List Filemonovi, v.10nn
„Prosím tě za svého syna, kterému jsem dal život ve vězení, Onezima, který ti před časem způsobil škodu, ale nyní je tobě i mně k užitku. Posílám ti ho zpět, je mi drahý jako mé vlastní srdce. Chtěl jsem si ho ponechat u sebe, aby mi ve vězení, kde jsem pro evangelium, sloužil místo tebe, avšak bez tvého souhlasu jsem nechtěl nic udělat, aby tvá dobrota nebyla jakoby vynucená, nýbrž aby byla dobrovolná. Snad proto byl na čas od tebe odloučen, abys ho měl navěky - ne už jako otroka, nýbrž mnohem více než otroka: jako milovaného bratra. Když se jím stal mně, oč více jím bude tobě před lidmi i před Pánem.
Jsme-li tedy spolu spojeni, přijmi ho k sobě jako mne. Jestliže ti způsobil nějakou škodu nebo je ti něco dlužen, připiš to na můj účet.
Já Pavel píšu vlastní rukou: já to nahradím.“
Na začátek bych se chtěla zeptat proč apoštol Pavel napsal tento dopis? Jaký mněl k tomu důvod? Myslím, že tím hlavním důvodem bylo smíření mezi dvěma lidmi. Mezi Filemonem a jeho otrokem Onezimem. Pavel je chce přivést do nádherného vztahu ke kterému zve Nebeský Otec své děti.
Tento dopis byl napsaný v době římské společnosti, kde se v jednotlivých domácnostech nacházeli otroci. Onezimos byl Filemonovým otrokem. Nevíme jak dlouho u Filemona sloužil, ale víme, že v životě Filemona přišel den, když se stal křesťan. Uvěřil v Ježíše Krista a přijal ho do svého života jako svého Spasitele. Přišel den, že i jeho syn a manželka se stali křesťany a celá jeho domácnost se změnila. Co se však nezměnilo byl život Onezima, jejich otroka. Přesto, že mohl vidět změnu u svého pána, v celé domácnosti, Onezima se to nedotklo. Zůstává nepohnutý. Možná to poznáte ze svého života…. Někdo kdo je vám blízký nepoznal Spasitele, přesto že vidí i nás změnu a vy jste svědectvím….. Nepřestaňte se za své blízké modlit….
Onezimos jednoho dne využil důvěřivost svého pána a vzal mu peníze a utekl z jeho domu. Utíká velmi daleko, utíká 1400 km, utíká do Říma. Nevíme co tam dělal, je dost možné, že když minul ukradené peníze, začal krást…..nevíme za jakých okolností přichází do vězení kde se setkává s apoštolem Pavlem. S Pavlem, který osobně pozná Filemona, kterého Onezimos okradl. Který osobně pozná i sbor v Kolosách, kde byl Filemon členem…. Je to náhoda? V daleké zemi se Onezimos setkává s Pavlem? To není náhoda! Ani v našem životě se nedějí věci náhodně! To že jsme dnes tady….Co se v tom vězení přesně stalo? Pavel ukazuje Onezimovi na cestu života která je v Kristu Ježíši! Ukáže mu na odpuštění, na to co znamená být v nepřátelském vztahu s Bohem… Mluví o tom, že nezhřešil jen vůči Filemonovi, ale i vůči Bohu…. Onezimu je nalezen na místě, kde si uvědomuje, že potřebuje spasení….
Bratře a sestro, byl na místě, kde jsi prožil že potřebuješ spasení a Boží odpuštění? Onezimos činí z Boží milosti pokání a stává se křesťanem! Z Boží milosti začíná důvěřovat Pánu Ježíši Kristu! Pavel si také začíná uvědomovat, že Onezimos se musí vrátit zpět, že musí dát do pořádku věci které vůči Filemonovi udělal! Tehdy Pavel poslal s Onezimem Tychikusa za Filemonem s dopisem.
Obsah tohoto dopisu nás učí o tom, co se můžeme naučit o odpuštění. Já bych teď chtěla toto odpuštění přenést do dvou oblastí. Ta první oblast to bude odpuštění mezi námi a Bohem. Toto odpuštění má 3 aspekty.
