Milovaný Sid
Sid
Už dlouho jsem toužila po vlastním koni a teď se
mi to konečně splnilo. Měla jsem krásného čistokrevného andaluského
hřebce. Byl to ryzák s hvězdičkou na čele a dvěma ponožkami – jednu měl
na pravé přední a druhou na pravé zadní.po hřbetě se mu táhnul úhoří
pruh a na nohou měl tmavší srst. Dala jsem mu jméno Sid. Když jsem si
ho koupila, nebyl ještě obsednutý. Obsedala jsem ho sama. Nebavilo ho
to a na hřbetě strpěl jenom mně a to ještě zkoušel co vydržím –
vyhazoval, vzpínal se a různé lotroviny. V boxe se na cizí šklebil a
kousal, štípal a když šel někdo k němu tak kopal. Jenom mně nikdy
neublížil. Když už na mně zkusil všechny triky aby mně sundal ze sedla
a já zůstala sedět, tak přestal zlobit a byl v klidu. Jezdila jsem
s ním závodně drezuru – moc mu to šlo a často vyhrával. Zkoušela jsem
toho hrozně moc abych ho odnaučila kousat a kopat. Trvalo to dlouho,
ale odnaučil se to. Jak už jsem se jednou zmiňovala Sid je velmi
úspěšný v drezuře. A to bylo někomu trnem v oku. Jednou když jsem s ním
jela na závody, někdo nám poškodil vozík a na závody jsme jet nemohli.
Podruhé když jsem s ním byla na obdélníku, někdo před něj něco hodil a
Sid se splašil. A tak to šlo pořád dokola. Rozhodla jsem se , že už
s ním soutěžit radši nebudu. Chtěla jsem ho využít v chovu. Protože to
je velmi hezký hřebec jezdilo k nám mnoho klisen na připouštění.
Připouštěl přirozenou plemenitbou. Jeho potomci byli krásní a měly
vlohy pro drezuru. Ale jeho temperament naštěstí (?) nedědili. Jeho
potomci byli také velmi úspěšní na závodech a tak Sidovi a mně zase
začal někdo škodit. Ten neznámý páchal obrovské škody- zničil nám
sedlo, přeřezal nátylník u uzdy i u uzdečky, ničil deky, plot u výběhu
a co bylo nejhorší začal škodit i Sidovi. Začala jsem se o něj opravdu
bát. Do výběhu jsem pro jistotu chodila s ním a neustále jsem ho
hlídala. Jednou jsem ho zavedla do výběhu a musela jsem asi tak na dvě
hodinky odjet. Když jsem se vrátila hned jsem běžela do výběhu. Nemohla
jsem Sida najít – možná to bylo i tím že měl obrovský výběh. Po chvíli
chození po výběhu jsem uviděla v dálce rezavou
skvrnu.“Side, pojď ke mně!“ volala jsem. Jenže ta skvrna se nehýbala.
Rozběhla jsem se směrem ke skvrně. Když jse u ní byla blíž viděla jsem
že leží.“Aha, Sideček spí“ pomyslela jsem si, protože Sid spal vždycky
vleže. Doběhla jsem Sidovi. Sid se nehýbal. Prohlídla jsem si ho
pořádně a zjistila jsem že Sid jenom slabounce dýchá. Propadla jsem
hysterii. Volala jsem veterináře. Veterinář přijel a pozorně si Sida
prohlížel. Po chvíli povídá: „Sida někdo otrávil. Umírá.
Je mi to moc líto…“ Lehla jsem si k Sidovi a brečela jsem mu do hřívy…. Veterinář mi řekl ať jdu domů. Že ho nechá odvézt. Já jsem s pláčem souhlasila a odešla jsem z výběhu. Sidečku…byl si pro mě tím nejdražším co jsem kdy měla…Sbohem.