Tyto sklepy snad přispěly k tomu, že později (kolem r. 1904) na místě tvrze byla postavena sýrárna, ve které byl až do roku 1924 vyráběn známý nalžovský sýr. Sýr byl vyráběn ze sladkého mléka, byl kulatý v průměru asi 30 cm, velmi chutný. Výroba sýra byla pak přemístěna do Nalžov.

Rod hrabat z Poettingu pocházel z Dolních Rakous, ale od roku 1621, kdy jeden z jeho členů, Bedřich se oženil s Eliškou ze štenberka, proniká do Čech. V době, kdy kupuje Nalžovy r. 1718, vlastní už v Čechách i jiná panství. Nalžovy získává Norbert z Poettingu s manželkou Leopoldinou ze Žeberka. Od tohoto rodu, bratří Jana Jindřicha a Jana Viktotina ze Žeberka, jak jsme již uvedli, koupili v roce 1588 bratří Adam a Kryštof Račínové z Račína, synové Vojtěcha Kryštofa, druhou polovinu Hrádku. První polovinu Hrádku získal jejich děd Kryštof před rokem 1565.

A nyní se vrátíme zpět k Nalžovům. V majetku Pöettingů byly Nalžovy poměrně krátkou dobu, nebo£ již v roce 1769 je prodal Václav z Pöettingů hraběcímu rodu Taaffů. Taaffové drželi Čejkovy a po zrušení nevolnictví aspoň panský dvůr čejkovský, dalovický a zamyslický až do roku 1924, kdy byly tyto dvory v rámci první pozemkové reformy úplně rozparcelovány.

Rok 1848 přinesl venkovskému lidu ulehčení tím, že bylo zrušeno poddanství a robota. Ale nemyslete si, že to bylo zadarmo. Venkovský lid musel za tuto "svobodu" draze zaplatit. Již v roce 1849 (v roce 1848 si to vláda ještě netroufala) byly zákonem č. 152 zřízeny tak zvané vyvažovači komise, které určovaly bývalým poddaným, kolik mají zaplatit za své zrušené povinnosti.

Ve starých listinách rodu Chodlů jsou tři zajímavé kvitance.

První je z 20.ledna 1860 a podle ní praděd Dr. Chodla {Matěj Chodi), "invalid" z napoleonských válek od Aspru prokázal, že pro vyvažovači fond zaplatil za zrušené povinnosti ke škole Zbynické 7 zl. 5 kr. Druhá kvintace je ze 7.července 1873 o tom, že děd Dr. Chodla Martin Chodl zaplatil do uvedeného fondu 188 zl. 10 kr., ktedy sumu na tehdejší dobu nikterak malou - za zrušené povinnosti k dominiu nalžovskámu. Třetí kvintace je z 24. října 1873 a podle ní zaplatil Matěj Chodl 87 zl. 45 kr. za zrušené povinnosti k faře Zbynické.

Zrušením poddanství končil i svou slávu rychtář a na jeho místo nastupuje v obci starosta. V Čejkovech posledním rychtářem a pak prvním starostou byl Jan Ryba z čp. 35, tady u Dolejších Chodlů. Tento první starosta dal také roku 1855 postavit kapličku a poněvadž byl Jan Nepomucký, byla kaple zasvěcena tomuto jezuitskému svátému. Syn Jana Ryby- Martin prodal čp. 35 Slavíkovi a koupil stavení od Pavlů (čp. 5). Měl syny Jana a Bartoloměje. První si vypálil oči, starší občané jej ještě znali pod jménem"Honza Pavlojc". Bartoloměj padl ve válce.

Je třeba se zmínit o velké povodni dne 7. července 1354. Byla způsobena průtrží mračen a velkým krupobitím. Dalovický rybník byl tenkrát prázdný a oset ovsem. Měl dva čepy, oba otevřené. Za dvě hodiny deště se nejen naplnil vodou, ale voda ještě přetékala přes hráz. Následkem tohoto krupobití byl v čejkovech velký hlad, nedostávalo se i ovesné kaše. Tůma, Šafára a Tesárek byli již tehdy pojištěni proti krupobití. Poradil jim to v Sušici na trhu šenkýř Votruba (dnešní Koruna). Řekl jim tehdy: "Nemusíte se modlit, aby Vám Pán Bůh úrodu zachovati ráčil." A vyplatilo se jim to. Hospodář od Tůmů zaplatil na pojist nám 10 zl. a dostal potom náhradu 400 zl. Za ně koupil žito k setí a v příštím roce měl Sklizeň, zatím co jiní nechali pro nedostatek semene půdu z větší části ladem. Kroupa z čp. 25 tehdy stavěl obytné stavení a tím potlučením si udělal na usedlosti dluh 2000 zl, který byl pro něho velmi tíživý. Cesta k Vůlši byla tenkrát před Chaloupkovou chalupou a u Jančovic pole u Olše vybrána vodou tak, že se po ní nedalo vůbec jezdit. Pod Cukovou se jezdilo přes Líšnou.

