Tento článek není o rybaření. A dokonce není ani o rybách. Přesto si myslím, že je zajímavý a jistě donutí alespoň některé čtenáře Rybářství k úvahám a zamyšlení. Zvláště ty čtenáře, kteří mají rádi záhady a tajemství. Tématem článku je prehistorický druh žraloka, který možná stále brázdí temné hlubiny světových oceánů: Carcharodon megalodon.

Megalodon uchvacuje kronosaura. Neodehrávají se tyto děsivé scény i v dnešní době? Jen několik mál metrů pod hranicí, kam jsme se dosud dostali s naší technikou?

Tato mystická paryba dráždí světové badatele a laickou zainteresovanou veřejnost dlouhou dobu. Ortodoxní vědci zarytě tvrdí, že tento předchůdce dnešního lidožravého žraloka (carcharodon carcharias), je již 3 miliony let vyhynulý. Lovci senzací a lidé milující záhady však věří, že Megalodonský žralok stále ještě žije. Vždyť zuby žraloka megalodona, jejichž stáří je „pouze“ 10-12 000 let, byly prokazatelně nalezeny ve vrchních nefosilizovaných vrstvách mořského dna. Megalodon se tedy mohl klidně setkat s primitivními zástupci lidské civilizace. A odtud je již krůček k přežití do dnešních dob. Profesor J. L. B. Smith byl již roku 1938 přesvědčen, že tento dokonalý stroj na zabíjení přežil. A to v mořských hlubinách. Philippe Janvier, paleontolog specializovaný na fosilní ryby, ve své kanceláři opatruje jako oko v hlavě žraločí zub delší než dvanáct centimetrů. “Tento zub mi dal Bernard Seurat, odborník na žraloky z ichtyologické laboratoře v Cuvierově ulici. Spolu s dalšími ho našel v naplaveninách na mořském dně nedaleko Nové Kaledonie. Vypadá úplně stejně jako pravěké žraločí zuby, až na jednu maličkost, byl nalezen mezi zbytky současné fauny a není vůbec fosilizovaný…”

Fotografie zubu megalodona starého několik milionů let. Přesto se dochoval v překvapivě dobrém stavu. Kolik obrovských ryb s ním velký megalodon roztrhal a při jaké příležitosti mu vypadl, vypadl-li vůbec? To se již nikdy nedozvíme

V dřívějších dobách se dobrodruzi a námořníci vraceli do svých rodných přístavů s fantastickými historkami o mořských příšerách, chobotnicích a krakenech. Je jisté, že většina lidí jejich výpovědi brala s rezervou. Vznikne ale pouhá fáma z ničeho nic? Nemusí být na základě i té nejnevěrohodnější historky pravdivý základ? Je možné, že by pod hladinou oceánu žili tvorové, které nebyly moderní vědou popsány? Zcela jistě jsou tam dole bytosti, které nikdy neviděly denní světlo, natož člověka. Každý hlubokomořský sestup výzkumné ponorky přináší vědcům nové a nové poznatky o existenci bizardních a fascinujících tvorů. A s každým novým probádaným metrem mořské hlubiny vyvstávají nové otázky a teorie.

Námořnické historky o obřích krakenech jsou podle mnohých jen výmyslem. Řekněme si ale upřímně, kolik z těch kteří jim nevěří byli spolu s námořníky v tu chvíli na palubě?

Dokumentární americký film z roku 1989 s názvem Žraloci! Piráti hlubin, začíná drobnou úvahou: „Člověk už stanul na Měsíci a podniká výpravy do všech stran nekonečného vesmíru a přitom se dostal jen několik málo metrů pod hladinu oceánů.” Mořská hladina pokrývá skutečně 2/3 zemského povrchu. Faktem také je, že lidstvo má prozkoumáno asi 1-2 % mořských hlubin. S nejmodernějšími družicemi a přístroji, které z kosmu zaostří peán pověšený na vestě rybáře sedícího u prutů, přesto neprobádáme ani suchou zem. Co chvíli se najdou nové kmeny primitivně žijících lidí, donedávna bez povšimnutí ukrytých v hloubi pralesů. Oceán se svými jedenácti kilometry hloubky je opravdovou Mekkou, skrývající zajisté mnoho neskutečných tvorů. Mnozí sní o tom, že je mezi nimi i megalodonský žralok. Podstatná většina z nich je o existenci tohoto tvora skálopevně přesvědčená a někteří z nich dokonce tvrdí, že megalodona viděli na vlastní oči.

