Vyznání - úvahy nad XII.knihou 1.část
Vyznání – úvahy nad XII.knihou
V této ze dvou posledních, nejobtížnějších a teologicky nejvýznamnějších knih celých Vyznání, Augustin pokračuje a ještě důkladněji rozvíjí své filozofické myšlenky z předešlé knihy o tajemnostech času v širokých prostorách Stvořitelova veledíla. Hledání pravdy o vzniku světa, opírající se o 1.Mojžíšovu knihu Genesis, a opětovné pokusy dostat se ve svých poznáních a objevech ještě dál a hlouběji, než bylo do té doby z pohledu teologů o okolnostech vzniku světa známo, jsou hlavní témata této XII.knihy. Alespoň poslední dvě knihy Vyznání by svojí skutečnou obsahovou mimořádností mohly být námětem na samostatnou odbornou práci.
Mnohá tvrzení, která jsou v této knize obsažená, jsou velmi objevná, a celý přístup k hledání a pojmenování objevené pravdy je často značně originální. Některá tvrzení jsou na druhou stranu skutečně problematická, a jiné zde uvedené názory a závěry už samozřejmě překonané. Dokonce i samotný skutečně osobitý způsob, kterým Augustin pravdu neúnavně „dobývá“, si zaslouží čtenářovy mimořádně soustředěné pozornosti. Tuto z mnoha pohledů vysoce výjimečnou knihu skutečně nelze pouze přečíst, nebo dokonce jen zběžně prolistovat, a už jen pouhý pokus o její bližší rozbor by vyžadoval velmi pečlivé studium této látky. Vzhledem k mimořádnému významu této knihy, a k omezenému prostoru, který je vyhrazen na úvahy o knihách Vyznání, není tentokrát možné věnovat se zde celé XII.knize. Uvedené okolnosti si tedy vynutily rozdělení poznámek a vlastních komentářů na dvě části. První část postřehů a názorů, které zde jen v nezbytném množství zazní, by tedy měly být hlavně pobídkou k vlastnímu studiu a k doplnění svých dosavadních poznatků o mimořádném životě a díle mimořádného muže pozdní antiky, svatého Augustina.
Vedle samotného filozofického pohledu a vrcholné teologie začátku 5.století nás také může zaujmout skutečnost, že Augustin v této knize často používá i některé nové formulace a výrazy, které ve Vyznáních dosud nepoužíval, a které tak jen zdůrazňují jeho mimořádné zaujetí tématem stvoření nebe a země. Ať již ke studiu této knihy použijeme překladu Vyznání z roku 1921, nebo přetisku z roku 1992 (na novém překladu Confessiones se už léta pracuje), pravděpodobně nás překvapí, že na rozdíl od jiných hlav knihy, ve dvou ze třech nenáročnějších (XI. a XII.) poznámky překladatele téměř neexistují. Už jen tato skutečnost ukazuje na vysokou náročnost těchto filozoficko-teologických textů, které nám ale i přesto dávají dost prostoru pro vlastní úvahy a zamyšlení.
Na první pohled nás asi upoutá například nejen jeho nanejvýš důsledný výklad o stvoření nebe a země, bytostí a hmoty, a pod., ale především fakt, že mimořádně připouští i možnost platnosti také i jiných výkladů Písma, což je u něho přinejmenším nečekané a skutečně překvapující. A to přestože je na první pohled zřejmé, že tento Augustinův názor není originální. Náš Učitel církve rozhodně nemá ve zvyku nechávat si ve svých dílech otevřená „zadní vrátka“ i pro jiné výklady námětů z Písma, které ho silně upoutaly, a ke kterým sám již zaujal určitý postoj a stanovisko. Jak známo, jakmile byl přesvědčený, že jeho nauka je plně v souladu s Božím přáním, a tedy plně pod vedením a trvalou kontrolou Ducha Svatého, jen s velkými výhradami by na ní někdy něco měnil, nebo upravoval. Ve větší míře k tomu došlo de facto poprvé až čtyři roky před jeho smrtí, kdy se rozhodl zkatalogizovat své celé životní dílo a v některých případech považoval za potřebné některé své myšlenky a výklady lépe vysvětlit, nebo některé dokonce opravit. Na tomto soupise pracoval více než rok, a nazval ho Retractationes. U Augustina, který si byl dobře vědom svého přínosu pro výklad zjevených Božích pravd, a který se nikdy nesnažil své čtenáře a posluchače mystifikovat předstíráním falešné skromnosti, je jeho postoj, připouštějící možnou správnost různých výkladů stvoření nebe a země, skutečně nezvyklý.