Ten první aspekt je přimlouvání. Pavel neposílá Onezima s prázdnou. Jdi a omluv se Filemonovi…. On píše dopis a sám se v něm přimlouvá a prosí – odpusť mu! Taky ve svém životě poznáme chvíle když řekneme – moje slovo bude málo, ale ty se za mně přimluv. V různých oblastech života toto poznáme. Hledáme kdo nám pomůže postavit se za nás a přimluvit se. Pavel se přimlouvá za Onezima. Onezimus poznává, že je někdo, kdo u Filemona má autoritu a má slovo a taky pro něho Onezima má otevřené dveře a přimlouvá se a prosí za odpuštění, aby odpuštění bylo darované…
Tady můžeme najít obraz z duchovního života pro sebe….
Představte si, že se královský syn postaví před Otce a začne se přimlouvat za žebráka a řekne: otče, přijmi ho jako mne! Začínáme tušit jak důležitou váhu a místo má přímluva v odpuštění. Je to Boží Syn, který se takhle staví za ty, kteří v něho uvěřili a prosí za ně u svého otce! My nemůžeme se postavit před Bohem takový jací jsme a prosit za odpuštění, ale my máme velkého přímluvce, který může stát před Bohem a může prosit….Šťastný je člověk, který má Ježíše Krista. Je to slovo k zamyšlení – přijal jsem Krista za svého Spasitele? Bez něho si nevystačíme před Bohem… Bez Krista nemáme žádnou záruku… Je mnoho lidi, kteří si myslí, že si vystačí, tím co dělají, že je Bůh vyslyší, protože…..My potřebujeme přímluvce! Máme jediného prostředníka! K Bohu můžeme přijít jenom skrze Krista….
Je to taky slovo povzbuzení…. Nemusíme se ničeho bát… protože když jsem dali Kristu svůj život, on se přimlouvá za nás…. Máme velekněze, který se postavil za nás, který se přimlouvá za nás…. Máš Spasitele, který ukáže své rány a přimlouvá se za mne i za tebe….
Druhý aspekt odpuštění je náhrada. Apoštol Pavel napsal Filemonovi: Jestliže ti způsobil nějakou škodu nebo je ti něco dlužen, připiš to na můj účet. Obsah těchto slov nám ukazuje na to, že odpuštění neznamená jenom omluvu – promiň a jde se dál….Důsledky toho co se stalo přetrvávají v budoucnosti. Pokud mluvíme o hříchu – Bůh chce, aby trest za hřích byl naplněn. Pavel ve svém dopise taky zmiňuje náhradu za škodu. Je důležité si uvědomovat tuto biblickou pravdu. I naše odpuštění se děje proto, že je tady někdo, kdo vzal na sebe trest Náš hřích je odpuštění nejenom proto, že se Ježíš za nás přimlouvá, ale že on vzal na sebe náš trest. Zaplatil za nás…. My nedosáhneme odpuštění bez Ježíše Krista, bez toho, že zaplatil za náš hřích! Jenom skrze dílo kříže mně i tobě může říct Bůh – je ti odpuštěno, přijímám Tě, protože můj jediný syn zaplatil za tebe! Tuto náhradu nám Bůh nabízí zadarmo, ale není to levné odpuštění. Boha to stálo jediného syna… neberme to ve svém životě na lehkou váhu.
3. aspekt odpuštění je smíření. Oč Pavel usiloval ve vztahu mezi Onezimem a Filemonem? Přijmi ho za sluhu? Ať je vše při starém?Nějaký čas se na něj nezlob? NE! Pavel píše přijmi ho jako svého brata! Může ti dál sloužit ale ten vztah mezi ním a tebou ať ji úplně jiný! To je odpuštění – vznik nového vztahu. Také my, když jsme prožili Boží odpuštění, Bůh nás vede do nového vztahu s ním. To není ten vztah který byl dříve, před tím, náš život není stejný. Kristus nás přivádí do vztahu s Bohem že můžeme být jeho milované děti. Nestačí, že máme přímluvce, nestačí, že někdo za nás zaplatil, potřebujeme být s Bohem ve vztahu smíření. On je náš otec a my děti. Toto ti dnes Bůh nabízí. Abys prožíval, že je tvým otcem a ty abys byl jeho dítětem!