Ještě jednu zajímavost z druhé poloviny minulého století.

Jak je nám známo, byla to doba největšího rozmachu železnic.

První z nich se kterou Čejkovští tehdy přišli ve styk, byla železnice z Plzně do Horažďovic. Stavěla se v roce 1870.

Dokonce na ní jeden z Čejkov pracoval. Byl to Tomáš Kroupa z čp. 25. Pracoval tam však jen týden, poněvadž naši dělníci byli na této stavbě špatně placeni a byla jim dávána jen práce podřadná.Pro práci kvalitnější, na které se více vydělalo, měla společnost, která dráhu stavěla, dělníky italské národnosti. První došel se na železnici podívat do stanice Olšany (nyní Pačejov) Václav Mašek (Tkadleček) a po svém návratu velmi živě po Čejkovech vyprávěl o tom, jak vozy jezdí bez koní a že snad bude konec světa.

Trať Horažďovice- Klatovy byla stavěna v roce 1887 a na tá již pracovalo více čejkovských (Bláha aj.).

Řekněme si ještě něco, jak to vypadalo v Čejkovech před 1.světovou válkou. Čejkovští měli své starosti a potíže.

Půllitr piva stál sice, jen pět, později šest krejcarů (10 a 12 hal.), ale jak těžko se tyto krejcárky získávaly. Obec byla odkázána jen na výrobu zemědělských plodin a tyto plodiny mohly Čejkovští prodat jedině v Sušici na trhu. Proto ceny zemědělských produktů byly velmi nestálé. V Sušici na trhu vládl především zákon nabídky a poptávky.

Sešlo-li se na příklad v pondělí nebo v pátek (to byly dny trhu) v Sušici hodně žita, ihned jeho cena klesla podle vůle kupujících. Prodávající zpravidla nutně potřeboval peníze, proto nemohl obilí vézt zpět domů a musel je prodat za cenu, jakou kupující nabídl.

Venkov nebyl včas ani plně informován o tom, co se dělo mimo obec. Do Čejkov v té době docházel jen jeden deník Pražské noviny (do hostince Na Vršku), několik výtisků týdenníku Cep a ve Zbynicích kolportoval pan farář i pro čejkovské čtrnáctidenník Sv.Vojtěch. U Tůmů Tomáš Chodl odebíral revoluční Zář. Jaké to bylo pozdvižení vs vsi, když ji k němu jednou přišli četníci z Hrádku zabavit.

Hrádečtí četníci byli zpravidla na stanici tři. Čejkovy patřily do jejich rajónu a proto se čas od času v Čejkovech objevovali. Klukům se líbila jejich výstroj, hlavně přílba, šavle a karabina s bodákem. Prošli vesnicí, zašli ke starostovi- byl to Matěj Melka a po něm od jara 1914 Václav Mašek a hlavně potom zamířili Na Vršek, anebo k šenkýřům. Práce mnoho neměli, vžayt za těch několik let se téměř nic nestalo; v Beránkovic chalupě se zastřelil Matěj pastýřů (Kroupa). Proč, to nikdo nevěděl. Vyhořela stará Šefcovic chalupa (Děkan). Proč by hrádečtí četníci vyšetřovali příčinu požáru? Chalupa byla stejně stará a pojištěna. Zastřelil se šestnáctiletý Vena Šafářů (Němec).

V Hájku si dal jednu ránu do hlavy, druhou do srdce. Co je platné vyšetřování, život se tím chlapci stejně nevrátí. Ale těsně před vypuknutím 1.světové války přece jen měli četníci s bezpečností veliké starosti. V jejich obvodu, zejména v Čejkovech a ve Zbynicích se množily noční krádeže, hlavně drůbeže. Čejkovští se však o bezpečnost starali především sami. Zejména v jarních měsících r. 1914 byly v Čejkovech velmi neklidné noci. Sotva lidé ulehli ke spánku, již prudký štěkot psů hlásil, že lidé nekalých úmyslů - zloději - obcházejí vesnici. Bylo stříleno po těchto nezvaných návštěvnících. Teprve po mobilisaci krádeže ustaly, zloději patrně odešli na vojnu.

A nyní něco o tehdejší čejkovské kuchyni. Jak jsme uvedli, peněz bylo málo a proto také kuchyně byla chudá. Snad se nám to dnes bude zdát nemožným, že káva, třeba jen ze žita, se vařila jen v neděli ráno a to ještě ne vždy. Jinak byla k snídani polévka a brambory na loupačku (brambory vařené ve slupce).

