Svatý Augustin, život a dílo. Judaismus a křesťanství.

Zpátky doma

         Na sklonku roku 388 se nový křesťan  Augustin spolu se svým synem a několika přáteli vrátil z Apeninského poloostrova domů do severní Afriky, kterou pak už nikdy neopustil. Lidé, kteří si v rodném městě Thagaste  ještě pamatovali  povýšeného egocentrika a sebevědomého manichejce, kterého vlastní matka vyhnala z domu, nevěřili svým očím, když se po dvanácti létech vrátil zpátky štěstím zářící člověk, který našel svůj poklad, o který se nyní chce s každým na potkání nadšeně  dělit a zároveň vášnivě diskutovat s pochybovači. Dům jeho rodičů byl nyní takřka prázdný a po nezbytných organizačních záležitostech se tam po mnoha letech nastěhoval zpět, tentokrát však i se svým synem a africkými přáteli, kteří byli v Miláně svědky jeho tak dramatického přerodu. Pravděpodobně celý statek odkázal církvi za podmínky, že za to zabezpečí základní životní potřeby této malé bratrské komunity.

         Po nezbytných přípravách se pravděpodobně v únoru roku 389 zrodila  historicky první augustiniánská komunita v prvním  klášteře pod Augustinovým vedením a splnil se tak jeho dávný sen ještě ze studií v Kartágu, kdy ovšem šlo hlavně o určitou vizi uzavřené filozofické skupiny podle řeckého vzoru. Konkrétní poznatky o bratrském životě v komunitě získal za svého pobytu v Miláně a především v Římě při nucené přestávce na cestě domů, způsobené úmrtím jeho matky Moniky.

          Základ první komunity tvořili přátelé, kteří u něho bydleli už v Miláně, vedle jeho syna Adeodata to byli například Alypius, Evodius, Severus a další, ale už brzy i několik nově příchozích z Thagaste a okolí. Zpočátku nebyla pro komunitu stanovena klauzura,  pro klidný chod společenství však Augustin určil jistá pravidla, které pak tvořily jakýsi prazáklad jeho  inspirující Řehole pro komunitu (mnozí badatelé ale popírají přímé autorství Augustina na celé Řeholi a převážně odkazují na jeho pokračovatele). Život bratří se vedle společných účastí na bohoslužbách skládal především z postů, pravidelných modliteb, rozjímání a  z denního studia Písma, zároveň se bratři podíleli i na potřebných fyzických pracích. Šťastně působící  bývalý profesor nyní v klidu a tichu svého „domácího kláštera“ dokončuje některá didaktická pojednání, která začal psát už v Miláně, konkrétně o gramatice, o hudbě, knihu fiktivních dialogů se svým synem De magistro a spis De Genesi proti svým bývalým manichejským souvěrcům, ale především si po tamním pětiletém pobytu, který tak zásadně obrátil jeho život, potřeboval ještě mnohé věci sám v sobě vyjasnit a uspořádat.

         Neobyčejné odhodlání a velmi silný entuziasmus mladého konvertity poznáme například podle skutečnosti, že již  dva roky po křtu neváhal  hned v roce 389 začít psát v platónském duchu jako obhajobu své víry apologii proti bludařům, kterou nazval O pravém náboženství - De Vera Religione. Ke zmíněnému protimanichejskému spisu De Genesi contra Manichaeos a k dialogu De magistro uveďme dvě  zajímavosti: Ve svém premiérovém spisu proti manichejcům, kterým zahájil své první velké tažení proti schizmatikům a heretikům, začal Augustin kvůli lepší srozumitelnosti používat s velkým úspěchem tzv.lidovou, polorománskou latinu, protože chtěl oslovit především široké, často jen nejzákladněji vzdělané masy, které se dávaly snadno strhnout manichejskými aktivisty na jejich stranu. Tento způsob oslovování, který navíc pro větší poutavost rád prokládal ryze lidovými berberskými výrazy, se mu natolik osvědčil, že mu nakonec někdy začalo dělat problémy vyjadřování v čisté úřední latině, kterou si tak perfektně osvojil během svých rétorských studií a učitelské profese.

         Jeho život byl plný paradoxů a jedním z nich je ten, že ještě jako pyšný, nadmíru sebevědomý mladík, a zaujatý obdivovatel Cicerona zavrhnul na dlouhá léta četbu Bible jen proto, že podle něho byla psaná příliš prostým, lidovým jazykem...Druhá zajímavost se týká jeho fiktivního dialogu se svým synem Adeodatem, nazvaný prostě De magistro, který mu přinesl hned zpočátku obdiv a uznání, a dokonce někdy byl tento spis udáván jako průkopnický způsob vyjadřování. Děj však rozhodně není původní, najdeme ho například už u Augustinova oblíbeného Platóna ze čtvrtého století př.n.l. v dialogu nazvaném Ménón.

         Augustinovo více než dvouleté setrvání v rodném domě bylo skutečně nejšťastnější a nejklidnější částí jeho života, nelze však přehlížet obrácenou stranu tohoto štěstí, a to mnoho  překážek a problémů, které musel řešit jak přímo v komunitě, tak i mimo ní, ale nejvíce u sebe samého. Milánským křtem sice pro něho jedna velká a těžká  životní etapa  skončila, ovšem proti té, která ho teprve čekala, byla jen zcela nenáročnou přípravou na skutečný život. Přes všechnu radost z nalezené pravdy  a štěstí z uskutečnění dávného snu o bratrské komunitě prochází v této době nejbolestivějšími  životními zkouškami. V průběhu dvou a půl roku přichází o tři nejdražší bytosti, které na světě měl; nejprve umírá milovaná matka Monika, poté už v komunitě jeho jediný syn Adeodatus a také jeho nejlepší přítel a důvěrník Nebridius. Přestože stín těchto tří velkých ztrát znatelně ovlivnil jeho myšlení a z jeho duše už nikdy zcela nevymizel, s nadšením se pustil do velkého díla.

M.Č.