v Hrádku u Sušice, jak se jeví ve svých dopisech k Purkyňovi, se zájmem často vracel.

Viděl jsem ji v druchu, jak vystoupí občas na balkon v průčelí zámeckém, pod velkým hnědým reliefem erbu svého hraběcího rodu na balkon, který ještě tehdy nezdobili dvě sekery Sturmfederů, nebo jak se prochází po "parkáně" před zámkem. Jindy zase, jak projde stinnou sallou terrenou do květnaté zahrady, zřízené na místech nejstarší části bývalé tvrze a shlíží zamyšleně, jako komtesa Hortensie, přes zeď na "bašty" a přes doškové střechy svých nej­chudších poddaných do údolí Pstružné, nebo k zarostlému Svatoboru, jehož les byl rozčísnut průsekem k staré hájovně "poustce". V některé dni snad vyjížděla na koních do "rajtšůlu", ležícícho přes cestu proti průčelí zámeckém a zdobeného krásnými sochami

z pískovce, jejichž, pozdější zkázu dokončovaly za mého ranného dětství četné děti ze sousedství roztloukáním na "posejpě",tj. prášek na čištění nádobí. Za horkých letních dnů asi prošla se svou sestrou Fanny a někdy i sestřenicí Loblou (byla to jejich spoludědička, o níž jak se zdá, zmiňuje v dopise 169), jsouce zvědavě pozorovány dětmi z "ratejen", přes hospodářský dvůr do rozsáhlé zahrady užitkové se skleníkem a odtud do stinných alejí v "Bludu", rozbíhajících se nahcru k "Hovánu dvoru", před. jehož okny stála tehdy ještě vetší řada moruší, protože se tam konaly pokusy s chovem boůrce morušového. Příjemný chlad vanul od spodní části aleje, rozšiřující se po hrázi nad panským rybníkem v roudel kolem zvláštního kamene, podobného náhrobku, o němž se říkalo, že pod ním odpočívá "generál". Ve výjimečných případech snad bylo dovoleno mladým komtesám projeti se po ločtce nad mělkou částí rybníka, pod jehož dosti vysokou hrází vesele klepal mlýn, tehdy v držení plně ještě kvetoucího rodu mé matky.

Desfoursové byli dobrými hospodáři a Desfoursovský Hrádek, jak se tehdy říkalo, bylo úpravná šlechtická sídlo.Prastrýc Adelaidie Jan Ferdinand, zakoupil jej v letech dvacátých 18.stol. (vlastenecký historiograf sušická Dr. Gabriel uvádí až rok 1731, ale s tím jest v rozporu daleko viditelná socha světce nepomuckého nad Hrádkem u Sušice s erbem desfourským z roku 1725, kdežto dopis Adelaidin č. 194 spíše odpovídá dřívějšímu datu), zvelebil hospodářství, pokleslé asi za často se střídajících vladyckých předchůdců, přistavil ke starému, ještě gotickému zámečku, nový, barokní a jeho dlouho vládnoucí synovec Bedřich, za něhož byl Hrádek na vrcholu rozkvětu, přistavěl krásnou kapli. Proč tento děd Adelaidin odkázal Hrádek přímo svým vnučkám a nikoliv svému synu, Adelaidinu otci, nad jehož smrtí daleko od rodiny v r. 1823 tato tak smutně lká (v dopise č. 179), nevíme. Zdá se však, že ve spletitých sporech dědičných těchto let (kolem rbku 1320), o nichž se Adelaida sama zmiňuje (dop. 173,174 a 130), uplatnil svou energii a své právnické nadání záhy muž, který hrál v životě Adelaidině tak významnou úlohu a získal si vedle Purkyně její náklonost, později i lásku.

Byl to Matyáš Benjamin Kosler, administrátor celého panství s rozsáhlou plnou mocí a záhy oddaný hofmistr opuštěné žijící hraběcí rodiny. Ač syn prostého řezbáře v Lochovicích v berounském kraji, jenž ani německy neuměl (jeho otec) - viz dopis 172, vystu­doval práva a již v mladém věku dosáhl vedoucího postavení. Byl skoro stejně stár jako Purkyně a důstojným partnerem, jak dokazuje nejen jeho životní práce, ale i jeho obrazy, jež se zachovaly.

Býval též, ale asi krátce, domácím učitelem v šlechtických rodinách. Zda-li se znal s Púrkyněm již za studií není patrno, ale rozhodně došlo k bližšímu seznámení současně při návštěvách rodiny Adelaidiny v Blatné v rodině barona Hildprandta, která udržovala s Desfoursy živé styky již snad proto, že byli ve smyslu šlechtickém blízkými sousedy. Desfcursům patřily totiž také Lažany (v okrese horažáovickém), jež jsou v blízkém sousedství s panstvím blatenským.