V poledne to bylo zase a jako další jídlo zase něco z bramborů nebo zelí. Jen zcala výjimečně bylo někdy nějaké pečivo z černé mouky. Bílá - pšeničná mouka byla vzácností stejně jako maso. K večeři bývala zase jen polévka a brambory na loupačku.

Osudnou vyhláškou, kterou přibili úředníci ze Sušice na roh hostince "Na vršku", která znamenala vyhlášení mobilisace rakouské armády a tím také začátek první světové války, poznamenala celou, jinak klidnou vesničku Čejkov. Ráno jde hlouček záložníků

do Zbynic - jdou ke zpovědi. Nevědí, co je čeká. Je v nich ještě trochu víry. Nastává doma loučení. tlemožní starci a malé děti nemohou doprovodit své drahá do Hrádku na nádraží, loučí se doma a toto loučení nejvíce dojímá. Síla, která nyní v době žní, bude tolik třeba, odchází, a zoufalé ženy se starci a dětmi zůstávají. Žádný pohřebný průvod z Čejkov nebyl tak smutný, jako tento a nikdy před tím nebylo tolik lidí a tolik pláče jako nyní. Přijíždí vlak od Klatov, je již plný, ale přece ještě pojme všechny, kteří musí odejet. Hluk vlaku nepřehluší pláč a nářek, který byl zvýšen tím, že záložníci museli odejet v dobytčích vozech.

Kteří neodjeli 27.července, odejeli během války, kdy se konaly několikrát odvody. Byly to smutné chvíle, i když jim při odvodu zahrál Tomáš Chodlů z čp. 20 na tahací harmoniku a Otčenáš (Děkan)na "miněru" (byl to zvláštní strunový nástroj, který si sám zhotovil). Jako první výzva, jak se tehdy říkalo, odešli 27.července 1914 všichni muži, kteří měli odbytou vojenskou presluční službu, až do veku 25 let. Žně byly přede dveřmi a nejlepší síla ze vsi odešla. Byla to lopotná práce, uvážíme-li, že v té doba obilí se sekalo jen ručně - kosou. Vedle zbylých mužů, chopily se kos ženy a mladí chlapci.

Nikdo tehdy nevěřil na dlouhou válku. Staří pamětníci vzpomínal na poslední rakouskou válku 1065. Tehdy Rakousko ani nemobilisoval vedlo válku jen aktivní armádou a válka byla brzy ukončena. Po několika bitvách, hlavně u Hradce Králová, byla rozhodnuta. Mnozí staří vojáci tvrdili, že se to za nějaký čas na frontách brzy všechno postřílí navzájem s ohledem na zdokonalenou výzbroj armády. Když do čejkov došly první zprávy.o neúspěsích rakouských vojsk v Srbsku a zejména o vpádu Rusů do Haliče, každý čekal, že bude brzy konec. Brzy však byla do zbraně poslána druhá výzva, tj. máži od 35 do 42 let. Mezi nimi byli na příklad hospodáři od Kroupu (Josef Kroupa), kde potom obdělával 20 ha hospodářství dvanáctiletý syn Karel a od Linhartů (Jan Děkan), kde pak hospodařil čtrnáctiletý syn Josef. A když pak Rakousko rozšířilo brannou povinnost od 17 do 50 let, zůstali v Čejkovech jen hoši do 17 let a starci od 50 let výše. V mnohém stavení zůstaly jen ženy a děti. Z front přicházely různá poplašné zprávy, že ten, či onen padl, ale mnohdy se ukázalo, že co nebyla pravda. Někteří přicházeli na dovolenou, jiní byli jako invalidi posíláni domů. Každý den přinášel něco nového.

Brzy začalo další utrpení i pro ty, kteří byli doma. Byly to tak zvaná "rekvisice". Zemědělci bylo stanoveno množství obilí, které může pro sebe spotřebovat a ostatní měl prodat státu.

Různé rekvisiční komise přicházely do obce a nutily zemědělce, aby odváděli více obilí a dobytka státu. Kdo nechtěl, nebo nemohl dát, komise pak prohledaly celou usedlost a co našla schovaná, zabavila.

Konečně přišel 23. říjen 1818 do Čejkov poněkud opožděně, ale radost z něho byla pokažena španělskou chřipkou, která tu v tu dobu řádila a v Čejkovech na ní 5 lidí zemřelo. Návrat čejkovských z války byl zdlouhavý, každý přišel v jinou dobu.

Ti starší přišli nejdříve, mladší později a ti nejmladší potom ještě sloužili v armádě 1. republiky.

