Cyklo do Židlochovic...
30. 3. 2008
Jaro nám už začalo a k tomu patří projížďky na kole po krásách Moravy. První větší cyklovýlet tuhle sezonu byl svolán na neděli a ikdyž jsem byl zpočátku hlavním hecařem a a iniciátorem, ve finále byla moje účast ohrožena hned ze dvou důvodů:
1. Doma se nám nahrnula spousta práce a už to vypadalo, že budu celý víkend dřít jako Bulhar :-)...naštěstí jsem se s hordou práce vyrovnal s bravurou již v sobotu a tím pádem byla neděle volná...
2. Po příjezdu na místo srazu jsem při pokusu o dopumpování předního kola utrhl ventilek...naštěstí se Mišák přiznal, že má doma jednu plonkovní duši a tudíž mi ji daroval. Mechanici od Su(v)baru pak podali při výměně kola životní výkon a já nemusel kolo táhnout domů na zádech (už mám tu dušu koupenou, tak Ti ji pak vrátím, díky ;-))
Takže po překonání počátečních útrap jsme vyrazily směr Židlochovice v sestavě Mišák, Tom, Štěpán, Pepe, Romča, Maruška a já. Cesta byla rovná, místy rozbitá a kromě jedné výživné pauzy (no výživná byla jen pro Marušku, které muselo stačit 100g šunky...tak málo jídla jsem ještě neviděl:-)) jsme jeli téměř bez přestávky až do Židlochovic, kde bylo v plánu první větší posezení. Napřed ale bylo na pořadu umístění Mišákovy nové keše na Židlochovický most a zaměření souřadnic...ale bohužel nám se Štěpánem nedopřáli žádnou legraci a ani jeden z nich nespadl do řeky...no co už snad příště :-)...při následné pivní pauze v hospůdce jsme byli štědrou paní vrchní obdarováni porcí kuřecích křidýlek zdarma. Mohlo jich být sice víc, darovanému koni na zuby nehleď :-)...
Musím říct, že následný kopec nebyl po konzumaci křidýlek tím pravým odpoledním odpočinkem, ale keš dolů nepřiběhla, takže jsme museli v cestě pokračovat dál. Odlov proběhl celkem bez problému až na pár pikniků, kteří po nás občas blbě čučeli...
Další plánovanou zastávkou byl Black box...musím uznat, že projížďka k této keši byla výsostným zážitkem a já se nemohl vynadívat na okolní přírody...to se mi také stalo málem osudným, když mé proradné přední kolo využilo chvilkové nepozornosti a zapíchlo se do rygolu...u Black boxu jsme provedli několik fotek (a k focení toho bylo opravdu dost) a po té vyrazili směr Vranovice (nebo tak nějak se to jmenovalo...). No téměř jsme vyrazili, neboť ihned po startu bylo nutno vyměnit Štěpánovo zadní kolo, ve kterém byly ukázkově zapíchnuty dva trny a aby toho nebylo tak při neopatrné manipulaci s kolem došlo ještě k zadrhávání řetězu. Po provedení STK nám již nic nebránilo v cestě. Jenže to by nebyli Štěpán s Mišákem, kdyby je nenapadlo jet ještě na jednu keš. Tuto etapu s námi již děvčata a Pepe neabsolvovali a upřednostili pohodlí podniku u Fialů. A již od prvních metrů jsem jim tuto volbu záviděl, protože co se dělo pak se doufám nebude dít už nikdy. Nahoru a dolů hustým lesem, kde se nedalo skoro ani projít jsme vlekli kola a funěli u toho jak parní lokomotivy...o křečích do noh se snad ani nemusím rozepisovat, to je snad masozřejmost. V posledním kopci jsem odešel fyzicky psychicky a zbytek kopce se jen pomalinku plížil a v dáli vyhlížel Štěpána s Mišákem, na které vyčerpanost nějakým zázrakem nepůsobila. Po dosažení vrcholu (tím myslím vrchol kopce - žádného jiného vrcholu jsem během výšlapu nedosáhl :-)) jsem padl na hubu a nebyl schopen ničeho. Asi po pěti minutách jsem již mohl vydávat nějaké zvuky k velkému pobavení mých dvou škodolibých kompliců :-)) a po deseti minutách jsem již popadl dech natolik, že jsem ze sebe vysoukal i jednoslovné věty. Po načerpání sil potřebných k nasednutí na kolo, jsem zjistil, proč mám Moravu tak rád - kam oko dohlédlo (a určitě i dál) se rozprostírali táhlé vinice a jízda mezi nimi přímo lákala k návštěvě nějakého toho sklípku a koštu pár deci bílého. Ale nebyli jsme tam od chlastu, ale za sportem a navíc nám za chvíli jel poslední vlak do Brna. Po příjezdu do Vranovic jsme ještě stihli "jedno rychlý" a malou svačinku v podobě nakládaného hermelínu (ale podle chuti ho nakládali tak maximálně na talíř).
Cesta ve vlaku probíhala v klasická stárkovské demenci (ještěže děvčata jela od nás separovaně, jinak by o nás stratila dobré mínění, které o nás jistě mají :-)). Pak už následovala cesta z nádraží domů, rychlá večeře a již rutinní návštěva saloonu.