A v těchtb dobách /po roce 1820/ byl položen základ k tomu zajímavému trojúhelníku duší, jemuž plně porozuměti, nehledíc k záhadám dívčí duše v době výběru - bude vždy obtížné také proto, še se nedochovaly ani odpovídající dopisy Purkyňovy ani korespondence Adelaidina s Koslerem. Ale i tak jsou dopisy Adelaidiny, jež Purkyně s takovou pečlivostí choval krásným dokladem, a budou-li.jednou vydány ve výstižném překldeš a s nutnými poznámkami, stanou se velmi zajímavou ukázkou z naši obrozenecké doby.

Duševní vztah Adelaidin k oběma mužům je zde ovšem zabarven zcela odlišně. Ke geniu Purkyňovu, jehož nespoutané rozpětí křídel instinktivně tuší, vzhlíží vždy jen s bezmezným obdivem, váží si vysoce jeho přátelství a je na ně hrda, radí se s ní o své četbě, v těžkých chvílích hledá v tomto přátelství mravní oporu. Vroucnost vztahů snad je právě zvyšována vzdáleností, nebot kromě prvních, snad polodětských návštěv v Blatné, dochází k setkání s Purkyněm velmi zřídka, k návštěvě jeho na Hrádku snad jen jednou na jediný den při sňatku její sestry Fanny (26.srpna 1823).

Naproti tomu v náklonosti ke Koslerovi, jejž vidí kolem sebe poměrně často v záloze zcela oddaného, často asi uštvaného úřed­níka a přítele své rodiny, jest záhy spíše cosi mateřského. Není náhodné, že si z jeho jmen vybírá s oblibou druhé - Benjamin a nazývá ho ráda bratříčkem. A postavení jeho nebylo věru lehké.

Vedle správy panství obstarává i drobné přání celé rodiny, zajíždí na celé týdny nejen k úřadům do Prahy, ale i k příbuzenstvu svého panstva v Manheimu, Stuttgartu a Breisgau i četným sousedům, takže tráví polovinu svého času na cestách. Nejlépe vystihuje jeho náladu vlastnoruční krátká douška k dop.180: "Můj život je strašlivý chaos práce a opět práce; jak dlouho to tak povedu nevím." A přece pamatoval i tento uštvaný muž vždy 'na dárek Adelaidě, přivážeje jí většinou vzácné rostliny, nebo semena k pěstění a snažil se udržteti stejný krok s Purkyněm výběrem moderní četby pro ni.

(Některé zprávy o Koslerovi mě laskavě poskytla v r. 1922 vnučka jeho bratrance, nadlesního Fr.Koslera ve Velharticícn, dnes již zesnulá pí.E.Kaiserová, letos pak její dcera pí. E.Janoušková, jimž upřímně děkuji.)

Ale i při důvěrném přátelství obou mužů, jež se jeví i v tykání, zdálo se někdy, že proměnlivý bůžek Eros zvrátí jakousi rovnováhu trojúhleníku. Aspoň v nejstarsím dopise (169 bez data) připadá nám, jako by chtěl Purkyně vyvinout větší aktivitu. Adálaida diplomaticky uhýizá, naznačuje , že by měl v Eenjaminovi "strašlivého odpůrce", vždyt Benjamin jest v jistém smyslu jejím "tvůrcem".

Když Purkyně posílá dárkem píseň o Adelaidě, patrně asi BethovenoVu (viz dopis 171), chce ji nacvičit, ale zpěvný part musí zpívat Benjamin. Aby snad zapadiáa: u. Purkyně pocit žárlivosti, vzpomíná v zápětí vroucně na setkání v Blatné, kde jí bylo v jejím osamělém pokojíčku tak lehce a dobře v jeho blízkosti, kdežto všechny ostatní zjevy ve společnosti ji nechaly "ledově cháadnou" a slibuje mu dárkem nějakou svou ruční práci, projeví-li o ní zájem. Tuto skutečně později do Vratislavi posílá (dop.173).

Je malého formátu, takže se vejde do dopisu (nákrčník, či záložka do knihy?).

A hned v následujícím měsíci píše (174), "že bez Benjamina

není pro ni radosti" a přípravy k svatbě sestry Fanny s baronem

Karlem Sturmfeder v létě 1823 vyloudí jí výrok "že pro ní zůstává

krásný cíl nedosažitelným". Purkyně asi viděl v tomto povzdechu

jemný^druh výtky, píše dva^dopisy, jež zdají Adelaidě plné hád,anek.

Odmítá skrytou výtku Purkyňovu, že snad v něm se zmýlila, nebo si

učinila o něm předčasně úsudek, čímž mu ublížila." Současně v

témže i následujícím dopise vroucími slovy vyjadřujíc náklonost

k Benjaminovi. Purkyně asi přece žárlí. Vyčítá, že už 9 dní

nenapsala a Adelaida se z Mar. lázní obšírně omlouvá churavostí matčinou a přípravami k svatbě. Nemá času odpovídati na jeho

dopisy, o svatbě sestřině vysvětlí mu vše ústně.

