na světě hřích, včetně těch nejhorších a nejohavnějších, kterého by se nedopustil člověk, který byl církví prohlášen za svatého.“ To není pomluva nebo jakýsi podpásový úder z vlastních řad, ale suché konstatování známého věřícího člověka. Z vlastní zkušenosti můžeme říci, že při čtení životopisů některých méně známých osob, které církev také prohlásila za svaté, a měli tedy vést všem ostatním věřícím příkladný křesťanský život, jsme se mnohokrát nestačili divit, kdože nám prostým věřícím byl církevní institucí doporučen jako ukázková následováníhodná osoba, která nám u Boha zajistí přednostní slyšení.

V tom je ten hlavní rozdíl mezi židovskými přímými modlitbami k Bohu Stvořiteli a našimi modlitbami - jak stále ještě chceme věřít - k tomu samému cíli, ale přes lidské prostředníky. Jestliže učení Tóry jako celek hovoří ve smyslu, že: „Veškerá sláva, čest i moc patří Bohu našemu - a ne člověku“, pak bychom si to měli dnes a denně připomínat v našich modlitbách. Bůh nemá žádné zástupce a pokud Mu a nebo od Něho něco chceme (a on jediný to také může, ale nemusí splnit), obracejme se přímo na Něho a ne na lidi. V tom nám mohou být vzorem například protestantské církve, ale v prvé řadě sám Ježíš. Nemodlil se pochopitelně ani sám k sobě jako Bůh – Boží Syn, ani skrze nějaké údajné zaručené prostředníky, ale modlil se úplně stejně jako ostatní Židé, to znamená přímo k všemohoucímu Bohu. Jedině Ten a nikdo jiný podle víry jeho vyvoleného národa ví o potřebách a přáních svého stvoření ještě dřív, než ho člověk v modlitbě vysloví. A jedině On  podle svého uvážení může, ale rozhodně nemusí takové modlitbě vyhovět, protože jen jediný Bůh Stvořitel ví, co pro nás dobré je a nebo v budoucnu bude, a co není a nikdy nebude.

O Pavlově naprosto zásadní roli při utváření nového náboženství křesťanů hovoříme a vedeme nejrůznější diskuze velmi často. Připomeňme si nyní druhé nejvýznamnější jméno, pod kterým neznámý autor (nebo autoři) na Pavla nejen navázal, ale ještě důrazněji a naléhavěji prezentoval Ježíše jako slavnostně pomazaného Krista a Vykupitele  hříšného lidstva. Samozřejmě máme na mysli tzv. evangelistu „Jana“. Ve skutečnosti anonymní autor evangelia, které známe pod tímto jménem, se ve svých dílech soustředil v podstatě na jediné: na nesmírně důrazně a vášnivě zaujaté prezentaci Žida Ježíše jako Boha v osobě Božího Syna. Pokud se prý k němu přihlásíme, tedy budeme-li se k němu jako ke Kristu modlit a vzdávat mu chválu, dojdeme spasení, to znamená, že po své smrti s Ním navždy budeme v nebeském ráji.   Víme, že v tomto evangeliu - na rozdíl od evagelií synoptických - hovoří literární Ježíš způsobem, kterým ovšem podle všech dochovaných tradic ve skutečnosti zřejmě  nikdy nehovořil. Důvod tohoto způsobu je více než jasný: ještě více než ostatní autoři evangelií zdůraznit Ježíšovo Božství a naléhavostí údajných Ježíšových  slov přimět odmítající nebo váhající, aby uvěřili, že Žid Ježíš je opravdu Bůh, což ale jeho vlastní národ s odkazem na darované Boží učení  musí už dva tisíce roků naprosto rezolutně odmítat.