Tuto noc jsem s usnutím problém opravdu neměl :-)
1. Doma se nám nahrnula spousta práce a už to vypadalo, že budu celý víkend dřít jako Bulhar :-)...naštěstí jsem se s hordou práce vyrovnal s bravurou již v sobotu a tím pádem byla neděle volná...
2. Po příjezdu na místo srazu jsem při pokusu o dopumpování předního kola utrhl ventilek...naštěstí se Mišák přiznal, že má doma jednu plonkovní duši a tudíž mi ji daroval. Mechanici od Su(v)baru pak podali při výměně kola životní výkon a já nemusel kolo táhnout domů na zádech (už mám tu dušu koupenou, tak Ti ji pak vrátím, díky ;-))
Takže po překonání počátečních útrap jsme vyrazily směr Židlochovice v sestavě Mišák, Tom, Štěpán, Pepe, Romča, Maruška a já. Cesta byla rovná, místy rozbitá a kromě jedné výživné pauzy (no výživná byla jen pro Marušku, které muselo stačit 100g šunky...tak málo jídla jsem ještě neviděl:-)) jsme jeli téměř bez přestávky až do Židlochovic, kde bylo v plánu první větší posezení. Napřed ale bylo na pořadu umístění Mišákovy nové keše na Židlochovický most a zaměření souřadnic...ale bohužel nám se Štěpánem nedopřáli žádnou legraci a ani jeden z nich nespadl do řeky...no co už snad příště :-)...při následné pivní pauze v hospůdce jsme byli štědrou paní vrchní obdarováni porcí kuřecích křidýlek zdarma. Mohlo jich být sice víc, darovanému koni na zuby nehleď :-)...
Musím říct, že následný kopec nebyl po konzumaci křidýlek tím pravým odpoledním odpočinkem, ale keš dolů nepřiběhla, takže jsme museli v cestě pokračovat dál. Odlov proběhl celkem bez problému až na pár pikniků, kteří po nás občas blbě čučeli...
Další plánovanou zastávkou byl Black box...musím uznat, že projížďka k této keši byla výsostným zážitkem a já se nemohl vynadívat na okolní přírody...to se mi také stalo málem osudným, když mé proradné přední kolo využilo chvilkové nepozornosti a zapíchlo se do rygolu...u Black boxu jsme provedli několik fotek (a k focení toho bylo opravdu dost) a po té vyrazili směr Vranovice (nebo tak nějak se to jmenovalo...). No téměř jsme vyrazili, neboť ihned po startu bylo nutno vyměnit Štěpánovo zadní kolo, ve kterém byly ukázkově zapíchnuty dva trny a aby toho nebylo tak při neopatrné manipulaci s kolem došlo ještě k zadrhávání řetězu. Po provedení STK nám již nic nebránilo v cestě. Jenže to by nebyli Štěpán s Mišákem, kdyby je nenapadlo jet ještě na jednu keš. Tuto etapu s námi již děvčata a Pepe neabsolvovali a upřednostili pohodlí podniku u Fialů. A již od prvních metrů jsem jim tuto volbu záviděl, protože co se dělo pak se doufám nebude dít už nikdy. Nahoru a dolů hustým lesem, kde se nedalo skoro ani projít jsme vlekli kola a funěli u toho jak parní lokomotivy...o křečích do noh se snad ani nemusím rozepisovat, to je snad masozřejmost. V posledním kopci jsem odešel fyzicky psychicky a zbytek kopce se jen pomalinku plížil a v dáli vyhlížel Štěpána s Mišákem, na které vyčerpanost nějakým zázrakem nepůsobila. Po dosažení vrcholu (tím myslím vrchol kopce - žádného jiného vrcholu jsem během výšlapu nedosáhl :-)) jsem padl na hubu a nebyl schopen ničeho. Asi po pěti minutách jsem již mohl vydávat nějaké zvuky k velkému pobavení mých dvou škodolibých kompliců :-)) a po deseti minutách jsem již popadl dech natolik, že jsem ze sebe vysoukal i jednoslovné věty. Po načerpání sil potřebných k nasednutí na kolo, jsem zjistil, proč mám Moravu tak rád - kam oko dohlédlo (a určitě i dál) se rozprostírali táhlé vinice a jízda mezi nimi přímo lákala k návštěvě nějakého toho sklípku a koštu pár deci bílého. Ale nebyli jsme tam od chlastu, ale za sportem a navíc nám za chvíli jel poslední vlak do Brna. Po příjezdu do Vranovic jsme ještě stihli "jedno rychlý" a malou svačinku v podobě nakládaného hermelínu (ale podle chuti ho nakládali tak maximálně na talíř).
Cesta ve vlaku probíhala v klasická stárkovské demenci (ještěže děvčata jela od nás separovaně, jinak by o nás stratila dobré mínění, které o nás jistě mají :-)). Pak už následovala cesta z nádraží domů, rychlá večeře a již rutinní návštěva saloonu.
Tuto noc jsem s usnutím problém opravdu neměl :-)
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář