Viete, čo sa deje vo svete? Je to obraz toho, čo sa deje vo vnútri každého z nás. Svet je to, čo sme my. Väčšina z nás žije v zmätku, sme hrabiví, posesivní, sme žiarliví a odsudzujeme ľudí a presne to sa deje tiež vo svete, je to iba dramatickejšie a bezohladnejšie. Vedomosti nie sú inteligencia. Ak by sme prečítali všetky knihy sveta, nezískali by sme z nich žiadnu inteligenciu. Tá je veľmi krehká a nemá oporu. Vzniká iba ak chápeme celý proces mysle – nie mysle podľa nejakého filozofa či učiteľa – ale svojej vlastnej. Naša myseľ je výsledkom celého ľudstva a keď jej porozumieme, nebudeme musieť študovať ani jednú knihu, pretože obsahuje všetky vedomosti minulosti. Inteligencia teda vzniká s pochopením samého seba a seba môžeme pochopiť iba vo vzťahu k svetu ľudí, vecí a myšlienok.
Dříve než začneme hledat, neměli bychom pochopit toho, kdo hledá, onoho hledače samého? Je hledající něco odlišného od toho co je hledáno? Je myslitel něco jiného než myšlenka? Nejsou snad oba složený jev, spíše než dva různé procesy? Neznamená, že sebepoznání je něčím izolovaným od vztahů, ani to neznamená, že by se tím měnila nějak osobnost, jako protějšek masy, nebo proti druhé osobnosti. Bez poznání, jaké je vaše pozadí poznání, co vytváří vaši myšlenku a odkud ona přichází – je jistě vaše hledání marné a vaše činy nemají smyslu. Sledovat sama sebe, dívat se jak pracuje vlastní myšlenka – k tomu musí člověk být zcela mimořádně bystrý, bdělý, takže jak začínáme být stále víc a víc bdělými nad složitostmi vlastních myšlenek, činů a citů, současně vzrůstá i naše bdělost nejen nad námi, ale i nad těmi s nimiž jsme v jakémkoli vztahu. Poznat sebe znamená studovat sebe v činnosti, tzn. ve vztahu. Čím více se poznáte, tím větší jasnosti dojdete. Sebepoznávání nemá konce – nedojdete k němu. Je to nekonečná řeka. Tak, jak se mu věnujete stále hlouběji a hlouběji, tak i nalézáte klid a mír. Jen když je mysl tichá poznáním sebe a neovlivněna sebekázní – jen tehdy, v onom tichu a míru se realizuje skutečnost, jen tehdy je tu štěstí, radost, tvůrčí činnost.
Tak dlouho, pokud je zde přání dosáhnout výsledku, dosáhnout cíle – což není ničím jiným, než touhou po vnitřním zajištění – musí tu být rozpor. A kde je rozpor, tam nemůže být klid mysli. Abychom se zbavili protikladů, je nutno, abychom si byli vědomi přítomnosti bez výběru, bez volby. Jakýpak je možný výběr, stojíme-li proti skutečnosti v přítomnosti? Jisté je, že faktu neporozumíme, pokud se jej snažíme propracovat, pokud jej přetváříme pomocí pojmů, patřících procesu stávání se, změny, proměny. Proto sebepoznání je začátkem pochopení, chápání vůbec a bez poznání sebe budou protiklady a rozpory pokračovat. K tomu, abychom poznali celý proces a totalitu sebe, není třeba expertů a autorit. Následování autorit jen plodí strach. Žádný expert, žádný specialista nás nenaučí procesu poznání sebe. Je nutné, aby se tím zabýval každý sám. Vy i já si snad můžeme pomoci, budeme-li o tom hovořit, ale žádný učitel, žádný znalec to pro nás nevybádá a před námi nerozestře. Můžeme si to uvědomit svým vztahem vzhledem k věcem, statkům, lidem a idejím. Ve vztazích objevíme, že rozpory vznikají, když naše činy přibližujeme našim ideám. Idea není než krystalizace myšlenky v symbol a snaha žít jak naznačuje symbol nás přivádí do rozporů.
A tak pokud se řídíme myšlenkovými vzory budou tu rozpory stále, avšak abychom připravili oněm rozporům konec a tím i všem konfliktům, k tomu je třeba sebepoznání. Ale porozumění sobě není nějakým procesem, který by byl vyhrazen jen některým. Svému já musíme porozumět, musíme je poznat, jak se projevuje obyčejným denním rozhovorem, ve způsobu, jak myslíme a cítíme druhého. Budeme-li sto si uvědomit každou svoji myšlenku, každý svůj pocit od okamžiku k okamžiku, pak poznáme sebe. Jen pak je tu možnost onoho klidu mysli, v němž jedině se zrodí poslední zkušenost.
Úsilí je odvrácením se od toho, co je. V okamžiku, kdy přijímám to, co je, je po usilování, je po zápase. A toto odvrácení bude tak dlouho, pokud tu bude psychologický zájem a přání přeměnit to, co je , v to, co není.