Odpuštění v té duchovní oblasti nám dnes skrze Boží slovo ukázalo na tři věci. Kristus je jediný přímluvce před Bohem, On jediný je dokonalou náhradou za hřích a skrze něho jsme s Bohem smířeni. Kéž toto prožíváme a proměňuje nás to….
Ještě chci zmínit odpuštění které nastává mezi námi lidmi navzájem. O tom je také dnešní slovo. Pavel apeluje na Filemona, aby odpustil Onezimovi. Prostřednictvím této zkušenosti je postaven před Filemona velký test víry. Má být vyzkoušené jak naplní Boží požadavku vzájemného se milování v praxi. My víme, že se máme mít rádi…. Tato situace nám ukazuje, že za tímto Božím přikázáním se ukrývají jednotlivé naše příběhy, které prověřují naši víru. Žijeme v době, kde se hodně mluví o křesťanské lásce a odpuštění, plno knih je napsáno na tuto tému….a mnoho křesťanů přes to nepozná co je to skutečné odpuštění! Neumí odpouštět!
Boží slovo nám dnes nanovo ukazuje, že si máme mezi sebou odpouštět! Má to být úplné odpuštění. Nemůžeme se uspokojit s ním, že ústy řekneme odpustil jsem, ale ve svém srdci si necháváme trpkost vůči člověku a ovlivňuje nás to, co se mezi námi stalo…. Ovlivňuje to naše chování k němu. To znamená, že jsme neodpustili! Když je v našem srdci něco poznačené z minulosti, neodpustili jsme! Držíme se vyznání: Odpustím – ale nezapomenu! My nemáme ztratit paměť vůči tomu co bylo, ale na tohoto člověka se nemáme dívat skrz minulost.Bůh si taky pamatuje na to, co bylo v našem životě ale nejedná podle toho s námi! Ať nás Pán Bůh obviňuje ze vztahů, které jsou naplněné neodpuštěním a a´t to i v této chvíli vyznáme a opustíme. Abychom byli svědectvím opravdové víry, které přines i Filemon vůči Onezimovi. Amen.
„Neboť toto je vůle Boží, vaše posvěcení …“
1.Tesalonickým 4:3a
Milí čitatelé!
Chtěla bych společně s vámi přemýšlet o Boží vůli. Člověk si jistě ve svém životě položil otázku ohledně Boží vůle: jaká je Boží vůle pro můj život. O Boží vůli se dá mnoho mluvit. Já bych chtěla dnes rozebrat jenom jednu věc – Boží vůli poznáme z Božího slova, je jasná a srozumitelná a vede nás k posvěcenému životu. Tedy k životu, který je oddělený pro Boha.
Život člověka po obrácení je jiný než před obrácením. Když jsme poznali to, že jsme hříšnici, kteří potřebuji Krista, když jsme prošli obrazně řečeno bránou obrácení a spasení, stali jsme se jiné bytosti. Ne navenek, ale uvnitř. Bible v listě Efezským používá výraz starý a nový člověk. Před obrácením to byl starý člověk, po obrácení je to nový člověk. Je Bohem nově stvořený a je přiveden do nových věcí, než ve kterých byl dříve. Jedna z nových věcí je to, že znovuzrozené dítě slyší Boží hlas a poznává Boží vůli. Neznovuzrozené děti Boží hlas slyší. Když patříme Bohu, tak nejenom že slyšíme Boží hlas a poznáváme jaká Boží vůle pro náš život…. Bůh nás vede k tomu, abychom Jeho vůli naplňovali. Nenaplňování Boží vůle charakterizuje starého člověka a naplňování Boží vůle charakterizuje nového člověka.
