Jestli se domníváte, že poznat sebe sama je důležité jen proto, že to tvrdím já anebo někdo jiný, pak naše komunikace bohužel končí. Shodujeme-li se však, že sebepoznání je životně důležité, pak je náš vztah úplně jiný a můžeme se vydat na výzkum s pozornou inteligentní zvídavostí.
Nežádám tu po vás, abyste něčemu věřili, nestavím se před vás jako odborník. Nemám nic, čemu bych vás naučil – ani novou filozofii, ani systém, ani cestu ke skutečnosti -k níž stejně žádná nevede, tak jako nevede ani k pravdě. Autorita, zvláště na poli myšlení a chápání, je něco nesmírně škodlivého a zhoubného. Vůdcové ničí své stoupence a stoupenci své vůdce. Proto musíte být sami sobě učitelem i žákem a pochybovat o všem, co člověk přijal jako potřebné a cenné.
Když nemáte nikoho, za kým jít, cítíte se osamělí. Buďte osamělí! Proč se toho bojíte? Protože se ocitáte tváří v tvář sobě a shledáváte, že jste prázdní, otupělí, hloupí, nepěkní, zoufalí a plní vin – malí zakomplexovaní tvorové z druhé ruky? Podívejte se té pravdě do očí! Pozorujte ji, neodvracejte se od ní. Ve chvíli, kdy jste se odvrátíte, dostaví se strach.
Při zkoumání sebe samých se nelze oddělit od zbytku světa, nebyl by to zdravý přístup. Všude na světě jsou lidé lapeni v týchž denních potížích jako vy. Sebezkoumání neznamená, že se neuroticky do sebe uzavřete, protože mezi jednotlivcem a společenstvím není ve skutečnosti rozdíl. Já sám jsem svět, který jsem vytvořil, a nemá proto smysl ztrácet se ve sporech mezi celkem a jeho částí.
Musím si uvědomit celé pole vlastního já, které je vědomím jak jednotlivce, tak společnosti. Když mysl překoná
toto osobní a společenské vědomí, stane se sama sobě světlem, které nehasne.
Kde však sebepoznání začíná? Tady jsem – ale kde mám začít, jakým způsobem mám sledovat, co se děje uvnitř?
Zkoumat lze pouze ve vztahu k něčemu, neboť život jsou naše vztahy. Nemá význam usednout do kouta a tam si meditovat: není možné být jen pro sebe. Existuji pouze svými vztahy k lidem, věcem a myšlenkám a začnu rozumět teprve studiem těchto vztahů. Všechny ostatní druhy chápání jsou pouhé abstrakce, kterými sotva čemu porozumím, protože sám žádná abstrakce nejsem. Musím se učit poznávat, jaký jsem ve skutečnosti.
Chápání není intelektuální proces. Získávat o sobě znalosti a studovat se jsou dvě rozdílné věci, protože nasbírané znalosti jsou vždycky z minula a mysl zatíženou minulostí je nutno nejvýš politovat. Učit se poznávat sebe sama není jako učit se cizímu jazyku, řemeslu nebo vědecké disciplíně – tam pochopitelně musím sbírat vědomosti a dbát souvislostí. Bylo by absurdní začínat pokaždé od nuly. Chci-li se však něco naučit o vlastní psýché, můžu tak učinit pouze v přítomnosti, zatímco znalosti představují pokaždé minulost.
Většina z nás žije v minulosti – přináší nám to uspokojení -, a proto jsou pro nás znalosti neobyčejně důležité. Z toho důvodu také velice ctíme vzdělané, chytré a světaznalé lidi. Když se však učíte neustále, každou minutu, pozorujete, nasloucháte, díváte se a jednáte, pak shledáte, že učení je trvalý postoj, který nezná minulost.
Domníváte-li se, že k sebepoznání musí docházet postupně, kousek po kousku, přidáváním dalších a dalších prvků, pak nemáte na zřeteli, jací jste teď. Učit se zahrnuje velkou citlivost. Ta zmizí, jakmile určitá myšlenka – tedy minulost – ovládne vaši současnost. Mysl okamžitě ztratí na bystrosti, pružnosti a schopnosti rychlého náhledu.
Většina lidí už nemá ani dostatečnou tělesnou citlivost. Přejídají se a nelámou si hlavu s rozumnou výživou, kouří a pijí. Tělo tuční, přestává fungovat a jeho vrozená inteligence mizí. A jak může mysl reagovat jemně a bystře, když je náš tělesný organismus ztěžklý? Dost možná, že jsme citliví vůči věcem, které se nás týkají osobně, ale být citlivý ke všemu, co s sebou přináší život, vyžaduje nemít v sobě žádnou přehradu mezi tělesným organismem a psýché, které jsou součástí jediného mohutného pohybu.
