kronika obce Hrádek

Pod Novým dvorem na jižní straně se v 50. letech min, století pěstovalo větší množství moruší a konaly se zde pokusy s chovem bource morušového. S druhé strany Nového dvora severním směrem se pěstovaly v několika řadách ovocné stromy.

Pod novým zámkem přes cestu stojí menší zahrada, která patřila k zámku, lidově zvaná " rajčůr." Byla to bývalá jízdárna - reitschu- le. Kolem dokola zahrady byla vysoká kamenná zeď, směrem k zámku bylo průčelí zahrady kombinováno kámen - dřevo, uprostřed byla dřevěná vrata. Před zahradou u cesty stály čtyři velmi staré kašta­ny. Mezi kaštany byly umístěny dvě alegorické sochy, tesané v pís­kovci. Uvnitř zahrady - rajčůru byla při vnitřní straně zdi kolem dokola vybudována dřevěná krytá jízdárna, kde některá z mladých šlechtičen si na jezdeckém koni krátila- dlouhou chvíli. Zde do rajčůru se také pouštěli hříbata k proběhnutí.

V roce 1864 se při přístavbě kůlny v rajčůru poblíže školy našlo 7 popelnic 35 cm vysokých. Popelnice měl pak u sebe spisova­tel František Pravda v domku v chodbě na skříních. Ke konci svého života je daroval hrádecké škole. V roce 1922 byl předán 1 exemplář popelnice sušickému museu, údajně učitelem Pickou, který na hrádec­ké škole učil. Ostatní poplenice se ztratily, neznámo kam. Pokud

já si pamatuji, stála ještě v roce 1925 ve IV.třídě obecné školy větší část popelnic na skříni. Nález potvrzuje, že toto místo na návrší; má svou'nejstarší historii Hrádku.

Při bagrování stavební jámy v roce 1978 pro školku, byla v horním rohu vpravo v rajčůru odkryta hluboká studně zpevněná kamenem. Ve spodní části studně byla voda. Studně byla zasypána.

V dolní části zahrady - rajčůru byly při úpravě její části na dětské hřiště nalezeny dvě sochy, které původně stály před jízdár­nou. Sochy byly však již bezhlavé, skoro bezruké, značně otlučené. Našli se v Hrádku pamětníci, kdy jako děti uráželi ze soch kousky pískovce a třením o sebe dělali z nich " posejpátko " na vysušování inkoustového písma místo dnešního psacího papíru. Také se tomu místu říkalo " na posejpě vytloukal se zde prášek na nádobí.

Sochy pak byly opět spuštěny do země a zaházeny.

Další větší objekt, který patřil k zámku, byl teletník. Od vjezdu do dvora byla po pravé straně prostornější stáj pro telata.

Na zadní straně dvora byly pod střechou-uskladněny vozy, různé hospodářské nářadí a pod. Po levé straně od vrat bylo několik bytů, většina pro panské kočí.

Nad železniční tratí za závorami při cestě do Svojšic je zděný ovčín, který též patřil k zámku. Uvnitř byl klenutý, měl dvě řady sloupů a tři oblouky. Později bylo strženo klenutí a usadily se vrata se stran. To se stalo pravděpodobně při požáru ovčína, který měl před tím šindelovou střechu.

Stodola za ovčínem, která též byla majetkem zámeckých pánů, by­la postavena později. Byla stavěna ze dřeva na kamenných základech. Po druhé svět. válce celá vyhořela.

Že hrabata rodu Desfoursů byli nejen bohatí, neboť vlastnili několik panství, ale byli však i zbožní, jak dokládají stavby několika kaplí.

Kromě sochy sv. Jana Nepomuckého s erbem Desfoursů, posta­veného u silnice k Sušici v roce 1726, byla v areálu zámku v Hrádku postavena barokní kaple v roce 1775. Na Odolence postavi­li

Desfourští kapličku v barokovém slohu v roce 1748. Půvabná

kaple byla postavena Desfoursy až v jižních Čechách u Radenína v roce 1732, zasvěcená sv. Barboře. Fresky zde zobrazují život sv. Barbory. Čtyři fresky představují poslední věci člověka: smrt, soud, nebe a peklo. Brána postavená na oblaku s klečícími posta­vami vyjadřuje malířovu představu, která je blízko duchovnímu světu.

Hrabětem Desfoursům patřilo kromě hrádeckého panství také panství velhartické, dále Defurovy Lažany u Horažďovic ( tento zámek vzni­kl přestavbou renesančního objektu v 19. stol ),panství Lounína a Tmáně u Berouna.