Ke konci této části Vyznání vyjadřuje přesvědčení, že zjevenou pravdu o stvoření světa je potřeba uznat bez ohledu na to, kdo jí hlásá, a takový závěr jistě překvapí nejen ty, kdo se o dílo a život svatého Augustina zajímají podrobněji. Po svém jmenování sídelním biskupem v Hippo Regio se bývalý manichej vrhnul se svojí pověstnou vehemencí mimo další své povinnosti související s jeho úřadem, také na polemiku se schizmatiky, v prvé řadě s donatisty, později s ariány, pelagiány, a jinými heretiky. V případě donatistů přerostla počáteční Augustinova snaha o dialog ve vzájemné otevřené nepřátelství, které později ze strany odpadlíků přerostlo až k nejhoršímu násilí. Tedy v době, kdy má Augustin za sebou už alespoň čtyři roky otevřených vášnivých konfrontací s odpadlíky a bludaři, ve svých Vyznáních přesvědčivě obhajuje svůj názor, že je potřeba akceptovat pravdu bez ohledu na to, kdo jí říká. Bohužel již ale neříká, jak podle jeho názoru bezpečně poznat pravdu, nebo jak poznat, že člověk, který takovou „pravdu“ přináší, není podvodník, nebo třeba pomatený jedinec. Zdá se, že s postupnou ateizací světa právě takových „pravdu přinášejících spasitelů“ houfně přibývá...
V době sepisování XII.knihy Augustin z titulu své funkce už velmi aktivně působil proti odpadlíkům, falešným kazatelům, nejednotě církve, proti mnohoznačným výkladům církevních pravd, a mnoha dalším nešvarům, které velmi oslabovaly už tak křehkou stabilitu a jednotu mladého severoafrického křesťanství. Jen v úzkém pásu této africké části v Augustinově době existovalo přibližně kolem 70ti nejrůznějších náboženských seskupení, některých podle počtu přívrženců značně významných. Ke konci života jich hipponský biskup napočítal dokonce už ke stovce! I z názvů jeho některých děl, které do té doby napsal, je patrné, jak mnoho mu záleželo na sjednocování církve a potírání bludařů. Jmenujme například: De moribus ecclesiae catholicae et de moribus Manichaeorum (389) - O zvycích katolické církve a zvycích Manichejců, De Genesi contra Manichaeos (389) - O Genesis proti Manichejcům, De duabus animabus contra Manichaeos (392) – O dvou duších proti Manichejcům, Contra Fortunatum Manicheum (392) – Proti Manichejci Fortunatovi, a další. Čteme-li některý z těchto, ale i jiných Augustinových spisů, vidíme jeho nesmírně důsledné odhodlání, s použitím všech dostupných argumentů uhájit správnost učení a jedinečnost své milované církve. Té, která je přímo vedena Svatým Duchem, jak často zdůrazňoval. A asi jen velmi těžko bychom u něho hledali nějaký náznak možnosti připuštění i jiného výkladu, nebo nějakého kompromisu.
Přijímejme pravdu, ať je od kohokoli (kap.XXXI.) Na tom by nebylo zdánlivě nic až tak příliš zarážejícího, ovšem kdyby se v tomto konkrétním případě nejednalo o tak principiální téma, jako je Mojžíšova Genesis (heb.Berešit) o Stvořiteli a stvoření, a kdyby taková slova neřekl právě velmi horlivý ochránce pravd své nejdražší církve Augustin. V této části svého díla s naprosto nečekanou a nebývalou velkorysostí a tolerantností k různým výkladům o stvoření nebe a země obhajuje i jiné interpretace o stvoření, a připouští, že jsou-li správné (pravdivé), pak jistě pochází od Mojžíše, i když jsou možná jinak podané. ( jak bezpečně poznat správný názor?) Při troše dobré vůle se v textech této knihy ale dá vystopovat i obrácené pojetí této jeho myšlenky, které by se dalo vyjádřit slovy: „Názor Mojžíšův je vždy správný (pravdivý) a je tedy jedno, kdo a jak ho interpretuje“.
„Jsou-li oba názory správné, proč nemohou být oba Mojžíšovy? A podobně bych řekl o třetím, čtvrtém, o jakémkoli názoru…“ (hl.XXXI.) Jelikož Augustin vždy měl a samozřejmě i dosud má velmi významný vliv nejen na učení církve, ale i přímo na své čtenáře, mohl by mít tento jeho názor pozoruhodné důsledky. „Škodí mi, hájí-li někdo jako pravý smysl Mojžíšův, úplně odporující smyslu, který já hájím?“ (hl.XVIII.) Připouští-li tedy možnost více správných smyslů v Mojžíšově výkladu o stvoření nebe a země, připouští tím ovšem zároveň i možnost správnosti více výkladů i o samém Stvořiteli těchto stvoření...