Nějaké záležitosti porozumět znamená s ní pobývat: sledovat, poznávat její složení, její podstatu, příčinu a obsah. Zkusili jste být někdy sami se sebou? Když se o to pokusíte, začnete zjišťovat, že vaše „já" není nic statického. Je živé a proměnlivé. Takže má-li mysl sledovat něco živoucího, musí být živá taky ona – nezahlcená názory, soudy a hodnoceními.
Abyste dokázali pozorovat hnutí ve svém nitru, musí se vaše mysl zdržet souhlasu i nesouhlasu, musí se přestat přít a přiklánět na jednu či druhou stranu, nesmí se tahat o slovíčka. Dívejte se s úmyslem porozumět (přestože je to velmi těžké). Většina lidí vůbec neví, jak na svou bytost pohlížet, jak jí naslouchat. A tak se neumíme dívat ani na krásu řeky a nejsme schopni slyšet vítr v korunách stromů. Když například něco soudíme anebo bráníme, nemůžeme to vidět zřetelně. A stejně tak, když si mysl pořád sama se sebou vypráví. Jakmile je zaměstnaná, nevidíme, co je. Vidíme jenom své projekce a obrazy, o nichž se domníváme, že jimi jsme anebo bychom jimi měli být. Nevidíme skutečnost.
Jednou z nejtěžších věcí na světě je vidět jednoduše; naše mysli jsou velmi komplikované. Zcela jsme ztratili prostotu a jednoduchost. Nemám na mysli prostotu v jídle a oblékání, nošení jednoduchého hávu, schopnost lámat rekordy v držení půstu ani ostatní dětské nesmysly pěstované takzvanými svatými muži. Jde mi o jednoduchost, která je schopna vidět přímo, bez obav a nepokřiveně, jak
toto osobní a společenské vědomí, stane se sama sobě světlem, které nehasne.
Kde však sebepoznání začíná? Tady jsem – ale kde mám začít, jakým způsobem mám sledovat, co se děje uvnitř?
Zkoumat lze pouze ve vztahu k něčemu, neboť život jsou naše vztahy. Nemá význam usednout do kouta a tam si meditovat: není možné být jen pro sebe. Existuji pouze svými vztahy k lidem, věcem a myšlenkám a začnu rozumět teprve studiem těchto vztahů. Všechny ostatní druhy chápání jsou pouhé abstrakce, kterými sotva čemu porozumím, protože sám žádná abstrakce nejsem. Musím se učit poznávat, jaký jsem ve skutečnosti.
Chápání není intelektuální proces. Získávat o sobě znalosti a studovat se jsou dvě rozdílné věci, protože nasbírané znalosti jsou vždycky z minula a mysl zatíženou minulostí je nutno nejvýš politovat. Učit se poznávat sebe sama není jako učit se cizímu jazyku, řemeslu nebo vědecké disciplíně – tam pochopitelně musím sbírat vědomosti a dbát souvislostí. Bylo by absurdní začínat pokaždé od nuly. Chci-li se však něco naučit o vlastní psýché, můžu tak učinit pouze v přítomnosti, zatímco znalosti představují pokaždé minulost.
Většina z nás žije v minulosti – přináší nám to uspokojení -, a proto jsou pro nás znalosti neobyčejně důležité. Z toho důvodu také velice ctíme vzdělané, chytré a světaznalé lidi. Když se však učíte neustále, každou minutu, pozorujete, nasloucháte, díváte se a jednáte, pak shledáte, že učení je trvalý postoj, který nezná minulost.
Domníváte-li se, že k sebepoznání musí docházet postupně, kousek po kousku, přidáváním dalších a dalších prvků, pak nemáte na zřeteli, jací jste teď. Učit se zahrnuje velkou citlivost. Ta zmizí, jakmile určitá myšlenka – tedy minulost – ovládne vaši současnost. Mysl okamžitě ztratí na bystrosti, pružnosti a schopnosti rychlého náhledu.
Většina lidí už nemá ani dostatečnou tělesnou citlivost. Přejídají se a nelámou si hlavu s rozumnou výživou, kouří a pijí. Tělo tuční, přestává fungovat a jeho vrozená inteligence mizí. A jak může mysl reagovat jemně a bystře, když je náš tělesný organismus ztěžklý? Dost možná, že jsme citliví vůči věcem, které se nás týkají osobně, ale být citlivý ke všemu, co s sebou přináší život, vyžaduje nemít v sobě žádnou přehradu mezi tělesným organismem a psýché, které jsou součástí jediného mohutného pohybu.
Nějaké záležitosti porozumět znamená s ní pobývat: sledovat, poznávat její složení, její podstatu, příčinu a obsah. Zkusili jste být někdy sami se sebou? Když se o to pokusíte, začnete zjišťovat, že vaše „já" není nic statického. Je živé a proměnlivé. Takže má-li mysl sledovat něco živoucího, musí být živá taky ona – nezahlcená názory, soudy a hodnoceními.
