Svatý Augustin, život a dílo. Judaismus a křesťanství.

„Bez ustání se modlete“ (1 Sol 5,17) - Ustavičná modlitba u sv. Augustina  (3. část - dokončení)

Fra. Jan od sv. Bruna, OCD

Slovní modlitba

Z toho, co bylo řečeno v předchozích částech článku, by mohla vyvstat otázka: Je podle svatého Augustina vůbec nutná slovní modlitba, tedy modlitba v tom smyslu slova, jak jí lidé nejčastěji rozumějí? Popřípadě: není taková modlitba pouze modlitbou těch, kteří ještě v duchovním životě dostatečně nepokročili?

Pro Augustina má slovní modlitba význam natolik, nakolik je ve stavu (pozemského) putování nutná k rozněcování touhy: „Modlíme se bez přestání touhou (...), avšak ve stanovených hodinách a časech se modlíme k Bohu také slovy, abychom těmito znameními věcí povzbudili sebe sama, uvědomili si, jak jsme v této touze pokročili, a pobídli se k jejímu většímu roznícení. (...) Hle tedy, ve stanovených hodinách vzdalujeme svou mysl od ostatních starostí, které mohou částečně uhasit naši touhu, a voláme ji zpět slovy modlitby, která nás přivádějí k tomu, po čem toužíme.[1] (Snažíme se)  zabránit tomu, aby touha zcela ochladla, (...) usilujeme naopak o to, aby byla znovu zapálena. Proto říká Apoštol: "Vaše prosby jsou oznámeny před Bohem" (Flp 4,6).[2] Těmto slovům není třeba rozumět tak, že je potřeba dát je poznat Bohu, který je zajisté znal dříve, než byly vysloveny, ale ve smyslu, že jsou známy nám před Bohem, aby nám dodaly odvahy.“[3] Z toho plyne důležité poučení pro jeden z nejčastějších způsobů modlitby, modlitbu prosebnou. Ta není - v rozporu s rozšířeným pojetím - úsilím o změnu Boží vůle, ale o co nejplnější naše ztotožnění se s touto vůlí. To, oč prosíme, by se stalo i bez naší modlitby. Pokud se ale přidáváme k úmyslům modlitby Páně, přijímáme za svůj Boží plán a náš život se ubírá směrem, který chce Bůh, a jeho záměry se mohou uskutečňovat i skrze nás: „Pokud říkáme: Posvěť se jméno tvé (Mt 6,9; Lk 11,2), povzbuzujeme sebe sama, abychom toužili po tom, aby Boží jméno, které je stále svaté, bylo svaté také mezi lidmi a nebylo odmítáno, což nepomáhá Bohu, ale lidem. Když říkáme: Přijď království tvé (Mt 6,10; Lk 11,2), které stejně přijde, ať chceme či nechceme, zaměřujeme svou touhu k tomuto království, aby přišlo pro nás a abychom si zasloužili v něm kralovat. (...)“[4]

Člověk ve stavu putování potřebuje pochopit a formulovat to, po čem touží. Jeho touha, jeho směřování, musí být zaměřeny k nějakému cíli. Čím lépe je tento cíl znám a nahlížen, tím silnější je touha po něm a tím spíše také člověk použije přiměřených prostředků k jeho dosažení. Nutnost slov je však relativní. Jsou i okamžiky, kdy slovní vyjádření není nutné a snad ani možné: „Častěji je modlitba tvořena vzdechy než slovy, slzami než mluvením. Naše slzy jsou před Boží tváří a naše vzdychání není skryté tomu, jenž vše stvořil svým slovem a nemá zapotřebí lidských slov.“[5]