Zajímavý postoj k otázce více smyslů ve výkladu Písma vyjadřuje největší dominikánský filozof a teolog vrcholného středověku a Učitel církve, svatý Tomáš Akvinský. Ten byl také jako Augustin nejsilněji ovlivněn Písmem, Aristotelem, neoplatonismem, a snad nejvýznamněji právě dílem dalšího velkého Učitele církve Augustinem, kterého ostatně někdy sám dominikánský řád nazývá svým praotcem. Přestože Augustin Tomáše Akvinského velmi inspiroval, a stal se jedním ze základních kamenů jeho teologie, ten se svým vzorem pochopitelně nemohl vždy zcela bezvýhradně souhlasit. Na ukázku uveďme namátkou příklad, kdy se Tomáš neztotožňuje s některými Augustinovými závěry z jeho veledíla De civitate Dei. V tomto případě rozhodně nevidí jako Augustin stát jako nutné zlo a důsledek dědičného hříchu, apod., a s některými jeho tvrzeními polemizuje, a nebo je přímo vyvrací mimo jiné také ve svém nejzásadnějším díle Summa Theologiae. Ten se například v tomto díle k tématu více smyslů při biblickém výkladu vyjadřuje tímto následujícím způsobem:
Z uvedené vybrané části Summy Theologiae nejprve jasně vyplývá, že Tomáš Akvinský na rozdíl od Augustina nepřipouští možnost více výkladů Písma:
- Zdá se, že svaté Písmo pod jedním slovem nemá více smyslů, totiž dějepisný čili slovný, alegorický, tropologický čili mravní a anagogický. Neboť mnohost smyslů v jednom slově působí spletitost a klam a ničí sílu dokazování; proto z vícesmyslných vět nevychází důkaz, nýbrž se z toho označují některé klamavé úsudky. Ale svaté Písmo musí být účinné v ukazování pravdy bez jakékoli klamavosti. Tedy nesmí v něm být pod jedním slovem více smyslů. (Summa Theologiae I q.
I v další části tohoto díla se autor vyhýbá možnosti použití dvojích výkladů ve více obměnách. Z úcty a respektu k osobnosti Augustina sice schvaluje jeho pojetí výkladu čtverým způsobem, ale zároveň proto odmítá jiný čtverý výklad. Tedy buď starší výklad, nebo Augustinův, ale ne obojí:
- Mimo to praví Augustin ve knize O užitečnosti víry, že "Písmo; které se nazývá Starý zákon, se vykládá čtverým způsobem, totiž podle dějin, podle příčinnosti, podle obdoby, podle alegorie". Ale tyto čtyři se zdají jiné nežli čtyři dříve jmenované. Nezdá se tedy vhodné, aby totéž slovo svatého Písma se vykládalo podle dříve jmenovaného čtverého smyslu. (S.T. I q.
Dále Tomáš Akvinský k tomuto tématu pokračuje opět citací Augustina, tentokrát přímo z XII.knihy Vyznání, nad kterou se právě zamýšlíme. Nyní ovšem už s Augustinem souhlasí:
- Protože však původce zamýšlí smysl slovní, původcem pak svatého Písma je Bůh, který svým rozumem obsahuje všechno zároveň, není nevhodné, jak praví Augustin ve 12.knize Vyznání, jestliže také podle slovního smyslu v jednom slově Písma je více smyslů. (S.T. I q.
Uveďme ještě jeden příklad z velmi mnoha citací Augustina v tomto předním a mimořádně významném teologickém díle:
- A tak také nenastává žádná spletitost ve svatém Písmě, protože všechny smysly mají základ v jednom, totiž ve slovním, z něhož jediného lze vést důkaz, ne však z toho, co je řečeno alegoricky, jak praví Augustin v listu proti donatistovi Vincenci. (S.T. I q.
Ukončeme nyní naše jen velmi nepatrné a letmé nahlédnutí do vrcholné práce středověké teologie velkého filozofa Tomáše Akvinského a jeho několika názorů na stejné, nebo obdobné téma, který zvolil jeho vzor Augustin ve dvanácté knize Vyznání. Mimochodem, v díle Summa Theologiae I.část /10 najdeme také i například otázky o věčnosti Boha. Zmiňuji se o tom pouze z toho důvodu, protože připomínám výše uvedenou větu, že pokud je u Augustina možné a správné akceptovat i mnoho dalších (pravdivých?) výkladů například o stvoření nebe a země z Genesis, nabízí se automaticky stejná možnost používat i více výkladů o samotném Stvořiteli. A skutečně si ještě ukážeme na alespoň jeden takový příklad z jeho díla. Ve zmíněné první části Summy Theologiae najdeme mimo mnohé další zajímavé myšlenky a závažné poznatky, opírající se o učení Augustina, také následující odstavec, a další, navazující na uvedené učení:
... Zdá se, že Bůh není věčný, neboť nic učiněného se nemůže říci o Bohu. Ale věčnost je něco učiněného. Neboť praví Boetius, že "plynoucí nyní činí čas, stojící nyní činí věčnost"; a Augustin praví v knize De diversis Quaestionibus octoginta tribus - Osmdesát tři různých otázek - že "Bůh je původce věčnosti". Tedy Bůh není věčný. (S.T. I q.
