Rychleby, únor 2008
Tak jsem se zase jednou ocitl u své drahé ½ a užíval klidu a pohody. Měla týden volna, byl jsem u ní od středy a nebylo nač si stěžovat. Ovšem, týden utekl jako voda, přišlo pondělí a ona musela do školy. Již doma mě napadlo, že využiji výhodné pozice města Šumperk a vypravím se na výlet, zatímco ona bude ve škole. Nejprve mě napadly Jeseníky, zase. Jenže, zvědavost mi nedala a rozhodl jsem se tak prozkoumat hory mně prozatím neznámé, Rychlebské. Plán byl takový, že pokud budou slušné podmínky, půjdu z Ramzové přes Smrk podél hranic až na Spičák, odkud dojdu do městečka Žulová a následující den pak z Žulové do Javorníku, cestou přes Hraničky, Rychleby a Čertovy kazatelny. Poznal bych tak poměrně slušnou část Rychlebského hřebene a nešlo to jinak, než se těšit. Nikoho s sebou jsem nesháněl, chtěl jsem tuto akci podniknout sám. Rychlebky mi byly z internetu známy jako hory liduprázdné, tak jsem si chtěl užít trošku té samoty, ticha, klidu, moci přemýšlet nad osobními problémy a zároveň zase jednou zakusit ten opojný pocit, že jsem něco dokázal sám. Vyhledal jsem si potřebné vlakové spoje, znovu celou trasu zkontroloval na mapě a do batohu si nachystal vše potřebné, vyjma jídla. Byla neděle večer a bylo na čase jít spát. Již zítra…
Pondělí 11.2.2008
„Lásko, kolik je hodin?“
„4:38“
„Jsem ani neslyšel budík, byl na 4:30, ne?“
„Byl a už zvonil.“
Začalo to nějak divně. Ale byl jsem vzhůru, stihl si v klidu připravit dva krajíce, litr čaje do termosky a i malou snídani. Oblékl jsem si všechno to legrační funkční prádlo, goretexové kaloty, mikinu, goretexovou bundu, prostě jsem vypadal strašlivě expedičně. Co na tom, ještě pořádně zavázat boty, nahodit batoh, rozloučit se a hurá na vlak. Na nádraží jsem stál nedaleko člověka, který měl bundu stejné značky jako já své oblečení (mimochodem, jedná se o jednu nejmenovanou outdoorovou firmu ze Šumperka) a tak jsme se změřili pohledem, usmáli se a dál čekali. V 5:49 už jsem však seděl ve vlaku a „vychutnával“ první metry své cesty. K mému překvapení se mi vůbec nechtělo dospávat a tak jsem očima prořezával temnotu za okny a broukal si, byl jsem totiž ve vagoně osobního vlaku sám. O tři stanice později však přistoupily dvě místní náctileté slečny na cestě do školy a po prvních pár minutách mi bylo jasné, že mám o zábavu postaráno. Vyslechl jsem, jak si obě užily prázdnin, většinu času v hospodách a klubech, popřípadě před televizní obrazovkou s nějakým seriálem. Když si popsaly tyto pestré a hodnotné zážitky, jaly se řešit zápletky a postavy oněch seriálů, které sledovaly a nadále sledují. Celkem jich vyjmenovaly snad sedm. Klobouk dolů, je to výkon, stíhat to všechno sledovat a pamatovat si, oč běží. Když se pak shodly na tom, že první řada Rodinných pout byla nejlepší, jedna z nich zmínila něco o alkoholu. Jak už je u náctiletých zvykem, alkohol je vděčné téma a tak se mohlo bouřlivě debatovat dál. Po patřičně barvitém vylíčení všech blicích příhod (jak ženské) položila jedna z nich do ticha otázku zcela zásadní důležitosti. Vodka nebo víno? Měl jsem co dělat, abych se nerozesmál. Druhá ze slečen ovšem nezklamala a dorazila mě, to když se začala horovat, že blije po obojím, zvláště pak v kombinaci s pivem. To už bylo moc. Pro ujasnění, nejsem abstinent a dobrému pivu (Stella, Plzeň, Hoegaarden) či vínu jistých odrůd (Syrah, Merlot, Cabernet sauvignon, Chardonnay) neodolám, ale podobná kultura je mi cizí. Cesta utekla jako voda v horské bystřině a co nevidět jsem stál na peróně v Ramzové. Obléci bundu, nasadit rukavice a můžu vyrazit. Již z minula jsem si pamatoval, kam se vrhnout, takže cesta na vrchol Smrku ubíhala svižně. Rukavice šly zanedlouho do kapsy, bylo teplo. Do zad svítilo slunce vycházející nad obzorem a bylo krásně. Sněhu sice bylo málo, ale nevadilo mi to, připadal jsem si tak jako na jaře v horách o tisíc metrů vyšších. Netrvalo dlouho a ocitl jsem se na mýtině s krásným výhledem na kopce obepínající nedalekou ves (tradiční označení pro neznámé osady, jejichž jméno je člověk líný hledat na mapě). Slunce zalévalo celou planinu a v údolí se plazil mlžný opar. Sotva jsem se zastavil, abych si užil těchto chvil, uslyšel jsem…ticho. Jediné, co se občas ozvalo bylo pípnutí ptáčka a křupnutí sněhu pod mou botou. Sundal jsem bundu, vyndal čaj, zakousl chléb a kecnul si do sněhu. Magická síla hor, všeobjímající klid a krása. Až když mě začal studit zadek jsem dospěl k rozhodnutí vydat se dál. Nafotil jsem pár snímků, poklidil batoh a vyrazil. Teď mě čekalo stoupání lesem, většinou ve stopách běžkařů. Turistické značení jsem nehledal, cesta byla více než jasná. O to větší bylo mé překvapení, když jsem asi o hodinu později stanul na vrcholu Smrku, na nějž jsem došel úplně jinudy, než vedla značená cesta. Čo už, hlavně, že jsem tu. Opět pár snímků, ale žádné velké vysedávání, byl jsem tu nedávno a čekala mě ještě dlouhá cesta. Podél hranic s Polskem jsem se vydal po žluté turistické značce, věděl jsem, že Špičák je vzdálen 10 kilometrů. To zvládnu levou zadní do tří hodin, i když se chvílemi bořím po kotník do sněhu. Otevřený hřeben za Smrkem byl jednoduše kouzelný. Výhled do Čech i do Polska, slunce nad hlavou, rovinka, nemělo to chybičku. Až když jsem vešel do stínu lesa, začala být trošku zima a hlavně jsem přišel o výhled. Ale největším problémem se ukázala být achilovka, která mě začala bolet. Zatím jen cestou do kopce, tak jsem tomu nepřikládal vetší význam a pozornost, říkaje si, že se to rozchodí. Cesta na Kovadlinu nabízela čas od času, i přes hustý les, který byl jinak všude kolem, krásné výhledy. Tehdy poprvé na mne Rychleby začaly působit tak, jak jsem si je představoval. Útulně. Jako by člověk byl ukryt hluboko v tajemných hvozdech a majestátní vrcholky okolních hor jen v klidu a bezpečí pozoroval. Jak jsem šel dál a dál, přišlo mi, že je něco jinak. No jistě, už to mám, změnilo se roční období. Už nebylo jaro, přišlo léto. Blížil jsem se táhlým stoupáním ke Kovadlině. Sněhu ubývalo a čas od času z něj začal vykukovat vřes, jindy zase kámen…nemusel jsem ani přiliž zapojovat představivost, abych se ocitl o patnáct set metrů nad mořem výš, v krásném vysokohorském létě. Kolem půl jedenácté jsem se pak vyškrábal na samotný vrchol Kovadliny a užasl nad tím, co jsem najednou měl jako na dlani. Najednou mi bylo jedno, že pata bolí čím dál víc. Bylo mi jedno, že mě tlačí čas. Bylo mi jedno, že až tohle všechno skončí, sesype se na mne milion povinností. Bylo mi jedno, že jsem vůl, co si vzal jen jeden litr čaje. Seděl jsem, tělem nechal proudit teplo čaje a naplno vnímal onu chvíli. Vše bylo ještě umocněno samotou. Jedena z těch chvil, kdy se v člověku mísí pocit radosti a vděku. Radosti ze života a vděku, že tenhle život má. Jediný podobný zážitek vynahradí tisíc těch špatných. Mimoděk jsem si vzpomněl na ty dvě slečny z vlaku. Jestlipak ví, že za 33 korun, které mě stála cesta ze Šumperku do Ramzové, mohou mít víc, než dvě piva či jednoho panáka. 