Celerová vila
Celerová vila
Byly jednou dvě děti, Perníček a Pařmenka. Měli maminku, která byla hodná, měla své děti ráda, ale bohužel neměla moc tuhý kořínek. Měli také tatínka, který se o nic nestaral a pořád se jen flákal po hospodách a barech. Když maminka zemřela, vzal si její manžel, tudíž i otec Perníčka a Pařmenky zlou a ošklivou ženu, která měla problémy s nadýmáním a proto si celé dny jen utahovala z dětí a nesnesitelně prděla. Když už to jednoho dne u nich doma vypadalo jako v plynové komoře, děti se rozhodly jít do lesa k medvědům na pařbu. Když odcházely ztřískaný a zhulený, byla už hluboká noc. A jak se tak motaly ze strany na stranu, Pařmenka maliličko vystřízlivěla a zeptala se Perníčka: "poslyš, nezabloudily jsme náhodou?" Ale Perníček jen řekl: "To neřeš, vyjedeme výtahem na támhleten mrakodrap a koukneme se, jestli není někde v dálce nějaké světýlko". A jak řekl tak taky udělali. (Pařmenka stejně neměla jinou možnost, protože by jí Perníček podřezal. ) Cestou sice poblili celý výtah ale nakonec vyjeli až nahoru. Když se konečně rozhlédli, uviděli v dálce nějaké malinké světýlko. A řekli si, že tam je jistě jejich domeček. Vtom se ale Perníček podíval dolů a protože toho tolik vychlastal a navíc ještě trpěl závratěmi, poblil se až dolů na stánek s cukrovím. Jenomže, jak jistě víte, všechny děti mají rády cukroví a tak je celou cestu pronásledovaly stovky zuřících dětí. Když doběhli ke světýlku, zjistili, že to vůbec není jejich domeček, nýbrž vila a celá z celeru. I když jim to přišlo odporné, strach z davů po zuby ozbrojených dětí, je zahnal do vily. Když už byl Perníček a Pařmenka uvnitř, ozval se příšerný a hrůzostrašný hlas: "Kdo mi zase schoval ten ovladač!" Pařmenka se tak lekla, až hlasitě vykřikla. Hlas řekl: "Ale ale, kdopak to zavítal ke mně do mojí krásné vilky, ha ha há?" "Ale to nic, to je jenom hurikán." Řekl ještě nevystřízlivělý Perníček. A baba řekla: "No tak pojď dál ty jeden hurikáne!" Když děti po čtvrt hodině strachu vešly dovnitř, bylo už prostřeno pro tři a baba jedla svou porci. Po chvíli vyzvala děti aby šli jíst. Ale když děti uviděly, že k jídlu je dušený celer, zvedl se jim žaludek, a že prý ne, že ani nemají hlad. Baba je ale doběhla tím, že se jich zeptala, jestli si nedají raději cukroví a děti radostně přikývly. Baba honem běžela do špajzu a cestou zamkla dveře. Ten špajz vůbec nebyl špajz ale kumbál, kde měla baba schované nejrůznější mučednické nástroje. Pod ruku jí zrovna přišla svěrací kazajka, a staré elektrické křeslo. Když už ty kusy zrezivělého šrotu dotáhla až do obejváku, děti se lekly a zdrhly ke dveřím, které nešli otevřít a Perníček chytře pronesl: "Už to mám, jsou zamčené!" Pařmenka stačila jen říct: " Fakt, nepovídej…" Ale v tom jí a Jeníčka baba chytila ( ani se neptejte za co ) a odnesla je do obejváku, kde jim řekla ať si Perníček vleze na el. křeslo a Pařmenka do kazajky. Perníček se zeptal, jak se na takové křeslo sedá ale baba mu ještě vynadala, co to má za blbé dotazy a řekla mu, že na elektrické křeslo se sedá úplně stejně jako na normální křeslo. Pařmenka řekla, že opravdu neví jak se leze do kazajky. Baba uznala, že to Pařmenka nemůže vědět a tak řekla: "Sleduj, takhle to otevřeš a normálně tam vlezeš. Co je na tom." Pařmenka s Perníček nemeškali a brutálně tam babu sevřeli. Potom utíkali domů a jestli vysílením nezemřeli, běží domů až dodnes, protože si spletli směr.