Purkyně žertuje, ač ještě účast neslíbil, že by si přál učiti se od snoubenců, Adelaida však odpovídá, že se nemusí učit, že má již vše v hloubi srdce. Dále k němu mluví slovy Schulzeovy "Okouzlená růže" jež jest. vedle Novalise její nejoblíbenější četbou. Purkyňovi připadá její stálé přání zdaru a štěstí, "jako rekviem zpívané na jeho hrobě," což Adelaida nechce pochopit.

Kosler vidí s nedůverou, že se v něm Purkyně již ve dvou dopisech ani nezmínil, proto ho Adelaida upozorňuje, aby to napravil.

Purkyně patrně váhá, má-li přijet na svatbu Adelaidiny sestry, neodpověděl na dva dopisy, chtěl snad usmířit Koslera, na němž chtěl vynutiti "er offo" dopis, což Kosler žertem odmítl.

Svatba séstry Adelaidiny Fanny, hlavní to dědičky hrádeckého panství, byla asi důležitým mezníkem v této "hře lásky" celého trojúhelníku. Purkyně byl přítomen pouze jediný den. Adelaidu pak postihuje úmrtí vzdáleného otce. Je ráda, že má Benjamin tolik práce, aspoň nemá čas přemýšlet o sobě, lidech a své budoucnosti.

Kosler je,jak se zdá v následujícím roce (1824) na vrcholu své úřední moci a také pro rodinu nepostradatelný. O jeho jmeninách (24.února 1824) byla hrána na jeho počest na zámku divadelní komedie a také nápis na novém zvonu, nazvaném schillerovsky "Concordia", jenž se rozezvučel poprvé na Adelaidiných narozeninách, jest postačujícím důkazem jeho postavení, vlivu i češtví.

Dne 5.srpna 1824 narodí se Fanny syn, nazvaný hlavním jménem Theodor. Také Kosler je kmotrem. Celá rodina tone ve štěstí. A právě tu dochází k prudkému otřesu, jejž líčí zaobaleně a přece zcela zřetelně Adelaida Purkyňovi v dopisu 15.září t.r. (184). Adelaida projevila své matce odhodlání provdati se za Koslera. Pobouřená matka odpoví mrazivým "Nein!" Adelaida se podrobí jejímu rozhodnutí, přeje si jen, aby matka nikdy nelitovala. Ze všech se však opře tomu, aby Kosler musel odejít, jak si matka přeje. Jakým­si východiskem se stává cesta do Mariazell, již dříve zamýšlená, na které matiku i Adelaidu doprovází Kosler. Je zcela pochopitelné, že za těchto okolností se Purkyně ve své korespondenci odmlčel celé tři čtvrtě roku! Adelaida omlouvá jeho mlčení slovy (186: "při přátelství musíme mít v úctě i to, čemu jsme neporozuměli").

Teprve v srpnu 1825 rozproudí se zase živější styk s dopisováním. Adelaida má hlavní obavu, aby při úspěších v práci "jeho srdce nezchladlo" a radí mu, aby si našel "cnostnou, milující ženu, to bude pro něj trvalým štěstím. Hned však připojuje, že baronesa Toni Hildprandtová, jež ho s otcem svým ve Vratislavi navštíví, bu­de jí muset dopodrobna vylíčit jeho domácnost. Pro podzim zve ho opět k opětné návštěvě. Purkyně však pozvání nevyhověl a naznačil patrně v dopisech již tehdy své přání vrátit se do Čech, neb aspoň do Vídně. Adelaida projevuje své pochopení a zdůrazňuje svou pevnou víru v jeho neproměnné přátelství k ní i k Benjaminovi.

Dopisem v době vánoční t.r. (190) snaží se zvýšiti v Purkyňovi rodinný cit k dětem. A zdá sé, že Purkyně opět zjihl. Posílá darem knihy matce Adelaidině a píše radostně o svých úspěších. Adelaida přestála ovčí neštovice, jež zanechaly jen málo jizev na čele a nose a věří opětně v krásu života.

A tu se přibližuje katastrofa dosavadní idyly hrádeckého zámku. Sestra Fanny porodí mrtvé děvčátko a zemře devět dní poté (16.5,1826). Adelaida vydá se s matkou pro rozptýlení na cestu k babičce do Manheimu. Překotný vývoj katastrofálních událostí přerušuje korespondenci s Purkyněm na celý rok!

Tak to výslovně konstatuje dopis z konce srpna 1827 jímž Adelaida přerušený styk navazuje, doznává, jak se jí celoroční odmlčení přítele stalo nesnesitelným a naznačuje dokonce, že někdo dopis Purkyňův do Manheimu zadržel. Po té referuje o smutných událostech ve své rodině. Začátkem prosince 1826 zemřel její dvouletý synovec a dědic panství a poněvadž ani sestra její nezanechala závět, zmocnil se celého panství jakožto dědic po svém dítěti její švagr, jehož prvním činem bylo - propuštění Koslera. Nadarmo připomínala Adelaida švagrovi slib, který dal umírající sestře, že bude za oddané přátelství Koslerovo k její rodině vždy o něho a jeho starého otce pečovati. Prohlásil k ní, že "nechce a nepotřebuje přítele," že byl od její matky i Koslera podveden.

