Za vesnicí, podél nábřeží, za zelenými poli a pak dolů po zaprášené, hlučné silnici, byl dům, kde lidé čekali, aby prodiskutovali své záležitosti. Byly zde zastoupeny všechny typy: přemýšliví a dychtiví, líní a hašteřiví, důvtipní a ti, kteří žili podle svého omezení a názoru. Přemýšliví byli trpěliví, a důvtipní byli ostří k těm, kteří přicházeli; avšak pomalí museli držet krok s rychlými. Porozumění přichází v záblescích, a musíme mít chvíle ticha, aby se záblesky mohly uskutečnit. Avšak hbití jsou příliš netrpěliví, než aby dovolili přestávku pro tyto záblesky. Porozumění není slovní, tak jako neexistuje nějaká věc, jako intelektuální porozumění. Intelektuální porozumění existuje jen na slovní úrovni, a tím není porozuměním vůbec. Porozumění nepřichází jako výsledek myšlenky, protože myšlenka je nakonec slovní. Není myšlenky bez vzpomínky, a vzpomínka je slovní symbol, proces vytváření představ. Na této úrovni není porozumění. Porozumění přichází v intervalu mezi dvěma slovy, v mežere, kdy myšlenka se přetváří ve slovo. Porozumění není ani pro důvtipné, ani pro pomalé, ale pro ty, kteří si uvědomují nezměrnost této mezery (intervalu).
„Co je dezintegrace? Vidíme rychlý rozpad lidských vztahů ve světě, tím více však v nás samých. Jak by bylo možné zabránit tomuto rozpadu? Jak můžeme slučovat?"
Integrace (slučování) je možné, dovedeme-li bedlivě sledovat cestu rozpadu. Integrace se nenachází na jedné nebo dvou úrovních naší existence, je to sloučení všeho. Nežli se toto může stát, musíme přijít na to, co míníme slovem dezintegrace (rozpad), není-liž pravda? Není konflikt příznakem rozpadu? Nehledáme definici, ale význam toho slova.
„Není zápas (boj) nevyhnutelný? Všechna existence je bojem. Bez boje by zde byl rozklad. Kdybych nebojoval za nějakým cílem, degeneroval bych. Boj je právě tak důležitý jako dýchání."
Kategorické konstatování činí konec všemu zkoumání. Snažíme se zjistit, jací jsou činitelé rozkladu, a snad rozpor, zápas, je jedním z nich. Co míníme pod slovem konflikt, boj?
„Závodění, zápolení, zápasení, snahu po dosažení, nespokojenost atd."
Boj není jen na jedné úrovni existence, ale na všech úrovních. Proces stávání se je zápasem, konfliktem, že ano? Úředník, stávající se ředitelem, vikář, stávající se biskupem, žák, stávající se mistrem – toto psychologické stávání se je úsilím, konfliktem.
„Můžeme se obejít bez tohoto procesu stávání se? Není to nutností? Jak je možno být osvobozen od konfliktu; neskrývá se za tímto snažením strach?"
Pokusíme se nalézt, zažít nikoli jen na slovní úrovni, ale hluboce, co způsobuje dezintegraci (rozklad), a nikoli jak se osvobodit od konfliktů, nebo co je za tím. Žít a stát se něčím, to jsou dva rozličné stavy, že ano? Existence zahrnuje v sobě usilování, avšak my uvažujeme o procesu stávání se, o psychologickém nutkání, být lepším, stát se něčím, usilování o změnu toho, co jest, ve stav protikladný. Toto psychologické stávání se je snad činitelem, způsobujícím, že náš každodenní život je bolestný, je zápolením, je nekonečným konfliktem. Co míníme slovem stávání se? Psychologický proces stávání se, u kněze, jenž se chce stát biskupem, u učedníka, který si přeje být mistrem, apod.; v tomto procesu stávání se je úsilí, pozitivní nebo negativní. Je to úsilí o změnu toho, co jest, v něco jiného, není-liž pravda? Jsem tím a chci se stát oním, pak následuje další „ono", jehož chci dosáhnout, a tak to jde do nekonečna. Nuže, proč se chci stát něčím jiným, nežli jsem nyní?
„Protože jsme podmíněni, protože jsme vystaveni sociálním vlivům, protože máme ideály. Nemůžeme si pomoci, je to naše povaha."