Abyste dokázali pozorovat hnutí ve svém nitru, musí se vaše mysl zdržet souhlasu i nesouhlasu, musí se přestat přít a přiklánět na jednu či druhou stranu, nesmí se tahat o slovíčka. Dívejte se s úmyslem porozumět (přestože je to velmi těžké). Většina lidí vůbec neví, jak na svou bytost pohlížet, jak jí naslouchat. A tak se neumíme dívat ani na krásu řeky a nejsme schopni slyšet vítr v korunách stromů. Když například něco soudíme anebo bráníme, nemůžeme to vidět zřetelně. A stejně tak, když si mysl pořád sama se sebou vypráví. Jakmile je zaměstnaná, nevidíme, co je. Vidíme jenom své projekce a obrazy, o nichž se domníváme, že jimi jsme anebo bychom jimi měli být. Nevidíme skutečnost.
Jednou z nejtěžších věcí na světě je vidět jednoduše; naše mysli jsou velmi komplikované. Zcela jsme ztratili prostotu a jednoduchost. Nemám na mysli prostotu v jídle a oblékání, nošení jednoduchého hávu, schopnost lámat rekordy v držení půstu ani ostatní dětské nesmysly pěstované takzvanými svatými muži. Jde mi o jednoduchost, která je schopna vidět přímo, bez obav a nepokřiveně, jak se věci mají. Když zjistím, že lžu, přiznám si to; nic si nezakrývám, ani od toho neutíkám.
Porozumět sobě samému vyžaduje velkou pokoru. Začnete-li tvrzením, že se znáte, už jste se učit přestali. Anebo když řeknete, že já je pouze kupa vzpomínek, myšlenek, zkušeností a zvyklostí, takže o moc nejde, pak také veškeré učení skončilo. Když něčeho dosáhnete, ztrácíte rys pokory a nevinnosti. Jakmile dojdete k nějakému závěru, anebo zkoumáte prostřednictvím svých znalostí, jste v koncích: měníte čerstvé, živé věci za staré a mrtvé. Pouze když nemáte žádnou jistotu ani oporu a ničeho jste nedosáhli, jste volní a můžete se dívat a postupovat od jedné věci ke druhé. Váš pohled je svobodný, všechno je napořád nové. Kdo si je jist, je mrtvý člověk.
Jak se však mohu rozhlížet a učit svobodně, když je má mysl od narození vtlačována do úzkého rámce „já"? Všichni jsme přece podmíněni svou národností, kastou, společenskou třídou, tradicí, náboženstvím, jazykem, vzdělaností, literaturou, uměním, svými zvyklostmi, konvencemi, propagandou všeho druhu, hospodářským tlakem, potravou, klimatickými podmínkami, rodinným prostředím, přáteli, zkušenostmi – všemi myslitelnými i nemyslitelnými vlivy.
Především: Jste si opravdu vědomi, že jste podmíněni? To je první otázka, kterou si musíte položit – a ne jakým způsobem se máte osvobodit. Třeba se nikdy neosvobodíte! Když prohlásíte, „z téhle podmíněnosti se musím vymanit," upadáte možná do pasti dalšího podmínění. Takže, jste si svého podmínění vědomi? Když se díváte na strom a říkáte „tohle je dub," nebo „to je palma" – je vám jasné, že pojmenování a botanické vědění podmínilo vaši mysl natolik, že se to slovo staví mezi vás a skutečné vidění stromu? Pravý kontakt se stromem vyžaduje možná položit na něj i ruce – ale to slovy nelze.
Jak vlastně víte, že jste podmíněni? Kdo vám to řekl? Jak jste přišli na to, že jste hladoví – ne teoreticky, nýbrž že máte opravdový hlad? A stejným způsobem: Jak objevíte skutečnost, že jste po všech stránkách podmíněni? Pouze svou reakcí na určitý problém, který je pro vás výzvou. Reagujete podle toho, jak jste podmíněni. A protože vaše podmínění nikdy plně neodpovídá dané situaci, vaše reakce je pokaždé nepřiměřená.
Jestliže si to uvědomujete, nenapadá vás, že náboženská, rasová a kulturní podmíněnost je vězením? Vezměte si například svou národnost a buďte si jí se vší vážností a beze zbytku vědomi, ať už je vám příjemná, anebo jste proti ní zaujati. A pokud proti ní něco máte, zjistěte, zda se chcete zbavit jenom jí, anebo veškeré podmíněnosti. Jste-li totiž s něčím spokojeni, samozřejmě s tím nebudete hýbat. Jestliže však spokojeni nejste, napadne vás možná, že není, co byste kdy učinili nepodmíněně. Naprosto nic! Žijete pod jednou střechou s mrtvolou minulosti.