Do třicetileté války se i v Čejkovech provozovalo plátenictví i na vývoz. Sedláci na trzích ve městech prodávali nejen obilí,

ale i plátno a len. Třicetiletá válka zničila téměř všechna řemesla. V Čejkovech bylo rozvinuto tkalcovství. A bylo patrně velmi rozsáhlé, když se provádělo ve třech staveních. Toto řemeslo se v Čejkovech udrželo až do 1.světové války u Tkalčíků (čp. 45), kde v té době pracoval na tkalcovském stavu Matěj Turecek. Dále se tkalo u Rudů a u Minorýtů. Utkané plátno se dávalo barvit barvíři do Sušice. Tento Turecek byl taká posledním výrobcem slaměných "došků" a "záklasníků", slaměná krytiny na střechy. Až do vypuknutí 1.svět.války se v Čejkovech pěstovalo hojně lnu, který se tu zpracovával po domácku. Len se sušil u cesty k Tedražicům "Na Brodci". Poslední "sušič" byl starý Ruda, příjmením Bečvář.

Zvláštnost byla ve dveře v Dalovicích. Měly tam dva záchody vedle sebe. Jeden sloužil pro pána, druhý pro služebníka.

Dle ústního podání na vrchu Zbyná se začalo několikrát sa stavbou kostela, ale vždy se jim stavba zbořila. P.Marie prý nechtěla kostel na tomto místa postavit z důvodu, že staří lidé nemohou do toho vrchu.

Zbynice

Podle údajů v Berní rule bylo v roce 1654 ve Zbynicích napočítáno 9 rolníků (sedláků), 8 chalunníků a 6 zahradníků (domkářů). Z dnešních příjmení zbynických se v Berní rule vysky­tují:

Trš (Trs), Zajíc, Mika, Kána (Hána), Beránek, Dušek, Šatra,

Hrách, Sula, Kazda (Kazda), Čech, Kubát, Němec, Ouředník, Holeček Korec a Vejslav (Vojslav). Zbyničtí obhospodařovali v té době 290 strychů polí, dále chovali 17 koní, dále měli 25 volů, 57 krav, 53 jalovic, 66 ovcí a 35 sviň. Pole ve Zbynicích měli jen rolníci (sedláci) a chalupníci. U zahradníků (domkářů) není uvedena žádná půda a je u nich uvedena poznámka: Tito lidé toliko prací rukou svých se živí.

V roce 1850 měly Zbynica 303 obyvatel a 43 demů.

O Zbynicích je první písemná zpráva ve 12.stol. z roku 1169, kdy osada je přičleněna k doksanskému klášteru, carována knížetem Jindřichem. Podle popisu diecese pražské (sepsáno mezi rokem 1344 a 1350 arcibiskupem Arnoštem z Pardubic) patřila fara zbynická do děkanátu Prácheňského a arciděkanátu Bechyňskáho. Kostel ve Zbynicích se poprvé připomíná v r. 1314 současně s kostelem na Zdouni (dle jiných pramenů v r. 1226), s nímž svými rozměry i způsobem stavby úplně se shoduje. Vesnice sama patřila ke klášteru v Doksanech, okres Roudnice nad Chří. Klášter v Doksanech byl založen r. 1142 králem Vladislavem a jeho manželkou Gertrudou a osazen jeptiškami z kláštera dunwaldského v arcibiskupství v Kolíně nad Rýnem. Ve 14.století dosazoval klášter kněze (plebány) ke kostelu ve Zbynicích. Roku 1421, v době válek husitských, byl klášter v Doksanech vypálen, ale později opět obnoven a vystavěn. Roku 1732 (za Josefa II.) byl zrušen a jmění jeho připadlo náboženskému fondu.

Je zde třeba si připomenout původní poslání klášterů v době jejich zakládání. Byly především střediskem, odkud se šířilo pokřestanštění okolí a upevňování víry. Z něho byli vysíláni hlasatelé víry do krajin blízkých i vzdálených. Dále byly kláštery sídlem vzdělanosti a umění především tím, že při nich byly zakládány školy. Konečně měly i význam hospodářský, že učily obdělávat a obhospodařovat půdu. Tímto posláním si vysvětlíme, proč právě ve Zbynicích byl postaven kostel a zřízena škola, třebaže Čejkovy byly i v minulosti větší než Zbynice a snad i starší původem. Zbynický kostel i škola patří nejen mezi nejstarší kostel na sušičku, ale v Čechách vůbec. Za nejstarší kostel u nás je považován kostel v Petrovicích, ale kostely v Albrechtci, na Zaouni a ve Zbynicích nejsou o mnoho mladší. Je třeba připomenout, ža v kostele v Petrovicích je pět obrazů od malíře Petra Brandla. U všech kostelů, tedy i zbynického, převažuje architektura románská. Je zajímavé, že typicky románská věž kostela ve Zbynicích byla podle zjištění Dr.V.Mencla postavena teprve v době Karla IV. , tedy v době gotiky. Tedy nejdříve byla postavena loď a o něco později věš. Kranorce stupňového štítu západního průčelí jsou ranně gotická - ja zde plastická figurální výzdoba. Hlavní oltář zbynického kostela je barokový z 18.století. Dřevěná socha Panny ríarie s dítětem, která je ve středu oltáře, je řezba ze 16.století. Sochy apoštolů Petra a Pavla, které jsou nad portály hlavního oltářa, jsou také řezané ve dřevě a pocházejí ze 17.století. Do Zbynic se dostaly z kostela v Nezamyslicích. Obrazy sv. Anny a sv. Martina na bočních, rovněž barokových oltářích jsou od Herogu z Plzně.