Nakonec uvádím k zamyšlení skutečně náhodně a hned na první pokus nalezenou část z Nového Zákona, který jak známo, měl jako zdroj poznání a čerpání pravdy pro Augustina výsadní postavení. Sice se v ní neuvádí naprosto totožný příklad, a hovoří se zde o prorocích, přesto ale se snad tento krátký úryvek dá chápat tak, že se v něm hovoří o stejném námětu více výkladů Písma: „Máme něco velmi spolehlivého, totiž výroky proroků, a děláte dobře, když na ně dbáte jako na světlo, které svítí na temném místě...Buďte si však především vědomi toho, že žádné proroctví v Písmu není ponecháno soukromému výkladu.“ (2.Petr 1. 19-20)
Dvanáctá kniha Augustinových Vyznání začíná hned v I.hlavě objasněním, proč musí autor používat tak mnoha slov při hledání pravdy: „Proto člověk slabé chápavosti užívá tak hojně svých slov, protože hledání pravdy vyžaduje mnohem více slov, než její nalezení...“ Končí optimisticky – Bůh slíbil v tomto případě pomoc ve zjevení pravdy těm, kdo tlučou na dveře, prosí a hledají.
(Malá poznámka: V této knize Augustin začíná v mnoha spojeních a v různých vztazích používat nové slovo, které je ve vydání Vyznáních z roku 1926 přeloženo jako souvěčný. Přestože je význam tohoto slova na první pohled celkem jasný, otázka zní, proč toto slovo používá překvapivě teprve až nyní, a co ho tedy k tomu teprve až na konci spisu přimělo. Také i vzhledem k tomu, v jak poměrně rozdílných spojeních ho užívá ((např. ...tento dům není Tobě souvěčný, nebo moudrost je Tobě úplně souvěčná, Bůh stvořil v souvěčném slově..., případně ...prahmota není Bohu souvěčná, vody nejsou Bohu souvěčné, atd.)), chtěl jsem v některých případech pro větší srozumitelnost textu nahradit toto slovo jeho synonymem. Oslovení odborníci nakonec nalezli pouze jediný doklad vysvětlující toto slovo jako spolu věčný s tím, že jeho výklad nemusí být jednotný, a jednoslovný ekvivalent slova souvěčný skutečně neexistuje. Navrhují proto místo něho užívat spojení např. věčný spolu s Tebou, stejně věčný jako Ty, atd. Tento doporučený způsob se při studiu skutečně osvědčil.)
V další části knihy Augustin usuzuje, že: „Naše nebe, porovnáno s nebem nebes, nemůže být nazvané jinak, než zemí“ ve srovnání s neznámým nebem, které patří Stvořiteli, ne nám lidem. Můžeme snad v tomto okamžiku toto tvrzení chápat tak, že byl skutečně přesvědčený o tom, že jsou dvě nebe? Autor podotýká, že „není nerozumným tvrdit“, že naše nebe je vlastně jen naší zemí.
V tom případě si ještě jednou zopakujme Augustinovu myšlenku, a budeme-li se tedy striktně držet tohoto tvrzení, existují skutečně dvě nebe, a to jedno výhradně pro Boha, a druhé nebe je naše země...Jedno nebe je neznámé, nedostižné a soukromé pouze pro Boha a lidští synové tam nemají přístup. Je ve svém vlastním nebi podle Augustina Bůh sám, nebo tam je alespoň s anděly? A je-li naše země zároveň i nebem, v jakém nebi se setkají někteří lidé po posledním soudu s Bohem, jestliže existuje další neznámé nebe, jež patří Pánu, a ne lidským synům ? Logicky tedy v tuto chvíli podle Augustina vyplývá, že vyvolení lidé se budou s Bohem radovat po posledním soudu, ovšem doslova vzato, opět na zemi. Přestože bude „konec světa“? Jestliže ne, a naše napůl zem přestane existovat, co se stane s její (podle Augustina) druhou součástí nebem? Toto jakési pozemské nebe ale přece není nám slibované nebeské království... Jestliže naše nebe a zemi nazývá velikými tělesy, má tedy naše nebe ohraničení, a v tom případě by se ovšem už nejednalo o nekonečný nebeský prostor. Podle této Augustinovy myšlenky by snad jen mohlo být nekonečné ono neznámé, nám nedostupné nebe, ovšem jež patří Pánu a ne synům lidským. A podle tohoto názoru by ale na ty, kteří si svým pozemským životem zasloužili být jednou ve věčné radosti u Stvořitele, čekal jako odměna věčný pobyt ovšem v docela jiném, v původním „pozemském nebi“.
