Bez pochopení utrpení nemůže existovat moudrost; ukončení utrpení je počátkem moudrosti. Pochopení utrpení a naprosté osvobození se od utrpení vyžaduje nejen pochopení svého vlastních individuálního utrpení, ale také nesmírného utrpení celého lidstva. Dokud se člověk naprosto neosvobodí od utrpení, tak v sobě nemůže objevit moudrost, a jeho mysl se nebude nikdy schopna při svém hledání ponořit do onoho nezměrného čehosi, čemu lze říkat Bůh či jakkoliv jinak.
Většina z nás trpí různými způsoby – ve svých vztazích, když nám někdo zemře, když nenacházíme naplnění a postupně se vytrácíme do nicoty, nebo když se snažíme něčeho dosáhnout, někým se stát a setkáváme se jen se selháním. Existuje také celý komplex problémů tělesného utrpení – nemoc, slepota, nemohoucnost, ochrnutí atd. Tato podivuhodná věc zvaná utrpení se objevuje všude – a za rohem na každého z nás nakonec čeká smrt. A my nevíme, jak se s tímto utrpením vyrovnat, a tak jej buď uctíváme, nebo jej racionalizujeme, nebo se před ním snažíme utíkat. Vstupte do jakéhokoliv křesťanského kostela a objevíte, že utrpení je tam uctíváno; je tam považováno za cosi mimořádného, svatého a říkají vám, že jen skrze utrpení, skrze ukřižování Krista, můžete nalézt Boha. V Orientu mají své vlastní způsoby, jak se vyhýbat utrpení; a zdá se mi zvláštní, že jen tak strašně málo lidí je osvobozeno od utrpení, ať už zde nebo na východě.
Byla by skvělá věc, kdybyste mi dnes ráno dokázali naslouchat, bez emocí, bez sentimentality, a než z tohoto stanu odejdete, tak byste opravdu dokázali pochopit utrpení a zcela se od něj osvobodit; pak by ve vás přestal existovat sebeklam, iluze, úzkost, strach a váš mozek by byl schopen pracovat jasně, ostře, logicky. A pak byste snad poznali, co je to láska.
Aby člověk mohl pochopit utrpení, tak se musí zabývat celým procesem a problémem času. Čas je utrpením, ne pouze utrpením v minulosti, ale také utrpením, které se týká budoucnosti – představa dosažení, představa boje a získávání, naděje, že jednou někým budete, se svým nevyhnutelným stínem frustrace. Celá tato představa dosažení, že se někým v budoucnu stanete, což je čas psychologicky, je dle mého tím největším utrpením – ne skutečnost, že mi zemře syn, nebo že mne opustí manželka či manžel, nebo že nejsem úspěšný. Toto vše se mi zdá trochu triviální, pokud to slovo mohu použít, a doufám že to nepochopíte špatně. Existuje mnohem hlubší utrpení, kterým je čas psychologicky: představa, že se v průběhu let změním, že se vytrhnu od zvyků, že dosáhnu osvobození, naleznu moudrost, objevím Boha. Všechno toto vyžaduje čas – a ten je pro mne tím největším utrpením. Aby mohl člověk do toho problému hluboce proniknout, tak musí objevit, proč má sám v sobě utrpení – tuto vlnu utrpení, ve které je člověk zachycen, a která jej činí svým vězněm. Když dokážeme nejdříve pochopit své vlastní individuální utrpení, tak snad poté dokážeme i pochopit utrpení člověka obecně, utrpení a zoufalství celého lidstva.
Proč trpíme? A má utrpení nějaký konec? Existuje tolik různých druhů utrpení, tolik způsobů, jak může člověk trpět. Špatné zdraví je jedním druhem utrpení – neschopnost myslet díky poškození mozku, a rozličné druhy fyzických bolestí. Pak je zde celá oblast psychologického utrpení – pocit frustrací, protože člověk nemůže dosáhnout, nebo protože nemá nadání, nemá pochopení, nemá inteligenci; a odehrává se v nás neustálá bitva konfliktních přání, vnitřních rozporů, se svou úzkostí a zoufalstvím. Dále v nás existuje představa, že se změníme skrze čas – že se staneme lepšími, vznešenějšími, že nalezneme moudrost, a v tom se také nachází utrpení bez konce. A nakonec zde máme utrpení ze smrti, utrpení z odloučení, z izolace, utrpení z úplné osamělosti, z naprostého odříznutí od všeho a ze ztráty vztahů s čímkoliv.
