Pozorovat lze, jen když je mysl tichá. Naslouchat dokážete tehdy, když mlčíte a nevedete vnitřní rozhovor. Povšimli jste si někdy, jak krásný je strom bez listí proti obloze? Všechny jeho větve se rýsují, v jeho nahotě je poezie a hudba. Už na něm není ani lísteček a on čeká na jaro. S příchodem jara se strom opět pokryje hudbou listí, které s dalším podzimem opadá a uletí. A takový je průběh života.
Myslím, že jednou z nejtěžších věcí je vidět opravdu jasně. A to nejen vnější svět, nýbrž i vnitřní život. Když se díváte na květinu nebo osobu, vidíte je opravdu, anebo jen pouhou svoji představu, kterou stvořilo slovo? Když se díváte na strom nebo na podvečerní mračno plné kouzelného světla, opravdu je vidíte? Tedy nejen očima a rozumem, nýbrž celistvě a úplně? Zkusili jste se někdy podívat na strom bez svého vědění o něm, jež jste získali kdysi předtím? Prohlédli jste si jej kdy bez úsudku a předsudku, beze slov, která se promítají mezi vás a strom a nedovolují, abyste jej opravdu viděli? Při takové intenzitě pozorování zjistíte, že pozorovatel neexistuje, pouze pozornost. Pozorovatel a pozorované tu jsou jen při nepozornosti. Když se na něco díváte bedlivě, pak tu není místa pro koncepty, formule a připomínky.
Dívat se, je nejtěžší věc v životě – a taky naslouchat. Dívat se a naslouchat představuje totiž totéž. Jakmile jsou vaše oči zamženy starostmi, nevšimnete si ani nádhery zapadajícího slunce... Povšimli jste si, jak málo stojí lidem za to spatřit východ nebo západ slunce a nebo odraz měsíčního světla na vodní hladině? Co je krása, ví pouze mysl, která se dovede podívat na stromy, hvězdy nebo třpytící se vodní pláň s úplným zřeknutím sama sebe. Teprve když tímto způsobem opravdu vidíme, existujeme v lásce... My všichni toužíme po trvání, chceme, aby určité touhy trvaly věčně, chceme potěšení bez konce. Vykopeme malou díru a zabarikádujeme se v ní se svými ctižádostmi, kulturami, filosofiemi, tituly, statky, touhami – a necháme život plynout kolem nás. Život, který není trvalý, neustále se mění a je tak rychlý, neobyčejně hluboký, živý a krásný.
Krása neexistuje bez prožitku podstaty. Krása není jen ve vnějších věcech nebo v niterných myšlenkách, pocitech a představách, krása existuje za myšlenkou a pocitem. Krásou je tato podstata. Tato krása nemá protikladu. K tomu, abychom vnitřní krásu pocítili, bezesporu potřebujeme naprostou odevzdanost, pocit, že nás nic nedrží, že neexistuje žádné omezení, zábrana či odpor. Odevzdanost je však chaotická, pokud není provázena prostotou. Víme vůbec, co to je být prostý, spokojit se s málem a nemyslet na více? Krása samozřejmě zahrnuje i krásu formy, avšak pouhé její vjemové ocenění bez vnitřní krásy vede k degradaci. Vnitřní krása se objeví tehdy, pokud cítíme opravdovou lásku k lidem a všem věcem na Zemi. S touto láskou přichází silný pocit ohleduplnosti, pozornosti a trpělivosti. Jako malíř nebo básník můžeš mít perfektní techniku, můžeš vědět, jak malovat nebo skládat slova, ale bez této vnitřní tvořivé krásy bude mít tvůj talent jen velmi malý význam. Bohužel mnohé zajímá především technika.
Krása. Nejen vnímavost vůči vnější realitě, nýbrž vnímavost vůči oné kráse, která je mimo myšlenku a pociťování a nad nimi. Láska. Její úplnost, ne něco, co zná žárlivost, připoutanost, závislost, ne to, co je rozděleno na pozemské a božské. Celá její nesmírnost.