Je třeba ještě připomenout, že hrabě Jan Ferdinand Desfours vlastnil velmi známý objekt, který patří k pražským chráněným architektonickým památkám. Je to Michnův letohrádek, zbudovaný v letech 1715 - 1720. Stojí v pokračování ulice Ke Karlovu, v sousedství Patologického ústavu Karlovy univerzity. V dobách, kdy;.tento architektonický skvost pro hraběte Václava Michnu z Vacínova navrhl, architekt Kilián Ignác Dientzenhofer a dílo bylo dostavěno, byla tato místa plná krásy zahradnického a umě­leckého umu a poklidné pohody. Hrabě Michna dal tento stavitelský skvost postavit pro svou krásnou milenku. O nádherný vzhled in­teriéru letohrádku se postaral malíř Jan Ferdinand Schor a kamenné plastiky vyšly z dílny Matyáše Bernarda Brauna. Jsou datovány do roku 1730. Zahrada, sloupy rozčleňující železnou ohrad- ní mříž a vymezují také vchod z ulice do zahrady i samotné průčelí letohrádku bývaly bohatě vyzdobeny sochami a soškami. Letohrádek měl velmi pohnutou minulost. V roce 1715 prodal zahradní pozemek hraběti Michnovi měšťan Josef Línek. Hrabě Michna pak zde nechal postavit zmíněný letohrádek. Po Michnově smrti v roce 1729 koupil letohrádek za .10 000 zlatých hrabě Jan Ferdinand Desfours. V jeho majetku byl letohrádek do poloviny 18. stol., takže pravděpodobně jeho synu Bedřichovi již nenáležel. Po hraběti Desfoursovi mělo letohrádek v? držení mnoho majitelů. V současnosti je budova sídlem Musea Antonína Dvořáka, českého hudebního skladatele, virtuosa a pedagoga.

Vrchnostenské soudy - rychtář

Města i městečka měla v minulých dobách značnou soudní pravomoc. Takže i Hrádek ( do 30.1eté války městečko ) mělo na svém sídle panství soud. Jednání soudu bylo zaznamenáváno v knihách zvaných černé, nebo také smolné. Bohužel v hospodářském archivu hrádeckého panství z kterého jsou jen kusé záznamy, se smolná kniha nenašla.

Na všechny přestupky byly přísné tresty. Zločiny, kromě malých výjimek se trestaly smrtí . Velmi užívaným trestem bylo vypovězení z kraje a země. Naši předkové trestali poddané nejen vězením a pokutami, ale i bitím, mrskáním a vypalováním potupných znamení.

K trestu poddaných byly využívány různé mučící nástroje, jako dře­věný osel, kláda a trdlice.

Trest smrti byl vykonáván různým způsobem. Postiženého věšeli, stínali, lámali kolem, čtvrtili, za života pálili, nebo zakopávali. Před popravou bylo prováděno mučení, kterým nutili obžalovaného, aby se přiznal k činu a vyzradil spoluviníky. Soud se konal v sídle panství, tvořil jej panský úředník, později práva znalý rych­tář s přibranými konšely, kterých bývalo osm až dvanáct.

V roce 1361 ustanovil Karel IV., který založil hrad Kašperk, aby ten, kdo Kašperk bude držet, měl popravu a soud kraje prácheňského, kaní Hrádek také patřil. Václav IV. ustanovil v^roce 1405 Jana z Hradce a Velhartic jako popravce pro kraj prácheňský. Byly tedy v témže kraji popravy na Kašperku, Velharticích, pravděpodobná taká v Sušici a v Horažďovicích. V roce 1804 bylo hrdelní právo, které bylo před tím v Sušici, přeloženo do Písku.

237. Hrádku na panství byli delikventi zavíráni ve starám zámku v přízemí vpravo (dnes bydlí Hojdl a Šmíd), kde byla šatlava, dále pak v zámecké věži, dle jiných pramenů v baště v panské zahradě byla'zřízena šatlava. Ve starám zámku je sklepení, kde prý byla hladomorna a našly se zda lidská kostry. Protivnou a nenáviděníhodnou osobou venkovského lidu byl dráb. Posledním drábem před zrušením poddanství v roce 1848 byl Jílek, děda Vojty Jílka za zámku. Byl to velký a silný muž, bývalý voják. Měl právo nosit hůl a také ji použít k potrestání za doby roboty. On často vyplácal a trestal z vlastní moci a vůle, když někdo, třeba na robotě se nezachoval a jemu nevyhověl. Tím 'si pak nejvíce uškodil. konstituce ho přivedla o službu a lid mu nepřál, dokud byl živ. Dráb Jílek uměl také dobře bubnovat, zabubnoval si jako komediant, když bylo třeba něco vyhlásit, bubnováním svolával robotu pěší a potažní do práce. Jemu byla svěřena dohlídka na šatlavu a odevzdána mu byla pouta na ruce a nohy tuláků, zlodějů a rebalantů, když se dostali pod jeho. vrchnostenská právo. Poslední dráb na panství hrádeckém dle ústního poddání umíral 3 dny prý jako trast za to, že poddané trýznil. Neměl to taká lehká, aby se pánům zachoval. Při svolávání na robotu vyvolával po bubnování na hradě."Obuj botu na robotu!" Taká k tomuto účelu se používalo zvonku, umístěného na starám sámku.