33 korun. Dost rozjímání, každému po jeho, patent na rozum ještě nemám. Ač jsem věděl, že zachytit kouzlo téhle chvíle nejde, chopil jsem se fotoaparátu a dva tři snímky udělal. Stejně se sem ještě vrátím. Několikrát. Brzy. Pobalil jsem vercajk a vyrazil vstříc náruči Pekla. Tedy přesněji, Sedla Peklo. Po zhruba kilometru mé cesty se stalo něco nečekaného. Potkal jsem zde člověka. Osamocená žena středního věku, očividně na pohodové vycházce před pondělním pozdním obědem. Vyměnili jsme si krátký pozdrav a sotva se tak stalo, ocitl jsem se v Sedle pekelném. Pozbývalo smyslu déle zde otálet, vydal jsem se, stále po žluté značce, tedy k Břidličnému vrchu. Ač pata neustávala v bolení, cesta mi utíkala rychle. Na Břidličném jsem se jen rychle občerstvil a opět se znepokojil nad povážlivě se tenčící zásobou čaje. Budu se muset mírnit. To není dobré. Slunce pražilo, já mašíroval hore kopcom a pot přibýval víc než bych chtěl. Když jsem vysoptil až k rozcestí pod Špičákem, nalil jsem si do kalíšku jen trochu čaje a jal se ho ředit sněhem. Už cestou sem jsem si dopřál sněhovou zmrzlinu s příchutí jehličí. Ba ne, tak zlé to zas nebylo. Každopádně, rozcestí přede mne postavilo zásadní rozhodnutí. Buď jít po červené do Žulové, a nebo se vypravit po stejné trase, jen na druhou stranu, na cestu dvojnásobné délky, až do samotného Javorníku. Těžko říci, proč jsem se tehdy rozhodl jít do Javorníku. Bolela mě pata, měl jsem málo pití…třeba jsem tušil, že Rychleby v tom člověka nenechají. Každopádně jsem tedy posbíral síly, nabral kurz a… po půl kilometru sešel ze značené stezky. Trvalo zhruba další půl kilometr, než mi to došlo. Pitomče, takhle dlouho značky přece nikdy nevynechávají, tak si ten kopec zpět zase pěkně vyjdi a třeba se z té paty zblázni. Musím říct, že přehlédnout tuhle odbočku bylo snadné a přestal jsem si nadávat. Tehdy to mělo začít být zajímavé, protože tuto trasu očividně zkoušeli páni značkáři projít jen jedním směrem. Pln radosti z opětovného nalezení značení jsem však pokračoval v cestě, vědouc, že mým dalším hlavním cílem jsou Hraničky. Kdybych věděl, že je čas se pomalu rozloučit se sněhem, udělal bych to. Takhle jsem jen vyšel vstříc lesu a sledoval, jak se barva postupně mění, jak mi pod nohama již nekřupe bílé nadělení, ale jen čvachtá bláto. Mé černé goretexové kalhoty najednou začaly vypadat nepatřičně. Ovšem boty vypadaly dostatečně zálesácky. Když jsem si tak brouzdal hromadami spadaného listí, došlo mi, že léto je ta tam. Ty barvy, ta vůně, no jo, už je to tak, přišel podzim. Spadané listí a mokrá zem převzaly nad sněhem naprostou vládu, takže když jsem pak potkal nebývale početnou skupinu turistů, sněžnice na batohu jednoho z nich zcela zahnaly myšlenky na nepatřičnost mých kalhot. Prohodili jsme jen pár slov a já pokračoval dál směrem k Hraničkám. Sotva jsem ale opustil les, dopřál jsem si další vytáčky. Kilometr dlouhá, půl kilometru široká louka…a značka nikde. Dobré, víc jak čtvrt hodiny jsem hledáním nezmařil, ale když člověka bolí pata, každý metr navíc ho štve. Fakt, že směrová šipka byla jen na druhé straně louky mne pak jen utvrdila v domněnce, že značkáři mysleli pouze na jeden směr. Kde však značky vyvolávaly zlost, Rychleby zachraňovaly situaci. Nevěřili byste, jakou radost mi udělal ten krásně osvěžující pramínek, jenž jsem zahlídl z dálky. Po doplnění termosky, několika kalíšcích a malém odpočinku nechybělo mnoho, abych se rozběhl. Zpět na trase, nic nebránilo pokračovat v cestě. Po lesní cestě až do Nových Vilémovic. Tam jsem potkal, k mému překvapení, další živé tvory. Člověk rychle odvykne. Nádherné výhledy, které se otvíraly po překonání této vsi mi znovu vnukly ten pocit útulnosti Rychleb. Byl jsem