Způsoby modlitby

Prosebná modlitba, o níž jsme se krátce zmínili v předchozím oddílu, není jedinou formou slovní modlitby, kterou je možné integrovat do konceptu ustavičné modlitby. V Augustinových spisech můžeme rozlišit ještě minimálně čtyři další způsoby či formy. Všechny vycházejí ze života člověka, který stojí před Boží tváří. Jde tedy o jakousi modlitbu života, která v žádném případě není nepřístupná ani tomu, kdo je povolán k životu aktivnímu. Agostino Trapè ztotožňuje rozličné způsoby modlitby s rozličnými postoji člověka před Bohem: „Postoj toho, kdo je stvořen a stojí před tváří Stvořitele, je vyjádřen adorací (klaněním); postoj zamilovaného před tváří věčné Krásy je vyjádřen chválou; postoj obdarovaného před tváří jeho dobrodince je vyjádřen díkem; postoj toho, kdo se cítí hříšníkem, před tváří svatého, kterého urazil svými činy, je vyjádřen modlitbou za usmíření; postoj chudého, potřebného a ubohého před tím, kdo vlastní všechny poklady, kterými může uspokojit všechny naše potřeby, je vyjádřen prosbou.“[6] Jelikož o poslední ze jmenovaných forem, prosebné modlitbě, jsme se již krátce zmínili, pokusíme se o krátký komentář také k ostatním.

Modlitba klanění

Základním východiskem pro modlitbu klanění je vědomí, že jsme stvořeni, a zároveň pravdivé nahlédnutí toho, kým jsme před Stvořitelem. Augustin ještě jako manichejec věřil, že člověk může pomáhat Bohu v boji proti zlu a že Bůh tuto pomoc potřebuje.[7] Později došel k poznání Boha, jenž je zcela nezávislý na svém stvoření, kterému jen ze své lásky dává bytí, a jenž je pro člověka zároveň dárcem světla, poznání, a pramenem lásky.[8] Klanění však neznamená jen intelektuální nahlédnutí těchto pravd, ale jejich přijetí. Znamená to nechat jimi utvářet svůj život, svůj postoj před Bohem.[9] Člověk, který takto přijímá Boha jako Stvořitele a sebe jako stvoření, stojí v pravdě, a tak se klaní Bohu. Základem pro chvíle, kdy se přímo věnujeme modlitbě klanění, například eucharistické adoraci,[10] je tedy upřímný postoj klanění, uznání Boha a přijímání jeho vůle, což je záležitost celého života. Viditelným projevem klanění je pak oběť. Pro Augustina je však vnější vyjádření neoddělitelně spjaté s vnitřním postojem, vnější oběť s obětí vnitřní. Proto se pro něj stává obětí každý „dobrý skutek, kterým se snažíme sjednotit se ve svatém společenství s Bohem, a který směřuje k poslednímu dobru, jehož dosažením dosahujeme pravé blaženosti.“[11] Nejdokonalejší obětí se tak stává oběť člověka, který plně přijímá Boha a jeho vůli: „Nejvíce se stává obětí sama duše, která vstupuje do dialogu s Bohem, aby, zapálena ohněm jeho lásky, ztratila formu světské žádostivosti, oblékla se v nepomíjivé a stala se hodnou Boha, protože přijala z jeho krásy. Tuto myšlenku vyjadřuje i Apoštol, když říká: "Nepřizpůsobujte se už tomuto světu, ale změňte se, abyste dovedli rozeznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu libé a dokonalé" (Řím 12,2).“[12]

Modlitba chvály

K tomu, abychom mohli Boha chválit, je podle Augustina zapotřebí dvojí: jednak vhodná slova, kterými lze důstojně vyjádřit Boží chválu. Ta nám připravil sám Bůh: „Aby mohl být člověkem náležitě chválen, Bůh sám vyzpíval svou vlastní chválu a člověk tak nalezl způsob, jak ho chválit.“[13] V žalmech nacházíme více hlas Ducha svatého než náš vlastní. Nemohli bychom zpívat tato slova, pokud by nebyla inspirována jím samým.[14] Pokud ale Bůh připravil tato slova, neučinil tak kvůli sobě, nýbrž kvůli nám. Naše chvála v posledku přináší užitek nám a nikoli Bohu: „Boží důstojnost se nezvětšuje, když ho chválíš, a neztrácí nic ze své velikosti, pokud ho urážíš. To ty se stáváš lepším tím, že chválíš toho, který je dobrý, zatímco pokud ho urážíš, stáváš se horším. Ale ten, který je dobrý, zůstává dobrý stále.“[15] A na jiném místě: „Pokud chválíš zloděje, protože je zloděj, nestáváš se jeho komplicem? Naopak, pokud chválíš spravedlivého pro jeho spravedlnost, nestáváš se svou chválou účastníkem na jeho spravedlnosti?“ [16]

