XVI. MTB 2009 - Francie
Kam jinam bychom jeli než do Francie. Samozřejmě na jih, do tepla. Vyrážíme jako obvykle ve třech, tj. s Klárou.
Pátek 3.7.2009
Vyjíždíme už v poledne, znamená to, že jsme na ceste první. Nepočítám tedy Vaška s rodinou, kteří už se prohánějí Švýcarskem a Francií od poloviny týdne. V Praze nabíráme Kláru a hladce ji projíždíme. Nic nám nestojí v cestě a tak bez problémů míjíme Plzeň a Norimberk a přes drobnou zácpu jsme před setměním na poslední pumpě v Německu, pár kilometrů před Bazilejí. Postupně sem přijíždějí i kluci Štastní a Kujóni. Vůz se Stejskalíky, Nebožtíky a Ivetou tu jen přibrzdil a jeli spát dál do přírody.
Sobota 4.7.2009
Chvíli po rozednění (asi v šest) jedeme s Pavlem dál. Švýcarskem projíždíme bez problémů, Kujóni mají starou "Zuzanu", která ještě nezaregistrovala novou dálnici do Anecy a tak trochu zakufrují v Ženevě a jejím okolí. My jedeme v klidu dál ale dálnice končí a tak se to do Sisteronu trouchu táhne. Před městem raději najíždíme na kousek dálnice a obvyklou zácpu zde si necháváme ujít. Pavelovi se dálnice zalíbila a jede o jeden sjezd dál než my. V Digne u Decathlonu jsme tak první, za chvíli je tu Pavel a nakonec i Jirka. Nákup sportovních věcí zatím necháváme být, přejíždíme do Carrefouru a zde už vínům, sýrům a dalším pochutinám neodoláme.Pokračujeme přes kopečky do Castellane hledat kemp. Nápad s kempem na kopci jsme zavrhli. Byl hezký, levný ale při každám návratu do něj stoupat několik set výškových metrů není nejlepší nápad. Zásada č. 1 : Na základnu se má přijíždět s kopce. Zavrhujeme i další dva kempy před městem (jeden nemá bazén, druhý sice jo ale je tu moc rušno), třetí už je ten správný. Není moc velký, ve stínu, malý bazének taky k dispozici. Stavíme stany, my hned vedle neobydleného přívěsu. Když tu není nikdo v sobotu, asi už tento týden nepřijede. Kemp má jedinou chybu, není tu žádné petánkové hřiště, hrát se dá na cestě ale není to nic moc.
Neděle 5.7.2009
První vyjížďka vede skrz Castellane, přes řeku Verdon k jezeru Chaudanne.
Objíždíme jezero a začínáme stoupat až do vesnice demandolx. Za výšlap dostáváme odměnu, sklenici Heinekenu v místní hospůdce.
Cestou k dalšímu jezeru Castillon odbočujeme ještě na prohlídku zbytků hradu, kostela a domů kolem něj. Sjíždíme k jezeru a dalších asi 10 km pokračujeme kolem něj. Po koupeli jedme zpět, přejíždíme hráz a následuje sjezd do kempu. 44 km, 720 výškových metrů.
A to byla největší chyba zájezdu. Až doma Eva na jedné fotce vyšťourala existenci obrovských soch Budhy (22m), Kosmoplanetárního Mesiáše (32m), Kosmického Krista (21m)a dalších objektů sekty Mandarom na protějším břehu. Tak bohužel až snad někdy příště.
V kempu zjišťujeme, že přijeli sousedi, cikáni. Asi pracují jen o víkendu, přes týden se válí v kempu. Ale byli příjemní, zejména ta mladá, podobná Bittové. Nakonec když viděli, jak Pavel vaří klukům večeři, tak si sami odtrhli od úst a rozdělili se s ním o vlastní. Ochutnali jsme všichni, kupodivu o recept se zajímala hlavně pánská část.
Do kempu dorážejí poslední účastnící - Pepa a Pepa.
Pondělí 6.7.