Taká později starý Berka (Stanislava Berky praděda) ohlašoval chození na robotu hulákáním na starám mostě: "Do Píchadel na robotu" 1 Při návštěvě na poli se to neobešlo bez líbání rukou- od šafáře Berky a jeho ženy.

Rychtář a konšele, kteří stáli v čele obce, měli válkou pravo­moc. Byli navrhováni a schvalováni vrchností. Ale jen rychtářský úřad přinášel s sebou nějaká výhody. Rychtář byl zpravidla od roboty osvobozen. Za starých časů bývalo rychtářskou povinností vvslati včas do boje zbrojního pacholka. Těmito výhodami byl rychtář povýšen ve vesnici nad ostatní občany, nad kterými měl dohlížet, aby dobře hospodařili a v ničem vrchnosti neškodili. Všichni spoluobčané ve vsi byli povinni rychtáři, náležitou úctou a poslušností. Svá stížnosti mohli podávat vrchnosti jediná prostřednictvím konšelováno práva. Kdo byl zavolán před právo, zůstal u dveří stát se sejmutou čepicí a čekal, až bude osloven. Potom předstoupil blíže ke stolu a začal svoji obhajobu slovy;

"Pane rychtáři, páni konšelé a celá konšelská právo....". Kdo žaloval musel předem složití tak zvané "právní", obyčejně 2 - 5 zl., o které se rozdělilo "počestné právo" - rychtář a konšelé. Vyhrál -li žalobce, vzal si peníze položená k "právu" a "právné"platil obžalovaný.

O pořádek v obci pečoval "pořádník", který obstarával pochůzky mezi vesnicí a vrchností a vyřizoval rozkazy rychtáře.

Odznakem hodnosti rychtáře bylo rychtářské právo. Byla to delší hůl, buď dřevěná, nebo spletená ze silných dobytčích žil. Objevil se při výtržnostech rychtář s "právem", všechno ztichlo.

Kdo byl "právem" udeřen, ztrácel čest.

Každá obec měla svojí pečeť se znakem. Pečetí se ověřovali různé zápisy. Bylo jich užíváno až do poloviny 13.století. Hrádecká obec měla kulaté razítko: Obecní úřad-Hrádek-Desfours.

Zvony

Dle ústního podání býval zvonek na starém zámku.

Na zámecká věži byl zavěšen zvon od administrátora hrádeckého panství Matyáše Benjamina Koslera s názvem "Concordia". Dále měl nápis: Lásku hlásim, mrtvých želím cd M.B.Koslera I.J.V.C. plnomocnjka 1822 Swornost Bděla lásku máti Ant.hraběnky Desfours dcer gegji Adlety, pak Františky prowdané toho roku za Car.

Strumfedek swob. Pana z Oppenveileru oba pamgucjch na Hrádku a Welharticjch. Gegosem zu Prag von Karl Bellmann.

Ozdobou na zvonu byl ukřižovaný Kristus. Zvon byl 0,52 m vy­soký, v průměru 0,7.0 m, vážil 130 kg. Rok ulití 1323 .

4.září 1915 bylo c.k. vojenským velitelstvím v Praze nařízeno sejmutí zvonu ze zámecké věže k vojenským účelům.

Baron Henneberg - Spiegel dal sejmouti s kaple na Odolence malý zvon, vážící 5 kg a přenésti jej do Hrádku jako náhradu za zrekvírovaný zvon. Zvon však nedal pověsit na školní věžičku, nýbrž jako svůj majetek na zámeckou věž. Odtud se rozléhal poměrně jako' slabý hlas.