Všimli jste si někdy, že když vnímáte úplně, když věnujete něčemu svoji plnou pozornost, není zde žádný pozorovatel ani přemýšlející a není zde ani žádný střed, z něhož pozorujete? Udělejte to někdy, uplatněte svoji pozornost úplně – ale pozornost, nikoli "soustředění". Soustředění je nejabsurdnější forma myšlení a ovládne ji každý školák. To, o čem zde mluvíme, je "pozornost" – dát něčemu pozornost. Pokud nyní posloucháte celou svojí bytostí, svojí myslí, svým rozumem, svými nervy, s veškerou svojí energií – aniž byste přijímali, odmítali nebo srovnávali, ale posloucháte s úplnou svojí pozorností --, je zde nějaký subjekt, jenž poslouchá a pozoruje? Zjistíte, že zde není vůbec žádný pozorovatel. Když se díváte třeba na strom, dívejte se s plnou pozorností. Je zde tolik stromů, dívejte se na ně. Slyšíte-li hlasy vran, když jdete večer spát, naslouchejte jim plně. Neříkejte: "Ty hlasy se mi líbí," nebo "ty hlasy se mi nelíbí." Naslouchejte jim svým srdcem, svojí myslí, svým rozumem, svými nervy, úplně. Stejně tak se dívejte na strom, bez účasti myšlení. To znamená, že mezi pozorovatelem a tím, co pozoruje, není žádný prostor, žádný předěl. Věnujete-li tomu takto svoji plnou a celistvou pozornost, není zde vůbec žádný pozorovatel. A protože pozorovatel je středem myšlení, je to právě on, kdo vytváří strach. Je »já«, je ego, pozorovatel je cenzor. Není-li zde myšlení, není zde ani pozorovatel. Tento stav není prázdný stav. Chce to hodně se dotazovat a nikdy nic nepřijímat.
Abyste dokázali pozorovat hnutí ve svém nitru, musí se vaše mysl zdržet souhlasu i nesouhlasu, musí se přestat přít a přiklánět na jednu či druhou stranu, nesmí se tahat o slovíčka. Dívejte se s úmyslem porozumět (přestože je to velmi těžké). Většina lidí vůbec neví, jak na svou bytost pohlížet, jak jí naslouchat. A tak se neumíme dívat ani na krásu řeky a nejsme schopni slyšet vitr v korunách stromů. Když například něco soudíme anebo bráníme, nemůžeme to vidět zřetelně. A stejně tak, když si mysl pořád sama se sebou vypráví. Jakmile je zaměstnaná, nevidíme, co je. Vidíme jenom své projekce a obrazy, o nichž se domníváme, že jimi jsme anebo bychom jimi měli být. Nevidíme skutečnost.
Čerstvý lístok, ktorý sa práve rozvinul, pokoj lesa, hora jasne proti nebu, hlboký spev vtáčika, z jeho malého srdca. Postojme a pozorujme. Bez myslenia, bez hodnotenia, pomenovania, porovnávania, pozorovať iba čírim bytím, prítomnosťou. Na to všetko hľadíme a náhle neexistuje žiadny pozorovateľ, ale iba krása, ktorá je láskou. Radujeme sa z toho a v nasledujúcom okamihu dokážeme zabudnúť.
Myseľ začne zrovnávať, súdiť, uvažovať o zajtrajšku. Myseľ sa vecami zaoberá tak dlho, až ten krásny zážitok zmení v pôžitok. Pozerať, bez toho aby sa nám do toho priblížila poživačná túžba. Snaha, aby sa nejaký krásny pocit opakoval a trval, sa nutne mení v utrpenie. Utrpenie je už sama táto snaha, pretože druhýkrát to už nikdy nieje ono: usilujeme o také isté estetické potešenie a také isté myšlienkové rozpoloženie ako minule a sme rozčarovaní a roztrpčení, že na druhýkrát k nim nedošlo. Život v prítomnosti znamená vidieť krásu daného okamihu, bez toho aby sme v ňom hľadali uspokojenie.
A jak sedíte u stromu, je tu hluboký vztah, nepomíjející pocit bezpečí, svoboda, jakou může znát jenom strom. Když s ním navážete vztah, navážete vztah s celým lidstvem. Nemáte-li vztah k živým věcem této země, můžete ztratit i jakýkoli vztah k lidským bytostem. Nikdy se na strom hlouběji nedíváme, nikdy si na něj opravdu nesáhneme. Necítíme jeho pevnost, hrubou kůru, nenasloucháme zvukům, které jsou jeho součástí. Ne zvukům dřeva, jak pronikají skrze listy, ani chvění listů v ranním vánku, ale jeho vlastnímu zvuku – neslyšnému zvuku kmene a kořenů. Musíte být mimořádně citliví, abyste vnímali tento zvuk. Tento zvuk nejsou hlasy tohoto světa, ani šum toulající se mysli, ani hluk lidských třenic a válek, ale zvuk, který je součástí vesmíru.
Jiddu Krishnamurti