Zajímavý je nápis na cínové křtitelnici (snad kropence):

Urozena P. Mariana Polyxena Ra czinowa, rozena Herzanka z Harascva 16/45. Tato paní byla od roku 1629 druhou ženou Humprechta Račína, pána na Hrádku a pravnuka Kryštofa Račína, který v roce 1553 koupil Čejkovy, když před tím vyženil peníze s manželkou Lidmilou ze Sloupna. Křtitelnici (kropenku) patrně kostelu věnovala a z toho je patrno, že kostel zbynický v té době sloužil i hrádeckým, snad již jako farní, třebaže měli kostel na Zdouni blíže.

Zbynické matriky byly založeny farářem Petrem Vojtěchem Knophem a počínají rokem I. 1658, II. 1698, III. 1726 a jsou jedny z nejstarších martik u nás. Nyní jsou uloženy v archionu KNV v Plzni. Pamětní kniha byla založena farářem Ignácem Baumannem roku 1300.

Ve zdi kostela zvenčí je žulová deska matky zbynického faráře Kateřiny Chmelíčkové + 3.2.1714.

V kostele j hrobka hrabat Desfcurs a svobodných pánů Sturmfederů, majitelů Hrádku v 18. a 19. století.

V sakristii jsou dvě drobné zlidovělé sošky světců. V podkruchtí jsou dva kamenné náhrobníky ze 16.století, značně ušlapané, zevně na jižní straně lodi nápisový náhrobník z roku 1714. Kostel Zvěstování P.Marie je raně gotický z doby po polovině 13.stol., roku 1314 doložen jako farní, na konci 14.stol. nahrazena apsida novým presbytářem a přistavena sakristie, klenba v presbytáři je z 15.stol. Loď upravena barokně a současně zřízena v sakristii oratoř. Loď je čtvercového půdorysu, k ní se připojuje na východní straně poměrně hluboký, pětiboce zakončený presbytář s opěráky a s obdélnou sakristií na jižní straně. V západním průčelí lodi

je hranolovitá věž. Fasády jsou jednoduché, hladké; v průčelí je stupňovitý štít s figurálně zdobenými krahorci. Ve věži jsou na východní a severní straně v prvním klenebním poli zazděné úzké půlkruhovité okénka. Presbytář sklenut dvěma poli křížové klenby v paprsčitě v závěru na klínových mírně vyžlabených žebrech, vybíhajících ze zdi bez konsol. V závěru jsou jehlancovité honsoly, svorníky jsou terčové, v jižní stěně je portálek do sakristie se skoseným ostěním, nahoře nově přepažen.

Sakristie je sklenuta dvěma poli křížové klenby na žebrech stejného profilu jako v presbytáři, na východním svorníku je pětilistá růže. Oratoř nad sakristií jest otevřena do presbytáře dvěma půlkruhovými oblouky. Triumfální oblouk románského původu je hrotově neprofilovaný, se zbytky ornamentální výzdoby z konce 13.století na ostění. Loď je plochostropá, stěny členěny pilastry, kruchta je zděná na dvou dřevěných sloupcích, z podváží do lodi je raně gotický portál s bohatě profilovaným ostěním. Některé kamenné kvádry jsou označeny značkou kameníka.

Svojšice

Zde stávala tvrz (dnes je to sýpka JZD). Je to věžovitá stavba, se zbytky sgrafitové rustiky nad rybníkem. Spojovala v sobě obytnou a obranou věž tvrze, jejíž slohové znaky se řadí na začátek 14.století. Připomínka o ní však pochází až z roku 1366. Tvrz představuje pokročilejší disposiční typ o dvou místnostech v poschodí. Hranolovitá věžové stavení původně dvoupatrové, s dřevěnou nástavbou na krahorcích, dnes patrové. V přízemí je jednoduchý kamenný portálek, okénka jsou obdélná se skoseným ostěním.

