Děkuji ti
17. 6. 2006
Mrtvolné ticho kolem narušilo vrznutí kovové brány. Projdu pod starým oblokem a vejdu do zahrady. No, nedá se to mu říct zahrada, je to hřbitov. Hřbitov vzpomínek.
Těch dobrých i těch špatných. Spousta hrobů se jmény, letopočty nebo jen s určitými místy a mezitím třináct soch andělů.
Přejdu podél řady šedivých náhrobků na druhý konec hřbitova.
Tady jsou dva čerstvé hroby. Dva andělé pohřbeni vedle sebe.
První anděl se sklání nad hrobem jednoho chlapce. Postavím košík s květinami na zem a padnu na kolena. Do rukou si naberu mokrou hlínu a začnu ji prosypávat mezi prsty. Pak šáhnu do košíku a začnu zdobit hrob květinami.Červená růže, černá růže, červená růže, černá růže, červená, černá….
Když jsem s tím hotová, otočím se k druhému hrobu. Nad ním se tyčí anděl třináctý. Anděl přátelství.
Tuhle osobu jsem pohřbila nerada, ale ona si o to říkala. Pohřbila jsem ji tu a ona ještě dýchala.Bolelo to a bolet to dlouho bude, ale míň než bolel její povyk na chodbě. Na konec to bylo samý: “ona a ostatní“ a já přestala existovat. Byla jsem pro ni jako…jako stín. Možná to tak nebilo, možná si to jen namlouvám, nevím. Ale tak jsem to cítila. Tak to bolelo.
Zlostně jsem kopla do kamenného náhrobku. Bolest mi projela noho a do očí mi vhrkly slzy. Nabylo to z té bolesti, já si jen vybavila její úsměv, když jsme se mačkaly ve frontě na koncert.
Vybavila jsem si náš první rozhovor. První “klevetění“ o výtvarku. První hlouposti.
Vybavila jsem si její kamarády, pro ní PRVOŘADÉ. Vybavila jsem si naší první, ale ne poslední hádku. Vybavila jsem si poděkování. Její slova, která uměla uštknout jak had.
Připadalo mi to strašně dávno. Ta doba, kdy jsme se bezstarostně smály a ládovaly se čokoládou.
Jako by to teď byl někdo jiný.
Zde pod třináctým andělem leží příčina mého štěstí i příčina mého neštěstí.
Snad by bylo lepší zapomenout, ale já nechci. Chci abych si vždy pamatovala ty jiskřičky v jejích očích. Jiskřičky po kterých zbyl popel.
Aby se na mém hřbitově navždy tyčil náhrobek s jejím jménem. A snad bych jí měla poděkovat.
Poděkovat za to, že mi sundala růžové brýle.
Za to, že mě donutila myslet o věcech, o který by jsem se jinak nezajímala.
Zato, že si se mnou ochotně vyřvala hlasivky na koncertě.
Zato, že jsi mě ochotně poslala k šípu.
Děkuju.
Těch dobrých i těch špatných. Spousta hrobů se jmény, letopočty nebo jen s určitými místy a mezitím třináct soch andělů.
Přejdu podél řady šedivých náhrobků na druhý konec hřbitova.
Tady jsou dva čerstvé hroby. Dva andělé pohřbeni vedle sebe.
První anděl se sklání nad hrobem jednoho chlapce. Postavím košík s květinami na zem a padnu na kolena. Do rukou si naberu mokrou hlínu a začnu ji prosypávat mezi prsty. Pak šáhnu do košíku a začnu zdobit hrob květinami.Červená růže, černá růže, červená růže, černá růže, červená, černá….
Když jsem s tím hotová, otočím se k druhému hrobu. Nad ním se tyčí anděl třináctý. Anděl přátelství.
Tuhle osobu jsem pohřbila nerada, ale ona si o to říkala. Pohřbila jsem ji tu a ona ještě dýchala.Bolelo to a bolet to dlouho bude, ale míň než bolel její povyk na chodbě. Na konec to bylo samý: “ona a ostatní“ a já přestala existovat. Byla jsem pro ni jako…jako stín. Možná to tak nebilo, možná si to jen namlouvám, nevím. Ale tak jsem to cítila. Tak to bolelo.
Zlostně jsem kopla do kamenného náhrobku. Bolest mi projela noho a do očí mi vhrkly slzy. Nabylo to z té bolesti, já si jen vybavila její úsměv, když jsme se mačkaly ve frontě na koncert.
Vybavila jsem si náš první rozhovor. První “klevetění“ o výtvarku. První hlouposti.
Vybavila jsem si její kamarády, pro ní PRVOŘADÉ. Vybavila jsem si naší první, ale ne poslední hádku. Vybavila jsem si poděkování. Její slova, která uměla uštknout jak had.
Připadalo mi to strašně dávno. Ta doba, kdy jsme se bezstarostně smály a ládovaly se čokoládou.
Jako by to teď byl někdo jiný.
Zde pod třináctým andělem leží příčina mého štěstí i příčina mého neštěstí.
Snad by bylo lepší zapomenout, ale já nechci. Chci abych si vždy pamatovala ty jiskřičky v jejích očích. Jiskřičky po kterých zbyl popel.
Aby se na mém hřbitově navždy tyčil náhrobek s jejím jménem. A snad bych jí měla poděkovat.
Poděkovat za to, že mi sundala růžové brýle.
Za to, že mě donutila myslet o věcech, o který by jsem se jinak nezajímala.
Zato, že si se mnou ochotně vyřvala hlasivky na koncertě.
Zato, že jsi mě ochotně poslala k šípu.
Děkuju.