Druhým předpokladem, nezbytným pro důstojnou chválu, je soulad našeho života s Kristovým životem a podřízení naší vůle vůli Boží. Celý život se pak stává chválou. „Nepřestávejme nikdy chválit Pána! Řekli jsme slovo, a je pryč; něco jsme vykonali, a pak jsme skončili; chválili jsme Pána, a pak jsme umlkli; zpívali jsme, a pak jsme si odpočali. Přejdeme k tomu, že se věnujeme jiným věcem, které je třeba vykonat. Znamená to, že v nás přestává Boží chvála? Ne, protože tvůj jazyk chválí jen okamžik, ale tvůj život musí být stálou chválou.“[17] 

Je ale možné chválit Boha i v obdobích, kdy se zdá, že nám život přináší jen hořkost a utrpení? A za co Boha chválit v takových chvílích? Často ne za bezprostředně prožívanou skutečnost, jelikož taková chvála by nemusela být upřímná, ačkoli to není vyloučené. Je však možné chválit Boha za to, že nás zachovává ve víře, naději a lásce. Augustin takto komentuje slova žalmu: „Blaze těm, kteří přebývají v tvém domě; budou tě chválit na věky věků“ (Žl 84,5).[18] „Kde se však toto stane? V mém životě. Ale jaký život je život tohoto věku? Mohlo by se odpovědět: Má smrt! Proč tvá smrt? Protože jsem ve vyhnanství, daleko od Pána. A pokud být s ním spojen znamená život, být vzdálen znamená smrt. Je tu však něco, co ti dodává útěchu? Ano, naděje. Pokud žiješ v naději, chval také za naději a zpívej pro naději. Nezpívej pro to, co je příčinou tvé smrti; zpívej pro to, co ti dává život. Tento svět a jeho trápení je příčinou tvé smrti, ale naděje na dosažení obnoveného světa ti dává život. Budu chválit Pána ve svém životě.”[19]

Podobně jako přicházejí těžké chvíle, mohou již v tomto životě přijít okamžiky, kdy chvála, kterou by chtěl člověk Bohu vzdát, přesahuje možnost slovního vyjádření, což je bezpochyby v napětí s první podmínkou důstojné chvály, totiž použití vhodných slov. Nejde však o pohrdání těmito slovy, nýbrž o jejich překročení: „Zpívejte Bohu s jásotem! (…) Jásot je jistý zvuk, který ukazuje, že srdce chce zrodit cosi, co nelze vyjádřit slovy. A komu přísluší tento jásot, ne-li nevýslovnému Bohu? Nevýslovné je to, co nemůže být vyřčeno: když však nemůžeš vyjádřit to, co chceš, a nesmíš ani mlčet, co jiného ti zbývá, než jásat[20] a otevřít srdce v nevýslovné radosti, která přesahuje hranice slov? Pěkně mu zpívejte, s jásotem.“[21]  

Modlitba díků

Modlitba díků úzce souvisí s modlitbou klanění a modlitbou chvály. Stejně jako ony je projevem postoje člověka, který vnímá, že je Bohem obdarován. Klanění, které je projevem přijetí Boha, je podmínkou, která tomuto obdarování otevře dveře našeho života. Vztah chvály a díků je rovněž velmi úzký, dík však můžeme považovat za projev vděčnosti za konkrétní projevy Boží přízně, které ve svém životě zakoušíme.