Kryptobiologie je vědní disciplína zoologie, která se zabývá zvířaty, o nichž nemáme nezvratný důkaz, ale jejichž existenci naznačují zprávy domorodců, pozorování cestovatelů, historické záznamy a legendy. A právě takových očitých svědectví prehistorického žraloka ze současné doby je celá řada. Pocházejí ze všech koutů světových oceánů a nezávisle na sobě popisují megalodona jako bílé monstrum s tlamou plnou ostrých zubů a se svítícíma očima. Právě svítící oči jsou neklamným znakem hlubinné ryby, kterou megalodon podle všech teorií je. Je možné, že by se čas od času vypravil do teplých povrchových vod nažrat a poté opět sklouzl nepovšimnut do mořských hlubin? Je možné, že by si někdo nevšimnul lovícího žraloka, který svítí na dálku a je velký jako panelový dům? Není! Zaručených zpráv a očitých svědectví přibývá. Jako by největšího dravce, jakého kdy planeta Země hostila, něco lákalo k hladině. Je tím něčím vůně lidské krve?

S megalodonem se s největší pravděpodobností setkal i světový americký spisovatel, držitel Nobelovy ceny, autor románu Stařec a moře a výborný rybář Ernest Hemingway. Zde je jeho příběh: „Bylo to těsně po konci druhý světový války, kdy Japončíci rychle uzavřeli mír, protože měli strach, že by skončili díky naším vynálezům jako radioaktivní mráčky. Toho se zalekli. Vyrazili jsme s několika přáteli do Mexickýho zálivu na ryby, protože v Mexickým zálivu je všechno nejhezčí, moře, nebe, barvy, ženský a taky tam chytnete nejlepší a největší ryby, a já měl už pěkně dlouho spadeno na nějakýho velkýho třítunovýho kanice, buď šedýho nebo červenýho, to je jedno, hlavně aby byl velkej jak tele. A tyhle velký ryby, bůhví proč, mají ze všeho nejradši Mexickej záliv a tu spoustu potopených lodí, ve kterých si žijou dohromady jak v činžákách v New Yorku. Pili jsme orosený pivo a já seděl na rybářské sedačce bez opěradla, upevněný na otáčecím podstavci, když mi skočil po návnadě, byla to velká makrela, mečoun. Udeřil mečem do návnady, skočil po ní a vyvlík ji z háčku. Byl obrovskej, vždycky se mi zdálo o tom, že takhle obrovskýho mečouna jednou chytnu. Byla to sakramentská ryba. Ale ulovil ji někdo jinej. Nejdřív jsem si myslel, že je to nějaký vír, protože voda se začala točit a mizela ve středu té obří obrácené mořské briošky, ale pak se zvedly okraje toho víru a byly plné dvaceticentimetrových zubů, a těch bylo aspoň tři sta. Byla to huba jak garáž na nákladák. Spolkla toho obřího mečouna jak olivu a zmizela v hlubinách. Uvědomil jsem si, že úplně stejně hladce nás mohla spolknout i s celou lodí. Vrátili jsme se zpátky na břeh a tejden jsem nedělal nic jiného, než chlastal. Ale nechutnalo mi to. Jestli existuje peklo, tak jsem ho právě viděl.”

Rekonstrukce velikosti čelistí megalodona z dochovaných zubů z amerického muzea přírodních věd v New Yorku. Zuby zůstaly v průběhu fosilizace zcela zachovány. Největší zuby nalezené hluboko v sedimentačních vrstvách měřily přes 20 cm. Takto velký megalodom mohl mít i 30 metrů a vážit 25 tun!

Megalodon, dávno považovaný za vymřelého je prapředek velkého bílého žraloka (carcharodon carcharius). Spolu s ním jsou to i Paleocarcharodon a Isurarehastalis, kteří vyhynuli před desítkami milionů let. Vyhynul právě tak i megalodon? Bájný žralok, který dosahoval podle některých pramenů více než 25 metrů a vážil 20-25 tun, možná stále ještě žije. Jeho domov je kdesi hluboko kam nesvítí denní světlo a kde je zcela jiný svět na světle nezávislý. A přesto plný života! Je jím Mariánský příkop.