sice na otevřené louce, kolem mě v nezanedbatelných vzdálenostech kopce, všude plno místa, já široko daleko sám…a přesto jsem se cítil jak v náručí. Nikdy předtím se mi to nestalo. Nikdy. Z tohoto okouzlení jsem byl vytržen až opětovnou ztrátou cesty, to když se nedaleko Červeného Dolu cesta rozdvojila a po značce ani památky. Až nějaká dobrá duše, objevivší se z ničeho nic, očividně poznavší mou zmatenost, poradila, kudy kam. Netrvalo dlouho a mohl jsem si znovu zanadávat. Opět louka, opět jen na jednom konci nasměrováno kudy kam…na tom druhém, pochopitelně. Sakra, nejen, že neustále hledání cesty je dost únavné, ale zároveň se k bolesti paty přidává i zbytek nohy. Koleno, kyčel, obé značně zpomaluje a hlavně bolí. Když se pak na druhé noze ozval kotník a koleno, měl jsem dost. Co čert nechtěl, Rychleby mne znovu vrhly do úžasu. Blížil jsem se ke Kaštanové aleji. Cesta mírně klesala, zleva svah hore, zprava holý svah dole a ze předu krásný pohled na údolí, za nímž se z oparu tyčily kopce. To všechno podtržené sluncem mizícím za nejvyšším kopcem, vůní a zurčením Račího potoka, čerstvou vůní dřeva…dechberoucí malebnost. A to bylo jen obyčejné rozcestí. Tyhle Rychleby. Zaradoval jsem se, že chvíli půjdu po rovince a ještě k tomu vyasfaltované. Zapomenul jsem tak na již dost zlou bolest nohou a mohl vychutnávat to šumění, tu vůni a v neposlední řadě ty ohromné skalní hrady, které se z ničeho nic vynořily po mé pravici. Neměl jsem slov, všechno dohromady to působilo tak magicky, údolí, potok, hory v dálce, pomalu mizící paprsky slunce…a v tom nejlepším přišla další várka úžas-budících scenérií. Vystoupal jsem po krátké cestě až ke zřícenině hradu. Tentokráte se však nejednalo o hrad skalní, toto byl skutečný, lidmi postavený hrad. A tak jako každá zřícenina, i tato, Rychleby, měla neskutečné čaro. Prošel jsem nádvořím, minul ohniště a po pár schůdcích vyšel na zbytky, snad ochozu. Naskytl se mi výhled na celé údolí. V tom se mě zmocnil pocit nesmírné dálky. Všechno tohle dohromady, historická zřícenina, samota, Račí potok, Rychlebské hory…jako bych byl rázem v době největší slávy tohoto hradu, jako bych byl tisíce kilometrů od domova…a přes to všechno jsem se necítil nesvůj, neměl jsem pocit, že mi něco hrozí, neměl jsem pocit, že jsem sám, že jsem opuštěn, pořád to byly ty útulné Rychleby, které mi dávaly pocit bezpečí. Byl to tak zvláštní pocit, přál bych vám si to také vyzkoušet, zažít to. O to víc mě mrzelo, že pokud chci stihnout vlak, kterým se dostanu zpět do Šumperka v rozumném čase, budu muset jít. Stejně je už víc než jasné, že se vrátím. Několikrát. Brzy. Pár fotek na rozloučenou a razím, Čertovy kazatelny čekají. Někdo se nespokojil s házením klacků pod mé bolavé nohy, tak házel do cesty rovnou celé stromy. Jejich překonávání byl zážitek vskutku…intenzivní. Ale posilněn nedávným odpočinkem, nehodlal jsem se vzdát a přes stromy se dostal. Jenže než jsem došel k Čertovým kazatelnám, musel jsem mít obě pěsti zatnuté, stejně jako zuby a držet slzy na krajíčku. Co krok, to skutečně bolestivá zkušenost. Pata, kotník, kolena, kyčle, chodidla, to vše úpěnlivě prosilo, ať již nepokračuji v cestě. Vysoká kilometráž, hrubý terén, propadání se do sněhu, slušná porce převýšení, to vše se neblaze podepsalo na stavu mých dolních končetin. Fyzičku jsem měl dobrou, síly jako lokomotiva, odhodlání jít jakbysmet, ale ta bolest…sakra, tři kilometry z kazatelen, musíš! Tohle byla druhá strana mince. Viděl jsem sice na své cestě mnoho krás Rychlebských hor, ale na jeden den snad až příliš. Urazil