Spolumajitelka velkostatku paní Anna Henneberg - Spiegelová dala pak svým nákladem zhotovit nový zvon o váze 106 kg. Nový zvon byl 25.července 1936 na zámeckém nádvoří vysvěcen biskupským vikářem Motlem, farářem ve Velharticích a pak dopraven na zámeckou věž. To obstarali hasiči sboru velkostatku. Druhý den putoval opět na své dřívější místo na věš odolenské kaple. Dlouho však nový zvon svému účelu nesloužil. Za 2.svět. války byl němci použit k válečným účelům, takže zámecká věž byla opět bez zvonu.

Po okupaci byl z pohraničí (z nicovského kostela za Kašperskými Horami) převezen zvon a zavěšen na zámeckou važ. Při zřícení věže byl neporušený zvon uložen zatím v panském mlýně a pak (v roce 1981) zavěšen na věž zbynického kostela.

Na staré obecná škole v Hrádku byla. věžička, kde byl zavěšen zvon, vážící asi 20 kg, na kterém se zvonilo před zahájením vy­učování, klekání, hodinky, při pohřbech a pod. V 1. svět. válce byl jako mnoho jiných zvonů zrekvírován pro válečné účely. Než byl zvon ,ze školy sejmut, zvonil na poslední cestu starému Pátlíkovi (Kníže čp. ) .

V roce 1942 bylo nařízeno pořídit soupis zvonů na Zdouni a ve Zbynicích. Formuláře byly vyplněny v tom smyslu, že se neví, z jakého materiálu zvony byly zhotoveny. Tím byly pravděpodobně zachráněny.

Jak již bylo řečeno, zvony na Zdouni a ve Zbynicích byly za 1. a 2. světové války zachráněny.

Na zdouňské věži visí dva zvony. Ten větší váží 350 kg, jeho průměr obnáší 85 cm. Jméno zvonaře není známo, ani není označen rok odlití. Dle písemných pramenů byl tento zvon odlit ve 14. stol. Na zvonu je nápis: ( písmo gotické ) Mateus + Lucas + Matous +

Johannes

Podoba písmen na větším zdouňském zvonu:

Druhý zvon na Zdouni je menší, jeho váha jest 90 kg; jméno zvonaře není známo. Roku ulití zvonu je 1402. Na zvonu je nápis ( gotickým písmem ): 2. Maria Regia Pia - Anno Domin M CCCC II dne R. Pod nápisem je gotická ozdoba. Při porovnání písma na obou zvonech je patrno, že větší zvon je starší. Dole náčrtek ozdoby na menším zdouňském zvonu:

Na farním kostele ve Zbynicích jsou zavěšeny tři zvony. Největší z nich váží 300 kg. Rok ulití ani jméno zvonaře není známo. Zvon má v průměru 82 cm.

Druhý zvon váží 270 kg a v průměru má 78 cm. Rok odlití 1523. Tento zvon zhotovil zvonař Jan Konvarz. Na zvonu je nápis ( písmo, gotické ): Ave Maria, gratia plevia Donvinus teorum.

Třetí zvon váží 40 kg, má v průměru 39 cm. Rok ulití ani jméno zvonaře není známo.

U prvního a třetího zvonu nelze nápisy přečisti pro nepřístupnost ke zvonům s nebezpečím života.

Popis obce

Za panování hrabat Desfoursů se jmenoval Hrádek Desfours. Staré školní pečetidlo., které hrádecká škola vlastní, má název:

Obecná škola v Hrádku Desfours. Obec nemá pojmenované ulice. Jen místní názvy určují její části. Řeka rozděluje obec na dvě části.

Na pravém břehu je tato část obce nazývána "Zářečí^“ ( za řekou ), na levém břehu prostě " ves“. Lidé ze Zářečí chodí do Vši a nao­pak. Ves je základem obce a je místem, které se postupně tvořilo kolem tvrze. Jsou zde staré selské usedlosti i chudina, řada starých chalup, které obepínají celou stranu kolem zámku od západu až k východu. Byli to chalupníci, kteří zde žili, či spíše živořili. Původně zde bydleli mušketrýři, kteří měli chránit tvrz. V místech, co byla postavena školka, je střed obce, jak také napovídá nález popelnicového pole, nalezeného v "rajčůru".

K rozvoji Zářečí přispěl hlavně nedostatek vhodných stavebních míst ve Vsi, pak také jistě ještě silnice vedoucí od Sušice ke Kolinci a pak také nádraží.

Ve vsi na nejvyšším místě se vypíná zámek s přilehlými hospodář­skými budovami a zahradami. Nevelké volné prostranství je na východ před zámkem, kde stávalo hasičské skladiště. Poblíž stojí stará barokní socha sv. Vincence, lidově zvaná " U Vincenci." V prostoru pod sochou sv. Vincence se říká " Pod kovárnou " ( s krátkým a ), kde bývala dlouhou dobu kovárna. Dle ústního podání stával poblíž klášter. 0 tom už jsme se zmínili ve stati starého zámku.