Rybník tvořil součást vodního opevnění, přes něj šel padací most. částečná přestavba se dotkla tvrze počátkem 16.století, později patra upravena na sýpku. V podstřeší jsou vidět otvory po krahorcích dřevěné nástavby tvrze. Stropy jsou povalové. Had gotickým sedlovým vchodem je část renesanční desky ze 16.stol.

V obci na hřbitově je kostel sv. Jana Křtitele, raně gotický, z doby kolem 3.čtvrtletí. 13.století s barokními přístavbami z l.pol. l8.století; opravovaný v r. 1787. Jižní kaple sv.

Barbory přistavěna r. 1706. Kostel je jednoloaní, obdélníkový s předsíňkou před jižním průčelím, kaplí sv. Barbory na jižní straně, čtvercovým presbytářem s boční obdélnou sakristií. V západním průčelí lomený profilový portál. Lod. kryta dřevěným stropem, v její západní části dřevěná kruchta, triumfální oblouk je hrotitý, presbytář sklenut křížovou žebrovou klenbou na konsolách sakristie sklenuta valeně. Socha madony z počátku 16.století.

7 náhrobníků ze 16. - 13.století.

Nejstarší držitel Svojšic byl Ondřej ze Svojšic v roce 1366, patron zdejšího kostela. Kdo následoval po něm není známo, i když se okolo roku 1369 "statečný správce zboží ve Svojšicích" připomíná. Později drželi Svojšice Fráňa a Vintíř ze Svojšic, kteří měli roku 1380 jeden hlas podací při zdejším kostele. Jejich

nástupce Andrlin Werndl byl pravděpodobně maštěním sušický, německá národnosti. Týž byl již v roce 1396 mrtev a toto zboží držela ještě roku 1401 vdova Markéta.

Ale již roku 1401 se vyskytuje vedle ní jako patron kostela Jan Cíl, jenž se stal praotcem šlechtická rodiny Cílů ze Svojšic.

V zápisech se vyskytuje ještě jako zdejší majitel r. 1417. O potomcích Janových nám není nic známo. Víme jen tolik, když zemřel Chval ze Svojšic (před rokem 1491), že jeho syn nezletilý Jan se svým bratrem Vintíři z Vlčkovic a Otíkovi ze Stropčic poručil, aby jeho statek jako poctivíporučníci opatrovali.

Tehdejší Cílové byli dobří hospodáři a skoupili pěkné jmění, nebct Petr Cíl ze Svojšic, jenž se v pamětech uvádí v r. 1529, držel roku 1543 tvrz Svojšice s příslušenstvím, vsi Odolenov, Jiřičnou, Novou Vesku, Krušec, Trpěšice a další 4 vsi. Roku 1545 přikoupil ještě od Jindřicha z Ryznberka ves Staňkovy a díl Čepic.

Petrovi synové Jan, Beneš a nezletilý syn Václav rozdělili 23.12.1555 své statky. Jan Dostal Jiřičnou, Tršice, Novou Ves, Čeletice a Odolencv, Beneš Dolejší Krušec, Javoříčko, Čimice, Trpěšice, Zadní Myslív, Novou Vísku, Václavovi přiřknuta tvrz Svojšica, dvůr a ves Čeletice. Václav se oženil s Kateřinou Lenornskou z Malevic. Léta 1589 se připomíná Jiřík Václav, jeho syn, který zemřel r. 1S0S.

Po jeho smrti přišel statek svojšický k rozdělení na díly. Roku 1615 seděli na Svojšicích Zikmund Vojtěch a Petr Cíl ze Svojšic a Jan Jindřich z Běšin, z nichž každý pět osedlých ve vsi držel.

Zikmund Vojtěch, který byl ženat s Eliškou z Janovic, držel první díl svojšické tvrze až do roku 1S47, kdy jej prodal svému zeti Adamovi Bartoloměji Kocovi z Dobrše, manžela Elišky Kateřiny ze Svojšic. Tento držel díl skoro 40 let a postoupil jej pak r. 1684 Ladislavu Zikmundovi z Běšin, svému ze£i.

Druhý díl tvrze patřil rodu Cílovskému, neboč ještě roku 1700 seděli na Svojšicích bratři Petr, Zikmund, Albrecht, Jindřich Karel a Henďrych. Petr roku 1708 zemřel, po něm jeho díl koupil od bratří Hendrych. Dále se uvádí rok 1738, kdy statek prodává Ferdinand Bohuslav Serius z Eicnenan Petru Euzalin Hádeckému z Radce, v roce 1739 následoval hrabě Mikuláš Taaffe, po něm v roce 1839 Václav Feit a v roce 1850 manželé Maxmilinán a Žofie Appeltanerovi, není již o bývalé tvrzi zmínky. Pravděpodobně již sloužila jako sýpka. Statek náležel před 1.světovou válkou jedné měštanská rodině a měl rozlehu 178 ha.

