Prečo vravíš že Ja je problém, prečo z toho my robíme problém? Možno robíme z toho problém a potom sa pýtame ako sa dostať z toho. Nepozeráme sa na problém. My nevravíme Já je problém, nechaj ma porozumieť tomu, nechaj ma pozerať sa na tento Drahokam bez odsúdenia toho. Samé zavrhnutie je problém. Sledujete čo mienim? Preto nesúdim to, nepotláčam to, nebudem popierať to, nebudem presahovať to, ale najprv sa pozriem.
Ze středu, Já, vychází veškerá činnost. Způsobuje rozdělení. Já se ztotožní s nějakým ideálem a za tento ideál pak bojuje. Stále jde však o trip ega. Jednajícím Já, které neustále zápasí, usiluje, svírá, popírá a hluboce lpí na svých zkušenostech, idejích, názorech i touhách. A jak člověk žije, pozoruje, že tento střed, toto Já, je jádrem všech problémů. A poznává, že je to podstata všech rozkoší, obav i zármutků.
Nejprve pochopte, že čím větší úsilí na osvobození se od tohoto středu vynakládáte, o to více toto úsilí onen střed, ono Já, posiluje. Já lidí, již se věnují nejrůznějším meditacím, kteří se na sebe snaží něco uvalit, je tímto úsilím polapeno a říká: dosáhl jsem, avšak toto Já je stále jejich středem.
Abyste se stali svobodnými, nesmí docházet k žádnému úsilí. To neznamená, že budete dělat, co chcete, protože to je stále pohybem jáství. Je možné se od jáství osvobodit, aniž by se z člověka stala osoba duchem nepřítomná a napůl šílená? Tedy: je možné osvobodit se totálně od lpění; lpění na vlastnostech, kvalitách a na jáství? Člověk lpí na své pověsti, na svém jménu i na svých zkušenostech. Lpí na tom, co řekl. Jestliže se chcete skutečně osvobodit od jáství, vyžaduje to nelpění. To ovšem neznamená, že se stanete lhostejnými, bezohlednými, uzavřenými a že budete žít od ostatních izolovaně, protože toto je jen jinou činností jáství. Předtím jáství lpělo, nyní se dušuje, že nebude lpět. Je to stále aktivita jáství.
Jestliže nelpíte doopravdy, bez úsilí, hluboce, v podstatě, rodí se z tohoto hlubokého pocitu nelpění zodpovědnost. Otázka zní, zda to učiníte. Osvobodit se od vlastních zkušeností, vědomostí a nahromaděných postřehů je možné, pokud se do toho pustíte. A nevyžaduje to žádný čas. To je jedna z našich výmluv: abychom byli svobodní, potřebujeme čas. Jestliže prohlédnete a pochopíte, že jedním z hlavních znaků jáství je připoutanost, a spatříte-li, co tato připoutanost ve světě vyvolává a co způsobuje ve vašich vztazích s druhými (věřte, že vše negativní), a jestliže si uvědomíte skutečnost připoutanosti, osvobodíte se od ní. Váš vhled vás osvobodí.
-------
Zajisté jsem sami zpozorovali, že snaha kontrolovat, potlačovat nebo přeměňovat emoce a lpění konflikt nijak zvláště neřeší. Aby bylo člověku umožněno poznat podstatu věcí, musí začít věci kolem sebe vnímat, uvědomovat si je a správně na ně nahlížet, to znamená, že musí pochopit, že jeho emoce jsou silné a také že ulpívá.
Jestliže pozorujete skutečnost skrze své představy nebo skrze závěry, jež jste si od někoho vyslechli, nedíváte se na skutečnost. Díváte-li se na skutečnost, neodíváte ji do slov. Jak se na ni tedy díváte? Jako na něco, co je od vás oddělené? Je připoutanost něčím, co se vás netýká, nebo je vaší součástí? Lpění je Já. Neexistuje-li lpění, neexistuje Já. Vědomí vašich emocí i vaší připoutanosti je tedy součástí vaší podstaty, vaší struktury. Pozorujete-li sebe, neexistuje žádné rozdělení, žádná dualita (Já a připoutanost). Je zde přítomna pouze připoutanost – nikoliv slovo, ale skutečnost, pocity, emoce a snaha přivlastnit si toho druhého. To je skutečnost, to je pravé Já. Co mám tedy s Já společného? Dokud zde existovalo rozdělení na Já a lpění, mohl jsem se s ním snažit něco udělat. Mohl jsem se je pokusit ovládat, mohl jsem se snažit je potlačit, což činíme neustále. Co mohu ale dělat, jsem-li to Já? Nemohu dělat nic, mohu jen pozorovat. Předtím jsem to mohl ovlivňovat, nyní s tím nemohu dělat nic, poněvadž jsem to Já. Vše, co mohu dělat, je pozorovat. Tím nejdůležitějším se stává pozorování, nikoliv to, co s tím dělám. Existuje tedy pozorování, nikoliv „já pozoruji“. Existuje zde pouze pozorování. Jestliže si během tohoto pozorování volím a říkám: „Nesmím být připoutaný,“ už jsem se přesunul, říkám, že to nejsem Já. Pozorování nemá možnost volby ani nemá žádný předem daný směr. Je zde pouze ryzí, absolutní pozorování, a pozorovaná záležitost se tak rozpouští.
Jiddu Krishnamurti