Ulice od návsi pod zámkem dolů až k cestě ke Zdouni se jmenuje prostě " Ulice ". Posměšně se jí říkalo "Ulice panská ", protože po obou stranách bylo stavení sedláků - pánů. Mají stavení čelem obrácené do ulice, vedle jsou vrata do dvora. Ve dvoře jsou hospodářské budovy a za nimi jsou pak většinou zahrady. U málo bu­dov jsou již jen známky po ozdobných štítech lidového baroka. Po požárech jsou jich většina opravena do dnešní podoby. Všimneme si jen štítu u čp. , který si z části původní podobu zachoval.

Pokračování selských stavení je při pravé straně cesty ke Zdouni a při cestě k " Plátenicím“.

Jak už jsme se zmínili o malých chaloupkách, krčících se kolem zámecké zahrady, je lidový název u chalup výše položených " Na hradě ", níže položených " Pod hradem ". Někdy se tomuto místu ří­kalo také " Na baště ". Když starý Joza z čp. byl malým chlapcem, hrál si na baště s Františkem Kovaříkem a vyhrabali odtud meč dlouhý asi 1 m s ozdobnou rukojetí. Odevzdali jej baronovi, ten dal každému 2 zlatky. Pod zámeckou zdí nad čp.32 se našly lidské kostry a byly pak uloženy na Zdouni. Od starého mostu vede mezi čp.

32 a 33 úzká ulička zvaná lidově „rejnička " a dále pod zámeckou zdí. Cestičku dal upravit před okupací starosta Hubert a terasovitě byla kostkami vydlážděna.

V Zářečí jé možno se zmínit o stavení pod železniční k Sušici, kde se říká " V sejpkách "nazvaného podle bývalé sýpky upravené na obytné staveni. Sýpky byly zakládány v době panování Marie Tere­zie, která je nařídila zřizovat po období hladu, který nastal po velkém suchu.

Část domků ke Kašovicím nemá zvláštního pojmenování. Doptáte se pouze " K nádraží " nebo "U nádraží". Co byla stará pošta čp.

97 byla zahrada. Domek pak nechal vystavět starý Berka šafář. Také u Koželoušků ( čp. 53 ) byla před tím jen zahrada. V chalupě čp.

( bydlí Skala ), byly před tím stodoly , které se pak upravily na byty.

Prostor nad stavením čp. 57, kde se říkalo "U Těžkejch" směrem k železniční trati se nazývalo "V kole." Tam stávala chalupa, která před stavbou železnice byla zbourána. Tomuto místu se také říkalo "Na Ajsce". Tam, kde je umístěna chalupa čp. 83 "U Minorýtů", bydlí Brejcha a "U Filipů" ( Joza ), se lidově říká "V klínu". V místech, kde je chalupa (čp.54)"U Kazdů“( bydlel Trš ) se říkalo "Na Moravě".

Samoty byly v Hrádku dvě. Jedna ke Zbynicům se nazývá "Nový dvůr", druhá byla v lese Háj na Svatoboru, kde byla hájovna, která vyhořela.

Dále je možno uvést několik chalup pod hrází zámeckého rybníka, kde tomuto místu se lidově říká "Na sázkách."

.Vedle chalupy "U Těžkejch" (čp.57) stála ještě došková chalu­pa "Gargroje" čp.56. Kromě těchto dvou chalup nebylo v okolí nic.

V místech, kde jsou nyní pozemky zastavěny (Joza, Brejcha ) nalé­zala se "Pastejřojc louka". Byla to louka, kterou měl místní pastýř pronajatou od obce.

K doplnění ještě připomínáme. Co bývala chalouka u Ebertů (čp.90) se říkalo "V boudě". Starý Ebert (Karla Eberta dědeček) v době řádění cholery pochovával nebožtíky. Za tuto službu mu baron Sturmfeder dával zdarma celé dráhy (hrůbata). On si vzal jen část, že si tam postaví boudu.

Nad železniční tratí nad nádražím, za domkem Dr.Důry se říká;

"Na vápenkách."

Co stála "Šulcojc" chalupa, která se pak zbourala ( naproti Matejčků ) se říkalo "Na valše". Do těchto míst tekla ze řeky stoka, kde se "valchovalo" prádlo.