Kolinec

Původní osada s tvrzí se nazývala Štetlin - Mladší Kolín a náležela královně. Pcd tvrzí vzniklo ve 14.století městečko.

V 15.století byla tvrz s osadou dána do užívání pánům z Velhartic a v roce 1505 - 1507 jim byla postoupena do dědičného vlastnictví, Po rozpadnutí velhartickáho panství získali Kolinec v roce 1541 rytíři z Vlčkovic, po nich Kočové z Dobrše. Od roku 1556 se zde vystřídalo několik majitelů. Statek Kolinec náležel před 1.světovou válkou hraběti Taafemu a měl rozlohu 746 ha.

Na místě tvrze, kterou postavil v roce 1549 Václav Vintíř z Vlčkovic, stojí dnes empírový zámeček, u kterého přestavba v letech 1820 - 1840 změnila podobu, jakou měla tvrz v 16.stol.

Snad nejstarším objektem v městečku je kostel. Už do začátku 13.stol. do doby románské sahají části jeho zdivá v lodi a na západní straně presbytáře, který sám je raně gotický z konce 13.stol. Z nejstarší doby se zachoval na jižní straně lodi-románský portál (zbytek malby v jeho tympanonu je však go­tický) .

Na pravé straně uvnitř lodě je pozdně gotická soška madony z konce 15.stol.

Presbytář je prodloužen a nově sklenut v roce 1755, loď je kryta novým stropem místo valené klenby. Věž založená nad původním presbytářem pochází z roku 1854. Že byl kostel původně opevněn, potvrzují stopy příkopu na západní a severní straně.

Kamenný most přes Pstružnou, pocházející z 18.stol. je barokní a je chráněný jako technická památka.

Židovský hřbitov je ze 17.stol.

Mokrosuky

Ves existovala již ve 14.století a patřila k panství velhartickému. Obec ulicového typu se zámkem, který dnes slouží MNV jako byty, dále jako kulturní dům a zámecká hospoda. Zámeček (původně vodní tvrz) postavený v době po roce 1579 Volfem Gothardem Perglasem z Perglasu, nebo jeho synem Václavem. Je dvoukřídlý, jednopatrový, původně obehnán vodním příkopem. V přízemí i v patře je otevřená arkádová chodba na pilířích, původně sklenutá křížově, dnes plochostropá. Dochovány jsou renesanční štíty; fasáda na nádvorní straně není architektonicky členěna. Široký průjezd sklenut valeně s výsečemi, místnosti v přízemí křížově hřebínkovými klenbami a valeně s výsečemi, schodiště stoupavou valenou klenbou, patro plochostropé. Bývalá zámecká kaple obdélná, s půlkruhovým závěrem, plochostropá, bez zařízení. Renesanční sgrafita zámeček vyzdobila tak, jak se jejich obliba šířila ve zdomácnělé fóriaě z Prachatic - obdobně jako v zámku na Hrádku.

Vedle zámku kaple sv. Václava (obraz od J.Valamana z r. 1900); barokní lidový oltářík.

U tvrze Adam Lev zapsal na zdejším dvoře dluh Planským ze Žeberka. Při dělení panství velhartickáho okolo r. 1560 dostala se ves Mokrosuky Václavu Vintířovi z Vlčkovic a patřila ke Kolinci. Roku 1579 byla odprodána Volfovi Gothardovi Perglasovi z Perglasu. Ten, nebo jeho syn, jak již bylo uvedeno, postavil tu tvrz, která pak byla připojena k panství velhartickému. S velharticemi propadla konfiskaci v r. 1623. Pro dluhy Humprechta R&čína z Račína, byl mokrosucký statek roku 1670 předán Apoleně Lidmile hraběnce z Althanu, rozené z Račína. Ta jej prodala roku 1679 svému bratru Arnoštovi Adalbertovi z Račína. Od té doby patřily Mokrosuky ke Hrádku.

V roce 1890 bylo v Mokrosukách 52 domů, 342 obyvatel.

O tvrzi se praví, že byla ve tři úhly všechna od zdi až po střechu vystavena, cihelnou střechou a na díle šindelem při­kryta, táž příkopem mokrým obehnána. Později byl příkop zasypán a stavení tvrze pojato do stavení dvora.

700 let prastará lípa na konci vesnice, je tak prostorné vyduti ve vykotlaném kmeni, že se do ní mohou schovat čtyři dospělé osoby. Pověst praví, že děti v Mokrosuce se nosí z této lípy (nikoli čápy).