Současný americký spisovatel Steve Alten ve svých románech popisuje megalodona, jako zabijáckého tvora se svítícíma očima a sněhově bílým tělem “bledá zář”, jehož populace žije v okolí dna Mariánského příkopu. Steve Alten nijak nefabuluje a všechny jeho popisy jsou vědecky i biologicky ověřitelné. Jestli Megalodon žije, chová se patrně přesně jako v Altenových knížkách. Jeho domov je v Mariánské hlubině kam ho vyhnala doba ledová. Hluboko pod hladinou oceánu vyvěrají teplé geotermální prameny, které poskytují energii k životu rozmanitým formám organismům. A teď pozor. Žraloci, jak známo nemají plynový měchýř a proto jim nečiní žádný velký problém vertikálně migrovat. Když se tedy megalodon rozhodne opustit temné hloubky tektonicky nestabilních tichomořských příkopů a vystoupá k hladině, začnou se dít věci. Protože by se dostal do povrchové vody, ve které je více kyslíku než v kilometrových hlubinách, zrychlil by se mu metabolismus a musel by doplňovat energii větším příjmem potravy. A právě megalodonovy případné výlety nepřímo dokazuje několik skutečností, neřkuli očitých svědectví, o kterých bude později řeč.

Populární americký spisovatel Steve Alten při pózování v žraločích čelistech na propagaci své nové knihy zvané MEG. Ve svých knihách líčí Alten osudy hlubokomořského pilota ponorek Johnase Taylora, který se několikrát střetne s Meg tváří v tvář…

Z fosilních nálezů se dochovaly jen megalodonovy kostěné zuby, které vydržely do dnešních časů jako němá děsivá svědectví dávné existence těchto monstrózních dravců. Zuby jsou velmi cenným sběratelským artiklem, který se hodnotí podle délky a zachovalosti. Zuby, ostřejší než břitva byly 15-20 cm veliké. Zuby žraloka bílého jsou maximálně 7 cm dlouhé. Megalodon s nimi dokázal vyvinout tlak 20 tun na 3 cm2, lidské čelisti vyvinou pro srovnání tlak 200 kg na 1 cm2.

Tento zoubek Megalodona, měřící 13,2 cm byl nalezen v Morgan river USA, jeho stáří je 3-7 milionů let. Koupit si ho můžete za “pouhých” 12 000 Kč

Nyní bych zauvažoval nad několika skutečnostmi, které by mohly být klíčem k otázce, zdali carcharodon megalodon stále žije. Proč některé kmeny na Havajských ostrovech uctívají velkého žraločího boha a modlí se k němu? Dokonce mu i donedávna obětovali živé lidi, přivázané ke kůlům. Je jejich žraločí bůh právě Megalodon? Havaj je skupinka ostrovů uprostřed Tichého oceánu. Mariánský příkop, místo, které by mohlo být nejpravděpodobnějším domovem bájného dravce, není od Havaje daleko. Megaladonovi, který by se chtěl nasytit, by vyplul z hlubiny do mělké vody. A v cestě na Havaj by mu stál jenom oceán.

Obrázek, dvou žraloků, z nichž ten větší by mohl být menší odrůdou bájného megalodona

Může být za tajemnými zmizeními lodí v pacifiku hladový megalodon? Nebo se budeme držet při zdi a tvrdit, že jsou jen oběťmi dvacetimetrových osamocených vln nebo že zkrátka narazily na skálu a potopily se. Pokud jste sledovali volné pokračování oskarových Čelistí, nemohla vám ujít scéna, v níž se starosta Amity Larry Vaughan ptá náčelníka policie Martina Brodyho: “Jsou snad všichni lidé, kteří se nevrátili z moře jen obětmi žraloků?” “A co když ano…” zněla odpověď. Každá záhada v lidech vzbuzuje neklid a probouzí fantazii. Každá racionálně nevysvětlitelná skutečnost dává prostor pochybnostem.

Pevně věřím, že to nebude žádný z českých rybářů, kterému se podaří z mořských hlubin “vyvláčet” takovéto monstrum…

Co je příčinou sebevražd velkých kytovců? Podivné chování velryb a delfínů, kteří hromadně najíždějí na mělčiny mnozí vysvětlují, jako ztrátu orientace způsobenou moderními nízkofrekvenčními radary ponorek. Je tomu tak skutečně? Považujeme-li delfíny za jedny z nejchytřejších zvířat a velryby jejichž sociální chování je stejně složité, jako dorozumívání také, jak je možné, že i při včasném nasměrování ochotnými záchranáři do hlubší vody kytovci uvíznou na mělčině o kilometr dál a stejně bídně pojdou? Sebevražda, je asi nejtrefnější slovo, jakým si toto chování vysvětlujeme. Co je však její příčinou? Není toto zvláštní chování pouze dokladem toho, že je poblíž na lovu velký megalodon? Nevolí velryby a delfíni raději dobrovolnou smrt v mělké vodě než aby riskovaly roztrhání v nenasytném dva metry širokém chřtánu, plném stovek ostrých zubů?

Únor 2004. Hejno 100 delfínů a velryb se blíží k australskému jižnímu pobřeží. Plavou přímo k mělkému břehu. U ostrova King Island na jihozápadním pobřeží Tasmánie uvíznou. Je to strašný pohled na vysychající kytovce vydávající strašlivé skřeky. Domorodci i ochránci přírody se je pokouší odtáhnout zpět do moře, ale většinou se to nedaří. Velryby umírají tím, že se zadusí váhou vlastního těla.

10. března 1998 z nevysvětlitelných důvodů, najelo na břeh Nového Skotska, patnáct velryb. Na souši zůstaly bezmocně trčet jako ohromné kupy nepoužitelného masa a tuku. Přestože se jim lidé z okolí snažili pomoci, všechny zemřely. Velryba je vynikající lahůdka nejen pro člověka. Velké šrámy po obřích přísavkách svědčí o souboji mořských titánů: Velryby a sépie. Ničeho jiného se však velryby tolik nebojí, aby naprosto bezdůvodně páchali hromadné sebevraždy po celém světě, jako obrovského dvacet metrů dlouhého predátora. Většinu z uvíznivších velryb se nepodaří zachránit, přestože se lidé snaží. Mořské kolosy evidentně raději volí smrt na suchu, než by riskovaly tu, co jim hrozí z mořských hlubin. Musí to být něco děsného, jak naznačují zbytky velryby, které tři dny po zmíněné hromadné sebevraždě u Nového Skotska vyplavil na břeh příliv. Jednalo se o dvě třetiny těla mořského obra. Prostřední část chyběla, okraje držely pohromadě jen díky kůži. Kdo nebo co mohlo vykousnout tak obrovský kus masa najednou?

Proč nebylo ve světových ocánech nikdy dostatek bílých žraloků? Velký bílý žralok je vrcholový predátor nacházející se na samé špičce potravní pyramidy. Tudíž je jich málo a nemohou tvořit nikdy tak početné populace jako drobné hejnové ryby, které utváří základnu již zmíněné pyramidy. Kdesi jsem se dočetl, že velký bílý žralok nezná strach, protože není v oceánu silnějšího a většího dravce. Může být opatrný, když je na blízku ještě větší žralok, ale strach? Ten nezná. Když se však z hloubky vynoří zabíjející monstrum, který je třikrát delší než on sám, carcharodon megalodon, měl by se věru co obávat. Není snad velkých bílých tak málo nejen kvůli nezodpovědnému lovu nás lidí, ale i kvůli hladovému Megalodonovi, kterému slouží jako potrava. Neposune se snad v nejbližších letech velký bílý v potravní pyramidě o jeden stupínek níže? Nebo tam už je, jen my to zatím nevíme?

Velký bílý žralok je vskutku obávanou hrozbou pro odvážného potápěče. Tento žralok má odhadem 5-6 metrů. A nyní si představte, že se na podvodní fotografii objeví trojúhelníkovitá ploutev velikosti potápěče patřící carcharidon megalodon. Náhle se vynoří i rozevřená tlama a bílá záře jeho kůže přesvítí i paprsky prosvítajícího slunce. Potápěč se rázem ocitne „v bezpečí“. První obětí by se jistě stal dosud jeden z nejvrcholovějších predátorů mořského světa, žralok bílý lidožravý

Velký bílý žralok nahánějící hrůzu

Tento článek měl přimět čtenáře k zamyšlení a k utvoření si svého vlastního názoru. Existuje megalodon? Jsou očitá svědectví a nálezy zubů největšího žraloka všech dob v dokonalém organickém stavu jen výmyslem? Co brání megalodonovi v tom, aby se při náhlé podmořské katastrofě, při které by zmizel zdroj jeho potravy, najednou objevil u západního pobřeží Severní Ameriky? Může se to vůbec stát? Na počátku devatenáctého století se názory na existenci jen několik metrů velkých sépií braly jako výmysl a lež. Ale jen do té doby, než v roce 1973 vyplavil u Timble Tickle příliv krakatici, jejíž celková délka i s chapadly byla 17 metrů. Jaká monstra žijí v temných hloubkách oceánů? Abychom dostali odpověď na tuto otázku nezbývá nám než čekat. A třeba to nebude dlouho trvat…