Evangelium Matouše ve 21 kapitole, od 28 verše popisuje toto podobenství: „Jeden člověk měl dva syny. Přišel a řekl prvnímu: `Synu, jdi dnes pracovat na vinici!´ On odpověděl: `Nechce se mi.´ Ale potom toho litoval a šel. Otec přišel k druhému a řekl mu totéž. Ten odpověděl: `Ano, pane.´ Ale nešel. Kdo z těch dvou splnil vůli svého otce?" Odpověděli: "Ten první!"“
Toto podobenství nám může dnes přiblížit to, že slyšet a poznat Boží vůli vyvolává v člověku různé reakce – motivy a pak je tu ještě jeden krok – ten je ukrytý v konkrétním skutku.
Znovuzrozené Boží dítě – poznává a slyší jaká je boží vůle…. A pak přichází i ta touha – ano, chci tuto Boží vůli naplnit….. ale to ještě neznamená, že tato Boží vůle byla naplněna.
Znovuzrozený člověk má touhu vést posvěcený život, ale neznamená to, že tento posvěcený život vede, když zůstává jenom u samotné touhy člověka. Odpověď na otázku z toho podobenství – kdo z těch synů naplnil Boží vůli byla: ten první – ten, který řekl, že nepůjde, ale pak tohoto rozhodnutí litoval a šel…. Vůli Otci nenaplnil ten syn, který zůstal jenom u té vůli – půjdu a nakonec nešel.
Když nás Pán Bůh volá k oddělenému životu, k posvěcenému životu a v Božím slovu nám zjevuje jaký je posvěcený život – naplnění této jeho vůle neznamená to, že řeknu ano chci – chci se modlit, chci si číst pravidelně Boží slovo, chci se oddělit od světa, chci duchovně růst – protože uznávám, že to vše je velice dobré…. chci to dělat…. Naplnění Boží vůle je vidět v konkrétním skutku…. U motivace a touhy, tam to začíná, ale naplnění Boží vůle vést posvěcený život je když dokonáme skutek…. Když ráno vše odložíme bokem a klekneme a mluvíme s Bohem….když přijdu za někým s kým nemluvím a smířím se s ním….když přicházím do shromáždění, abych společně s jinými chválil Boha …. Když nežiji vědomě ve hříchu ale ho opouštím….
Naplnění Boží vůle – žít posvěcený život nekončí u našich motivací, rozhodnutí, plánů, tužeb, ale vykonaná až tehdy, když je vidět v konkrétním skutku.
Když mně Bůh skrze své slovo volá k tomu, abych se nepřizpůsoboval tomuto světu, podle této vůle se ohnu. Když mně Bůh volá k tomu, abych nechodil podle dřívějších žádostí, podle této vůle se ohnu…. V Bibli nacházíme zapsanou konkrétní Boží vůli jak má vypadat náš život a k čemu nás Bůh vede. Tento oddělený a posvěcený život najdeme popsaný v Bibli….
Naplnit Boží vůli je vidět ne v našich touhách, ale v našich skutcích….
Co myslíte je možné rozeznat poslušné dítě od neposlušného dítěte? Já si myslím, že je to vidět na první pohled. To neposlušné dítě je v obchodě s rodiči a vidí něco, co by tak chtělo…. Když slyší slovo ne. Tak se začne vztekat a házet sebou a křičet víc a víc…. Ale poslušné dítě se ohne podle vůle rodiče…. A to je taky vidět.
Zkoumejme Bibli – jak má v konkrétních skutcích vypadat můj a tvůj život podle Boží vůle…. Posvěcený život…. Oddělený život pro boha…. Takový život je vidět v konkrétních skutcích….
Když je na hřišti 30 dětí a na to hřiště přijde jeden tatínek. Zakřičí: děti, pojďte domů večeřet… tak se nesebere všech 30 dětí a nejde za tím otcem, který volal, ale seberou se jen 3 děti a opouštějí hřiště a následují otce…. Jsou to jeho děti….