Říci pouze, že si nemůžeme pomoci, činí konec naší diskusi. Takovéto tvrzení činí líná mysl, jež se smiřuje s utrpením, což je hloupé. Proč jsme tak podmíněni? Kdo nás podmiňuje? Pokud budeme připouštět, že jsme podmíněni, vytváříme tuto podmíněnost sami. Je to ideál, jenž způsobuje, abychom usilovali stát se něčím jiným, než jsme nyní? Je to cíl, utopie, který přivolává konflikt? Degenerovali bychom, kdybychom neusilovali o dosažení nějakého konce?
„Ovšemže. Znamenalo by to pro nás stagnaci a spěli bychom od špatného k horšímu. Je snadné, spadneme-li do pekla, a těžké, vystoupit do nebe."
Zase máme představy, názory, co by se mohlo přihodit, avšak mi nezažíváme přímo, co se děje. Představa, myšlenka, zabraňuje porozumění, rovněž tak závěry a vysvětlování. Nutí nás ideje a ideály k boji za dosažení, ke snaze stát se něčím? Jsem tím, a abych usiloval stát se oním, k tomu mne nutí ideál? Je ideál příčinou konfliktu? Je ideál zcela odlišný od toho, co jest? Je-li něčím úplně jiným, nemá-li žádný vztah k tomu, co je, nemůže se stát ideálem. Stát se, to je podmíněno vztahem mezi tím, co jest, a ideálem, cílem. Říkáte, že ideál nám dává popud k boji, tak se podíváme na to, jak vzniká ideál. Není ideál projekcí mysli?
,,Přál bych si být jako vy. Je toto přání projekcí?"
Ovšem, že je; mysl má představu, možná příjemnou, a přeje si být podobná této představě, což je promítnutím našeho přání. Jste tím, co se vám nelíbí, a chtěl byste se stát tím, co se vám líbí. Ideál je vlastní projekcí. Protějšek je rozšířením toho, co jest, není to protějškem vůbec, ale pokračováním toho, co jest, snad v poněkud pozměněné formě. Projekce je samochtěná a konflikt je bojem a přibližováním se k projekci. To, co je, navrhuje se jako ideál a usiluje směrem k němu, a tomuto usilování říkáme stávati se. Konflikt mezi protějšky považujeme za nutný, podstatný. Tento konflikt je to, co se snaží o to, co není. A to, co není, je ideál, naše sebeprojekce. Usilujete o to, abyste se stali něčím, a ono něco je částí vás samých. Ideál je vaší vlastní projekcí. Pohleďte, jaký trik sehrála mysl sama se sebou. Bojujete podle slov, sledujíce svou vlastní projekci, svůj vlastní stín. Jste-li násilní a bojujete o to, abyste se stali nenásilnými, abyste se stali ideálem; avšak tento ideál je projekcí toho, co je, jen pod jiným názvem. Tento boj je považován za nutný, spirituální, vývojový; avšak on je zcela uzavřen v kleci mysli, a vede jen ke klamu.
Jakmile si tento trik, sehraný sám se sebou, uvědomíte, zcela zřetelně vyvstane před vaším duševním zrakem to, co je falešné. Zápas o dosažení iluze je faktorem rozkladným. Každý konflikt, všechno stávání se, je rozkladem. Nastane-li uvědomění si tohoto triku, který mysl sehrála sama se sebou, pak zde zbývá pouze to, co je. Jestliže je mysl zbavena všeho stávání se, všech ideálů, všeho porovnávání a odmítání, jestliže její vlastní struktura se zhroutila, pak to, co je, prodělalo úplnou přeměnu. Tak dlouho, pokud je zde pojmenování toho, co je, tak dlouho zde bude vztah mezi myslí a tím, co je. Ale jakmile tento proces pojmenování – který není ničím jiným než pamětí, samotnou strukturou mysli – přestane existovat, pak to, co je, přestalo být, čili již není. Jen v takovéto přeměně je integrace, sloučení. Integrace není činností vůle, není to proces stávání se uceleným. Tehdy, když dezintegrace (rozpad) není, když zde není konflikt, žádné úsilí o to, stát se něčím, jen tehdy naplňuje celou bytost úplnost, celistvost.
Jiddu Krishnamurti