Necháváme kola ležet a jedeme na pěší výlet kaňonem Verdonu. V kapesním průvodci byla krásně popsaná trasa, sestoupíte 400m dolů a budete si cestou podél řeky užívat brodění, koupání a výhledů. Pak už jen 350 m vzůru a je to. Skutečnost je úplně jiná. Po sestupu do údolí vede cesta zejména mezi vzrostlým křovím, vody není skoro vidět, strmé výstupy se střídají s prudkými sestupy, rozptýlení přinášejí jen úseky jištěné lany a ty se žebříky. Po šesti hodinách úmorné chůze a jednom koupání v prudce tekoucí ledové vodě se dostáváme k cíli, závěrečným chladivým tunelům. Normální lidé zde mají zaparkovaná auta, my je máme na parkovišti o pár set metrů výše. A tak se z posledních sil (pití už nám dávno došlo) hrabeme k autům. To byl tedy nápad. My jsme navázali na krátkodobý pobyt zde v roce 1992 a 2005 takže tím pro nás kaňon verdon končí.
Večer nám sousedi předvedli "hand made live" cikánskou hračku. Chytili místního chrousta (nějaký perleťový brouk), přivázali mu tenounký vlasec na nohu a když vzlétl, lítal okolo dítěte jako na dálkové ovládání. Když nám ho chtělo cikáně předvést, měl už docela vybité baterky a tak z toho moc nebylo. Nakonec ho na chvíli do vzduchu dostal. Moc se mi to nelíbilo ale rozpoutat kvůli jednomu broukovi mezinárodní konflikt se mi nechtělo.
Úterý 7.7.
Ráno se loučíme s prvními odpadlíky, Vašek už musí jet zpět.
Po pěšárně zase konečně kolo. Jedeme po proudu řeky Verdon. Po 13 km odbočujeme a pokračujeme do Trigance. Tady se vydáváme do lesa a po šotilině a kamení přejíždíme hřbet a dostáváme se do Bourguetu. Nechybí občerstvení v místní hospůdce. Cesta zpět je o něco víc do kopce než jsme předpokládali. Nakonec jsem se na vrchol dostal i já a tak můžeme pokračovat. Někteří jedou ještě do Robionu (po tom loňském chtějí prý vidět všechny francouzské Robiony), my jedeme přímo zpět. nejrychleji jede Jirka s Naďou, ta chce ještě prohnat kajak po Verdonu dokud teče (vodu pouštějí jen v pondělí a úterý, pak zase bude v kaňonu skoro sucho). 43 km, 690 metrů.
Večer jdeme do Castellane, stoupáme po 17 letech znovu ke kostelu Svaté Marie na Skále. Ve městě jsme se ještě chvíli dívali na maďarskou folklórní skupinu a pak zase do kempu na večerní dávku vína. Petánk už dnes nestihneme, terén stejně stojí za houby.
Středa 8.7.
Loučíme se s kempem a vydáváme se o kousek výš na sever, předpoklad je Embrun. V Digne musíme samozřejmě znovu do Decathlonu (rozleželo se nám v hlavách, co že to vlastně ohromě nutně potřebujeme) a taky koupit něco k snědku a pití v Cafourkovi. Pavel jede napřed, dostáváme zprávu, že v okolí Seyne je spousta bajkových tras a tak tam končíme v kempu La Prairie. Jsme ve výšce 1150 m/m, večer je už docela chládek. Ale máme tu hned u nosu bazén (28oC), perfektní petánkové hřiště, veřejné krby na rožnění, na WC hraje hudba a je tu i toaletní papír. Co víc si přát.
Čtvrtek 9.7.
Je krásné počasí a tak naše (menší) část výpravy stoupá přes Seyne do St. Jean na stanici lanovky, která nás i s kolama vyveze o dobrých 600 m výše. Cena je proti předpokladům nižší, 6,50 euro za 40-ti minutovou jízdu lanovkou stojí za to.
Stoupáme dál kamenitou cestou až do sedla, dopřáváme se chvíli odpočinku a vydáváme se zpět, čeká nás skoro 900 m sjezdu.
Dnes to bylo jen něco málo přes 30 km ale i tak jsme nastoupali přes 550 metrů. Ostatní si dali víc do trika ale nám to stačilo. Večer bazén, petánk a vínečko, zkrátka pohoda, dovolená.
Pátek 10.7.
Vydáváme se na výjezd všichni dohromady, stoupáme v kuse 500 výškových metrů. Dostáváme se do oblasti zimního střediska Chabanon. Další cesta už je lepší, jedeme pohodlně po úbočí hor. Petr se snaží cestu stížit a tak jedeme dolů zkratkou. Ale je to dobré, dá se to většinou jet a kola nemusíme s kopce vést. Bejvávalo hůř. Skoro 36 km ale převýšení přes 900 m. Jako obvykle ještě zastávka v hospůdce na pivo a pastis, nákup potravin, bazén a petánk. večer se jdeme projít do Seyne, cestou zpět zjišťujeme, že se v okolí koná řada petánkových turnajů. Nesehnal jsem ale žádného spoluhráče a tak se jen zítra pojedeme cestou podívat. Večer odjíždí tandem Pepa-Pepa, je to předzvěst konce výletu.
Sobota 11.7.
Dělíme se na dvě skupiny. Jedeme se podívat na turnaj do Sellonetu, dopoledne se hrají dvojice, odpoledne trojice. Bylo mi divné, že na plakátu je u trojic napsáno petanque ale u dvojic longue. Ještě že jsme s Klárou nejeli. Turnaj hraje 5 dvojic. Longue je hra z 19. století a petánk se z ní vyvinul. Hraje se na cca 15 metrů, před plasem se dělá jeden krok z kruhu a hraje se z jedné nohy, při střelbě se dělají tři kroky. Hra se nám moc nelíbila a tak jedeme dál. V St. Jean má být další turnaj. Asi tu byl ale mi jsme ho nenašli. Pokračujeme dál k pevnosti St. Vincent, kde jsou krásné výhledy na jezero Serre-Poncon (my jsme mu důvěrně říkali "sere popkorn"). Cesta zpět chvíli stoupá ale pak už je to v pohodě po rovince a do kempu přijíždíme samozřejmě s kopce. 35 km, 640 m. Mezitím odjel další vůz, Pavel s klukama. Už nás moc nezůstalo.
Neděle 12.7.
Přišla řada i na nás, musíme domů. Zbývající tři auta vyrážení raftovat na řeku Ubay. Raft je jen pro 6 lidí a tak nepojedme. Po prohlídce přírodního úkazu Demoiselles Coiffees se loučíme a jedeme k domovu. Kujóni vyjedou za námi po raftování, Petr ještě den pobude.
Na konci jezera před Embrunem 5 minut po dvanácté stíháme navštívit naše oblíbené SUPER U, i když jen na chvíli. Dostali jsme se tam už po zavírací době ale tady nikdo moc nespěchá. Koupíme ještě pár vín a svačinku na cestu. Projíždíme Embrun a širokým údolím řeky Durance směřujeme k Brianconu. Procházíme staré město a pak už stoupáme na sedlo Montgenevre. V Itálii ještě chvíli jedeme mimo dálnici ale přestalo nás to bavit a tak v Suse na ní najíždíme a pokračujeme kolem Turína a Milána do Coma. Vše projíždíme bez problémů, zastavují nás jen mýtnice ale platební kartu to vždy spolehlivě spolkne a hned vyplivne, ani žádný PIN to nechce. Před St.Bernardinem se zatahuje a poprchává a tak jedeme tunelem. Švýcarskem to jde taky jako po másle, jen v Rakousku se trochu motáme ale i to jsme zvládli. Spát chceme v Německu ale první pumpa na sebe dá dost čekat. A tak zastavujeme až před jedenáctou večer.
Pondělí 13.7.
Vstáváme po páté, Jirka s Naďou jsou vedle nás. Na lepším odpočívadle snídáme a pak už jedeme každý sám. Kolem Mnichova je to trochu ucpané ale netrvá to dlouho. Od Norimberka je zácpa jako bejk. ještě že nejedeme obráceně. Po obědě jsme pohodlně doma.
Provence nikdy nezklame. Nádherné počasí, teplo a sluníčko bez jediné kapky deště. Škoda, že je to tak daleko. Najeli jsme téměř 3.000 km ale stálo to za to. A zase už abychom přemýšleli co příště.