Pozorujte se, jak jednáte – nejen vně, ale pozorujte i pohyb svých myšlenek a citů. Když si toho pohybu budete vědomi, poznáte, jak váš myšlenkový proces, což je cítění a jednání, je založeno na ideji, stát se něčím. Tato idea vzniká jen když je tu pocit nejistoty a k tomuto pocitu dochází, když si uvědomíte svoji prázdnotu. Budete-li si uvědomovat svůj myslivý a citový proces uvidíte, že tu je stálý boj, úsilí změnit, přizpůsobit, proměnit to, co je. Toto úsilí stát se něčím jiným a toto stávání se je přímým vyhýbáním se tomu, co je. Sebepoznáním, stálou bdělostí poznáte, jak úsilí, boj, snaha stát se něčím vede jen k bolesti, strasti a nevědomosti. A jen když si uvědomíme onu vnitřní nedostatečnost – jsme ochotní neunikat jí, ale žít s ní, přijmout ji, poznáme, že jsme objevili stav mimořádného klidu, který není skládán dohromady, ale je to mír, přicházející s pochopením toho, co je. Jedině v tomto stavu klidu nastane tvořivé bytí.
Pestovanie pozornosti nie je pozornosť. Uvedomiť si, že som nepozorný, je pozornosť.
Být si vědom v každém okamžiku svých motivů vědomých i podvědomých. Když si uvědomujeme na druhé straně, stále, ode dne ke dni, že ideály, víry, ideje jenom naše já posilují a že tedy jsou úplně bezcenné, marné. Nedojdeme pak k onomu bodu, bodu ústřednímu, v němž dochází k tomu, že myslitel se odděluje od myšlenek, od pozorování, od prožitků. Pokud tento myslitel bude existovat odděleně od myšlenek, které se pokouší kontrolovat, ovládat – potud nebude proměny. Tvůrčí osvobození nastane, až myslitel bude myšlenkou, a tato jednota nemůže být docílena žádným snažením. Když si mysl uvědomí, že každá spekulace, každá verbalizace každé formování myšlenky slovně, každá forma myšlenky jen posiluje já, když si uvědomí, že pokud myslitel je oddělený od myšlenky, že tu musí dojít k omezení, k rozporu dualistickému – když si toto všechno mysl uvědomuje, potom teprve je pozorná, pozorující a stále si uvědomující, jak se odděluje od prožívání, prosazující se, hledající moc a sílu. A tu – jestli tato bdělost, jestli mysl sledující tento proces, stále takto pokračuje, stále se tato bdělost prohlubuje a rozšiřuje, ale jinak nemá cíl, za kterým by se pachtila, dojde stavu, v němž myslitel a myšlení jsou sjednoceni, jsou jedno. V tomto stavu není žádného já, protože to je přeměna něčeho většího, než je pouhá naše mysl.
Tvůrčí prázdnota není možná, pokud je tu myslitel, který bdí, čeká, pozoruje, jen aby nabyl, nashromáždil zkušenosti za účelem posílení já. Je možno, aby mysl byla prázdná, prosta všech symbolů, všech slov a jejich působením na naši představivost, takže tu nebude nic, co by je sbíralo, shromažďovalo? Je možné, aby se mysl úplně vzdala svých úvah, svých soudů, svých úsudků, svého uvažování, vnucování autority, takže by byla úplně prázdná? Smím-li vám poradit, tedy zaposlouchejte se do této otázky, nechte si ji položit, dovolte, aby sémě bylo zaseto. Nebudete-li se bránit, budete-li dotaz skutečně celým nitrem slyšet – výsledek bude přiměřený.
Když mysl vidí, co se v ní děje, když si je vědoma svých vlastních přání, žádostí, chtění i toho co sleduje, výtvory vlastní autorativnosti, své strachy, když patří na odpor, který byl vzbuzen disciplínami, ovládáním i nadějí, kterou promítají její víry, ideály – když mysl prohlédá vším tím, když je si plně celého toho procesu vědoma – může to vše odložit a stát se tak novou, prázdnou pro tvoření? Jaká je odpověď na tuto otázku, to poznáte, jen jestli budete experimentovat, aniž byste měli už předem o tom nějaké mínění a aniž byste měli touhu po dosažení tohoto tvůrčího stavu. Budete-li si dosažení přát, zakusíte je, jenže to nebude tvůrčí prázdnota, nýbrž jen splnění promítnutého přání. Jestli se přejete prožít nové, pak se oddáváte iluzi. Začnete-li však pozorovat, uvědomovat si činnost, zážitky své mysli den ode dne, od okamžiku k okamžiku, pozorujíc celý ten proces vás samých jakoby v zrcadle, budete postupovat hlouběji a hlouběji, až dojdete k samé otázce tohoto problému prázdnoty, v níž jedině může být ono nové.
Jiddu Krishnamurti