jsem další kilometr. Začala se mě zmocňovat deprese. Všude bylo šero. Stromy byly velké a šeré. Hory v dálce byly ještě větší a minimálně stejně šeré. Má mysl byla šerá. A v tom se objevil Sv. Antonín, uprostřed holých stromů, na malém vršku, ve všem tom šeru, ač malý, vypadal hrozivě. Nejsem pobožný, ale úctu ke svatostánkům, ať už jsou sebemenší, chovám. A zvláště pak ve chvílích vypjatých, vyčerpávajících, bolestivých…právě jako byla tahle. Vyšel jsem z lesa a ocitl se na silničce. Z obou stran byla lemována alejí, za níž se rozléhala pole. Kráčel jsem po ní, jako bych se vracel domů z boje. Věděl jsem, že od cíle mě dělí necelé dva kilometry. Už žádný terén, žádné kopce, jen rovina a asfalt. Byl jsem za to rád, měl jsem opravdu dost. Musel jsem se však zastavit a otočit. Nebyl sice ještě u konce, ale za tak krásný den se sluší někomu poděkovat. Opar pohltil všechny kopce hor, slunce bylo skryto…šeré. V duchu jsem poděkoval. Bylo za co. Opět jsem vykročil a za necelou půlhodinku dorazil do města Javorník. Nezbývalo, než najít nádraží. Nepamatoval jsem si, v kolik mi přesně jede vlak, ale tušil jsem, že v pět dvacet pět nebo čtyřicet pět. Měl jsem pár minut nazbyt a radost, že jsem to stihl všechno, aniž bych nějaké ze zajímavostí po cestě nevěnoval dostatek času. Až když jsem dorazil na nádraží, zjistil jsem, že vlak nejede ani v dvacet pět, ani ve čtyřicet pět, nýbrž v nula pět. Naštěstí i v šest nula pět, což mi dalo tři čtvrtě hodinky na návštěvu hospody, kterou jsem zaregistroval cestou na nádraží. Slušný podnik, pár stolů, jeden z nich obsazen místními, na výčepu cedulky Holba, Gambrinus, Pilsner. Kývnu na výčepního, sednu za bar.
„Jednu Plzeň.“, povídám.
„Plzeň není.“, povídá.
„A Gambáč, máte?“
„Ten jo.“
„Tak ten.“
Zůstal jsem u jednoho kousku, ale přišel sakra vhod. Když bylo na čase vypadnout, zmerčil jsem vzadu několik Studentských pečetí. Jednu jsem si objednal a trošku se zakuckal, když mi výčepní sdělil, že stojí 51Kč. Neměl jsem náladu skrblit, zaplatil jsem a vypadl. Později jsem si říkal, že asi obsahuje místo želé slzy jednorožce nebo Fénixe, jinak si nedovedu tu cenu vysvětlit. Ale což, žijeme jen jednou a já ji vážně potřeboval. Dost mi pomohla na cestě vlakem zpět do Šumperka. Věru, trvalo to stejně dlouho jako z Prahy, tři poctivé hodiny. Většinu z nich jsem proklimbal a v pravdě byl rád, když jsem se z nádraží za pomoci mé lepší ½ dostal do vany a postele.
Pár slov k horám samotným? Rychleby jdou, podle mého, charakterizovat těmito několika slovy. Intimní. Magické. Útulné. Jsou neskutečně příjemným místem pro srovnání myšlenek, regeneraci duševních sil, získání nezapomenutelných zážitků. Máte neustále pocit, že jste v ochranné náruči tohoto vlídného pohoří. Jsou tajemné, rozmanité, v ničem nejdou do extrémů a vždy nechávají rozehrát vaše struny fantazie, neservírují vám své krásy tak okatě jako jiné hory, avšak skrývají je pro ty, kteří stojí o to je vidět. Navštívil jsem je poprvé, tedy když nepočítám první výlet na Smrk z Ramzové, i když už ten se mi velmi líbil, a už teď vím, že je musím poznat více. Je to, jako bych projel po dálnici D1 z Prahy do Brna a řekl, že znám každou vísku po cestě. Neznám, viděl jsem sice po cestě dost, ale zbývá toho prozkoumat tolik.
Co se týče výletu, ten bych příště udělal jinak, resp. držel bych se původního plánu jít na dvě etapy, nejlépe ve směru Javorník - Ramzová. Určitě by to bylo příjemnější. Ale už teď plánuji cestu podstatně delší, než dvoudenní, myslím, že Rychleby si ji zaslouží. Více v rubrice „Plánované výlety“