Vedle později postaveného stavení "Hubáčkojc" (čp.71) se ří­kalo "V pazderně." Tam stála pazderna na sušení lnu, která vyhořela.

V místech nyní posledního stavení k Vodolence se říkalo "V po- hodnici." Zde sídlil starý rod pohodných.

Za touto chalupou bylo ještě jedno stavení. Říkalo se tomu "U Zahradníků." Zde bylo zahradnictví. Stavení vyhořelo.

V místě pod železnicí, kde je pozemek zastavěn čp.83 (Joza, Brejcha), byla "Pastejřojc louka."

Stará lidová architektura v Hrádku se omezila do současné doby již jen na několik stavení. Stalo se to zejména tím, že obec stihlo v minulosti několik velkých požárů, které na příklad zachvátily celou ulici od hospody (Pod Svatoborem) až ke staré poště (čp.97) a dále celou selskou ulici.

Dům čp.25 představuje typ špýcharového domu z konce 18.stol. Ojedinělým typem špýcharového domu s vlastním uspořádáním je pak čp.22. Oba tyto domy jsou v seznamu objektů památkově chráněných. Renesanční stavbou je čp.68 s renesančními klenbami a barokními úpravami, pod valbovou šindelovou střechou. Barokního původu je i mlýn (čp.87), upravovaný v polovině 19.stol., kde se zachoval ma­lebný barokový štít. Je nutno se ještě zmínit o chalupách čp.33 z dřevěných otesaných klád, stropy jsou též dřevěné z ručně ote­saných fošen.

Obec Hrádek leží po obou stranách říčky Pstružné, v mělké a ši­roké kotlině, 4km severně od Sušice. Střed obce je vystavěn na štěrkovitém nánosu Pstružné, severní část na mírné skalnaté vyvýšenině a jižná část na mírném svahu úpatí Svatoboru. Nadmořská výška obce Hrádku činí něco málo pod 500 m n.m. Podle údajů kata­strálního měřičského úřadu v Sušici z roku 1938, činí celková plocha hrádeckého katastrálního území 723 ha, 62 a, 66m².

Říčka Pstružná

Obcí Hrádkem protéká říčka Pstružná. V některých novějších mapách jest uváděn název Ostružná. Název Ostružná uváděná na ně­kterých mapách pochází z roku 195 3 a je odvozeno od vrchu, který před vtokem do Otavy pod Sušicí obtéká. Ale i v některých nových mapách se užívá název Pstružná, jako na př. mapa Šumavy z roku 1985, kterou vydalo nakl. ČTK - Pressfoto Praha 1, Haštalská 14. Názvu Ostružná místní obyvatelé neznají. Snad jen cizí návštěvník, který toto pojmenování vyčetl z novější mapy.

Pstružná sbírá prameny pod horou Javornou a Svinenským vrchem, proto při horním toku se mu říká Svinenský potok (Svinský).

Značná část jeho toku provází silnice. Pstružná se honosí hezkými přírodními partiemi, od divokých skal k členutým meandrům v listnatých změtích. Turisticky je vyhledávána od Čachrova. Od něho k Velharticím teče ještě jako potok. Vroubí jej údolí a provázejí střídavě listnáče i jehličnaté lesy. Pod Velharticemi vytvořila Pstružná úzký, skalnatý, zalesněný žleb. Za Velharticemi, od rozcestí silnic ke Kolinci přechází Pstružná v říčku, jež se vi­ne v širším údolí. Sledují ji lesy, místy i skály. Říčka mohutní, písčité nánosy se stavějí do cesty. Údolí se mělčí,' tok meandruje, běží třeba, několika rameny, pás listnatého lesa se jako had stále kroutí po obou březích. Od Kolince dostává zase říčka jiný ráz.

Řeka teče skupinami stromů, kopce se rychle střídají a rozestupují, Pstružná spěchá k ústí. Jako poslední stráž se k ní naklánějí na pravé straně pozvolné svahy Svatoboru s vrchem Hrádek (576m n.m.)

2km sev. od Sušice. S druhé strany se zdvíhá do výšky 550 m n.m.' vrch Ostrá. Za sušickým nádražím se Pstružná vlévá do Otavy.

Krajině podél Pstružné se říká Svatoborská vrchovina.

Je nutno připomenout, že Pstružná měla také pohnutou historii. Klatovští měli odedávna nedostatek vody. V 16.stol. tajně kopali nedaleko Nemilkovského hamru vrchu ke straně Oulozské, aby více vody teklo do Drnového potoka ke Klatovům. Po mnohých půtkách bylo to Klatovským pak zakázáno.