Všichni dobře známe tyto různé druhy utrpení. Vzdělaní a učení lidé, intelektuálové, světci a nábožní lidé ze všech koutů světa jsou utrpením mučeni úplně stejně jako my, a pokud z něj existuje nějaká cesta ven, tak oni ji nalézt nedokázali. Pokud se chceme velmi hluboce ponořit sami do sebe, tak první věc, kterou musíme vědět, je, že v první řadě toužíme nalézt konec svému utrpení, ale vůbec nevíme, jak s tím začít. Všichni jsme s utrpením důvěrně obeznámeni; vidíme je v druhých a sami v sobě, je v samotném vzduchu, který dýcháme. Běžte kam chcete – schovejte se do kláštera, procházejte se ulicemi – utrpení bude stále s vámi, otevřeně nebo skrytě, bude čekat a hlídat.
Jak se má člověk k utrpení postavit? Co by s ním měl člověk dělat? A jak se od něj má člověk osvobodit, nejen povrchně, ale totálně, aby už v sobě neměl vůbec žádné utrpení? Být naprosto osvobozen od utrpení neznamená, že člověk přestane cítit lásku, že přestane mít sympatie, že ztratí laskavost a že přestane chápat druhé. Bude to právě naopak, v naprostém osvobození se od utrpení není žádná lhostejnost. Je to svoboda, která člověku přináší obrovskou vnímavost a otevřenost; jak má však člověk tuto svobodu získat? Vy všichni znáte utrpení, není pro vás něčím cizím. Je stále s vámi. Ale jak se k němu máte postavit? Máte se k němu postavit povrchně, pomocí slov?
Prosím, dávejte pozor. Postupujme společně krok za krokem až k samotnému konci. Pokuste se dnešního rána naslouchat s úplnou pozorností, uvědomujte si své vlastní reakce, a pojďte se mnou proniknout do tohoto problému utrpení – ne tak, že mne budete následovat, to by bylo příliš absurdní. Pokud bychom však dokázali tuto věc společně pochopit, pokud bychom byli schopni do ní proniknout ze široka a z hluboka, pak snad, až odsud budete odcházet, se budete moci podívat na oblohu a utrpení už se vás nikdy nedotkne. Pak v sobě nebudete mít žádný strach; a až strach zmizí, tak to, co nelze změřit, bude moci kráčet spolu s vámi.
Takže jak se vyrovnáváte s utrpením? Obávám se, že většina z nás se s ním vyrovnává velmi povrchně. Celý náš systém vzdělávání, celá naše výchova, všechny naše znalosti, všechny vlivy společnosti, kterým jsme vystaveni – všechno to nás činí povrchními. Povrchní mysl je taková mysl, která se utíká k církvi, k nějakému závěru, k nějakému konceptu, k nějaké víře nebo představě. A pokud se vám nedaří nalézt si útočiště, tak si kolem sebe vystavíte zdi a stanete se cynickými, zatvrzelými, lhostejnými, nebo hledáte únik v nějaké povrchní, neurotické reakci. Všechny takové obrany proti utrpení brání dalšímu zkoumání. Doufám, že kráčíte spolu se mnou. Právě toto většina z nás ve skutečnosti dělá.
Pozorujte však povrchní mozek nebo mysl – a prosím, slova „mozek“ a „mysl“ používám zcela zaměnitelně, znamenají pro mne tu samou věc. Minule jsme se bavili od oddělování mysli od mozku, avšak to rozdělení je pouze verbální a nezáleží na něm. Budu používat slovo mysl a snad budete sledovat a pochopíte, o čem budu mluvit.
Povrchní mysl nemůže nikdy rozřešit problém utrpení, protože ona se snaží utrpení vyhýbat. Před faktem utrpení utíká skrze nějakou snadnou a okamžitou odpověď. Pokud vás hodně bolí zub, tak přirozeně okamžitě zamíříte k zubaři, protože se té bolesti chcete zbavit – což je zcela normální a správná odpověď. Avšak psychologická bolest je mnohem hlubší a mnohem subtilnější, a žádný doktor, žádný psycholog, vůbec nic vás jí nemůže zbavit. A přesto je vaší instinktivní odpovědí útěk před ní. Pustíte si rádio, nebo zapnete televizi, nebo půjdete do kina – sami znáte všechny ty kratochvíle, které moderní civilizace vymyslela. Zábavy všeho druhu – ať už se jedná o církevní bohoslužbu nebo fotbalový zápas – není mezi nimi žádný rozdíl. Všechno jsou to pouhé způsoby, jak utíkat před svou vlastní bolestí, před svou vlastní prázdnotou – a přesně toto děláte vy i lidé po celém světě: používáte různé druhy cirkusů, abyste zapomněli na sebe sama.