Vlastní podmínění si většinou uvědomíte, jakmile se přeruší některé vaše potěšení anebo úsilí vyhnout se záležitostem, které jsou bolestivé. Dokud všechno běží hladce, manželka vás miluje a vy ji, máte pěkný dům a hodně peněz, pak si svou podmíněnost neuvědomujete. Jak je tomu konec – manželka se zahledí do jiného, peníze dojdou anebo na vás dolehne válka a jiné zlé či znepokojivé události – poznáte, že jste podmíněni. Zjišťujete to při zápolení s něčím rušivým anebo při obraně před vnějším či vnitřním ohrožením. A jelikož většina z nás je znepokojena po většinu času, ať už zjevně, anebo hluboko uvnitř, je toto znepokojení ukazatelem naší podmíněnosti. Dokud je zvířátko hlazeno, reaguje spokojeně. Ale když se mu něco postaví do cesty, ukáže se všechna jeho násilná povaha.
Znepokojení o němž mluvíme, se týká jak našeho osobního života, tak obecné politické a hospodářské situace -
krutosti a utrpení kolem nás i v nás. Jejich prostřednictvím ale též chápeme, jak moc jsme svým podmíněním oslabováni. A přirozeně se ptáme, co s ním. Přijmout svá znepokojení a žít s nimi – jako to dělá většina lidí? Zvyknout si, jako si někdo zvykne na bolení hlavy? Se vším se smířit?
Tendence zvyknout si a svádět všechno na vnější okolnosti skutečně existuje. Jak často si namlouváme, že kdyby věci fungovaly správně, určitě bychom na tom byli lip. Jak často uvažujeme, „kdybych dostal příležitost, to byste viděli, co ve mně je." Jak často vzdycháme, že nespravedlnost světa nám vyráží dech. A tak svádíme všechny své nedostatky na druhé, na své prostředí, na hospodářskou situaci.
Přivykne-li však člověk tomu, co ho znepokojuje – jako přivykne i krásné krajině a brzy ji přestává vnímat -, znamená to, že jeho mysl otupěla. Zlhostejněla, ztvrdla, ztratila cit, je čím dál hloupější a ochablejší. A pokud si člověk nezvykl, pokouší se většinou o únik: prostřednictvím drog, vstupem do politického hnutí, pokřikem, psaním, návštěvami fotbalu, chrámu nebo církevního sboru atd.
Proč utíkáme od daných faktů? Když se například bojím smrti, ihned si začnu vymýšlet teorie, naděje a víry, abych svůj strach překryl – ale smrt je tu pořád. Kdo chce nějakému faktu porozumět, nesmí od něho uhnout. Většina z nás se však bojí nejen smrti, ale i života. Bojíme se o svou rodinu, máme obavu, co o nás lidé řeknou, děsíme se ztráty zaměstnání a zabezpečení a stovek dalších věcí. Jednoduchým faktem je, že se bojíme (ne, že se bojíme toho nebo onoho!). Proč se tomu nepodívat do tváře?
Tváří v tvář faktu se lze ocitnout jen v přítomnosti. Když od faktu prcháme, nedovolí nám to, abychom se mu postavili zpříma. Problém ovšem je, že jsme si vytvořili celou síť úniků a že jsme tímto návykem spoutáni.
Pokud je ve vás trochu citlivosti a vážnosti, uvědomujete si nyní nejen svoji podmíněnost, nýbrž i nebezpečí, které z ní vyplývá: brutalitu a nenávist. Ale proč nejednáte, když vidíte nebezpečí? Z lenosti – která je nedostatkem energie? Ale ta vám nechybí, když jste bezprostředně ohroženi: když máte před sebou jedovatého hada, sráznou propast anebo požár. Proč tedy nejednáte, když jste v nebezpečí, které s sebou nese vaše podmínění? Kdybyste viděli, že jste ohroženi nacionalismem, nejednali byste?
Odpověď zní, že to ve skutečnosti nevidíte. Rozumem jste možná zjistili, že nacionalismus vede k sebezničení, ale vaše zjištění nemá citovou náplň. Ožili byste, kdyby v tom bylo kus citu.
Pouhá rozumová představa znamená, že nic neuděláte. Mezi ní a příslušným činem je rozpor a konflikt, který vám bere energii. Čin se dostavuje, teprve když vidíte podmíněnost plus její nebezpečí, a to bezprostředně jako rozevřenou propast. Vidět a jednat je jedno a totéž.
Většina z nás jde životem nepozorně a reaguje bezmyšlenkovitě podle toho, v jakém prostředí jsme byli vychováni. Ale takové reakce nás svazují a podmiňují stále víc. Jedině když svému podmínění věnujeme plnou pozornost, zjistíme, že jsme svobodní od vší minulosti – že od nás úplně přirozeně odpadla.
Jiddu Krishnamurti