K dovršení katastrofy nabídl Adelaidě ruku, aby si tím ulehčil situaci po stránce finanční a svou nabídku dokonce třikrát opakoval. Že by za takového rozpoložení Adelaidou odmítnut, připadá nám samozřejmé, ale Adelaida doznává příteli, že by její rozhodnutí nebylo bývalo tak snadné, kdyby její, synovec žil. V březnu přišla též smutná zpráva o úmrtí její babičky v Manheimu a pak už následují jen přípravy k bolestnému odchodu z milovaného Hrádku, kde byla její rodina přes 100 letl Jedinou útěchou byly příznivé zprávy o Koslerovi. Kníže Lamberg v Linci, kterému patřilo též v poměrně blízkém sousedství Hrádku panství žichovická, nabídl Koslerovi vrchní správu všech svých statků se silem ve Štýru, což tento na domluvy Adelaidiny i její matky přijal. (Pravděpodobně týž, jenž pojal za cno£ dceru poklasného z Čejkov, známou pod jménem "kněžna Káča").

S tímto smutným referátem o smutných událostech poněkud kontrastují slova vroucího blahopřání k Purkyňovu sňatku, o němž jí právě poslal zprávu a hlavně prosbu, aby jí Purkyně hodně často psal.

Román srdcí našeho trojúhelníku zdál se uzavřen, neboť to, co následovalo bylo opravdu jen epilogem.

Adelaida se odstěhovala s matkou do Solnohradu, odkud zajížděli na drsnější měsíce do Meranu. Purkyně prožíval šťastně svůj rodiny život až do února 1835, kdy ovdověl. Teprve 13.září 1340 píše Adelaida z Meranu "milému nezapomenutelnému příteli" Purkyňovi první dopis, dověděvši se od nejmenovaného vratislavana o osudech Purkyňových. Slibuje delší dopis o svém životě za uplynulých 13 let, ale nemoc matčina věc oddálí. Purkyně odpovídá vlídně, slibuje jakési překvapení. Asi po půlleté mezeře, jíž omlouvá Adelaida zdravotním stavem své matky, zve Purkyněho s rodinou na letní pobyt do Meranu a slibuje skoro mateřsky svou pomoc při obstarání bytu pro děti. Vidí v tom zvláštní náhodu, že byla před 2 lety (r.1839) současně s Purkyněm v Čechác. Byla tehdy s matkou na návštěvě u jednoho z bývalých sousedů (?) Pochlubí se při tom, že měla nabídku k sňatku od milionáře, kterého však odmítla, protože "jí nerozumněl a nepochopil ji". Lituje toho jen potud, že by se byla dostala blíže, k Vratislavi a pak by jí tam Purkyně brzy spatřil, při čemž je zvědava, zda-li by ji poznal.

Svého nápadníka jmenuje však až v dalším dopise (198). Je to Antonín Veitn z Liběchova, který mylně pokládá za rodiště Purkyňovo. (Snad Veith znával Adelaidu ještě z doby přítomnosti Adelaidy v Hrádku, ježto jeho rodině patříval také velkostatek Volšovy u Sušice. Snad chtěl sňatkem se šlechtičnou podepříti své snahy po šlechtictví).

Pozoruhodný je stálý zájem Adelaidin o literaturu i o soukromý život Purkyňův a jeho vlasteneckém působení v českém životě.

Ani Purkyně nezůstává chladným, posílá jí svůj obraz. Děkuje mu radostně, ale jaksi vyrovnaně. Hledí prý na obraz vážně, ale ona miluje vážný výraz na muži. Chápe jeho snahy po návratu do Čech, ale obává se, že je Purkyně právě pro své zásluhy špatně zapsán u vídeňské vlády (skrytě naráží i na jeho zednářství, o němž asi věděla). Neradí mu k novému sňatku. "Kdo byl jednou štasten zde na zemi, nemá bezbožně toužiti po druhém štěstí".

Připojuje zprávu o Koslerovi, jenž se stal administrátorem panství Kuksu, ale zůstal svoboden a stále ještě "v rozporu sám se sebou." Zdá se jí, že "mu chybí duševní síla a pevná vůle osvětliti a uspořádati ve svém vše chaotické a dospěti tak klidu svědomí." Poněvadž se kloní k náboženskému blouznění, bylo-by prý dobré, kdyby vstoupil do kláštera!

Na podzim roku 1841 (asi naposledy) navštíví. Domlouvají mu s matkou opětně "jak hříšně jedná proti sobě a božské prozřetelnosti" a Adelaidě se zdá "že přišel k rozumu", píše jí klidněji.

Posledním dopisem, zcela krátkým z Meranu o smrti matčině, končí zajímavá korespondence Adelaidina a tím také naše zprávy o vztazích trojúhelníka.

Nebudeme řešit otázku, koho z obou mužů Adelaida více milovala, zda-li toho, za nějž byla odhodlána se provdat, či toho, jemuž se po celý život tak obdivovala.