Tedražice

Ves Tedražice se připomíná poprvé v roce 1395 jako součást velhartického panství. Asi v druhé polovině 15.stel. ji prodal Děpold z Rýznberka Janu Mutrplosovi z Tedražic, který si zde postavil tvrz. Ta je poprvé doložena v roce 1431, kdy ji Jan Mutrplos postoupil spolu s celými Tedražicemi Janovi a Petrovi Marholtům; statek držel pouze Jan a jak se v zápisech uvádí, seděl na tadražickém panství v roce 1501. Jan zemřel před rokem 1505 a pak připadl jeho synům. V prvé polovině 15.století došlo v dražbě statku k mnoha změnám, byl také několikrát dělen, při čemž se často připomíná i tvrz. Mimo jiné se stal majitelem Jan Dlouhoveský z Dlouhé vsi, který zboží koupil v roce 1552, které pak po několika letech prodal. Vlastnil též od roku 1544 Zavlekov. V roce 1570 prodal Jan z Dlouhé vsi a na Zavlekově tvrz, dvůr a ves Tedražice Petrovi Novohradskému z Kolovrat. Od něho koupil Volfgang Gothard Pergler z Perglasu. Zároveň s tvrzí, dvorem a vsí Tedražic koupil tvrz Zdouň s osadou Vzduný a téhož roku Mokrosuky a v roce 1580 díl Vlčkovic.

Roku 1597 přikoupil ještě Velhartice. Jeho manželka Majdalena strojila hody svým poddaným ve Velharticícn na pěti stolech.

Táž koupila roku 1607 Kolinec. Když Volf v roce 1615 zemřel, dělili se jeho synové r. 1613 a to Václav Otakar se ujal velhartického statku a Mokrosuk a bratřím vykázal platy.

Statky však zabrali vojáci i se statky matčinými Kolincem a Tedražicemi - Tedražice koupila r. 1601 od manžela. Vojskem zabrané Tedražice byly znevu manželce Majdalena navráceny v roce 1613. Majdalena zemřela v r. 1624. Statek Tedražice zdědila její dcera Majdalena Gryselda, provdaná za Jana Jindřicha Janovského z Janovic. Ta odkázala polovinu statku svým dvěma synům Jiřímu Gothardovi a Oldřichu Vilémovi, druhou své dceři Evě, provdané za Jana Viléma Chanevského z Dlouhé Vsi. Eva jí však záhy prodala Aleně Elišce Varlejchové z Modlišovic, po níž ji drželi její synové.

První díl státku koupil v roce 1663 Volf gang Adam Perglar z Perglasu, ale již r. 1663 jej prodal Janu Kartoví Ježovskému z Lub. Od něho jej koupili v roce 1687 švihovští z Rýznburka, kteří téhož roku získali od Jindřicha Markvarta Varlejcha z Bubna a na Tedražicích i druhý díl; obě části. Tedražice připojili k panství Nalšovy, s nímž sdílely Tedražice další osudy. Je ještě ťřeba připomenout, že v roce 1720 koupil Tedražice v dražbě Jan Norbert Pötting, po něm v roce 1739

převzal statek Jan Václav hrabě Pötting. Od něho je koupil v roce 1769 Rudolf hrabě Taafe.

Perglasové z Perglasu pocházeli z Loketská a Janovští z Janovic pocházeli z Plzeňska.

Patrně za Volfganga Gotharda z Perglasu byla stará gotická tvrz přestavěna v pozdně renesančním slohu. Na počátku 18.století byla tvrz barokně upravena, takže r. 1718, kdy zadlužené panství kupoval od Floriána Jaroslava Švihovského hrabě z Pöttingu, se o ní píše jako o nově postavené tvrzi. Dnes je to jednoduchá, jednopatrová, stavebně nevýrazná budova se sedlovou střechou, jejíž barokní ráz setřely vnější stavební úpravy na sklonku 19.století. Z původní renesanční tvrze se dochovaly v přízemí levá části objektu dva šálky s hřebínkovou klenbou, s bohatým štukovým dekorem, s hrotitými lunetami. V přístavku je valená klenba.

V Tedražicích bývaly koželužny. Tak ha pozemcích, kde bývala zahrádka p. Šafránka hostinského a na části zahrádky panského dvora byla větší koželužna, což o tom svědčí dnes zbytek, že střechy dvou chalup a sice Hodů, jsou zařízeny na sušení koží.

V Tedražicích v čp. se narodil slavný dirigent a žák profesora Otakara Šeřcíka František Stupka. Pamětní deska, která měla být osazena na jeho rodném domě, majitelka rodného domu s