V pondělí mě tedy čekala hned po ránu injekce tetanus a pak hurá směr Plzeň. Na stanici v té době byla 3 mláďata pochopů,  

2 mláďata čápů

mláďata labutí a kachen, mládě kosa, kavky 

 a puštíka.

Co se týče dospělců tak šlo o motáka pilicha, včelojeda lesního, poštolky, 2 čápy, nějaké ty pěvce, ulítlé exoty a výra Kubu.

Všem těmto pacientům bylo denně třeba uklidit voliéry, nasytit je a vůbec zajistit příjem dalších pacientů a provoz stanice. Abych se ale přeci jen nenudila, tak mi hned další den přibyla partička 4 jiřiček a o 3 dny jejich další 4 kámošky. Parta to veselá neb velmi žravá a maličko upípanější. Krmila jsem je moučnými červy, hovězím a vitamíny. Čápata baštila krájené myši a rybky a pochopi jen malé kousky myší. Pro kosy (také se mi nějak v průběhu týdne rozmnožili J) se zase výborně hodí míchanice z piškotů, vajíčka, vitamínů, mrkve a jablek. Pokud si k tomu člověk spočte krmení pěvců co půl hodiny, čápů a pochopů hodinu až dvě a mytí misek po každém krmení, tak člověk nedělá skoro nic jiného.

Ze zajímavějších zvířat mi v prvním týdnu přibyl ještě jeden samec včelojeda s rozbitým okem, které jsem mu co půl hodinu rozkapávala a ručně krmila, neb mu naše „nemocniční strava“ zatím moce nejela. Rorýsi kteří z neznámého důvodu někde přistáli a už nemohli kvůli svým krátkým nožkám vzlítnout. Srnče, které jsme předali k dokrmení do jiné stanice. Mladé poštolky mi také přibývaly geometrickou řadou a koncem pobytu jsem jich měla 18. 

Jednu z nich bohužel s amputovaným křídlem. Sojka s otřesem mozku.

Několik mláďat a zvířat ale muselo být utraceno a mezi ně patřila i poštolka s přeráženýma nohama, kuna, 2 postřelení holubi a rorýs s okousaným křídlem.

Většině pacientů se ale dařilo skvěle a ještě během mého pobytu byly vypuštěni zpět a nebo dáni k adopci do nějakého hnízda. Jednalo se zejména o pochopy, čápata, rorýse, kosy, kavku a jiřičky.

Krom péče o všechny pacienty jsem taky dělala několik přednášek pro děti ze školek a škol. Většinu z nich spolu s Janou, ale došlo i na několik samostatných. Musím se přiznat že mě to hodně bavilo. Děti byly většinou moc fajn, když jsem je zkoušela z poznávání zvířat tak jsem se kolikrát velmi pobavila i „přiučila“. Zato se ale i já musím přiznat k jednomu kiksu. To když mi bylo v noci přineseno mládě straky a já ho určila jako strakapouda a ráno ho jedné střední škole tak i prezentovala. Vehementně sem vyvracela všechny podezřívavé dotazy o chybějící červené čepičce i síle zobáku a byla spokojená když si všechny děti i profesorky mládě nadšeně fotili. Večer mě Karel uzemnil verdiktem: sojka s natlučeným břichem a hematomem. A tak jen doufám že jsem tímto nezpůsobila obecnou dezinformaci.

Můj jedináček - sýkora koňadra, které jsme taky hledali adoptivní rodiče - a snad úspěšně.

Jeden z mladých pochopů na adoptivním hnízdě spolu s rodiči a "bratrem". Ten náš je ten nejmenší pod křídlem.