Když nás Bůh volá – posvěťte se, oddělte se od toho světa a váš život ať je vyhrazený pro mne…. Tak jen Boží děti jeho vůli naplní tak, že viditelná v konkrétním skutku. Posvěcený život Božího dítěte je vidět, je ho poznat, je možné ho rozeznat…
Chci připomenout příběh ze Starého zákona, který je zaznamenán v 1. knize Samuelově, v 15. kapitole. Vidíme tady izraelského krále Saula, který jde do boje proti Amálekovi. Do tohoto boje vchází na základě Boží vůle. Bůh chce, aby Saul vedl boj proti tomuto králi. Bůh také zjevuje konkrétní věci, která má Saul v tomto boji učinit: „Nyní jdi a pobij Amáleka; jako klaté zničíte vše, co mu patří. Nebudeš ho šetřit, ale usmrtíš muže i ženu, pachole i kojence, býka i ovci, velblouda i osla!"“
Saul je Božímu rozkazu, Boží vůli poslešný. Vydává se do tohoto boje…Vyhrává tento boj, ale ne důkladně naplňuje Boží vůli. Protože krále Agáta nezahubil, také ušetřil nejlepší kusy z bravu a skotu a ze všeho pěkného, nevyhubili to…. A pak čteme o tom, že Hospodin litoval, že ustanovil Saula za krále…. Pak posílá se svým slovem za Saulem proroka Samuele. A Saul se obhajuje,umí obhájit své rozhodnutí…. Já jsem ušetřil nejlepší kusy, abych je mohl obětovat…. A tehdy slyší o tom, že Hospodin zavrhl ….
Saul celou dobu věděl jaká je Boží vůle….ale naplnil ji jen částečně a tím Boží vůle nebyla naplněna…. A toto slovo nás varuje….
Bůh nám zjevuje svoji vůli a bere ji vážně. Myslí to vážně, když nám říká, abychom byli posvěceni, abychom nežili podle žádosti svého těla, myslí to vážně, když mluví, aby v nás rostl Kristus….
Mohu chodit do shromáždění, mohu mít všechny dobré touhy a motivy, ale když moje skutky o kterých Bůh ví jsou jako Saula, nemám se čím obhájit…..
Ještě vzpomenu druhý příklad. Samuele. Jeho příběh je svědectvím toho, jak naplnil Boží vůli když ho Bůh volal. Od mládí je Samuelovo srdce nastavené na Boží hlas. Není pro něho zatěžko vstát o půlnoci 3x a říct: tady jsem, protože jsi mně volal. Samuel neříká, už mně nebuď, chci spát, odložíme to na ráno…..
K takovéto poslušnosti nás vede poznání Boží vůle.
Jsem jsi jistá tím, že když čteme Boží slovo, budeme vědět a budeme poznat co Bůh od nás chce. Jaká je Jeho vůle…..Nemusíme vystoupit do nebe, abychom se zeptali …. Bůh nám zjevuje jaký má být náš život po znovuzrození…. Být posvěcený a oddělený pro něho!
Jeden příběh mluvil o kazateli, který několik neděl po sobě kázala pořád to stejné kázání. Asi po měsíci přišel za ním jeden z posluchačů a ptá se ho: pane faráři, proč již několik neděl kážete pořád stejné kázání. Víte jakou dostal odpověď? Když začnete poslouchat toto slovo o kterém již několik neděl mluvím, pak si připravím jiné slovo….
Ve svém životě se nezodpovídáme svému kazateli, ale Bohu. Stojíme před Bohem a jeho vůle je pořád stejná: chce, abychom vedli posvěcený život. Když naplníme tuto jeho vůli, pak se bůh v našem životě posouvá dál a dál….
Když zůstáváme jenom v rovině touhy – žít oddělený život nenaplňujeme Boží vůli, nejsme ji poslušný a Bůh se nemůže s námi posunout dál….
Ale když bereme tuto Boží vůli vážně, a naše touha je přivedena ke skutkům, Bůh nás může vést dál a dál a my to rozeznáme a budeme poznat jaká je jeho vůle pro můj konkrétní život….