Pokusme se nakonec pochopit druhou kapitolu ještě jedním možným způsobem. Dosaďme si na místo zde užívaného slova nebe, slovo ráj. Můžeme snad nyní přepokládat, že měl možná Augustin v tomto případě na mysli spíše tedy ten ráj, kde dočasně žili Adam s Evou, přestože to on zde sám takovým způsobem nevysvětluje? Ale především mějme vždy na paměti celých šestnáct století, které nás dělí od Augustina, a také skutečnost, že církev je od svého počátku živá, pulzující, a vnímající nové impulzy.
Dvanáctá kniha je opravdu nejnáročnější z celých Vyznání, a vyžaduje od nás zvýšené nároky nejen na čas, potřebný ke studiu jejího nelehkého obsahu, ale i notnou dávku vyrovnané soustředěnosti. Někdo možná nebude souhlasit s Augustinovou podporou i jiných výkladů o stvoření, jiný v žádném případě nebude moci souhlasit s jeho výkladem dvou nebí, a dočteme se zde i další překvapující tvrzení, z nichž by si každé z nich asi zasloužilo samostatné zamyšlení. Tato kniha je vlastně velmi dobrou průpravou k tomu, abychom později například v jeho stěžejním díle De civitate Dei – O Boží obci (r.413-426) „přežili bez úhony“ desítky jeho překvapujících protikladů, paradoxně vyznívajících tezí a nečekaných závěrů. V této knize (De civitate Dei I., kniha XI., č.1-23) najdeme Augustinovo ještě daleko důkladnější úvahy na stejné téma stvoření světa a nebe, které nyní v souvislostech s dvanáctou knihou Vyznání zmiňujeme. Navíc, a to je dost podstatné, tvrzení a závěry z uvedené části spisu O Boží obci jsou psané s minimálně patnáctiletým odstupem od Vyznání, pravděpodobně i větším. Můžeme tedy sami posoudit, jak se tato doba projevila na Augustinových tvrzeních a závěrech.
Nakonec ještě jedna zajímavost. Zmínili jsme se již, že souhlasí-li Augustin s možností více výkladů o stvoření světa, logicky z toho vyplývá, že by měl i souhlasit s více výklady také o samotném Stvořiteli tohoto světa. A skutečně; ještě v De civitate Dei je dosud natolik ovlivněn římským pohanstvím a helénismem, že i přes svoji nesporně velmi vysokou kvalifikaci vynikajícího znalce Písma, v této knize zcela realisticky hovoří o přítomné existenci skutečných pohanských bohů, kteří jsou ovšem podřízeni „našemu“ nejvyššímu Bohu.
Další části dvanácté knihy věnuje autor několika krátkým výkladům o prahmotě, beztvárnosti a proměnlivosti ve vztahu ke stvoření světa. Vzpomíná na své vlastní devítileté bludaření u manichejců, na jejich zmatené učení a nesmyslné výklady včetně kombinací o vzniku světa a dalších. Uvádí, v jakém zmatku tehdy žil, a jak už tehdy používal v této souvislosti raději slovo beztvárné, ovšem jen proto, že tvary samotné si tenkrát představoval jako ošklivé a hrůzné a děsil se jich. A filozofuje dál: „Dospěl jsem k domnění, že přechod ze tvaru do tvaru se děje pomocí něčeho beztvárného a ne pomocí ničeho“. V této fázi je Augustinovo polemické uvažování o tvarech a beztvárnosti už tak daleko, že raději napíše: „A kdyby můj hlas a mé pero Ti chtělo vyznat vše, co jsi mi o této záhadě oznámil, který z mých čtenářů by byl schopný to pochopit?“. To je celkem typická, možná trochu úsměvná „augustinská“ formulace, kterou ve svých dílech vícekrát používá tam, kde se filozoficky dostává skutečně už hodně daleko, a buď z časových, nebo jiných důvodů nechce, nebo již prostě nemůže na této úrovni v úvahách pokračovat.
Z uvedené věty se dá ještě odvodit jeden poznatek, a to jaké čtenářské skupině vlastně byla původně Vyznání především určena. Nebo se mu snad dostalo od Boha natolik mimořádné milosti, že o vzniku světa opravdu věděl daleko více, a nepovažoval za rozumné, nebo žádoucí toto sdělené tajemství sdělit ostatním? Možná proto je v této části Vyznání více položených i naznačených otázek, než odpovědí? „Vždyť sama měnitelnost věcí proměnlivých je schopna všech tvarů, v něž se proměňují věci proměnlivé. A co je tato proměnlivost?“ Nezapomínejme, že Vyznání jsou od první do poslední věty určená lidem i Bohu současně. Proto je musel psát tak pozoruhodným způsobem, který nakonec z této knihy udělal skutečný literární unikát.
Ve svém uvažování se autor postupně přenáší od vysvětlování pojmu a vzniku země dál k úvahám o nebesích, Bohu Stvořiteli, stvořením, a dalším tématům. Zajímají ho stále proměny a přechody tvarů i hmoty, a ve svých úvahách se dostává mimo jiné také k výsledku, že ve vztahu k poznání prahmoty vlastně nepoznáváme, to co je, ale to, co není. Zároveň ale píše, že: „Prahmota..., je hmotou těl“. Pro účel našich jednoduchých zamyšlení nad jednotlivými částmi Vyznání, a také z časových a dalších důvodů, není potřeba pokoušet se o nějaké hlubší úvahy o těchto a podobných výsledcích Augustinova bádání. On sám v žádném případě nazapochybuje o správnosti svých výkladů, protože vždy píše v tom smyslu, a v tom pevném přesvědčení, že mu tato Vyznání diktuje sám Pán.
Ovšem v kontextu s právě uvedeným vyznívají skutečně zvláštně některé jeho věty, například hned první v hl.VII: „A odkud bylo toto něco, jestliže ne od Tebe, od něhož je vše, pokud vůbec je?“ Jestliže je píše v duchu svého vysokého řečnického vzdělání a praxe, a mají stejně jako jindy znovu upoutat a zbystřit případnou uvadající čtenářovu pozornost (více v jeho spisu De Catechizandis rudibus, O vyučování katechumenů, XIII.kapitola), jsou takové věty namístě, ovšem pokud pokračuje dál, tak aby je buď přímo sám vysvětlil, nebo aby z následujícího textu odpověď vyplynula sama. Vytržené z kontextu by ale mohly čtenáře často uvést v omyl, případně k nesprávným výkladům. Stejně tak nás zde mimo jiné asi zaujme k hlubšímu zamyšlení i tato věta: „Stvořil jsi nebe a zemi, ale ne ze sebe, protože Tvé dílo by bylo rovné Tvému jednorozenému, a tím i Tobě...“ Po pár větách ale tutéž kapitolu ukončuje slovy: „Jenom Ty jsi byl a kromě Tebe nic jiného a z toho nic jsi vytvořil nebe a zemi...“(!) Ovšem jestliže by se skutečně z této a předešlých vět dalo vyčíst, že nic je něco, vyplývá z toho Augustinův závěr, že ještě před počátkem (Gen.1,1) muselo existovat také již něco jiného a to určité cosi, co sice nazýváme nic, ovšem tak neuvěřitelně významné nic, že z něho Bůh stvořil zemi i nebe. Slovo nic by tak ale mělo nepochopitelně naprosto opačný význam, než ten, v jakém ho lidé odnepaměti používají...Jdeme-li s touto úvahou ještě dál, Augustin tam ale zároveň vyvrací sám sebe, když ve stejné části píše: „ A kromě Tebe přece nic jiného nebylo...“a ještě dál: „... dvě díla, jedno je nad kterým jenom Ty trůníš, druhé, pod kterým není vůbec nic“ (!)
Podobně se můžeme zamýšlet nad další kapitolou, ve které náš Učitel církve hovoří o tom, jak jakýsi celek prahmoty, který se však rovnal téměř ničemu, protože byl úplně beztvárný, byl vlastně prazáklad pro stvoření světa. Z tohoto téměř ničeho, z neurčité a neviditelné beztvárnosti pak Bůh stvořil všechny věci, ze kterých je svět složený. Ovšem pokračuje svým oblíbeným způsobem, protože hned následující věta hovoří ve smyslu: „Přece však se z nich svět, který je proměnlivý, neskládá, protože právě podle proměnlivosti světa sledujeme a měříme čas“. Tento čas vzniká proměnou věcí, které mění svojí podobu.
Znovu se pak v jedné kapitole vrací k tématu nebe nebes, o kterém jsme se již zmiňovali a snaží se tento termín čtenáři alespoň trochu přiblížit. Přesto, že je tato kapitola vzhledem ke své závažnosti nečekaně velmi krátká, je při bližším zamyšlení natolik obsažná a složitá, že Augustin hned na začátku znovu připomíná, že za učitele má Ducha Svatého. Tím nás vlastně nepokrytě vybízí, abychom o správnosti tohoto textu vůbec nepochybovali. V desáté hlavě knihy se znovu vyznává, jak před svojí konverzí zabředl do temnot, a dále jak hovoří o Božím hlasu, který jsem však stěží zaslechl pro bouřlivý neklid mých divokých vášní, atd. Má zde jistě na mysli mimo jiné i už zde zmíněné své devítileté manichejství. Toto období lze skutečně chápat jako jedno z jeho pěti obrácení na cestě ke Kristu.(viz samostatná úvaha nazvaná Augustin a jeho konverze)
XI.kapitola je už trochu rozsáhlejší, a zaujme nás mimo mnohé zajímavosti i opětovným použitím slova souvěčný, v tomto případě autor říká Bohu, že stvoření Ti není souvěčné. Jeden odstavec této části knihy Vyznání tedy hovoří o stvoření, které není věčné s Bohem (u Boha, k Bohu?), a autor hovoří o určitém stvoření, duchovních bytostech, a přestože je úmyslně nejmenuje, hovoří zřejmě přímo o andělích – obyvatelích Tvého nebeského města. Což by ovšem bylo nové a překvapující tvrzení, pokud by ale neměl na mysli jakousi souvěčnost s Bohem, ovšem od samé věčnosti. V tom případě by se jeho slova mohla chápat lépe.(V již zmíněném díle De civitate Dei - O Boží obci je na toto a podobné téma zajímavé učení například v I.díle, IX. a X.kniha).
Dál Augustin pokračuje svým ryze osobitým způsobem, který nám ale není neznámý, totiž otázkou, existuje-li vůbec takové stvoření: „Vpravdě je blažené takové stvoření, je-li vůbec!“ Jaký byl asi důvod takové pochybnosti? Kdo by se už neměl navěky radovat u Boha a s Bohem z jeho přítomnosti, než jak sám píše; stvoření, nemající nic budoucího, nač by čekalo, neznající minulost, na kterou by vzpomínalo? Proč připojoval slova je-li vůbec, tentokrát v souvislosti s blaženými nebeskými tvory přebývajícími u Boha? Nebudeme-li uvažovat o tom, že by měl autor snad nějaké případné vnitřní pochybnosti o skutečné blaženosti andělů, budeme se raději držet tak jako už mnohokrát předtím vysvětlení, že jde o pouhý řečnický obrat v duchu tehdejších zvyklostí.
Zaujme nás pravděpodobně i jiné dříve zde nepoužité slovní spojení, kterým v této části hned třikrát začíná nový odstavec: „Mocným hlasem jsi mi Pane oznámil...“ Protože po těchto úvodních slovech nenásleduje žádné mimořádné poznání, můžeme se asi domnívat, že věty takovým způsobem začínají ze stejného důvodu, jako v minulých případech, tedy hlavně kvůli zvýšení pozornosti čtenáře. Jiná možnost by pravděpodobně byla, jestliže by tak Augustin naznačoval určitý silnější duchovní prožitek při uvažování nad tímto svým textem. Z pokračování je dál patrné, že skutečně pevně trvá na svém stanovisku, že duchové, kteří (přestože?) od Tebe neodpadli, nejsou Tobě souvěčni... Jak podotýká, jsou mu tyto otázky jasné a prosí Boha, aby v tomto poznání bezpečně setrval.
Zajímavá je také jeho myšlenka, že Jenom to, co vůbec není, nepochází od Tebe... Ovšem v dalším textu píše o veškerém tvaru, který postupným ubýváním mizí a promění se v nic, takže zůstane pouhá beztvárnost... Jestliže tedy veškerý tvar existuje, pochází podle předchozího tvrzení od Boha. Ale co bude dál s takovým tvarem, jestliže postupným ubýváním mizí a promění se v nic? Původně veškerý tvar, který existoval, a tedy pocházel od Boha, se postupně promění v nic. Ovšem nic nemůže pocházet od Boha, jak říká Augustinova věta na začátku. V tom případě by logicky něco konkrétního, co zatím existuje, a pochází tedy od Boha, přešlo postupným úbytkem a další proměnou v nic, v beztvárnost, a ta už by pak ale nebyla Boží, protože jen něco pochází od Boha. Čí by tedy beztvárnost byla v tomto konkrétním případě? Pouze tehdy, že by dokonce i nic a beztvárnost také pocházely od Boha, nedala by se asi bezvýhradně přijmout autorova věta z úvodu tohoto zamyšlení.
Dále Augustin pokračuje v úvahách o dvou druzích stvoření, a posléze pokládá otázku určenou jakýmsi svým oponentům a protivníkům: „Je snad nesprávné, že každá utvořená bytost a každá hmota, schopná zdokonalení, nemá svůj původ od Toho, jenž je nejvýš dobrotivý, protože je nejvyšší bytostí?“ Poznává a věnuje svůj zájem i dvěma moudrostem; stvořené moudrosti, a Moudrosti tvořící, a také často a v nejrůznějších obměnách a souvislostech hovoří o dvou nebesích. Na podporu své argumentace k tomu použije i citace ze Starého Zákona, například: „Chvalte ho, nebesa nebes“(Ž 148, 4) a další.