Jen pro zajímavost připojujeme, že Kosler přežil svého velikého přítele pouze o 2 měsíce. Zemřel po velmi záslužném působení v Kuksu neženat ve výslužbě v Plzni dne 7.října 1869.

Přítelkyně obou Adelaida podle ústní tradice uhořela roku 1846 nešťastnou náhodnou. Při pečetění dopisu vzňaly se na ní šaty.

Tak žalostně skončila tato žena, o které by jistě oba přátelé podepsali výrok,jenž sama napsala při posuzování Varnhagerové (v dop.l97)i "Jak zřídka nacházíme opravdu zajímavé ženy a jak prázdný a nepostačující je styk s obyčejnými."

(Psáno na Mělníce, v srpnu 1937).

Škola

Základ ka kulturní vyspělosti dávala jednotlivci škola.

Až přes polovinu 13.stol. bylo málo těch, kteří se dovedli podepsat, tím méně číst a většina poddaných byla odkázána na úředníky milosti­vé vrchnosti. Jakých škod, sporů a strasí způsobila neznalost čtení a psaní bylo bezpočet.

Původně byly školy zřizovány většinou při farních kostelích (např. Zbynice). Školy byly vesměs chatrné. Obce věnovaly pozornost spíše sušírně lnu, pazderně, nebo pastoušce.

V sídle vrchnostenského úřadu jako v Hrádku byla škola o něco lepší. Učitel byl ustanovován vrchností se souhlasem vikáře a byl pod jejich přísným dohledem.

Pro tuto funkci byl obvykle vybrán Vysloužilý voják, který uměl částečně číst i psát, měl-li ovšem důvěru vrchnosti a byl-li dobrým hudebníkem, nebo zpěvákem. Současně se ale musel poohlédnouti po vedlejším zaměstnání, aby mohl uživit sebe a svou rodinu.

Zpravidla byl dohazovačem svateb, kapelníkem vesnické hudby, řídil kostelní chor. Stávalo se, ža učitel býval i obecním pastýřem a teprve po napasení dobytka se mohl věnovat učení dětí. Od obce užíval kousek pole, další příjem mu dávaly různé koledy anebo střídavá strava u sedláků.

Návštěva školy nebyla povinná, povinnou se stala až do roku 1867. (Byla nařízena zákonem po. prohrané válce s Prusy, kdy rakouská vláda se přesvědčila na pruských zajatcích oč převyšují rakouské). Za učení učitel dostával od žáků za týden groš, odvá­děný v sobotu a proto "sobotáles." Mnohdy musel vymáhat cd sedláků za pomoci vrchnosti.

V zimě donášeli žáčkové k vytopení místnosti dříví a tím zbavili učitele starostí s obstaráváním paliva k vaření a vyhřátím příbytku.

Učiteli vypomáhal pomocník "preceptor" s mnoha horšími příjmy než kantor. Obvykle, musel dlouho čekat na učitelské místo. Začátkem 19.stol. dosával učitel 120 zl. 2 míry pšenice, 6 mír žita, 2 míry ječmene, 1 míru hrachu, 8 sáhů dřeva a 2 sudy piva. Po zrušení roboty byly roku 1854 zvýšeny příjmy učitele a sobotáles činil 2,5 kr. týdně, úhnem do roka 200 zlatých ve stříbře.

V době, kdy školní docházka nebyla ještě povinná, začínalo se většinou podle postupu práce na poli. Tak někdy zahajovali školu císařským posvícením, jindy o dušičkách. Vyučovalo se jenom v zimních měsících,s jarními pracemi končila i docházka. Nejdříve opustili školu odrostlejší děti, později i ty menší, které museli pást housata a dobytek.

Způsob vyučování byl docela jiný než dnes. Žáci se učili všemu, nazpaměť, bez vysvětlení a tím se stalo, že po opuštění školy se bezmyšlenkovité odříkávání učiva sarzv zapomnělo. Jediným dobrým přínosem tehdejšího vyučování byl zpěv. Jako pomůcky k vyučo­vání byla kniha ABC aneb slabikář, s kterýho dítky se učili písmeny znáti, slabikovati a čisti mají, ke prospěchu škol v císařských královských zemích.

Jinou knihou bylo "Naučení k umění početním pro české školy v c.k. zemích". V knize "Bro dítky, nebo všeobecné obsahy a vyjádře­ní o věcech, které věděti mají a pochopiti mohou" bylo na 136 stranách nauka o duši, promíjejícím zboží, věcném zboží, paměti, smyslech, .člověka, o světu, nebi, povětří, ohni, zemi, rostlinách, moři, vodě, o modlitbě, přirozeném zákoně, slovu Božím, duchovenstvu, urozenectvu, ovoci zemském obecném lidu ainS. O podrobnějšímu obsahu knihy je tato ukázka: Na otázku: Co jsi ty? Je dána odpověa:

Já jsem člověk. A co je člověk? Rozšafné stvoření, nebo rozumem obdařený živočich. Z čeho pozůstává člověk? Za smrtelného těla a nesmrtelné duše. Z čeho je tělo složené? Ze čtyř živlů. Zem, voda, povětří, oheň.

Znalost písmen se nejdříve učilo tiskacích, později psacích. Žá­ci uměli dříve číst než psán.. V nižších třídách se učilo písmu kurentnímu (švabachu) až do 60.let min.stol.

K vyučování zeměpisu byly vydány dvě mapy rakouské říše (s

patero hlavními krajinami, které pěti hlavními barvami.od sebe

rozlišeny jsou). Druhá mapa znázorňovala uspořádání Evropy. Dějepis

byl vyučován "od nejdávnějších obyvatel, obrácení na křestanství

a o panovnickém rodu. V posledním roce školní docházky byla

probrána láká "o přírodopisu, tělícn a jejich povahách, o světě,

nebi, slunci, planetách, vlasaticích. Dále byla probrána látkaco

kovech, soli, ze živočišného odvětví, nauka o lidském těle a o domácích zvířatech. Pokud se učilo v letních měsících probráno

učivo o obilí, práci v poli, na lukách, pěstování stromů a hlídání dobytka.

Od učitele bylo požadováno: Potřebné umění, výborná pamět, dobrý vtip a výmluvnost. Vychovatel měl být moudrý a opatrný, jak na žáky, tak na rodiče.

Tyto vlastnosti bylo asi těžko hledat V.tehdejšího učitele, kterému musela stačit 6 měsíční příprava ve zvláštním kursu. Pro venkovské učitele byla zkrácena na 3 měsíce.

Závěrečné zkoušky žactva byly svátkem celé vesnice. Před "visitacemi" byla docházka žáků lepší, nebo£ se dostavili i ti, kteří museli vypomáhat rodičům. Ve škola byla opakována látka, kterou před tím probíraly, připravovaly se "voršrifty" - šablony ku psaní z papíru, ve kterém byly vyřezány úzké otvory na linky.

Žáci nosili u sebe v malém pytlíčku roztlučené dřevěné uhlí, tím vyřezané linky poprášili, šablonu sundali a na takto naznačené linky psali úkoly. Po napsání uhlí oprášili.

Učitel vyřezával linky, připravoval výkaz o docházce, preceptor ostrým nožem řezal pera z přinesených brk. Psávalo se na hrubém konopném papíru inkoustem, který byl vyroben z duběnek. Žáčkové jej nosili v lahvičce na šňůře, kterou měli přivázanou na knoflíku u kabátu. Školní knihy, pokud nějaká měli, nosili v plátěném obalu, který byl v pozdější době nahrazen "sotůrky" - taškami, upletené ze slámy. V tašce měl každý nezbytnou tabulku a kamínek na psaní. (Vždyť to ještě,není tak dávno, když my ještě dříve narození jsme ještě nosili s sebou do první třídy tabulku s písátkem a mořskou houbou).

V den zkoušek přijal za hlaholu zvonu ve škola pan vikář s pány ze zámku před školu, kde je očekával učitel s pomocníkem a řadou svátečně oděných dětí i s diváky z celé vesnice. Po uvítání se odebrali všichni do třídy, kde byly děti zkoušeny. Otázky dával vikář a páni ze zámku. Zvlášť čiperní žáci obdrželi za odměnu knihu, či obrázek. Vysvědčení obdržel jen ten, kdo odcházel se svolením vrchnosti na studie, nebo do učení.

Roku 1852 odkázal Jan Andrle, hrádecký rodák, syn Josefa Andrleho, mlynáře v Hrádku celé své jmění 3446 zlatých ke zlepšení existence učitelů v Hrádku. Andrle byl gubernálním koncepistou ve Lvově. Učitel na hrádecké škole také skutečně dostával z této nadace úroky od roku 1861 do roku 1870. Od této doby se však musely tyt.o úroky odevzdávat do okresní školní pokladny, ačkoliv se pak podnikaly různé kroky a žádosti pro to, aby dle poslední vůle J.Andrleho byly úroky navráceny hrádeckým učitelům, avšak marně.

Do 30.září 1870 bylo školství pod správou a dozorem církve, od 1.října 1870 převzala říšská vláda řízení školství. Ustavila lepší školní řád, upravila platy učitelů. Na místo vikářů ustanovila c.k. okresní inspektory, zkušené to praktické učitele.

Od roku 1878 se na hrádecké škola začaly vyučovat indistmální učitelky-ručním pracem. V roce 1879 opatřila okresní c.k. školní rada pro školní knihovnu 48 svazků zábavného a poučného čtení.

Tím byl položen základ ke zřízení školní knihovny.

Školní rok se každoročně končil tím, že ráno školní dítky byli přítomni slavnostní mši v zámecké kapli.

Kdy se v Hrádku začalo vůbec vyučovati nevíme a nemáme, z té doby žádných písemných zpráv. Dle ústního podání se v "městci Hrádku - Desfoursově" začalo vyučovati již od dávných dob,kdy

ještě ve Zbynicích ani školy nestávalo. Hrádecká škola vlastní kulaté razítko školy: Obecná škola Hrádek - Desfours. Z toho je zřejmé, že v Hrádku se již vyučovalo v době, kdy na hrádeckém panství sídlila hrabata Desfours a to asi od roku 1730.

Po zřízení farní školy ve Zbynicích, stala se v Hrádku oddělená třída od farní školy zbynické až do roku 1854, v kterémž to roku se stala v Hrádku školou samostatnou.

Hrádečtí občané uznávajíce nutnost vybudovati samostatnou školu v Hrádku, usnesli se roku 1842 vybudovati novou školní budovu v místech, kde stával malý domek čp. 73, ve kterém byla původní škola v Hrádku.

K rozšíření prostoru u stávajícího malého domku povolil baron ze Sturmfederů hrádeckým občanům uvolnit kus zahrady, zvané rajschul (rejtšůle). Rozšířením počtu školních učeben nedosáhli hrádečtí občané ještě povolení, aby se stala ještě samostatnou školou, ačkoliv byl počet školních dítek školou povinných ze tří obcí, tj. Hrádku, Tedražic a Kašcvic vyšší, než při farní škole ve Zbynicích.

A tak sa tedy vyučovalo v Hrádku dále cd bývalých školních pomocníků zbynické farní školy, kteří měli vlastně byt a stravu u farního učitele ve Zbynicích, kromě 20 zl. stříbra služného ročně. Pro vzdálenost 3/4 hod. cesty nemohli pomocníci, zvláště k obědu choditi do Zbynic a v nepohodlném čase a hlavně v zimě ani, na noc tam nechodili, přenocujíce "u útrpných lidí," kterýžto poměr trval až do roku 1847.

Od 1. října 1347 nastoupil do školy Ondřej šváb na podučitelské místo v Hrádku - Desfoursóvě. Tento byl od 1. října 1840 do 30. září 1843 jako domácí učitel u ředitele panství St§ogra, od 1. října 1343 do 30. září 1347 jako vychovatel syna barona ze Sturmfederů (po něm nastoupil Vojtěch Hlinka).

Ondřej Šváb dostal od barona Sturmfedera pro své zásluhy přiměřený deputât, takže nemusel chodit na stravu do Zbynic, majíc zmírečný deputát a byt v nově postaveném domku čp. 82 a to až do roku 1351. Na jeho žádost povolil mu pak tehdejší obecní výbor byt ve školní budově. Byt ten byl ale v tak bídném stavu, že se musel teprve velkým nákladem opravit, aby mohl býti obydlen. Tento náklad na opravu zatím zajistila choť Ondřeje Švába, Marie Švábová.

Roku 1869 se stala dosud jednotřídní škola v Hrádku dvoutřídní. Poněvadž školní budova měla zatím jen jednu školní místnost, naja­la, se jedna světnice pro 1. třídu s bytem pro podučitele v čísle 23 - v Šulovně za roční nájemné 50 zl. Druhá místnost pro vyučování dětí byla zajištěna v levém traktu Nového dvora. To se stalo dle nařízení c.k. okresní školní rady, která doporučila, aby pro velký počet dítek byla škola rozšířena na tři třídy.

V roce 1385 se do stará školní budovy dostavil stavitel ing. Lenk ze Sušice, za účelem vyměření přístavby pro nové třídy školy, za účasti "Jakuba Heřmana a Frant. Bayera z Hrádku.

Další fáze přípravy k zahájení prací na přístavbu školy nastala až v r. 1892, kdy byla svolána komise za účasti škol. Inspektora. V prosinci 1892 byly schváleny plány a rozpočet na přístavbu školy. Pro obstrunkce se strany Tedražic a Čermné, která též žádaly postavení školy se zahájení přístavby prodlužovalo. Stavba byla zahájena až v roce 1894. Byla táž vykopána studna a jelikož 1 sáh pod ornicí byla tvrdá skála, musela se odstřelit dynamitem. Hloubka studny pak dosáhla 7,5 sáhu. Rozpočtová cena stavby obnášela 9346 zlatých.

Památkovým dnem byl 23. září 1895, kdy škola byla posvěcena slavnostním způsobem. Již v předvečer toho dne bylo slyšet rány z hmoždířů a vyvěšeny prapory rakouského císařství. Za účasti místního občanstva, z kruhů učitelských z okolí, dále hostů, jako okr. hejtmana, předsedy okr. školní rady, hraběte Chotka, barona Henneberg - Spiegela a dalších hostů, bylo v den slavnosti provedeno slavnostní předání školy, včetně jejího vysvěcení, které provedl zbynický farář dp. Houška, za asistence 3 duchovních.

Dne 1. května 1854 byl dosavadní podučitel Ondřej Šváb ustanoven dekretem "veledůstojné konsistoře" v Č. Budějovicích v hrádecké škole učitelem, když před tím "slavná komise c.k. hejtmanství v Sušici" uznala pro dostatečný počet dítek samostatnost školy v Hrádku. .Tím přestala být oddělaná třída v Hrádku od farní školy ve Zbynicích.

3. července 1884 zavítal do hrádecké školy c.k. okresní dozorce, aby prohlédl zdejší školu. Jelikož před tím neustále pršelo a právě toho dne bylo velmi hezké počasí, zůstaly větší a schopnější dítky doma, aby byly rodičům nápomocni při polních pracech.

Do školy se dostavilo pouze 28 dítek. Tím také zkouška podle toho dopadla - nedostatečně.

Dne 26.dubna 1886 držel "veledůstojný pán vikář P.Duben, farář v Nezamyslicích kanovnickou visitaci. Po slavné mši v zámecké kapli byla zkouška z náboženství,která dopadla dobře ke spokojenosti p. vikáře.

V roce 1886 navštěvovalo hrádeckou školu 260 žáků od 6 do 14 let (Hrádek, Tedražice, Kašovice).

Dne 10. května 1889 zavítal do hrádecké obce "vrchní pastýř duchovní Jeho biskupská milost" Dr.Martin Josef Říha, aby zde udílel svátost biřmování. Sloužil slavnostní mši v zámecké kapli.

Koncem min.stol. byla ve škole častá onemocnění dětí, např. v r. 1884 spála, V r. 1838 byly velké mrazy, závěje, chřipka, r.1390 chřipka, r. 1893 plané neštovice, spalničky, spála, záškrt (2 školáci zemřeli).

Po válce 1918 řádila španělská chřipka, u které se často končilo úmrtím. Dále se vyskytl svrab a jiná kožní nemoce. To k nám zanesli vojáci z fronty.

V roce 1901 spalničky, r. 1906 spála (2 školní děti a několik malých dítek zemřelo).

V dubnu a květnu 1928 byla velká epidemie spalniček, v nižších třídách zachvátila až 90% žactva. Po spalničkách obvykle se dostavil zápal plic. U malých dětí (předškolních) často to končilo smrtí.

Hraběnka Harrachová, manželka barona zajistila pro všechny přespolní děti v zámecké kuchyni třikrát v týdnu dobrou polévku z masitých konserv. Tato akce byla prováděna od roku 1899 do roku 1917 po 4 zimní měsíce.

Baronka darovala o vánocích chudým dítkám zvlášť po dobu l.svět. války) různé součástky oděvů.

Ve školním roce 1919/1920 pro potřebné děti i děti podvyživené byla zřízena v prázdném bytě řídícího učitele péčí americké mise kuchyně a jídelna, kde bud zdarma (hradila p.baronka), nebo za nepatrný poplatek děti obdrželi výživnou polední stravu.

V době l.svět. války byli někteří učitelé povoláni k voj. službě. Při nedostatku učitelů byli pak některé třídy spojeny.

Z důvodu nedostatku paliva ve válečných letech se často nevyučovalo.

Po l.svět. válce se začínaly podnikat školní výlety (na Svatobor, Odolenov, Rábí). Dne 8.9.1927 byl podniknut výlet na šumavská

jezera a do Německa na horu Javor. Tohoto výletu jsem se také zúčastnil.

Obec dala k disposici část zahrady u železniční tratě, kde byla zasázena pláňata ovocných stromů a zaseta jádra. Žáci pak na zahradě pracovali pod dohledem učitelů. O roubování stromů se pak zasloužil zejména učitel Kroupa.

Ze školních sbírek darovala správa hrádecké školy jednu popelnici sušickému museu.

Od majitele hrádeckého panství byla pro hrádeckou školu prodlou­žena část zahrady o 15 a. Školáci z Tedražic, kteří chodili do obecné školy v Hrádku se klouzali na loužích pod Turkojc stavením. Před l.svět. válkou štípl u těchto louží malé děvčátko štír, které pak zemřelo.

V současné době jsou louže zasypány.

Níže uvádím jména hrádeckých rodáků, kteří zde chodili do obecná školy a dopracovali se v životě význačnějších úspěchů. Je však třeba poznamenat, že to byli děti zámožných rodin, kteří si mohli studie svých dětí dovolit.

Jan Andrle, gubernální koncepista ve Lvově. Syn Josefa Andrleho, mlynáře v panském mlýně.

Karel Stöger, vystudoval vyšší gymnasium, oddal se právnictví a byl radou vrchního zemského soudu v Kutné Hoře. Syn ředitele panství Hrádek.

Bedřich Stögar, vystudoval vyšší gymnasium, bvl právníkem a c,k.

sudím. Syn ředitele panství Hrádek.

Alois Strafsberger, vystudoval vyšší gymnasium, oddal se bohosloví.Byl farářem v Koutě na Šumavě. Syn Aloise Strafsbergera, ranhojiče v.Hrádku.

Karel Šváb, studoval gymnasium v Klatovech, pak vyšší gymnasium v Písku. Studoval práva, byl úředníkem na pražském staroměstském magistráte. Syn řídícího učitele.

Bohuslav Kosler, vystudoval vyšší gymnasium, byl právníkem a stal

se auditorem. Syn nadlesního v hrádeckém panství.

Seznam řídících učitelů (správců školy) a učitelů na hrádecké škole