Nám přeji, abychom vedli v Kristově moci a v Duchu svatém posvěcený život a prožili z toho obrovské požehnání.
---------------------------------------------------------------------------------------
„Šest dní před velikonocemi přišel Ježíš do Betanie, kde bydlel Lazar, kterého vzkřísil z mrtvých. Připravili mu tam večeři; Marta při ní obsluhovala a Lazar byl jeden z těch, kteří byli s Ježíšem u stolu. Tu vzala Marie libru drahého oleje z pravého nardu, pomazala Ježíšovi nohy a otřela je svými vlasy. Dům se naplnil vůní té masti. Jidáš Iškariotský, jeden z jeho učedníků, který jej měl zradit, řekl: "Proč nebyl ten olej prodán za tři sta denárů a peníze dány chudým?" To řekl ne proto, že by mu záleželo na chudých, ale že byl zloděj: měl na starosti pokladnici a bral z toho, co se do ní dávalo. Ježíš řekl: "Nech ji, uchovala to ke dni mého pohřbu! Chudé máte vždycky s sebou, ale mne nemáte vždycky."Jan 12, 1- 11
Milí přátelé!
Chci společně s vámi přemýšlet o lásce člověka k Bohu. Možná se ptáme: jestli mluvíme o naši lásce k Bohu, proč nás má tento příběh zajímat? V čem nás může obohatit?
Je tu něco, co si můžeme vzít k srdci, jestliže přemýšlíme o tom, jak milujeme Boha. Je to něco co můžeme uplatnit ve svém životě tak, jak to uplatnila Marie.
Položím tři otázky a společně s vámi chci na ně hledat odpověď.
1. Co je to za lásku, kterou Marie Pánu Ježíši projevila?
Ježíš je na večeři v domě, kde bydlel Lazar. Marie přišla do místnosti a v ruce měla alabastrovou nádobu a v ní nardovou mast. Tuto mast si koupila a zabezpečila zvlášť pro Pána Ježíše. Byla zavřená, nebyla používaná, před tím než ji Marie otevřela. Byla to vzácná mast, která se přivážela z oblasti Indie a Tibetu a její cena byla velká, průměrný roční výdělek. Já si myslím, že to bylo to nejcennější, co Marie měla v domě.
Přišla s pokorou k Ježíšovým nohám, aby mu vyjádřila svoji vděčnost. Mnozí si mysleli, že to bylo kvůli bratru Lazarovi, kterého Ježíš vzkřísil mrtvých… Ale Pán Ježíš nakonec vysvětlil, proč toto všechno Marie udělala. Ona měla upřený pohled na Ježíše. Ježíš pro Marii mnoho znamenal jako Spasitel, Záchrance a Mesiáš. Prožila, že chce dát to nejlepší. Ne něco co nepotřebuje, ale to nejlepší…
Marie nás učí tomu, že člověk, který opravdově miluje Ježíše Krista, dává to nejlepší. Člověk, který miluje Boha, se ptá: Co by Tě Pane Ježíši nejvíce poctilo? Nechci Ti dát něco, co nepotřebuji, jenom zbytek, jenom co zůstane… chci ti dát to nejlepší co mám! Nechci ti dávat nic z povinnosti, ale upřímně a z lásky….V listě Římanům 12:1 apoštol Pavel píše: „Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba.“
Tak nás dnes Marie učí, že láska, kterou máme milovat Boha a našeho Spasitele je dávání toho nejcennějšího. Bůh je hoden naši lásky, která není jen průměrem. Jen když se nám to hodí….
Tato láska dává do toho vztahu to nejcennější. Co by tě Pane, nejvíce oslavilo a poctilo, to Ti chci dát a dávat.
2. Jakým způsobem můžeme lásku k Bohu ve svém srdci uchovávat a rozehřívat? Opravdová láska není jenom na chvíli, na určitý čas. Je napořád. Je bez podmínek….
Věřící člověk někdy ve svém životě s Pánem může prožívat úpadek v lásce. Když nadšení, zapálení pomine a do srdce přijde pasivita… tehdy s lítostí můžeme vzpomínat na to co bylo, na zapálení a nadšení pro Krista, které se snažíme marně ve svém srdci zapálit, navrátit…. Toužíme vroucně milovat Krista a nikde to v sobě nenacházíme….
