Půda (viz OSN XX, str. 925) je nejsvrchnější, zemitá vrstva zvětralé pevné kůry zemské, směs drobných, pevných částic zemitých, kapalin a plynů; zvláštní fázi tvoří v ní půdní zvířectvo neboli edafon, soubor ústrojenců, jejichž život je s půdou svázán (bakterie, řasy, prvoci, červi, členovci atd.). Pojem [Půda] v novodobém nazírání znamená vždy celé souvrství v přirozené spojitosti vrstev do hloubky, kam až se projevují proměnné pochody v půdní hmotě.
[Půda] se vytváří z matečné horniny (zeminy) působením činitelů fysicko-chemicko-biologických. Matečná hornina („substrát”) je buď převážně neústrojná (zvětraliny hornin in situ: substráty prvotné; zvětraliny přenesené vodou, větrem, ledovcem: substráty druhotné), nebo původu ústrojného (substráty organogenní, na př. rašeliny). Matečná zemina se odlišuje od původní horniny nejen změnami struktury, ale i skladbou fysikálně-chemickou (při rozkladu hornin se tvoří nové minerály, na př. kaolinit, hydrargylit, bauxit atd., různé křemičitany hlinité, roztoky a suspense nestálého složení). Při trvajícím styku matečného substrátu s říší ústrojnou se vytváří [Půda], a to biochemickými pochody s účastí atmosferilií (ovzdušná voda, změny teploty, vítr a j.). Tyto pochody způsobují v půdě přemisťování roztoků a koloidních suspensí, jsou podnětem i projevem života půdy. Ustanou-li ve svém průběhu, [Půda] odumírá. V tropech jsou známé mrtvé laterity pod vrstvami lateritů živých (Madagaskar, Guinea).
K seznání vývoje půdy napomáhá vyšetření půdního průřezu (profilu) do hloubky, kam až zasahuje účinek činitelů půdu formujících. Na řezu půdou obvykle je vidět několik rozdílných vrstev, t. ř. horizontů. Buď se navzájem ostře odlišují, nebo do sebe neznatelně přecházejí. Mají svérázné vlastnosti, podle nichž také bývají označovány (mezinárodně neustáleno). Svrchní akumulační A-horizont, kde matečná zemina doznává největších změn a kde se nejvíce opatřuje ústrojnými látkami (humusem), bývá v našich poměrech současně vyluhován prosakující vodou, která některé roztoky a suspense odvádí do spodiny. Pak lze odlišiti svrchní A1-horizont od podpovrchového, ochuzeného až vyběleného A2-horizontu eluviálního. Vyloužené a splavené látky se hromadí hlouběji v obohaceném neboli iluviálním B-horizontu. Přeměnami nedotčená matečná zemina se označuje jako C-horizont. Dojde-li k nakupení uhličitanů v někt. vrstvě půdního profilu, mluví se o karbonátovém Ca-horizontu. Když [Půda] trpí podmáčením, vynáší spodní voda růz. látky vzhůru a vytváří v půdě G-horizont „glejový” (klihovitý, vazký, často v lučních půdách). Půdní průřez se může členiti jen na dva horizonty (A-C, půdy dvoučlenné, dvoufázové, na př. černozemě, slinovatky) nebo do tří (A-B-C, půdy trojčlenné, třífázové, na př. podzoly). Každý horizont má zvláštní vlastnosti, sloh (strukturu), barvu, fys. stav, chemické i biologické poměry. Soubor všech znaků a vlastností se projevuje v morfologii, tvářnosti či uspořádání profilu (architektura půdy).