Stylově i obsahově velmi kontroverzní a z mnoha pohledů tedy i nesmírně problematické je především apokalyptické Janovo Zjevení, které se zcela vymyká obsahu a způsobu ostatních novozákonních líčení a má s autorem Janova evangelia zcela bez diskuzí společné jen jméno. Je nepochybně přímo inspirované některými tzv. starozákonními texty a psal ho zřejmě židovský konvertita ke křesťanství. Styl celé práce a od střídmosti a reality oproštěné nadzemské uvažování tomu nasvědčuje. Vnímání Ježíše jako Mesiáše, ale následně především jako Boha - na rozdíl od těch, kteří ho znali, nebo kteří ho následovali, o vlastní rodině nemluvě - zcela první započal náš zakladatel Pavel, který ho jak víme osobně neznal. Nejvýraznější pokračovatel této ideje byl následně právě Jan, respektive autoři, kteří  přímo pracovali pod tímto jménem, nebo práce vzniklé z následných prací, které byly tématicky příbuzné. Ani oni Jažíše osobně neznali. Ovšem toto téma, jak jme právě uvedli, bylo  ve skutečnosti ještě nejméně čtyřicet roků po Ježíšově tragické smrti naprosto neznámým, a pro samotné Židy absolutně nepřijatelné, rouhačské učení, před kterým sám všemocný Stvořitel vší existence důrazně a mnohokrát varuje ve své Tóře, jak jsme si již ukázali. Ježíšův židovský národ už jen z principu své víry tedy logicky musel toto učení zásadně a radikálně odmítnout.

Na rozdíl od citově nesmírně střídmého, věcného a zcela jednoznačného náboženského judaismu, praktikovaného pochopitelně i „naším“ Ježíšem, se naše po teologické stránce nesmírně košaté křesťanství náboženstvím, jehož praktikování je jak víme, v drtivé většině provázeno nekonečným množstvím nejrůznějších citových a výrazových  projevů, afektovanosti, duševních pohnutí, dojetí a slzí, sloganů, oslavných básní, a nekonečně mnoha dalších vnějších vyjádření. Důvodem může být momentální neuspokojivé vnitřní rozpoložení jedince, přecitlivělost, trvalé hledání, osobní zklamání, vnitřní neklid, neuspořádanost mysli, vnitřní citové strádání a podobně, na druhou stranu ale i bezmezné nadšení z nalezené víry, radost, vášeň, objevená láska a mnohé další faktory a jejich vzájemné kombinace. Zvlášť výrazně registrujeme takové niterné erupce citů a lásky  nejen při čtení některých částí  dopisů právě našeho zakladatele apoštola  Pavla, ale především, a to velmi výrazně při čtení silně étericky a ryze duchovně, nadzemsky koncipovaného Janova evangelia a jeho často těžko srozumitelných  originálních  expresívních výrazových kombinací. Ovšem naprostým vrcholem takového způsobu vyjadřování, samotného obsahu a celkového zaměření je zmíněné Janovo Zjevení.

Připomínáme, že původní rukopisy evangelia, které je autorsky označeno jménem Jan,  se nenazývaly  Janovo evangelium, ale Evangelium podle Jana a v tom je samozřejmě zásadní rozdíl. Jestliže napíše určitý autor nějaké dílo, tak i s vědomím předpokladu možných pozdějších interpolací do toho textu takové dílo pořád pokládáme za dílo tohoto autora, maximálně snad s poznámkou: mírně upraveno...“ Pokud ale kdosi neznámý napíše  text jen podle někoho, tak se při psaní v podstatě nemusí řídit a držet žádných faktů a může jménem  někoho psát v podstatě cokoli. Jestliže se určité dílo píše podle někoho, tak se zpravidla ten někdo většinou už nemůže proti takovému textu jakkoli ohradit, protože téměř vždy už nežije. Tzv. Evangelium podle Jana vzniklo až počátkem druhého století (tedy minimálně sedmdesát roků po Ježíšově smrti) pravděpodobně kdesi v Sýrii, takže v žádném případě ho nenapsal tradovaný Jan Zebedeus, ale neznámý a nesmírně impulzivní autor, který však -  podle způsobu jakým psal – prokazatelně už neměl s vlastním Ježíšovým racionálně praktikujícím  židovstvím  mnoho společného.

pokračování

M.Č.