K Neziderskému jezeru
Část první – placka zvaná Neziderské jezero:
Pokaždé se nepovede vyrazit na „mega“ dovolenou a polykat kilometry na skvělých cyklostezkách dálkových tras nebo zdolávat úžasná alpská sedla s dalekými výhledy. Čtyřměsíční nehybnost se podepsala zejména na kondičce, která je prchavější než éter... Prostě jsem musela zvolit trasu méně náročnou a nepříliš vzdálenou od domova ... ale kam, když v podvědomí ještě straší nedávno sundaná sádra? Když ne do kopců – tak placka, když placka… tak kolem té Neziderské - nejplacatější a když rovinky – tak zpět domů podél Dunaje. Obě trasy jsou prý nudné – až nezáživné a kdo nyní čeká adrenalinové povídání o zdolávání nebetyčných vrcholů… ne - kolem Dunaje se Tour ani Giro nejezdí…:-D
K jezeru se obvykle výletníci nebo dovolenkáři dopravují s koly na autech a stezku zahájí přímo v Neusiedlu, případně podle zvoleného směru v Jois nebo Breitenbrunn. Dálkoplazi, jezdící „natěžko“, ovšem přiblížení se k jezeru řeší patrně od nejvýhodnější železniční stanice. Pro mne to byla Bratislava, ze které jsem dál pokračovala nábřežní cyklostezkou přes Berg směrem na Hainburg, kde byla první naplánovaná zastávka. Ačkoli byl pracovní den, v infocentru jsem aktuální mapy a informace nesehnala – jsou k dostání až počátkem prázdnin… Musela jsem spoléhat na dřívější poznatky a doufat, že kempy vytipované na internetu budou v provozu.
foto 1 až 4 – Hainburg a Dunaj
Moje další zastavení na cestě bylo v Petronell Carnuntum, prastaré výspě říše císaře Tiberia, která je dnes největším archeologickým nalezištěm doby římské v Rakousku. Muzeum bylo zavřeno – s čímž jsem počítala, a tak jsem přímo směřovala k další památce – Heiden Tor. Polorozpadlá ruina ještě i dnes působí monumentálně, i když již zcela schází oblouková nadstavba a zbyly jenom kamenné pilíře a malý pylon. Dodnes fotogenická památka připomínající slávu římských stavitelů, které se v současnosti snaží konkurovat všudypřítomné větrné elektrárny. Zvěčnit vše digitálem bez větrných růžic, poutačů a dovádějících dětských turistů – snažících se zruinovat již beztak časem dotčenou ruinu, se může stát zajímavým kompozičním cvičením. Snad se povedlo…
foto 5 – 11 : Petronell a Bruck
Jednou z možných alternativ mé cesty bylo – dostat se lodí do Passau a projet si známé úseky kolem Dunaje najednou. Loď byla vyprodána a vláček přes Vídeň do St.Pölten a následně do Passau bral kola jenom na předešlé rezervace, které jsem neměla. Takže po krátké odpolední zastávce na pustém náměstí v Bruck a/Leitha jsem pokračovala nejbližší zkratkou přes nižší hřeben, lemující západní břeh Neziderského jezera. Hřebínek sic nevýrazný, pouze do výše cca 500m n.m., ale k mému překvapení směrem na Winden am See s docela výrazným stoupáním – naštěstí krátkým… Kdysi při příjezdu na cyklostezku od severu mě nic takového nepotkalo a tudíž jsem začala škrtat slovo „placka“. Ve smyslu spravedlnosti – co nastoupáš, to jednou sjedeš dolů – jsem si následující sjezd v horkém odpoledni vychutnala. Pak už po známé stezce s četnými fotozastávkami, jsem dojela v pohodě do kempu. Oproti minulosti se výrazně zlepšilo vybavení cyklostezky – přibylo vkusných odpočívadel s posezením – před sluníčkem jsou chráněna nataženou plachtou a také přibylo možností osvěžit se čerstvou pitnou vodou. V Oggau jsem byla docela brzo, tak jsem pokračovala dál až do kempu v Rustu. K večeru jsem stihla i koupání v okrově světlé vodě i v červnu již dostatečně teplé. Večerní toulky s fotoaparátem mezi rákosem a v přístavu, patřily k příjemnému zakončení dne.
foto 12 – 20 : jezero
Druhý den bylo od rána úmorné vedro. Naplánovala jsem si přejezd lodí z Mörbisch přes jezero do Ilmitzu, pak podél jižního okraje jezera v maďarské části přesun do Ödenburgu (Šoproň), nebo alespoň do Fertörákoss - s návštěvou katakomb. V Mörbisch nepomohla ani kempovní karta na přívoz – loďka již byla obsazena školními výletníky a na další se mi nechtělo čekat. Zamířila jsem do Fertörákoss a poledne strávila v příjemném chladu v útrobách podzemí. Fotoprohlídka náhorní plošiny ze mne vysála poslední kapky potu – a vůbec, jízda do Fertörákoss rovněž není zcela po rovině – zato byla příjemná nalezením zrajících morušovníků, které jsou chuťově příjemné a sladké. Vesměs jsem našla tmavé plody, podobné ostružinám.
Neusiedel Campcard mně umožnila navštívit koupaliště v Morbisch – ale v době školních výletů bylo v ten horký den taky přeplněné. Takže jenom sprcha, odpočinek ve stínu s wienercaffe a zbylý čas jsem využila na výjezd ponad pásmo vinohradů, kudy vede souběžně cyklostezka, jenom poněkud vzdálenější od břehu jezera. Ale ani odsud, o pár výškových metrů výše, nebylo vidět hladinu jezera, jehož břehy jsou hustě porostlé rákosem. Poslední nadějí byly „hlásky – posedy“, situované v místech hnízdění ptactva a přizpůsobené k pozorování. I když byly dost vysoké, vodu vidět nebylo. Vůbec – k vodě je přístup jen v několika místech, kde je i příjezdová komunikace a především přístaviště pro lodě a jachty. Většinou je spravují kempy a sportovní vodácké kluby. Na vyjížďky po jezeru je možné zapůjčit plachetnici nebo motorový člun, pro surfaře i prkno. Teplé vody Neusiedlu jsou pro vodní sporty dost vyhledávané. Já jsem si je alespoň vyfotila.foto 21 až 29 : Morbisch,Fertörákos, večerní jezero
Náhledy fotografií ze složky Neziderské jezero