Vody Pstružné a některých jejích přítoků točily kola různých zařízení, především mlýnů. Tak např. ve Velharticích hnaly vody Pstružné 1 papírnu a 1 koželužnu, v Nemilkově a y Luhu u Sušice poháněla hamry, dále pak 14 mlýnů,a to ve Svinném 1 mlýn, 2 v Buchru, 1 ve dvoře Seewiesenském, 1 v Pošingrofském, 1 v Kunkovicích,1 v Nemělkově, 2 ve Velharticích, 1 v Puchverce, 2 v Hrádku, 1 v Tedražicích ( podzdouňský ) a 1 v Dobršíně. Zde býval mlynářem Valdman z čp. Dále byl 1 mlýn (Janouškojc) na Kalném potoce a 1 mlýn v Milínově při Milínovském potoku. Dnes ovšem již nikde se žádné mlýnské kolo neotáčí. Některé budovy a zařízení jsou likvido­vány, nebo stojí bez užitku.

Z větších přítoků Pstružné je možno uvésti Kalný potok pramenící v Přestanic, spojuje se s několika potůčky a z pravé strany l,5km před Hrádkem se vlévá do Pstružné. Milinovský potok, jehož prameny začínají pod Čeleticemi, ústí do Pstružné před Velharticemi.

V Kolinci byla papírna na výrobu ručního papíru. Jan Adam Tauer koupil v roce 1786 od kolineckého statku mlýn v Kolinci, aby v něm zřídil papírnu. Musel se ale zavázat, že bude značit papír znakem hraběte Fr. Taaffeho ( ruční papír - průsvitka ).

Sejpy - rýžování zlata

Rýžovnická pole při říčce Pstružné se v jejím horním toku roz­kládá na březcíh kolem mostu při silniční odbočce na Hlavňovice. Sejpy - hromada štěrku a písku až několik metrů vysoké, zabírají značnou plochu v lese i na pasece. Další velké sejpové pole lze ještě spatřit po obou stranách říčky pod Kašovicemi a to v lese Antonka, dále jsou rozsáhlé sejpy nad a pod Hrádkem. Velké shluky sejpů jsou ještě patrny pod Zdouňským kostelem po obou stranách říčky a dále ještě při dolních staveních v Tedražicích.

Při spojení obou řek Otavy a Pstružné jakoby dávní rýžovníci znásobili své úsilí, rýžovnické kopky se zde hromadí více než kde jinde a tvoří vlnité kopce značných rozměrů. V sušickém museu mají rýžovnické nářadí a rýžovací dřevěné .necičky z Volšov.

Od 1. světové války sejpy pomalu mizí a to jednak získáváním říčního písku a v poslední době mechanickým dobýváním štěrku na stavby a na úpravu silnic, jako na příklad z levého břehu Pstružné pod Kašovicemi.

Ještě štěstí, že se nám snad podaří uchovat pro příští pokolení neporušené sejpy v místech, kde jsou přilehlé břehy.zalesněny, jako je to např. v lese Antonce.

Původ zlata v jihozápadních Čechách souvisí s- geologickým vývo­jem českého masivu, při jehož vzniku se v horninách vytvořily zla­tonosné žíly zarostlé do křemene. Větráním, odplavováním i jinak se žíly dostaly až na povrch. Malinké částečky zlata se uvolnily v podobě zrníček nebo destiček, zlatinek. Těch se zmocnila voda, zanesla je do potoků a řek, ty pak přinesly vzácný kov až tam, kde se v rovinách a záhybech začaly tvořit náplavy. Tak vznikala nale­ziště dvojího druhu. Původní ložiska v horninách, žíly v různých hloubkách pod povrchem země, z nichž se zlato dobývalo dolováním a pak se vyskytoval žlutý kov v naplaveninách, odkud se získával rýžováním. Tento způsob byl snadnější a proto také je doložen dříve než dolování. Technika se časem vyvíjela a zdokonalovala. Nejdříve stačila dřevěná mísa, kterou rýžovník pohyboval pod hladinou tekoucí vody, aby odnesla kaly a písek a zanechala na dně těžší zůstatek - zlato. Později se nahradila mísa jámou a bednou, kterou škvírami mezi prkny protékala voda se stejným úkolem, t.j. oddělit písek od kovu.