Morfologie půdního průřezu je zrcadlem půdotvorného pochodu při vývoji půdy. Pochod ten usměrňují půdotvorní činitelé, zejména podnební poměry místa, povaha matečné horniny, biologičtí činitelé (porost a živočišstvo), relief území a stáří půdy (trvání vlivu). Působí-li tito činitelé společně vyrovnaně, vede půdotvor. pochod k vývoji určitého půdního typu. Změní-li se třeba jen jeden článek tohoto řetězu, mohou půdotvor. pochody postupovati odlišně (V. V. Dokučajev 1879). Vztahy mezi půdotvor. činiteli a vývojem půdních typů osvětlili hlavně půdoznalci ruští. S počátku bylo podnebí považováno za rozhodující, takže Dokučajev označil půdu za „funkci podnebí”. N. M. Sibircev ukázal, že půdní typy se v podstatě dělí do dvou skupin: 1. klimaxy, kde typ je vytvořen skutečně klimatogenně, zonálně (v souhlase se světovými podnebními pásmy) a je v rovnováze i s vegetačním klimaxem a petrograficky a 2. místní typy, ovlivněné jinými, silnějšími činiteli nežli podnebí (relief, mateč. hornina). Klimaxy lze nazývati též zonálními (pásmovitými) půdami, místní typy jsou intrazonální (včleněné, vtroušené) a konečně azonální jsou typy dosud ve vývinu, rozšířené všude bez ohledu na přírodní podmínky. Klimaxům Sibircevovým odpovídají K. D. Glinkovy ektodynamogenní půdy, místním typům pak endodynamogenní (u nichž působení vnitřních činitelů - na př. povahy mateč. horniny - je silnější než vliv vnější; příklad: slinovatky).
Nové osvětlení do půdotvorného pochodu vnesl rus. bad. K. Gedrojc (1925) svou naukou o významu „sorpčního komplexu půdního”. Sorpční komplex půdní je fysikálně souborem půdních látek ve stavu vysokého rozptylu (disperse), chemicky sestává ze sloučenin hlinito-křemičitanových, ústrojných a organicko-minerálních. Vysoká dispersita propůjčuje komplexu velikou reaktivnost jak s vodou (ač sám je v ní nerozpustný), tak s pevnou koloidní fází i s elektrolyty v půdě. Poněvadž vlastnosti a rozměr sorpčního komplexu půdního jsou funkcí všech půdotvorných činitelů, lze podle komplexu stanoviti i směr půdotvorného pochodu. U půd zásadami nasycených, které v sorpčním komplexu nemají H.-iontu, vyvinuje se typ tvorby půdy a) černozemní (v sorpčním komplexu je Ca a Mg ), nebo b) slancový (v sorpčním komplexu je Ca,Mg a Na ). U půd zásadami nenasycených probíhá typ tvorby půdy c) lateritický (sorpční komplex rozrušen, nakupení hydroxydů Fe a Al ), nebo d) podzolový (sorpční komplex rozrušen v A-horizontu, v B-horizontu nakupení Fe a Al ).
Každý půdní typ se udrží jen pokud trvá rovnováha vlivů půdotvor. činitelů. Poruší-li se, změní se půdotvor. pochod a tím i typ. Nastává degradace (zhoršení typu) nebo regradace či agradace (zlepšení). Kombinace vlivů na př. fysikálních (na propustnost, ulehlost, vodní režim) a fysickochemických (reakce, ustojčivost a j.) způsobují zrychlování, zpomalování nebo modifikování půdotvor. pochodu. To je příčinou a základem půdní dynamiky, která právě je projevem života půdy.
Dynamiku půdní (změny fysických vlastností, chemické skladby a biologických poměrů v průběhu doby) lze sledovati jen v půdě zapojené v soubor života přírody. Vyjme-li se půda z tohoto zapojení, rychle odumírá, až se její skladba i vlastnosti ustálí v určitém stupni statiky. Bádáním o statice půdní odhaluje se jen tvář mrtvá, proto v nové době se největší úsilí věnuje studiu dynamických projevů života půdy, jedině směrodatných pro posouzení půdy jako prostředí, v němž a na kterém se vyvíjí organický život.
Lit. čsl.: J. Kopecký, Půdoznalství, část I. agrofysikální 1928; Kopecký-Spirhanzl, Přehledová mapa půd. druhů v ČSR 1931; V. Novák, Základy nauky o kolloidech 1920; L. Smolík, Studie o půd. koloidech 1933; týž, Pedochemie 1928; týž, Studie o absorpčním komplexu půdním 1932; Spirhanzl-Kobza, Půdoznalství 1930; J. Spirhanzl, Půda živitelka 1933; týž, Půdy v ČSR 1929; týž, Půda a podnebí v zeměděl. výrobě 1928; týž, Jak pohlíží ruský pedolog na půdu 1926; Vl. Gössl, Základy půdoznalství 1937 a j. Spr.
gfs
(Matějka, 5. 11. 2009 10:25)