Jakým způsobem můžeme lásku k Bohu rozpalovat? Co se můžeme od Marie naučit? Dvě věci můžeme u ní pozorovat. To první co dělala Marie bylo, že přemýšlela o Pánu Ježíši Kristu.
Já jsem přesvědčená o tom, že to nebyla náhoda, že Marie tu vzácnou mast doma a tak ji vybrala a použila. Myslím, že Ježíš byl objektem jejího přemýšlení. To se můžeme dnes nanovo naučit. Abychom ve svém životě o Kristu přemýšleli. Abychom přemýšleli a soustředili se nejenom na věci spojené s hmatatelným světem, ale aby se naše mysl soustředila a přemýšlela o duchovních věcech. Abychom hleděli na věci, které se nevidí tělesnýma očima. My se potřebujeme ve svém životě soustřeďovat na tyto věci. A když budeme přemýšlet o Božích věcech, naše láska k Bohu se bude vždy znovu rozpalovat. Vezměme si od Marie takovou mysl, která bude rozjímat o Ježíši Kristu.
To druhé co Marie pro to dělala, aby její láska k Bohu byla silná bylo to, že Krista poslouchala. Uměla vše odložit a poslouchat Boží slova. Měla prioritu v tom „být blízko“ Pánu Ježíši a poslouchat ho. Ona nejen přemýšlela, ale dokázala si vymezit čas s Bohem.
Víte, Bůh může být našim nejlepším přítelem, bratrem, rádcem, On má moc nás pozvednout a vytrhnout z toho nejhoršího a dovést k tomu nejlepšímu…. Je to pro náš život velká bída, když čas který máme mít vyhrazený pro Krista, odložíme a nahradíme ho něčím jiným. Je to pro náš život bída, když na nás Kristus čeká, protože chce být s námi a my řekneme – teď mám důležitější věci, které nemohu odložit…. Je to bída, když ve svém srdci cítíme touhu být s Bohem, ale nedokážeme se zastavit a být s Bohem sami… Kristus byl pro Marii centrem. O ní řekl Pán Ježíš Martě: Pán jí odpověděl: "Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí.Je jednoho je třeba. Marie volila dobře. Vybrala si to, oč nepřijde."
Marie lásku k Bohu upevňovala, posilovala rozehřívala tím, že přemýšlela o Božích věcech a trávila čas s Kristem. To je cesta k obnově našeho vztahu k Bohu. Přemýšlet o Božích věcech a trávit tichý čas s Bohem. Ať máme disciplínu ve svém srdci a tyto dvě těžké věci se učíme a prožíváme z nich požehnání, jak rozpalují a naplňují naše srdce láskou k Bohu….
3. Jaký dopad má láska k Bohu na lidskou duši, na člověka?
Moje odpověď zní: nebude nikdy Bohem zapomenuta. Když Marie pomazala Ježíše tou vzácnou nardovou mastí, evangelista Matouš napsal: „Amen, pravím vám, všude po celém světě kde bude kázáno toto evangelium, bude se mluvit na její památku o tom, co ona učinila.“ 3 evangelisté opravdu tuto událost zaznamenali a zůstala zapsána v Bibli. Myslím, že Ježíš za ty tři roky se svými učedníky mnohé prožil. Mnohé z toho nemáme zapsané v Bibli, ale tato událost tam je. Tento Mariin čin je v Bibli zaznamenán. Naše láska k Bohu nikdy nebude zapomenuta. Zapomenou se na mnohé věci, které jsme ve svém životě udělali. Zapomene se mnoho z toho, za čím jsme se pachtili. Ale láska k Bohu nebude zapomenuta… V listu ke Korintským se píše: „Láska nikdy nezanikne. Proroctví - to pomine; jazyky - ty ustanou; poznání - to bude překonáno.“ Když Pán Ježíš přijde na tuto zem nebude vůbec podstatné jestli jsme napsali knihy, udělali kariéru, vybudovali dům… i když tyto věci mohou být určitým způsobem dobré…, ale to co zůstává je láska k Bohu a ovoce které v našem životě tato láska přinesla.
Co dělá láska k Bohu s člověkem: nebude zapomenuta.
A ještě dám jednu odpověď. Když Marie pomazala nohy Ježíše mastí, máme napsáno, že se celý dům naplnil její vůni. Můžeme říct, že když člověk miluje Krista, provoní to celý jeho život. A tato vůně bude z něho cítit. Láska k Bohu má dopad na naše společenství, na naše manželství, rodinu…. Když milujeme Boha, dokážeme milovat i lidi, které nám Bůh staví do cesty… To dělá Boží láska s člověkem. Celého ho provoní…
Dnes jsme přemýšleli nad tím, jak Marie milovala. Její láska ji vedla k tomu, aby dala do toho vztahu vše nejlepší. Taky jsem se ptala jak Marie tuto lásku k Ježíši rozehřívala: tím že přemýšlela o Božích věcech a byla v blízkosti Ježíše. A poslední otázka zněla: co tato láska dělá se srdcem člověka? Je to vědomí, že nikdy nebude zapomenuta a také tato láska člověka provoní.
Nakonec chci říct ještě jednu věc. Marie milovala Krista ale tato její láska narážela na opozici ze strany Jidáše a pak i ostatních učedníků, kteří se k němu přidali. Jidáš se na celou tu událost díval jako na ztrátu něčeho, co mohlo být jinak využito…..
Tento svět je v opozici, když toužíme milovat Krista. Tento svět nás v lásce ke Kristu nikdy nepodpoří. Narážíme na nepochopení: Proč sloužit Bohu, nezištně, proč podporovat Boží dílo, finančně, modlitbami, proč dávat svůj čas, své nadání do boží služby….. není lehké čelit myšlení tohoto světa v tom dnešním komerčním a materiálním světě. Pravdou je ale opak…. Marie neztratila, ale získala…. Nemůžeme se dát ovlivnit… není lehké stát proti smýšlení tohoto světa, svět říká: jsi blázen, jestli toužíš milovat Krista a vede Tě to ke konkrétním činům….. nenechejme se odradit. Bojujme o to, aby naše smýšlení bylo jako Mariino.
Nakonec otázka k zamyšlení. Jak je to s mou láskou ke Kristu? Dávám do tohoto vztahu vše nejlepší? Přemýšlím o Božích věcech a prožívám s Kristem společenství? Proměňuje mně tato láska k Bohu ve vztahu k ostatním?
Ať nám zůstává Marie před očima a ať nám Pán Bůh dá sílu upnout se na to, co jsme se i dnes naučili. Amen.
"Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův.“
Izajáš 55:8
Je to vůbec možné, že tato slova byla adresována lidu Božímu. Lidu, který znal Hospodina? Jak se to může stát, že člověk, který se jednou rozhodl žít s Bohem přijde do bodu, kde se jeho cesty neztotožní s cestami Božími? Na nedělní besídce byla tříletá holčička. Říkejme ji Tamara. Kromě ní a jiných dětí tam byla maminka se dvěma holčičkami. Ta mladší měla několik měsíců. Tamara si tu mladší pořád prohlížela. Nemohla se vynadívat na její malinkaté ručičky a nosík…. Pak řekla: „Já bych taky chtěla takové miminko!“ Na to jí maminka malé holčičky pohotově odpověděla: „To musíš říct své mamince.“ Tamara se zamyslela a odpověděla: „No ale moje maminka je teď v kostele!“ Každá to myslela jinak….. Z různých důvodů….. Nebyly na stejné „myšlenkové vlně“… Něco podobného se stává i nám ve vztahu k Bohu …. Když mu nejsme nablízku, stává se, že se naše cesty neztotožňují. A to zcela určitě není dobré pro náš život…. Buďme tedy blízko Boha, abychom jistě kráčeli po Hospodinových cestách.
Rf