Povrchní mysl je také taková mysl, která se snaží hledat vysvětlení. Říká: „Chci vědět, proč trpím. Proč bych já měla trpět a ty ne?“ Cítí, že v tomto životě neučinila nic mimořádně špatného, a tak přijímá teorii o minulých životech, a představu toho, čemu se v Indii říká karma – představu příčiny a následku. Říká si: „Něco špatného jsem učinila v minulosti, a teď za to platím“ nebo „Nyní činím něco dobrého a v budoucnosti za to budu odměněna“. A tak se povrchní mysl nechá chytit ve vysvětleních.
Sledujte prosím svou vlastní mysl, sledujte, jak se snažíte utrpení přebít vysvětleními, racionalizovat jej, jak se snažíte ztratit sebe sama v práci, v představách, nebo přilnete k víře v Boha, či v budoucí životy. A pokud vás žádné vysvětlení ani žádná víra nedokázaly uspokojit, tak utíkáte skrze alkohol, skrze sex, nebo se z vás stanou cynikové, zatvrdíte se a zahořknete, stanete se vypočítavými. Přesně toto se v každém z nás ve skutečnosti vědomky či nevědomky odehrává. Rána utrpení je však velmi hluboká. Generaci za generací ji předávali rodiče svým dětem, a povrchní mysl z té rány nikdy nesundá její obvazy a krytí; nikdy se ve skutečnosti s utrpením neseznámí a vzájemně nepozná. O utrpení má pouhé představy. Má obrazy a symboly o utrpení, ale nikdy se s utrpením nesetká – setkává se jen se slovem utrpení. Chápete? Zná slovo utrpení, ale už si nejsem vůbec jistý, jestli zná také utrpení.
Znát slovo hlad a být skutečně hladový jsou dvě rozdílné věci, nebo ne? Když máte hlad, tak se také nespokojíte se slovem jídlo. Chcete skutečné jídlo a nejen pouhé slovo. Většina z nás se spokojí se slovy, symboly, představami, a se svou reakcí na ta slova, a nikdy plně nezůstaneme s žádným faktem, se skutečností. Když se znenadání střetneme tváří v tvář s utrpením, tak nám to dá šok, a naší reakcí je útěk před ním. Rád bych věděl, jestli jste si toho sami v sobě všimli. Sledujte prosím stav své vlastní mysli, a nenaslouchejte jen pouhým slovům. My se s utrpením nikdy nestřetáváme, nikdy s ním nežijeme. Žijeme s obrazem, se vzpomínkou na to, co bylo, a ne se skutečností, s faktem. Žijeme s reakcí.
Pokud má mysl při svém setkání s utrpením nějaký motiv, tedy pokud s tím utrpením chce cokoliv udělat, tak nemůže vzniknout pochopení utrpení o nic více, než může vzniknout láska, která by měla nějaký motiv. Chápete? Většina z nás má nějaký motiv, když se dívá na utrpení; chceme s ním něco udělat. Kupříkladu dejme, že mi někoho vzala smrt; hluboce, psychologicky už nejsem schopen od toho člověka dostávat to, co jsem od něj vyžadoval, a proto trpím. Když ve svém dívání se na své vlastní utrpení nebudu mít žádný motiv, bude to pořád ještě utrpení, nebo už bude to utrpení něčím dočista jiným? Daří se vám to všechno sledovat?
Dejme tomu, že mi umřel syn a já trpím, protože jsem se octl sám. Vložil jsem do něj všechny své naděje a teď se mi zhroutil celý svět. Toužil jsem si sám pro sebe získat určitou nesmrtelnost, pokračování sebe sama skrze svého syna; nesl by dál mé jméno, zdědil by můj majetek, převzal by mou firmu, a skončení toho všeho mi poskytlo šok. Mohu nyní pochopit toto své utrpení, pokud při svém dívání se na něj mám nějaký motiv? A jestliže se nachází motiv za láskou, je to potom láska? Prosím, nesouhlaste se mnou; pouze pozorujte sami sebe. Pokud toužím pochopit utrpení, tak pro to nesmím dozajista mít žádný motiv; pokud toužím objevit plnou hloubku a význam utrpení – nebo lásky, protože vždy kráčí spolu. Smrt, lásku a utrpení nelze rozdělit; jdou vždy společně a s nimi kráčí také tvoření; to je však něco jiného a na to se podíváme někdy příště. Pokud toužím hluboce a úplně pochopit fakt utrpení, tak nesmím mít žádný motiv, který by mi diktoval mou reakci vůči tomu faktu. Ten fakt mohu pochopit a mohu s ním žít jen tehdy, když nebudu mít žádný motiv. Chápete? Pokud ne, tak mi ohledně toho položte později otázky.
