Holka s žiletkou aneb Zpověď psaná krví
17. 6. 2006
11. června (kolem 8. hodiny večerní)
Je sice pravda že: Smysl života ztratíte, až když ohluchnete, ale já teď nějak nevím. Popravdě řečeno, par lidí, hudba a Frey sou to jediný, co mě drží při životě.
Všechno je to zpátky. Kdo nezažil, nepochopí.
Když nemusím, nemluvím. Ve škole…děs. Matka dole řve a nadává a já se jí pokouším nevnímat (nejde to). Sním o fajn životě někde na Hawai, nebo alespoň někde v Londýně . Kde by nebyly deprese.
Ano, mé milé deprese. Prsty ohryzané do krve, žiletka schovaná v krabici a kovová chuť krve.
Chuť zajít si na Nuselák (blbý sítě)¨a nebo vyhrabat kovovou přítelkyni?
Ale pak si řeknu, že takovou radost bych Vám neudělala.
Ve zkratce – život mě nudí. Co sem pokazit mohla, to sem pokazila, tak nevím, co tu ještě dělám.
Tak než za mnou přijde ďábel, abych s nim podepsala smlouvu. Budu tu sedět. Otravovat vás svými dílky, snít o své “růžové“ budoucnosti a hladit Frey.
12. června (kolem 5. hodiny večerní)
Máma nechápe moje ruce, ale jaksi si neuvědomuje souvislosti. Stejně tak velká většina mého okolí.
A jak z toho ven?
Jak zapomenout na tu věc, co sem ještě v pátý třídě ukradla dědečkovi ze skříňky. Jak zapomenout na ty “skvosty“ života, když při každým pohledu na mou ruku, je mi čím dál tím víc jasný, že to tak lehce nepůjde?
Směji se, ale pak mi něco pošeptá: „Podívej, copak nevidíš ty tváře? Copak nevidíš ty oči? Oči plný lží, oči plný nenávisti. A pak ty úsměvy. Což si slepá? Závidíš, přiznej si to. Závidíš úsměv, sílu, zlost a rodiče. Tak to změň!“
Když tohle čtete, nechápete a kroutíte nad tím hlavou. Kdo by taky chápal slzy rozmazleny holky??? Kdo? Jen tiše šeptnete: „Nech toho, si už velká holka.“
Copak musejí téct krvavý slzy, abyste pochopili, že pod tím úsměvem je smrt? Ale…stejně nikdy to nepochopíte. Nemůžete, nesmíte!
Stačí křik, úsměv nebo slzy, třeba i štěstí, a je to tady.
Neovládáte se. Proud slz vám zalije oči a vy si ani moc neuvědomujete krev stékající po vašich prstech.
Druhý den se snažíte usmívat, ale místo toho přijdete zpět s výrazem: Příště to bude konec.
Snažíte se usmívat dny, týdny, měsíce, ale na vašich rukou sou vždycky vidět červené čárky bolesti. Jizvy minulosti.
A pak přijde chvíle kdy se podíváte do zrcadla a nepoznáte se. Kam zmizela ta usměvavá holka? Co se s ní stalo, A úročná ta zrůda u pusy krev a v očích slzy? Proč to není jako dřív? Proč se krucinál mění doba?
A není náhodou štěstí jen jinou formou krve kapající na podlahu?
Každopádně, kdyby se stalo, že i já bych překročila meze, chci poděkovat těmto lidem. Je hnusný že jenom jim, ale jenom oni /možná /dokážou pochopit význam krve.
For: Moniku,Martina,Martinu a Ondru.
From: The endis here :(
Je sice pravda že: Smysl života ztratíte, až když ohluchnete, ale já teď nějak nevím. Popravdě řečeno, par lidí, hudba a Frey sou to jediný, co mě drží při životě.
Všechno je to zpátky. Kdo nezažil, nepochopí.
Když nemusím, nemluvím. Ve škole…děs. Matka dole řve a nadává a já se jí pokouším nevnímat (nejde to). Sním o fajn životě někde na Hawai, nebo alespoň někde v Londýně . Kde by nebyly deprese.
Ano, mé milé deprese. Prsty ohryzané do krve, žiletka schovaná v krabici a kovová chuť krve.
Chuť zajít si na Nuselák (blbý sítě)¨a nebo vyhrabat kovovou přítelkyni?
Ale pak si řeknu, že takovou radost bych Vám neudělala.
Ve zkratce – život mě nudí. Co sem pokazit mohla, to sem pokazila, tak nevím, co tu ještě dělám.
Tak než za mnou přijde ďábel, abych s nim podepsala smlouvu. Budu tu sedět. Otravovat vás svými dílky, snít o své “růžové“ budoucnosti a hladit Frey.
12. června (kolem 5. hodiny večerní)
Máma nechápe moje ruce, ale jaksi si neuvědomuje souvislosti. Stejně tak velká většina mého okolí.
A jak z toho ven?
Jak zapomenout na tu věc, co sem ještě v pátý třídě ukradla dědečkovi ze skříňky. Jak zapomenout na ty “skvosty“ života, když při každým pohledu na mou ruku, je mi čím dál tím víc jasný, že to tak lehce nepůjde?
Směji se, ale pak mi něco pošeptá: „Podívej, copak nevidíš ty tváře? Copak nevidíš ty oči? Oči plný lží, oči plný nenávisti. A pak ty úsměvy. Což si slepá? Závidíš, přiznej si to. Závidíš úsměv, sílu, zlost a rodiče. Tak to změň!“
Když tohle čtete, nechápete a kroutíte nad tím hlavou. Kdo by taky chápal slzy rozmazleny holky??? Kdo? Jen tiše šeptnete: „Nech toho, si už velká holka.“
Copak musejí téct krvavý slzy, abyste pochopili, že pod tím úsměvem je smrt? Ale…stejně nikdy to nepochopíte. Nemůžete, nesmíte!
Stačí křik, úsměv nebo slzy, třeba i štěstí, a je to tady.
Neovládáte se. Proud slz vám zalije oči a vy si ani moc neuvědomujete krev stékající po vašich prstech.
Druhý den se snažíte usmívat, ale místo toho přijdete zpět s výrazem: Příště to bude konec.
Snažíte se usmívat dny, týdny, měsíce, ale na vašich rukou sou vždycky vidět červené čárky bolesti. Jizvy minulosti.
A pak přijde chvíle kdy se podíváte do zrcadla a nepoznáte se. Kam zmizela ta usměvavá holka? Co se s ní stalo, A úročná ta zrůda u pusy krev a v očích slzy? Proč to není jako dřív? Proč se krucinál mění doba?
A není náhodou štěstí jen jinou formou krve kapající na podlahu?
Každopádně, kdyby se stalo, že i já bych překročila meze, chci poděkovat těmto lidem. Je hnusný že jenom jim, ale jenom oni /možná /dokážou pochopit význam krve.
For: Moniku,Martina,Martinu a Ondru.
From: The endis here :(
Komentáře
Přehled komentářů
Ty jo, tak takhle drsnou zpověď jsem dlouho nečetla, ale myslím, že vím o čem píšeš, proč se zraňuješ...
hmmm
(makoulicka, 20. 9. 2007 9:36)