Jistě je možné děkovat za jakýkoliv Boží dar, avšak pro Augustina byly nejbohatším zdrojem radosti a díkůčinění především poznání Božího plánu spásy a jeho realizace v konkrétním životě, tedy dar odpuštění a smíření s Bohem. Sám toto odpuštění prožil, když přijal křest, a ve Vyznáních líčí radost, kterou mu působilo rozjímat o plánu spásy, jak se tomu v následujících dnech věnoval: „Byli jsme pokřtěni a zmizel veškerý neklid, který v nás působil náš minulý život. V těch dnech jsem se nemohl nasytit přemítáním o velikosti a hloubce plánů spásy, které máš s lidstvem. Proléval jsem (též) mnohé slzy, když jsem naslouchal hymnům a písním, které zněly v tvém domě!“[22] Z tohoto úhlu pohledu můžeme vnímat i jeho teologický zápas proti pelagianismu jako zápas o možnost pravdivého postoje člověka před Bohem, umožňujícího opravdově se modlit a přijímat s vděčností jakékoliv dobro jako Boží dar: „Vyznávám, že jsi mi odpustil vše, čeho jsem se dopustit ze své svobodné vůle, ale i vše, čeho jsem se nedopustil, protože ty jsi mě chránil.“[23] Stejnou myšlenku, obsaženou v poslední citaci, vyjádřil světec i pozitivně, ve známé větě: „Tvé zásluhy (člověče) nejsou ničím jiným, než Božím darem. Když Bůh korunuje tvé zásluhy, korunuje své dary.“[24] I modlitba díků se tak vztahuje plně k Bohu, význam však má opět hlavně pro člověka, který si i skrze ni uvědomuje množství Božích darů, přijatých ve svém životě.

Modlitba za usmíření

Modlitba za usmíření by jistě mohla být zahrnuta prostě do prosebné modlitby, jak je tomu i v samé modlitbě Páně, kde prosba „odpusť nám naše viny“ představuje jednu z celkem sedmi proseb. Přesto, jak bylo uvedeno, postoj před Bohem, který k ní vede, je možné odlišit od postoje typického pro prosebnou modlitbu za jiné potřeby. Modlitba za usmíření předpokládá člověka, který si je vědom, že zranil Boží lásku.[25]

Agostino Trapè formuluje základní princip Augustinovy nauky o smírné modlitbě: „Hřích, který byl jednou spáchán, nemůže zůstat nepotrestán: buďto bude potrestán Bohem, nebo bude potrestán námi.“[26] Celá řada míst ze světcových děl toto pojetí dosvědčuje: „Hřích musí být potrestán, neboť žezlo spravedlnosti je žezlem jeho království. Mohl by hřích zůstat nepotrestán? Nemůže; hřích musí být potrestán, pokud by nemusel být potrestán, nebyl by to ani hřích. Předejdi ho; pokud nechceš, aby tě potrestal On, potrestej se sám.“[27] „Je nezbytné, aby za každou nespravedlností, velkou či malou, následoval trest, buďto ze strany samého člověka, který lituje, nebo ze strany Boha, který odplácí. Avšak ten, který lituje, už trestá sám sebe. (...) Dříve než On na tebe shlédne, aby tě potrestal, předejdi ho vyznáním a potrestej se sám, takže on pak nenajde, za co by trestal. Když trestáš svou nepravost, konáš dílo spravedlnosti. Bůh s tebou bude mít slitování, protože nalezne, že jednáš podle spravedlnosti.“[28]

Z kontextu celé Augustinovy teologie vyplývá, že toto jakési ospravedlnění, které člověk může získat svou modlitbou a pokáním, se vztahuje na ty, kteří již byli vykoupení Ježíšem Kristem a obdrželi zdarma a bez svých zásluh dar spásy. Tvrdit opak, by znamenalo přisuzovat Augustinovi myšlenky, proti kterým dlouhou dobu zápasil, a které podle něj „zasahovaly křesťanství v samotném jeho srdci: vyprazdňovaly a zbavovaly významu Kristův kříž a naši spásu.“[29] „Kříž Kristův se ukazuje jako marný, pokud se tvrdí, že ke spravedlnosti a věčnému životu lze dospět bez Kristova tajemství. Avšak právě toto se obhajuje v oné knize,[30] neříkám, že vědomě, to bych musel říci, že její autor není křesťan, ale, jak spíše věřím, nevědomě.“[31]