Pokud tě „miluji“ proto, že mi můžeš něco poskytnout – své tělo, své peníze, své lichotky, svou společnost či cokoliv jiného – pak to určitě není láska, nebo ano? Samozřejmě ode mne také něco dostáváš na oplátku, a tento obchod je pro většinu z nás láskou. Vím, že to všechno zakrýváme pěknými slovy, ale za fasádou slov se nachází nutkání mít, vlastnit.
Není utrpení sebelítostí? Něco se vám nějakým způsobem nepovedlo; váš vztah s druhým skončil selháním, nepodařilo se vám nalézt naplnění, nestal jste se slavným a obdivovaným člověkem ve jménu politiky, ve jménu umění, ve jménu milionu různých věcí, se všemi těmi hloupými nesmysly, které to zahrnuje – a tak trpíte. Pochopit utrpení znamená žít s ním, podívat se na něj, poznat je tak, jakým opravu je – a nemůžete jej nikdy poznat, pokud se budete dívat s motivem, což znamená s časem. Povrchní mysl, která se neustále zaobírá tím, jak sebe sama vylepšit, která neustále lituje sebe sama, která se neustále mučí v nějakém konkrétním vztahu, která se touží osvobodit od utrpení a nikdy není ochotna čelit skutečnosti – taková mysl bude trpět do nekonečna. Skutečnost je taková, že jste osamocení. Skrze své vzdělání, skrze své činnosti, skrze své myšlenky a pocity, jste se uvnitř sebe hluboce izolovali, a nejste schopni žít s tím mimořádným pocitem samoty; a vy nevíte, co znamená, protože se mu přibližujete se slovem, které vyvolává strach.
Takže vidíte ty obtíže – ty subtilní způsoby, ve kterých si mysl vybudovala úniky, takže už není schopna žít s tou neobyčejnou věcí, které říkáme utrpení. Abyste se osvobodili od utrpení, tak je třeba celý tento proces pochopit, na jeho vědomé i nevědomé úrovni, a pochopit jej můžete jen tehdy, když budete žít s faktem, se skutečností, když se na něj budete dívat bez motivu. Musíte spatřit triky a kličky své vlastní mysli – všechny úniky, všechny příjemné věcí, kterých se držíte, a všechny bolavé věci, který se snažíte rychle se zbavit. Musíte pozorovat prázdnotu a hloupost mysli, která pořád jen utíká. A je úplně jedno, jestli utíkáte k Bohu, k sexu, nebo k alkoholu, protože všechny útěky jsou ve své podstatě stejné. Chápete?
Co se stane, pokud vám někoho vezme smrt? Bezprostřední reakcí je pocit paralýzy, a když se ze stavu toho šoku dostanete, tak tam bude to, čemu říkáte utrpení. Co však znamená to slovo utrpení? Vzájemnou společnost, šťastná slůvka, společné procházky, všechny ty příjemné věci, které jste společně dělali a ve které jste společně doufali – všechno toto vám někdo během vteřiny vzal, a vy jste zůstali prázdní, nazí a osamocení. A proti tomu namítáte, proti tomu se vaše mysl bouří: že jste byli náhle zanecháni sami sobě, naprosto osamocení, prázdní, bez jakékoliv opory. To, na čem nyní záleží, je žít s tou prázdnotou, pouze s ní žít bez jakékoliv reakce, bez jejího racionalizování, aniž by před ní člověk utíkal k různým spiritistickým médiím, k teorii reinkarnace, a všem těm hloupým nesmyslům – žít s ní celou svou bytostí. A pokud do toho krok za krokem proniknete, tak objevíte, že utrpení došlo svého konce – opravdového konce, ne verbálního konce, ne povrchního konce, jaký vzniká skrze únik, skrze ztotožnění se s nějakým konceptem, skrze odevzdání se nějaké představě. Pak objevíte, že už neexistuje nic, co by bylo třeba bránit, protože mysl je zcela prázdná a přestala reagovat v tom smyslu, že by se tu prázdnotu snažila zaplnit; a když takto veškeré utrpení dospělo ke svému konci, tak jste právě započali novou cestu – cestu, která nemá žádný konec ani žádný počátek. Pak bude existovat nesmírnost mimo jakékoliv rozměry, avšak do toho světa nemůžete vstoupit bez totálního ukončení utrpení.
Jiddu Krishnamurti