Nemůžeme se zde také znovu nezmínit o již téměř klasickém způsobu Augustinova vypořádávání se s těmi, kdo s jeho tvrzením buď nesouhlasí, nebo k jeho argumentaci mají určité výhrady. Jak už bylo na začátku našeho zamyšlení řečeno, Augustin byl vždy neochvějně přesvědčený, že to, o čem ve svých filozofických a teologických pojednáních píše, mu přímo diktuje Bůh skrze Ducha Svatého a velmi často to i zdůrazňoval. Tato jeho pevná víra mu spolu s vysoce profesionálním a mistrovským rétorstvím dodávaly tolik potřebné sebevědomí a jistotu při argumentaci. Nebyl rozhodně muž kompromisů, a až do nejposlednějšího okamžiku trval na svých stanoviscích v otázkách víry a církve. Několikrát už bylo řečeno, jak nemilosrdně se na argumentačním poli vypořádával se svými přímými odpůrci, schizmatiky, a heretiky, ale i s vlastními křesťanskými spolubratry, když si k jeho učení dovolili vznést nějaké pochybnosti, výhrady, nebo přímo námitky. Pokud se s nějakým zarytým odpůrcem svého učení, nebo církve, pustil do přímé konfrontace, nejraději vyžadoval konfrontaci veřejnou, za účasti zástupců obou názorů. Existují doslovné zápisy takových konfrontací s různými odpadlíky a bludaři, a číst způsob, jakým Augustin vede dialog až k vítěznému konci a k totální kapitulaci protivníka, patří ke skutečným čtenářským lahůdkám. Nutno podotknout, že zapálenému strážci své milované církve a zjevených pravd zpravidla nestačilo protivníkovo pouhé uznání někde mezi čtyřma očima, že má asi pravdu. Augustin v takových případech až s nemilosrdností vyžadoval od kapitulujícího soupeře, aby porážku přiznal vždy veřejně před svými souvěrci, a pokládal mu veřejně znovu právě takové otázky, na které poražený nedokázal odpovědět. A vždy trval na tom, aby se protivníkova neschopnost odpovědi ihned zaprotokolovala. Teprve pak byl ochotný svůj vítězný souboj na teologickém poli ukončit. Ukázkový příklad nám dává doslovně zaznamenaná veřejná konfrontace manichejce Felixe a Augustina, nazvaná Contra Felicem Manichaeum - Proti manichejci Felikovi, která se uskutečnila v prosinci roku 404, ale i mnohé další.
Šestnáctá kapitola nás svým úvodem proto nesmí nijak zaskočit, jestliže píše v podobném smyslu: „Jen s těmi chci před Tebou mluvit, můj Bože, kteří uznávají za pravé vše, o čem ze mě mluví Tvá pravda“. Stejně tak by ale Augustin mohl napsat, že mu nějací jeho oponenti ani nestojí za to, aby s nimi ztrácel čas, a proto bude mluvit jen s těmi, kdo s ním souhlasí. Pokud budou snad mít dotaz, tak jim ho zodpoví, jelikož je tolerantní k jejich omezené chápavosti. Skutečně se tak mnohokrát vyjádřil, a asi věděl proč. Ovšem pravdou zůstává, že byl o věcech víry diskutovat s kýmkoli, ať už to byl přístavní dělník, manichejský biskup, trhovec, nebo římský koloniální úředník, a podle toho také jednal. Když hájil svoji pravdu, kterou, jak byl vždy pevně přesvědčený, mu diktoval Duch svatý, byl ochotný jí hájit s kýmkoli. A to bez ohledu na jeho náboženskou příslušnost, vzdělání, věk, nebo věhlas. Vzpomeňme si na určité odborné rozepře i s Církevním otcem Jeronýmem, překladatelem Vulgáty, biblického překladu Bible do mluvené latiny, který byl mimo jiné na slovo vzatým odborníkem dokonce i na hebrejštinu. Navíc byl Jeroným starší, a ve své době daleko uznávanější. Ještě dlouho po vzájemném konfliktu byl Augustin pro něho pouhým „malým povýšencem“, a neváhal ho tak nazvat i v jemu určeném dopisu.
Když v polovině této kapitoly velmi procítěně, a ve stylu starozákonních Žalmů vyznává Bohu svoji lásku, můžeme skutečně věřit i jeho slovům o tom, jak lká nevýslovným nářkem, protože tyto a podobné citové projevy zděděné po své matce Monice provázely jeho život až do smrti. (např...až mě zbavíš mé ohyzdnosti...) Přesto i v tomto případě nemůžeme nevzpomenout na jeho dlouhá léta studované, a posléze i vyučované rétorství na nejvyšší úrovni. Jak už bylo řečeno, na začátku se se svými odpůrci odmítá bavit, a vyjadřuje se o nich s despektem, na konci této kapitoly dokonce i těm, kteří s ním téměř ve všem, mimo některých maličkostí souhlasí, nakonec jejich argumentaci nemíní uznat. Augustin paradoxně sice připouští více výkladů Genesis, ale pokud jde o jeho vlastní pravdu, raději rovnou vzývá Boha, aby obě strany rozsoudil...! Jeho už zmiňované přesvědčení o vlastní skutečné pravdě, zjevené mu Bohem, bylo neotřesitelné. Od velkého Církevního otce a budoucího Učitele církve ( jmen.1298) bychom ale ani nemohli očekávat nic jiného.
pokračování M.Č