Přesto se mi výše uvedená terminologie, zdůrazňující nutnost trestu, nezdá být zcela vhodná. Zdá se, jako by byla Bohu upírána možnost upustit od trestu bez požadované náhrady, jak ve své soteriologické reflexi zdůrazňuje například C. V. Pospíšil: „Žádný poškozený nemá povinnost vyžadovat absolutně plnou náhradu za svoji pohaněnou čest. Je nezadatelným právem každého, aby prominul, co poškoditel není s to vrátit, a právní řád neutrpí žádnou újmu. Podstatou obnovení pořádku přece není restituce poškozené cti, nýbrž vnitřní obrácení, vnitřní náprava poškoditele.“[32] Pro skutečně křesťanskou spiritualitu se zdá nanejvýš důležité, abychom nutnost pokání vnímali jakožto nutnost pro člověka, který potřebuje stát před Bohem v pravdě, tedy i ve vědomí vlastního hříchu, a ne jako nutnost pro Boha. To v posledku naprosto souzní s celkem Augustinovy nauky o modlitbě, jak jsme ukázali u jejích dalších forem, které vždy byly zaměřeny nejen k oslavě Boha, nýbrž také k povznesení člověka.

Závěr

Pokusili jsme se na několika bodech ukázat, proč lze svatého Augustina považovat za velkého učitele modlitby, a to i přesto, že s jeho jménem nebývá spojována žádná konkrétní škola spirituality či vnitřní modlitby, jak je známe z následujících staletí. Dá se říci, že tento světec pokládá společné základy, na nichž je možné dále budovat a dotvářet spiritualitu různých škol i životních stavů. Sám Augustin zná jistě „privilegované“ skupiny osob, zvláštním způsobem zasvěcené modlitbě. V listu 130, adresovaném římské vdově Probě,[33] který je jeho jediným dílem věnovaným výlučně tématu modlitby,ukazuje na základě biblické citace (srov. 1Tim 5,5), že právě vdovy jsou jednou z těchto skupin.[34] Avšak nakonec jsou všichni křesťané jsou povoláni neklást svou naději do ničeho jiného než do Boha, čímž se na tomto světě stávají „Kristovými vdovami“, tj. lidmi nezabezpečenými, kteří v modlitbě očekávají od Boha spásu a naplnění svého života.[35] Každý křesťan, který žije na místě, kam ho Bůh volá, může již touto odpovědí vyjádřit svou touhu po společenství s Bohem, která je základem modlitby. V přijetí vlastního povolání projevuje poslušnost vůči Božímu plánu, která je základem toho, co jsme nazvali modlitbou života. Díky ní se učíme, jak prožívat ty chvíle, které jsou věnovány výlučně společenství s Bohem, tedy modlitbě v užším slova smyslu.

Nejvyšším vzorem křesťanské modlitby je samozřejmě sám Ježíš Kristus, který k nám promlouval lidskými slovy a sám se jimi modlil. Naše modlitba je účastí na jeho modlitbě, náš vztah k Bohu účastí na jeho vztahu k Otci. Ježíšův život vyvrcholil obětí na Golgotě, která je projevem dokonalého klanění, chvály, díků i smírnou obětí přinesenou Bohu. Různé formy modlitby, o nichž byla řeč, jsou tedy všechny přítomny v této oběti. Protože na této oběti máme nejplnějším způsobem účast v oběti mše svaté, je mše místem vrcholného projevu a spojení všech našich postojů před Bohem – forem modlitby.

(Tato studie byla zpracována na základě mé magisterské práce: Modlitba u svatého Augustina, KTF UK, Praha 2009.)

[1] Dosl.: „Sed ideo ab aliis curis atque negotiis, quibus ipsum desiderium quodam modo tepescit, certis horis a negotium orandi mentem revocamus verbis orationis nos admonentes in id, quod desideramus (...)