Jihočeský archeolog B. Dubský objevil u Modlešovic na Strakonic­ku vyzděnou jámu, kde se zlato zachycovalo do otýpek konopí, nebo ovčího rouna. K nářadí patřil splav, tj. dřevěná deska s příčnými latěmi. Ta se postavila jako nakloněná rovina, přiváděla se na ní tekoucí voda do které se házel materiál, který se zachytil za latěmi, kde se znovu propíral, až se získalo čisté zlato. Tímto způsobem se rýžovalo na řece Otavě a její přítocích, jak to dosvěd­čují četné sejpy, neboli hrůbata. (hrůbata = česky. Slovo sejpy je původu německého, sejfen - mydlit, rýžovat ). Hrůbata jsou dnes zarostlé kopečky jaloviny, kterou rýžovník vyházel, než nara­zil na vrstvu.

S rýžováním zlata na Otavě a její přítocích se začalo dávno před tím, než do země přišli Slované. Již od 5.stol. před n.l. získávali zlato v jihozápadních Čechách Keltové. Aspoň nálezy jejich šperků a mincí to dosvědčují. Písemné doklady o rýžování zlata pocházejí sice až ze 13. a 14. stol., kdy těžba zlata byla

nejúspěšnější, ale četné sejpy svědčí o historii daleko starší a ta navazuje na dobu Keltů. Velký rozvoj v získávání zlata rýžováním je ze 14. stol., kdy český král Jan Lucemburský potřeboval pro svoje výjezdy za hranice státu hojně peněz.

V 16.stol. pro malé výnosy rýžování ustávalo, ale nepřestalo. Doklady jsou i ze 17.století. Aby dokázal zlatonosnost Otavy, pokusil se roku 1903 prof. Ing. Krejčí u Písku o rýžování. Výtěžek byl sice zanedbatelný, avšak kov se našel.

Z Pstružné, jak již bylo řečeno, se těžilo zlato v oblasti nad Velharticemi a od Kašovic souvisle až k Tedražicům.Šířka těžebních míst se dnes dá těžko určit, neboť hrůbata byly již z větší části srovnány s povrchem a přeměněny v louky a pole, někde se používají jako pastviny, jinde byly vysázeny listnaté a jehličnaté stromy.

Je možno odhadnout, že v některých místech, na příklad pod Hrádkem dole v drahách, byla hrůbata do šířky 500 m i více.

Okolní horstvo v našem kraji náleží k nejstarším částem zemské kůry - prahory. Celou Šumavou probíhá většinou krystalické břidlice, hlavně rula, někde též svor a prahorní vápenec, prostoupené místy většími či menšími ostrovy žuly. Největší z nich se táhne od Hor Matky Boží přes Mokrosuky, dále na Kašovice a pak úzkým pruhem na jih k Petrovicům a Hartmanicům. V těchto horninách, hlavně v žule a rule se místy vyskytuje mikroskopicky zlato v malém množství, ale hornicky nedobyvatelné.

Křemenné žíly prostupující horniny, soustřeďovaly někde větší množství zlata a mohly se pak hornicky dobývat. Takové pak založi­ly slávu zlatých dolů na Horách Matky Boží, Hartmanicích, Kašperských Horách a Rejštejně.

Stříbro se dolovalo ve Stříbrných Horách, u Velhartic v kopci Bořku, ale i u nás vedle Hrádku. Při silnici z Hrádku do Zbynic vpra­vo se zdvíhá -kopec Hotín. I ten byl v minulosti prostoupen hor­nickými štolami a v těchto místech se dolovalo stříbro. Ještě dnes je možno spatřit stopy po hornickém podnikání. Tento důl však patřil vrchnosti ze Stříbrných Hor a kde Oldřich Pouzera z Michnic v roce 1521 do roku 1541 panoval a z té doby jsou zprávy o těžení stříbra v Hotíně.

Pěstováni perlorodek

Pstružná nevydávala jen zlatý prach a zlatý písek, ale lovily se tu i české perly. V pamětech zbynického faráře P. Františka Hrušky je uvedeno, že dne 12. srpna 1765 bylo v jeho přítomnosti jedním lovem vytěženo 400 kusů pěkných, jako hrách velkých perel. Pokud je známo, perly se zde vyskytovaly od 14.stol. Ekonomický lov perel začal však až začátkem 18.stol. Pozdějším znečišťováním říční vody i řáděním pytláků chov perlorodek na všech řekách, kde se perly pěstovaly, upadal. V 60. letech 19.stol. se v říčce Pstruž­né již jen málo perel se nacházelo. V tomto písemném materiálu se ještě dále praví, že ve Pstružné nad Hrádkem se ještě (koncem 19. stol.) perlonosné škeble nacházejí. Kolem roku 1930 se jen na někte­rých místech v zátočinách, v klidné vodě objevují ojedinělé lastury